V dnešní době můžeme pozorovat, aktuálně i na současné koronavirové pandemii, jak smrt děsí moderního člověka. Ne, že by středověkého člověka neděsila. Určitě ano. Smrt je odvěkou výzvou pro každého lidského tvora. Vždyť i poutník z Komenského Labyrintu pozoruje, jak každý „s hrůzou, naříkáním, strachem a třesením duši pouští, nevěda, co se s ním stane, a z světa kam se octne“. Naproti tomu líčí, jak „vnitřní křesťané“ umírají tiše a pokojně.
Dřívější člověk byl patrně mnohem častěji v bezprostředním kontaktu se smrtí. Když listujeme stránkami matrik stovky let starých, můžeme si povšimnout, kolik se dříve – vzhledem k počtu obyvatel – rodilo dětí a současně, kolik jich, zejména v novorozeneckém a kojeneckém věku, umíralo. Ještě v devatenáctém století nebylo snad rodičů, kterým by během jejich života nezemřelo alespoň jedno dítě, ať z té či oné příčiny. Infekce bývaly na denním pořádku. Kdykoliv propukla epidemie záškrtu, spály, dávivého kašle, stávalo se, že rodiče přicházeli o děti. V některé domácnosti zemřelo na epidemii i několik dětí najednou. I mladí dospělí lidé umírali poměrně často – jak na infekční choroby (tyfus, paratyfus, cholera…), tak na jiná, tehdy těžko léčitelná onemocnění nebo na úrazy. Život se kvůli smrti nezastavil.
Člověk minulosti si klidně mohl s apoštolem Pavlem říkat: Smrti jsem často hleděl do tváře. Dnešní člověk se všemožně snaží kontaktu se smrtí, včetně myšlenek na ni, vyhnout. Snaží se, aby jí do tváře pohlédnout nemusel. V televizi a v biografu sice denně sleduje různé podoby smrti a utrpení, ale to je úplně jiná smrt – smrt, která se ho netýká, smrt, která příjemným vzrušením zahání nudu.
Ratzinger ve své knize Eschatologie, smrt a věčný život píše, že skutečná smrt se dnes buď tabuizuje, vytěsňuje se z vědomí jako by nebyla (lidé se vyhýbají i pohřbům), nebo se bagatelizuje. Existují prý dva přístupy ke smrti a k bolesti, která s ní souvisí – pozitivisticko-technokratický a biologický přístup. Ani jeden z nich není skutečně lidský. Zatímco v minulosti se křesťané chtěli na smrt připravit, a proto se při litaniích modlili „Od náhlé a nepředvídané smrti vysvoboď nás Pane“, současní lidé, pokud by se ovšem modlili, by nejspíš žádali „Dej nám, Pane, náhlou a nepozorovanou smrt“. Dnešní člověk chce umřít rychle, nečekaně, nejlépe tak, aby o své smrti vůbec nevěděl.
Technokratický přístup ke smrti je takový, který nás nabádá, abychom na ni vůbec nemysleli – až přijde, tak přijde, hlavně aby byla rychlá. Smrt, stejně jako bolest, jsou z tohoto náhledu vlastně pouhými technickými problémy: Máme na ně prostředky – máme moderní analgetika, která odstraní bolest. A možná se nám podaří uzákonit i eutanazii, která nám dopomůže k rychlé a bezbolestné smrti, jakmile se pro ni rozhodneme.
Pak je tu ještě jiný přístup k bolesti a smrti, který není technokratický, ale je materialisticko-biologizující: Člověk je jenom jakési nepodařené zvíře, které se, poněkud nešťastně a svévolně, vydělilo z živočišné říše, kam jasně patří. Ostatní zvířata také nedělají ze smrti problém, a proto ho nemá dělat ani člověk. Smrt je jen proměna, látkový výměna s přírodou. Lidé s tímto přístupem by chtěli mít přírodu čistou a ničím neporušenou, přírodu, v níž se smrt neliší od života, protože jedno se proměňuje v druhé (zemřu a stanu se ptákem, stromem, deštěm…) Cokoliv specificky lidského (a duchovního) je v tomto biologickém světě na překážku, jen ho to zbytečně „narušuje“. Mohli bychom sem vlastně připočítat i nematerialistickou víru v převtělování duší.
Zatímco v prvním případě nám k „anestezii“ od smrti a bolesti dopomůže technika a medicínský pokrok, ve druhém případě nám pomůže filosofie, jejímž přispěním můžeme sami sebe přesvědčit, že smrt vlastně vůbec nic neznamená.
Křesťanský přístup je jiný a vůči oběma přístupům se nutně musí jevit jako „morbidní“. Proč vy, křesťané, pořád chcete, aby lidé trpěli, aby neměli vůbec žádnou radost? – slyšela jsem už několikrát od různých lidí. Jenže pravda je taková, že jsme lidé a vztah ke smrti by tedy měl mít lidský rozměr. Dehumanizace smrti má nutně za následek i dehumanizaci života, jak je psáno v Ratzingerově knize. Smrt není technický problém a člověk není zvíře ani není součást přírodního koloběhu.
Podobnými úvahami se zabývá N.T. Wright ve své knize Překvapivá naděje, kde uvádí, že v současné době dokonce i mnozí křesťané smrt bagatelizují a vykládají ji jako pouhý přesun odsud do nebe, pro který se ani nemusíme zbytečně rozesmutňovat. Jako by se vlastně nic nestalo. Přitom smrt je beze sporu něco hrozného, potvrzuje Wright. Je to nepřítel, který nemilosrdně přeruší náš život, odtrhne nás od našich blízkých, od toho, co jsme měli rádi. To, že smrt je hrozná a že jsme si toho plně vědomi, by nás nemělo paralyzovat natolik, abychom se kvůli ní vyhýbali životu. Naopak. Neměli bychom na smrt čekat s rukama v klíně, snad s výjimkou posledních dnů, kdy už víme, že konec je neodvratný, a proto se musíme přichystat. Jak víme z 1. listu Korintským, smrt je velký nepřítel, ale nakonec bude pohlcena (podle jiných překladů přemožena, zrušena).
Pamatuji si ještě z dětství, jak někdy rodiče, ač byli nevěřící, si doma o Velikonocích zazpívali píseň, kterou znali ze svých mladších let, kdy navštěvovali bohoslužby: „Živ buď nad smrtí zvítězitel, jenž z hrobu svého slavně vstal, Pán Ježíš, ovcí bludných přítel, jenž za ně život v oběť dal.“ Zpívali to jen tak pro zpestření svého pěveckého repertoáru, protože v naší rodině jsme vždycky rádi zpívali. A mně se to líbilo. Podobně mě při četbě Babičky zaujalo, jak byla Barunka unesena, když se v kostele ozývalo „Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel, Hallelujah!“. Jak přitom v duši cítila jásot a toužila vyjít někam ven do volného prostoru, do luk a do polí. Trošku jsem to té literární Barunce záviděla, poněvadž jsem to považovala za neobyčejný zážitek. Bylo v tom cosi zvláštního, tajemného a přitažlivého, protože pro mě v té době jaksi nedostupného.
Nechápala jsem plně význam velikonoční události a tedy ani význam evangelia. Velikonoce byly pro mě jen svátky jara, svátky probouzející se přírody. Nevěděla jsem, že jsou to také svátky přechodu neboli přejití. Význam slova „přejití“ jsem pochopila až mnohem později. Anděl smrti z Boží moci přechází domy v Egyptě a vyhýbá se těm, jejichž dveře jsou pomazané beránčí krví. Izraelité přecházejí Rákosové moře a tím zároveň přecházejí z otroctví do svobody. Ježíš skrze svou oběť na kříži přechází ze smrtelného těla do těla nesmrtelného. Smývá z nás svou krví naše hříchy a umožňuje nám, abychom už teď mohli přejít od života podle těla k životu podle ducha. Z řádu přirozeného do řádu nadpřirozeného, v němž získáváme podíl na životě svého Stvořitele. Přecházíme ze smrti do života, ne naopak. Stvoření má být naplněno Božím duchem.
Kniha moudrosti se sice nepočítá k protestantské Bibli, ale je v ní jeden krásný verš, který mám moc ráda: „Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 28. března 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
22 Komentáře
Jiří Aron
Děkuji paní Hajkové za zajímavou úvahu.
Četl jsem několikrát i kontext této pasáže: „Ježíš skrze svou oběť na kříži přechází ze smrtelného těla do těla nesmrtelného. Smývá z nás svou krví naše hříchy a umožňuje nám, abychom už teď mohli přejít od života podle těla k životu podle ducha. Z řádu přirozeného do řádu nadpřirozeného, v němž získáváme podíl na životě svého Stvořitele. “
Zajímalo by mě, jestli je to Vaše vlastní myšlenka či to máte z nějaké konkrétní literatury. Zejména ta první věta je nebiblickou herezí.
Eva Hájková
Ta první věta, kterou jmenujete, to je moje vlastní pochopení. Ježíšovo tělo bylo až do ukřižování smrtelné. Jinak by přece nemohlo zemřít. Ale když byl vzkříšen, tak byl přece zase v těle. Toto tělo už ale nemohlo zemřít.
Není to tak?
Eva Hájková
Tu poslední jmenovanou větu (o řádu přirozeném a nadpřirozeném) mám spíš od C. Tresmontanta. Ale už nevím, zda takto přesně. I to, co čteme u jiných autorů pochopíme vždycky zkus, který je vlastní nám samotným.
Eva Hájková
Oprava překlepu: „pochopíme vždycky způsobem, který je vlastní nám samotným“.
Olga Nedbalová
Zajímavá úvaha o tom, že pokud Ježíš umřel, musel mít smrtelné tělo. Nicméně bych chtěla upozornit na Janovo evangelium, kdy Jan zdůrazňuje v Prologu, že Kristus existoval od věčnosti. Podívala jsem se do Komentáře k NZ, je to tam vysvětleno, strana 262:
„Zdá se, že verš 2 pouze opakuje, co už bylo řečeno, ve skutečnosti ale tomu tak není. Tento verš učí, že Kristova osobnost a božství neměly počátek. Nestal se poprvé osobou jako děťátko v Betlémě. Ani se nestal nějakým bohem po vzkříšení, jak dnes někteří učí. On je Bůh po celou věčnost.“
Pokud budeme trvat na tom, že Ježíš měl smrtelné tělo, byl smrtelník, popíráme v určité části jeho života božskost. Možná tím myslel pan Aron nebiblickou herezi.
Eva Hájková
Myslím, že už církev v 5. století, konkrétně Lev Veliký přišla s tím, že Ježíš z Nazaretu měl dvojí přirozenost – božskou i lidskou. Tedy že byl pravý Bůh a pravý člověk. To znamená, že existoval od věků a zároveň se vtělil – narodil a zemřel jako člověk.
Nejsem si jistá, ale myslím, že například pravoslavní uznávají jen tu božskou přirozenost.
Mirek P.
Snad nepodezíráte paní Hájkovou, že by neznala základy křesťanské víry? Podívejme se na text nikajsko-konstantinopolského vyznání ( po Apoštolském vyznání 2. nejdůležitější ). Zde se o Kristu píše
Bůh z Boha, Světlo ze Světla,
Pravý Bůh z Pravého Boha,
zrozený, nestvořený,
jedné podstaty s Otcem,
skrze něhož všechno je stvořeno.
On pro nás lidi
a pro naši spásu
sestoupil z nebe,
skrze Ducha svatého
přijal tělo z Marie Panny
a stal se člověkem.
Tedy nejprve, že je věčné podstaty a následně, při narození z Marie přijal lidské tělo. Mohl mít hlad, být unavený i cítit bolest.
Olga Nedbalová
Ne, paní Hájkovou nepodezírám z nedostatku znalosti. Spíše už ji beru jako člena své rodiny a tak s ní tak diskutuji o víře, možná až moc drze. Omlouvám se, nechtěla jsem tak působit.
Mirek P.
Dobrá úvaha. A nebyl bych tak přísný jako p. Aron. Vždyť Ř 8,3 se píše, že Bůh poslal svého Syna na zem v podobě těla porušenosti ( orig. je ještě silnější “ en homoiomati sarkos hamartias“ ). Ať to je tak či onak, byl bych opatrný se slovem hereze – to už má negativní konotace se sektářstvím a úmyslným zaváděním. Spíš řekněme, že ne vše z Písma zcela svým rozumem chápeme. A v následování Krista jde o mnohem více než rozumové poznání.
Já bych zase obrátil tu poslední větu 🙂 Smrtí přecházíme z řádu nepřirozeného, t.j. hříchem porušeného, do řádu přirozeného, t.j. plně pod Boží svrchovaností.
Jinak suma sumárum – Vaše úvahy i příspěvky pana Arona řadím k tomu nejhodnotnějšímu, co lze na tomto webu číst.
Olga Nedbalová
Jinak ke komentáři paní Hájkové, velmi zajímavá úvaha o vnímání smrti v dnešní době. Napadlo mě, vypadá to, že dnešní lidé si myslí, že smrt je jiná než byla dříve. Tyto komentáře mi pomáhají, sama nemám načteno tolik knih a tady to mám pěkně shrnuto.
Jiří Aron
Měl jsem a mám problém porozumět tomu textu, protože mísí dohromady filosofii (hodně filosofie od pánů Ratzingera, N.T. Wrighta, asi i Tresmontanta; svým způsobem je lidskou filosofií i ta Kniha Moudrosti) s Písmem. Ten Váš text mi vyzněl takto: že Kristus metamorfoval své tělo, sám od sebe (?) a na základě své vlastní oběti (komu?).
Ten předposlední odstavec je značně ořezaná, tím pádem pozměněná verze evangelia. Zcela Vám chybí původce evangelia (Otec), jeho motiv (láska ke stvoření padlému do hříchu) a Kristovo vzkříšení je tam jen náznakem. A chybí i víra: nový život platí jen pro ty, kdo věří tomuto Kristovu evangeliu, článek tak, jak je napsaný, vyznívá poněkud universalisticky, zejména ten závěrečný citát z apokryfní literatury.
Eva Hájková
Vypadá to opravdu, jako byste mě chtěl zkoušet, jak už výše naznačil pan Mirek (původce? motiv? oběť komu?) Máte pravdu, pane Arone, že Otec tam chybí. Ale neměla to být úplná interpretace evangelia. Spíš osobní úvahy o smrti, včetně srovnání dříve a dnes, a také náznak, že Ježíšovo zmrtvýchvstání má v tom všem důležitou úlohu, podle toho, jak tomu rozumím já. Ostatně, kdybych se nevyjádřila, jak tomu rozumím já, nikdo by mi neřekl, v čem dělám chybu.
Potvrzuje se, myslím, také, že je určitý rozdíl mezi katolictvím a protestantismem. Já se ovšem nemohu považovat ani za jedno ani za druhé, přičemž čerpám jak z Bible tak částečně i z tradice. Protože v církvi působil také Duch svatý.
Ale o tom, že nikam nepatřím, už jsem tady psala dávno. Jsem víceméně samouk, konzultujtící své poznávání Boha s jedním zkušeným kazatelem, jehož považuji za svou duchovní autoritu. Samozřejmě uznávám, že křesťan nemůže být bez církve.
A proto toto ekumenické fórum a vy, diskutující, mi církev nahrazujete.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, myslím, že pan Mirek P. napomínal mě a ne pana Árona. Trochu se ta diskuse zamotala, také díky tomu, že příspěvky někdy naskočí hodně opožděné. A nerada bych, aby diskuse skončila hádkou.
Jiří Aron
Ano zkouším Vás. To proto, že Vy zase vypadáte, že ráda filozofujete a poučujete. Tak abych zjistil, komu či čemu to vlastně věříte, jak své víře vlastně rozumíte a kam vlastně duchovně patříte. Protože o tom nemám jistotu, z Vašich článků a komentářů. Nábožensky a filosoficky založená zcela jistě jste a jistě trávíte spoustu času čtením všeho možného.
Ale už Vám k tomuto článku nebudu psát. Uvědomil jsem si, že jsem moc přecitlivělý na současný trend duchovního sjednocování, jako zde katolictví, protestantismus, judaismus; Ratzinger, N. T. Wright, Kniha Moudrosti; samý zmatek lidské filosofie.
Vím, že není v mých silách proti tomuto trendu bojovat, přesto mi to nedá. Miluji Krista a jeho evangelium tak, jak vše stojí v Písmech. Ostatní jsou lidské výtvory a jako takové jsou postiženy naší lidskou hříšností.
Poznámka: k té Vaší duchovní autoritě, zkušenému to kazateli. Několikrát jsem tu doporučoval pana McDonalda a vážím si ho. Je mi vnitřně velmi blízký a mám ho rád. Na druhou stranu vnitřně trpím, když čtu jeho pasáže vykládající eschatologická proroctví. Jako by snad měl někdy na očích mléčné sklo. Nikdo z nás lidí není dokonalý učitel. Naším jediným učitelem má proto být sám Bůh, Kristus. Jednou v nebi ale všechny boje skončí a už se na to těším, na to setkání s Kristem, mým Spasitelem.
Olga Nedbalová
Milí bratři a sestry v Kristu, Kristus je s námi i v této době. Možná jsme někdy trochu jako učedníci po Kristově ukřižování. Zmatení, plni obav. Nevidíme Ho a pociťujeme bázeň. I v těchto chvílích je s námi. Moc prosím, neberte to, že si tady hraji na proroka nebo kazatele. Jsem jen obyčejná hříšnice, které Ježíš podává ruku a pomáhá překonávat temnoty. Tak jak všem ostatním. Ježíš nemá své oblíbence, své favority. Má nás všechny stejně rád. Všechny, kdo k němu ve svých úzkostech volají, znaveni svým hříchem. Ježíš je vítěz nad smrtí, tomu pevně věříme.
Mirek P.
I Vaše příspěvky čtu rád. Pokud je někdy využiji k pokusu osvětlit nějaké biblické téma, neberte si to, prosím, osobně. Holt těch 30 let života s evangelikály se na mě podepisuje 🙂
A se všemi čtenáři se chci podělit o své dnešní chvály. 2 písničky v krásném provedení a hlubokým obsahem : El Shadai a Slovo tvé je světlem nohám mým https://www.youtube.com/watch?v=QoOc5QLVHk0
Olga Nedbalová
Nádherné chvály. El Shadai jsme zpívali při ekumenických setkáních na Modlitbách matek. Já si ráda zpívám, když vařím, řídím auto, peru prádlo. Musím se přiznat, že nejsem zrovna kovaná v angličtině, tak zpívám raději česky. Můj učitel angličtiny mi říkal, že mám takový zvláštní přízvuk, ale určitě to nemyslel jako pochvalu :-)Někdy, když nevím, co říci v modlitbě, tak prostě zpívám. Když jsem v životě procházela těžším obdobím, tak jsem hodně zpívala píseň Z tvé ruky, Pane můj:
Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít. Ty líp nežli já víš, co mi prospívá, co přebývá a schází. Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít. Ty líp nežli já víš, co vede k tobě blíž. Haleluja.
2. Stůj při mně, když se zdá, že krátí se den. Ty líp nežli já víš, kdy se rozdnívá, kdy začít má tvé ráno. Stůj při mně, když se zdá, že krátí se den. A půjdu-li tmou, ty uchop ruku mou. Haleluja.
A ještě jednu, Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá
https://www.youtube.com/watch?v=F_CXRSetato
Za osvětlení biblického textu jsem ráda, navíc teď, když nemáme bohoslužby, biblické, modlitby matek, je každá rozprava o Kristu vítaná.
Eva Hájková
Já když někam odjíždím, což mě vždycky velmi rozrušuje, tak si při odchodu z domu na uklidnění zpívám tuto píseň:
Ve jménu Páně na cestu se dávám,
v ochranu jeho vše, což mám, oddávám.
Můj Bože shlédni okem své milosti
na potřeby mé a sešli z výsosti
anděla svého, kterýž by mne chránil
a proti ďáblu a zlým lidem bránil.
Pane, Ty všecko způsobiti můžeš
a protož věřím, že i mně pomůžeš.
Na cestách Pavel svatý mnoho zkusil,
Však vždy Tvou pomoc velebiti musil.
Samson a David i lvy přemáhali,
moc Izraelští v moři Tvou poznali.
Opatruj také mé domácí milé,
Od škod, zármutku a nešťastné chvíle
Po cesty této v zdraví dokonání,
Dej mi radostné s nimi se shledání.
Učiň tak, Pane, pro syna milého
Ježíše Krista, Spasitele mého.
Olga Nedbalová
Krásná. Já jsem začala objevovat písně z našeho „starého“ evangelického zpěvníku. Jsou všechny nádherné a já si říkám, jak je možné, že jsem si jich dříve nevšimla. Možná mi přišly staromódní a pomalé. Přidám ještě jednu píseň, hodně se hraje na pohřbech, tak se možná hodí ke komentáři o smrti a naději, která k nám zazněla z kříže.
1.Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít,
člověku ten dar od Boha je těžko vyjádřit.
2.Často však světlo svítání zastře strach z večera,
když člověk pozná zklamání a zmizí důvěra.
3.Víc nežli smutek loučení je jenom tichý hlas,
který náš život promění a neopustí nás.
4.Ten tichý hlas nám zvěstuje, že život má svůj cíl,
a kdo v životě miluje, u Boha zvítězil.
5.Zvítězil, i když umírá a jde vstříc setkání,
nový věk se mu otvírá a píseň nová zní.
6.Dej, Bože, ať umíme přát všem lidem kolem nás
tu sílu, kterou mít a znát nás naučil tvůj hlas.
7.Hlas, který přišel na zemi a zazněl na kříži,
hlas, k němuž všechno stvoření nevědouc vyhlíží.
8.Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít.
písněmi ten dar od Boha můžeme vyjádřit.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Přidám taky jeden citát z písně: „… Dnes jako dřív nad světem kříž stojí. Na tom kříži umírat Tě zřím. A odpověď na otázku svoji z Tvé zsinalé tváře vyčíst smím.“
Smrt je hrozná, děsivá. Kdyby nebyla, tak proč by ji na sebe Ježíš místo nás bral?
Se smrtí se nelze vyrovnat.
Olga Nedbalová
Máte pravdu, paní Kaprálová, určitě smrt není nic radostného. Ale my křesťané máme naději v Ježíši, který smrt překonal. Já jsem jako malé dítě zažila smrt celkem intenzivně. V pěti letech mi umřel tatínek, za rok dědeček a za další rok babička. Maminka vždy vzpomíná, jak jsem celý rok po smrti tatínka nevěřila, že umřel. Každý den jsem se jí ptala, kdy tatínek přijde z práce. Myslím, že to pro ni muselo být hrozné, zůstala sama se čtyřmi dětmi a starala se ještě o babičku a dědečka. Paní Hájková psala pravdivě v komentáři o tom, že dříve lidé smrt více uměli vzít jako součást života. Opravdu v té době bylo běžné, že umíraly i malé děti, maminky po porodu. Kdo se dožil 50 let, byl už v požehnaném věku. A zkuste uvěřit Ježíši, že je schopen Vás převést i přes práh smrti. Víme, že smrt je trest za naše hříchy. A ty z nás sejme Ježíš. Křesťanství není primárně o dobrých vztazích mezi lidmi, o tomto světském světě (i když víme, že ovoce Ducha svatého nesou křesťané již nyní), ale je hlavně o našem osobním vztahu s Ježíšem. On nás hledá, podává nám ruku, vede nás tmou. A pokud mu řekneme ano, Pane, chci jít s tebou, tak nás bezpečně dovede do svého království.
Maja
Ano, je to o našem vztahu s Ježíšem. Už několik let s Bohem rozmlouvám o své smrti ( a nejen o své), a slyšela jsem a souhlasím s tím, že je dobré modlit se za svou smrt. Jiná lepší cesta není, než se spoléhat na Něj, že On ví o nás všechno, i o našich obavách z umírání, a má moc v našich životech jednat až do okamžiku smrti tak, abychom ji lidsky řečeno „zvládli“. Přeji všem lidem, aby neprožívali muka strachu ze smrti a děkuji za všechny, kteří přinášejí Pravdu, která od tohoto strachu osvobozuje nebo jej aspoň minimalizuje.