Nedávno jsem na Facebooku napsal něco v tom smyslu, že bych raději, kdyby moji chlapci (sedm a pět let) poslouchali přednášky kanadského psychologa Jordana Petersona o Lvím králi než mnohá kázání a lekce pro malé skupinky, které jsem slyšel v církvi určené mužům. Vzhledem k tomu, že já jsem křesťan a Jordan Peterson ne, může se to zdát zvláštní. Ale já si myslím, že tomu tak není. Petersonův trvalý apel, zejména mezi mladými muži, je hlasitou připomínkou toho, že naše duchovní potřeby se neomezují pouze na spasení a že někdy může přemýšlivý nevěřící člověk tyto potřeby pochopit lépe než mnozí křesťané.
Od roku 2017, kdy se Peterson proslavil, zůstává pro věřící čtenáře hádankou. Na jedné straně dává morální rady, s nimiž by těžko někdo nesouhlasil: „Než začnete kritizovat svět, udělejte si pořádek v pokoji“. „Nedovolte, abyste se stali urážlivými, prolhanými nebo arogantními.“ „Usiluj o to, co má smysl, ne o to, co je účelné.“ Díky těmto a podobným radám ve svých bestsellerech Dvanáct pravidel pro život a Za hranice řáduse stal tím, co kdosi nazval „otcovskou postavou společnosti“. V době rostoucí bezcílnosti, zoufalství, nihilismu, a ano, „bezotcovství“, se jeho poselství soustředí na hledání smyslu, převzetí odpovědnosti a překonávání nepřízně osudu. To všechno jsou témata, která nespokojené muže niterně oslovují.
Falešné evangelium?
Petersonova nejednoznačnost v otázce náboženství však pochopitelně některé křesťany znepokojuje. Cituje švýcarského psychoanalytika Carla Junga častěji než Ježíše Krista. Říká, že se nechce „zaškatulkovat“ tím, že by se hlásil k ortodoxní víře. Rozhodně nevolá k oltáři. Přesto lidé pravidelně říkají, že jim jeho práce zachránila život nebo jim dala nový smysl. Těm, kteří jsou zvyklí hlásat evangelium jako řešení lidského hříchu a bídy, může tento zjevně spásný účinek Petersonova poselství připadat zvláštní nebo dokonce ohrožující. My křesťané přece máme odpověď na nejhlubší problém světa! Pokud Peterson nabízí něco jiného a zjevně hasí duchovní žízeň lidí, nedělá to z něj falešného učitele – prodavače svépomocného evangelia?
Odpověď závisí na tom, zda Peterson skutečně prodává evangelium. Zdá se, že on sám si to nemyslí. Spíše učí čtenáře a posluchače to, co učil pacienty jako klinický psycholog po celá desetiletí: jak být dobrým člověkem, jak vytvořit řád ze vztahového chaosu, jak zaměřit své vášně na cíl a jak proplouvat obtížným a zmateným životem, aniž bychom propadli zoufalství. Všem, kdo se chopí jeho díla, tak nabízí životodárnou alternativu k mentalitě doby, která si nechá všechno líbit, a učí pravdu, kterou křesťanské církve uznávají až příliš zřídka: že obrácení není odpovědí na všechny problémy, kterým čelíme, a že hledání smyslu tohoto světa je základem toho, jak jsme stvořeni.
Učit se od přírody
Peterson učí lidi (zejména muže), jak být dobře člověkem, protože nevěří, že naše přirozenost je tvárná. Věří, že ji lze pochopit a že prosperita vychází ze sledování „map smyslu“ uložených hluboko v našem podvědomí a dokonce i v našem těle. Proto svých Dvanáct pravidel začíná proslaveným vysvětlením, co nás endokrinní systém humrů může naučit o naší vlastní mysli. Ačkoli je snadné si z toho dělat legraci, neměli bychom přehlédnout Petersonovu pointu: lidé mají pevně zakódovanou přirozenost a život v souladu s touto přirozeností – dokonce i prostřednictvím tak jednoduchých činů, jako je vzpřímený postoj s rameny vzadu – může snížit utrpení a zlepšit naše charaktery. Nic z toho se nedozvíte před oltářem ani ve zjednodušených napomenutích, že máte být „podobní Kristu“. Zejména mladí muži, kteří hledají návod na dobrý život ve světě, jenž jim říká, aby si nakreslili svůj vlastní, potřebují více podrobností.
Tyto detaily vidíme ve slavné Petersonově radě „ukliď si svůj pokoj“. Na první pohled se zdá být bizarní a banální – dokonce i lehkovážná. Lidé přece ve svém životě čelí skutečnému, existenciálnímu utrpení. Potýkají se s nemocí, rozvodem, nezaměstnaností, odcizením od rodičů a nesčetnými každodenními strastmi, které je nutí přemýšlet, zda má vůbec cenu žít. Co může tváří v tvář těmto věcem přinést úklid ložnice? Sám o sobě moc ne. Peterson však chápe pravdu, kterou příliš mnoho křesťanů přehlíží, když hledá řešení všech našich problémů ve spasení: že malé změny v chování, prováděné upřímně a s úmyslem učinit svět o něco méně chaotickým, mají dominový efekt. Tyto malé změny, které se opakují dostatečně často, vytvářejí nové návyky a postupně i nové náklonnosti, které ovlivní i charakter daného člověka.
Synu můj, slov mých pozoruj…
Pro křesťanské čtenáře by nic z toho nemělo být chápáno jako náhrada Ježíšova vykupitelského díla nebo role Ducha svatého, který nám dává nové srdce. Místo toho bychom měli ocenit Petersonův bystrý pohled na univerzální pravdy o lidské přirozenosti a uvědomit si, že jeho poselství v mnoha ohledech nevypadá ani jako evangelium, ale spíše se podobá knize Přísloví. Pomněte, tuto biblickou knihu adresuje otec synovi. A přesně takový postoj zaujímá Peterson ke svým čtenářům, z nichž mnozí jsou ztracenými mladými muži.
„Každé pohlaví má svůj vlastní kříž, který musí nést,“ říká Peterson. „Ale myslím si, že už od útlého věku dochází k aktivní snaze kritizovat aktivní mužství, a to je neuvěřitelně škodlivé.“
Nemluví zde jen o feministických výkřicích proti „toxické maskulinitě“. Odklon Západu od tradic, náboženství a národa připravil dospívající muže o pevné ukotvení identity. Téměř čtvrtina z nich dnes vyrůstá bez otce. Trpí rekordním počtem depresí a sebevražd. Když k tomu připočteme duchovní anestezii v podobě porna a videoher a obecný postoj populárních médií, že muži jsou to, co je na světě špatně, není těžké pochopit, proč mnozí z nich dávají přednost indolenci a prodlouženému dospívání před nevděčnou odpovědností. Pokud život nemá smysl a za dodržování pravidel není žádná odměna, proč se do toho hrnout?
Petersonova odpověď spočívá v radikálním znovunabytí smyslu, nikoli jako mechanismu pro vyrovnávání se se ztracenými v bezúčelném vesmíru, ale jako něčeho, co skutečně leží v tepajícím srdci reality: Smysl je, když se všechno, co existuje, spojí v extatickém tanci jediného účelu – oslavení reality, takže bez ohledu na to, jak dobrá se náhle stala, může být stále lepší a lepší a lepší navždy a stále hlouběji do budoucnosti. Smysl nastává tehdy, když se tento tanec stane tak intenzivním, že všechny hrůzy minulosti, všechny strašné boje, které do té chvíle sváděl celý život a celé lidstvo, se stanou nezbytnou a hodnotnou součástí stále úspěšnějšího pokusu o vybudování něčeho skutečně Mocného a Dobrého… Smysl je Cesta, cesta bohatšího života, místo, kde žijete, když se řídíte Láskou a mluvíte Pravdu a když nic, co chcete nebo byste mohli chtít, nemá přednost právě před tím. (Dvanáct pravidel 201)
Jak být člověkem
Toto poselství je skutečným zdrojem Petersonova úspěchu, cílem, který stojí za všemi jeho řečmi o úklidu pokojů, nápravě držení těla a hlazení koček. Je to důvod, proč tolik mladých mužů přijímá jeho pravidla jako rady laskavého otce-člověka, a ne jako štěkavé odsouzení příliš horlivého pastora. A je to důvod, proč bych svým chlapcům raději pustil hodinu Petersonových přednášek o motivech nějakého Disneyho filmu než mnohá přehnaně spiritualizovaná poselství, která by mohli slyšet v kostele. Muži jsou stvořeni k tomu, aby usilovali o smysl života, přebírali odpovědnost a hráli roli hrdiny ve svém životním příběhu. Peterson oslavuje tento potenciál i u ztracených chlapců a považuje tyto zmatené a kulturně bezdomovecké bytosti za velkou součást toho, co je na světě správné. A místo toho, aby je peskoval za jejich selhání, nabízí jim schůdné kroky, jak uniknout nihilismu a znovu naplnit život smyslem – i když je to zatraceně těžké:
„Není to přece fér,“ řekl jednomu moderátorovi ABC News. „Vím moc dobře, že lidé mají kruté životy. Dvacet let jsem pracoval jako psychoterapeut. Viděl jsem věci, které si nedokážete představit – hororová představení, která si nedokážete představit, a lidi, kterým bylo ublíženo tolika způsoby a v tolika dimenzích… Měli by být zahořklí? Měli by být rozhořčení? Měli by se stát násilníky? Tyto věci nepomáhají. Musejí bojovat navzdory své nadměrné zátěži.“
Taková rada má moc proměnit život – moc, kterou často mylně přisuzujeme pouze obrácení. Této chyby se nemusíme dopouštět. Jedním ze základních kamenů protestantské teologie je, že stvoření a vykoupení nejsou v protikladu, ani nevěříme, že milost je přítomna pouze u vykoupených. Pohané mohou dávat a dávají dobré rady. Někdy dávají lepší rady než křesťané! A pokud se tyto rady dotýkají nejhlubších skutečností lidské přirozenosti, mohou vést k morální nápravě. Když lidi vyvedou z bezútěšného zoufalství na hrdinskou cestu, mohou dokonce vyvolat zkušenost podobnou obrácení. Nic z toho by nemělo křesťany ohrožovat ani překvapovat.
Peterson neříká lidem, jak mají být spaseni. Říká nám, jak být lidmi. A v této otcovské roli objevil něco, na co církve zapomínají, když považují souhlas s nadpřirozeným vyznáním víry (nebo ještě hůře, citovou intimitu s Ježíšem) za jediné řešení všech životních problémů. Ano, Kristus přišel obnovit všechny věci. Ano, víra v něj je jedinou cestou k věčnému životu. A ne, Petersonovo poselství nestačí k tomu, aby kohokoli – včetně něj – zachránilo před spravedlivým Božím soudem. Ukázalo se však jako nápadně účinný lék na duchovní chaos, kterému lidé v dnešním světě čelí. Církev by si měla dělat poznámky – i když se modlíme, aby Jordan Peterson sám dokázal následovat smysl, který hlásá, až k jeho pravému Zdroji.
Shane Morris je redaktor a publicista, otec 4 dětí, žije na Floridě. Publikováno na stránce The Council on Biblical Manhood and Womanhood, překlad a úprava David Floryk.
Datum: 18. ledna 2025 Foto: Wikimedia Commons
4 Komentáře
Jaroslav Rada
Pavel píše: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1Kor 15:19) a jinde je psáno: „Každé koleno poklekne a každý jazyk vyzná, že jsem Pán!“ (Řím 14:11) Také Petersnovo koleno poklekne a možná pak bude i spasen (ne jen křesťané budou spaseni), tak proč to neudělá hned? Asi mu to špatně vysvětlili, nebo chce snad Kristu vytřít zrak? Článek ukazuje na krizi církve, když jí světští moralisté trumfnou. Dnešní mladí kazatelé také kážou jen pozemskou zbožnost: „Když do svého fyzického života aplikuješ principy Bible, bude celý tvůj život duchovní.“ Možná, ale jen do úrovně Ježíšovy pozemské tesařiny, než začal veřejně sloužit Boží mocí. Jestli nás v té tesařině strčí do kapsy Peterson i bez Krista, tak tu něco nehraje. Může snad Ježíš souhlasit, aby nás morálce učili pohani? Kristova proměna je vyššího, nebeského řádu a ne jen do morální polohy „slušného občana“. Když je dnes někdo v církvi opravdu duchovní, často mu řeknou, že je předuchovnělý.
Karel Krejčí
Církev by si měla v první řadě uvědomit, že Bibli lze chápat z pohledu mnoha úrovní, jakož i církevní život.
Na počátku se pravděpodobně začneme řídit nějakými biblickými verši, jejichž obsah nás silně osloví a souzní s naší okamžitou realitou. Po určité době studia však zjistíme, že je mnoho dalších veršů, které sice „znějí hezky“, ale stejně tak se najdou verše, se kterými jsou v rozporu. Začneme tedy přemýšlet jak z toho ven a dojdeme k názoru, že je třeba konkrétní verše zasadit do dané doby, prostředí, situace a děje, které popisují. Po určité době se opět dostaneme do stavu, ve kterém zjistíme, že jako nezbytnou pomůcku musíme použít porovnání „toho podobného nebo stejného“, zapsaném ve Starém a Novém zákoně. I potom je otázkou času, kdy si uvědomíme nebo dojdeme k poznání, že k pochopení toho, co nám ten či onen verš nebo událost sdělují, musíme se naopak oddělit od Písma a naslouchat hlasu Ducha svatého. Nakonec „přijde“ Kristův kříž, který nás osvobodí od všeho – naprosto od všeho.
Nemáme nic zakázaného a stejně tak nařízeného a přesto nebo právě proto budeme i cíle.
pavel v
Knihu 12 pravidel pro život mám doma. Líbila se mi. Bylo pro mě překvapením, že Peterson není křesťan. Stejně jako autor tohoto blogu jsem to nepovažoval za důležité.
Šalomoun byl Bohem obdarován moudrostí. Co to bylo platné, když na stará kolena začal uctívat pohanské bohy svých sedmi set žen.
Nevím to, ale bojím se, že Petersonovi stoupla sláva do hlavy. Jordan Peterson je zřejmě přesvědčen, že Vladimír Putin je ochránce tradičních hodnot. Nynější válka je podle Petersona možná jen předehrou k občanské válce ve Spojených státech. Peterson je sice Kanaďan, nikoli Američan, ale zaujímá něco jako „velmocenský občanský postoj“. Tento postoj přisuzuje velmocem právo dělat „pořádek“ ve státech, které danou velmoc obklopují. V Petersonových projevech, nikde nezmiňuje žádnou zemi z prostoru mezi Německem a Ruskem – vyjma Maďarska, které nepřekvapivě chválí. O Ukrajině dokonce říká, že je „nám ukradená“ (míněno zřejmě lidem na druhé polokouli). V tomto ohledu uvažují Američané, Rusové a Číňané podobně. Velmoci prý potřebují kontrolovat „zóny vlivu“, aby se mohly cítit „bezpečně“. Zdroj: https://www.epochtimes.cz/2022/08/11/rozchod-s-jordanem-petersonem/ V této věci se Peterson projevil jako naprostý ignorant.
Peterson se také obouvá do takzvaného wokeismu. Podobně jako v případě války na Ukrajině je znát, že se vyjadřuje k věci, o které téměř nic není. Možná proto se chová jako extrémista. V takzvané kulturní válce jsou extrémisté na obou stranách. Moudrý člověk by měl mít schopnost ematie vůči druhé straně. U Petersona bychom empatii hledali jen těžko.
Richad Dawkins zasvětil svůj život militantnímu ateismu. Podle něj Bůh nejen že neexistuje, ale víra člověku škodí. Nedávno se Dawkins vyjádřil, že je kulturním křesťanem. V Boha stále nevěří, ale podporuje Vánoce a vánoční stromeček, jako protest proti islámu.
Karel Konečný
Jordan Peterson říká, že není nic ošklivějšího jako mentálně nedospělý jedinec, zatrpklý, naštvaný, nepřátelský a a arogantní k druhým, falešný, pomsti chtivý bez užitku pro druhé lidi.