Unesli mě, protože jsem křesťanka

Příběh křesťanské rodiny z muslimské země

Miriam probudil hluk. Když vešla do kuchyně, aby zjistila, co se děje, zahlédla, jak k ní oknem letí zápalná láhev. Byt rázem zachvátily plameny. „Volala jsem: Ježíši, pomoz mi, Ježíši, pomoz mi!“ říká a z jejího hlasu je znát, že vzpomínka na události, které se staly v září 2012 v jejím rodném Pákistánu, je pro ni stále živá. Jizvy po těžkých popáleninách, které má po celé paži, jsou jí ostatně každodenní připomínkou. 

Dnes, když o tom s Miriam a jejím manželem mluvím, sedíme u kuchyňského stolu v bytě na pražském sídlišti. Oheň, který před deseti lety založili muslimští teroristé, Miriam přežila. Ukazuje mi na druhém zápěstí několik tmavších čar a vypráví, jak cítila, že ji někdo chytil za ruku, dovedl ji do koupelny a pomohl jí se o sebe v první chvíli postarat. Pak přišla sousedka s lékařem, který jí poskytl první pomoc. „Proto pořád říkám: Ježíš je se mnou,“ dodává s očima plnýma důvěry. „Nikdy by mě nenapadlo, abych víru v Ježíše opustila.“ 

Rodinu donutili, aby se zřekla křesťanství

Manželé Miriam a Imran vyrostli v křesťanských rodinách v Pákistánu. Tato země se podle mezinárodní křesťanské organizace Open Doors řadí na osmé místo v žebříčku zemí, kde je nejtěžší následovat Ježíše (viz https://www.svetviry.cz/severni-koreu-vystridal-afghanistan/). Křesťané jsou častým terčem teroristických útoků, nesmějí zastávat důležité funkce, již ve škole jsou ponižováni, běžně se jim říká chura – uklízeč záchodu. Dívky se obávají znásilnění, únosů a nucené konverze. „V Pákistánu nejsou dívky v bezpečí, nejsou v bezpečí,“ opakuje Miriam.

Miriam a Imran se vzali v roce 2009 a bydleli ve městě Islámábádu u Imranových rodičů, jak je v Pákistánu zvykem. Imran podnikal v oblasti cestovního ruchu a brzy po svatbě odcestoval kvůli pracovním záležitostem do Egypta, Makedonie a Černé Hory. Již před jejich sňatkem byly Imranovy sestry provdané za muslimy; jeden byl vojenským důstojníkem a druhý byl aktivní v politice, což se brzy projevilo jako zdroj závažných problémů. 

„Zatímco jsem byl pryč, přinutili celou moji rodinu, aby konvertovali k islámu. Vůbec jsem o tom nevěděl. Když jsem se vrátil, s Miriam jsme se kvůli tomu hádali. Řekla mi, že jsem ji uvedl do situace, ve které nikdy nechtěla být, že chtěla žít svůj život v klidu v křesťanské víře.“ 

Poté, co Miriam a Imran rodině oznámili, že k islámu nekonvertují, byl Imran jednoho dne zatčen a falešně obviněn, že obchoduje s alkoholem, což je v Pákistánu trestné. Během výslechu byl mučen a jediné, co mu mělo pomoci, bylo konvertovat k islámu. To odmítl. Přesto jeden ze švagrů využil svého politického vlivu a zařídil, že v oficiálních dokumentech byla uvedena Imranova konverze. Tuto informaci rozšířil i mezi jejich příbuznými a přáteli. „Když se o tom dozvěděli moji křesťanští příbuzní, přestali se s námi stýkat – bratři mojí matky a další příbuzní mého otce. Najednou jsme přicházeli o svou širší rodinu. Taky všichni moji křesťanští přátelé byli naštvaní,“ vzpomíná Imran.

„Jsi hanba islámu, zasloužíš si smrt!“

Miriam a Imran se odstěhovali od Imranových rodičů, ale stále byli pod tlakem jeho příbuzných. Zanedlouho přišel první pokus o fyzické ublížení. Když Miriam a Imran jeli na motorce do Islámábádu, narazilo do nich auto, Miriam spadla a kvůli úrazu hlavy musela být ošetřena v nemocnici. Brzy po nehodě měla Miriam několik anonymních telefonátů: „Jsi hanba islámu, zasloužíš si smrt.“

„Pár dní nato jsem se dozvěděl, že na moji ženu uvalili fatvu (náboženskou klatbu, pozn. red.) a že chtějí Miriam zabít,“ říká Imran „Byla to šílená situace. Měl jsem strach a nevěděl jsem, co dělat. Nemohli jsme jít na policii, nemohli jsme jít do církve. Žádal jsem v církvi o pomoc, ale řekli mi, že to způsobila moje rodina a že nám nemůžou pomoct.“ Aby svoji ženu ochránil, odvezl ji k jejím příbuzných do jiné části země a napadlo ho, aby si Miriam nechala změnit jméno. To na nějaký čas kupodivu pomohlo. 

Na Imrana ale vyvíjeli nátlak i v práci, proto se rozhodli znovu přestěhovat. Asi rok a půl žili v Láhauru. Jednou v noci, bylo to na konci ramadánu, je v jejich bytě napadli dva muži, okradli je a zbili. Tehdy Miriam potratila. Aby jí zachránili život, museli za ni platit výkupné. Později se dozvěděli, že za tím stál známý tálibánský terorista. „Když z vás můžou dostat peníze, tak vás vydírají, když ne, zabijí vás. Platil jsem výkupné, ale Miriam s tím nesouhlasila. Říkal jsem jí: ‚Proč ne, když ti to zachrání život?‘“ Miriam ale byla přesvědčená, že neudělali nic špatného, a proto nemají nic platit a podporovat špatné záměry vyděračů. Tyto peníze totiž šly nejspíš na podporu terorismu. 

V té době byl na člověka, který za vydíráním stál, vydán zatykač, situace se uklidnila a Imran s Miriam se mohli vrátit zpět k Imranově rodině. Ale netrvalo dlouho a Imranův švagr jim opět začal vyhrožovat. „Začali po nás znovu vyžadovat výkupné, a ještě vyšší než předtím. Tentokrát jsme se rozhodli, že už platit nebudeme,“ vypráví Imran.

Po dlouhém přemýšlení manželé došli k tomu, že už v Pákistánu nemohou zůstat. Nejprve se pokoušeli získat víza v Turecku, ale to se nepodařilo. Protože v té době nastala pandemie covidu, ani další státy neposkytovaly víza jako dříve. Za normálních okolností by odešli do Velké Británie, kde Imran pracoval. Zjistil ale, že do České republiky bylo možné získat víza kvůli léčbě. To bylo v listopadu 2020. 

Když zařídili všechny formuláře a zaplatili za léčbu pro Miriam, byla Miriam 7. listopadu unesena – přímo před očima Imrana a jejich čtyřleté dcery Ayat. Neznámí ozbrojení muži zastavili jejich auto a přinutili je vystoupit. Miriam spoutali, naložili ji do kufru auta a odvezli ji na neznámé místo. „Trvalo to osm nebo devět hodin?“ obrací se Imran na Miriam. Ta jen tiše přikývne a dál se věnuje přípravě jídla. 

Zkušenost to byla mimořádně traumatická: „O tom, co se s ní během únosu dělo, nemluvíme,“ říká po chvilce odmlky Imran. „Musel jsem únoscům zaplatit…“ 

Autor: Anna Tichá

(Jména v článku byla změněna.)

O dalším osudu pákistánské rodiny se dočtete v letním dvojčísle měsíčníku Život víry. Číslo věnované tématu odpočinkupřináší pohled teologů, pastorů, terapeutů i fyziologa (Jiřího Bukovského, Lukáše Sztefka, Marka Bužgy a dalších). Jak souvisí židovský šabat s křesťanskou nedělí? Proč potřebujeme regeneraci? A co když se „nicnedělání“ bojíme? O zkušenostech se syndromem vyhoření otevřeně vypráví misionář Jiří Dohnal.

V časopise si můžete přečíst také rozhovor s emeritním předsedou CB a ERC Pavlem Černým. Ten vzpomíná nejen na setkání s papežem Františkem či komplikovaný vztah s kardinálem Dukou, ale také na svého otce a dědečka, kteří mu byli příkladem věrnosti uprostřed pronásledování.

V dvojčísle Života víry najdete spoustu dalšího prázdninového čtení: Nahlédnutí do zákulisí seriálu o Ježíšově životě The Chosen, článek o překvapivém archeologickém nálezu z Izraele, zamyšlení o tom, co vlastně byl „hřích Sodomy“, nebo tipy pro mladé, jak hospodařit s penězi.

Číslo doplňují rozhovory se sociologem Markem Regnerusem o tom, co je křesťanské manželství a co ho dnes nejvíc ohrožuje, a s frontmankou kapely Marbles Deborou Jelínkovou o autenticitě v životě i hudbě. Nechybí ani recenze knih, fejeton Pavla Bosmana a letní soutěžní křížovka.

Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a v MP3. 
Za pozornost stojí aktuální výhodná nabídka – můžete získat 
digitální a audio verzi zdarma

Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.

Tags: ,,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář