Křesťan dnes

Václav Vančura, první biskup po Janu Amosovi

Václav Vančura se narodil 6. ledna 1857 v rodinné usedlosti na dohled od čáslavských věžiček a střech. Jeho rodina byla „odjakživa“ evangelická, a to jak ve skrytu, tak oficiálně, podle toho, co daná doba umožňovala.

Otec byl reformovaného vyznání, matka luterského, ale podle všeho ve Vančurových dřímalo také dědictví Jednoty bratrské. V rodině se po generace předávalo, že Vančurové jsou potomci Vančurů z Řehnic, šlechticů, z nichž někteří se po roce 1530 stali členy Jednoty bratrské. A pokud je to pravda, pak bratrské kořeny rodu sahaly opravdu hodně hluboko.

SOUVISEJÍCÍ Martin Luther a Jednota bratrská: dvě blízké cesty

Toto spojení je ověřené pouze ústní tradicí, ovšem událost, kdy byl Václavův praděd Jan Vančura kvůli horlivému rozšiřování Písma Svatého a podle dalších zpráv také „pro víru Beránkovu“ vyhnán ze svého statku v Čáslavi, ta už je jistým faktem. V předbělohorských dobách býval v blízkých Krchlebech bratrský sbor, a tak „víra Beránkova“ mohla do rodiny prorůst právě z podhoubí tohoto kraje. Byť samotní bratři po roce 1620 z Čáslavska a Kutnohorska zmizeli, není náhoda, že tu po celá staletí žilo nemálo tajných evangelíků. Včetně Vančurových. Ať už se rod Vančurů s bratrskou vírou setkal v minulosti kdekoli, my budeme mluvit o době, ve které podivuhodně ožila v nejednom z jeho potomků.

Neočekávaná cesta

Václav a jeho sourozenci byli vychováváni v opravdové a přísné zbožnosti, kterou ve Václavově případě ještě vyživil jeho učitel na evangelickém učitelském semináři v Čáslavi, Jan Karafiát – kazatel a autor Broučků. Jejich přátelství zůstalo celoživotní, jméno Jana Karafiáta padlo dokonce i v posledním kázání Václava Vančury coby 95letého starce. Po maturitě zůstal Václav ještě dva roky v rodném městě jako učitel na evangelické škole, v roce 1877 ale nastal čas k odchodu.

Vančura ve svých 20 letech přijal místo řídícího učitele v Horní Čermné, což byla právě ta Čermná, kde měla Jednota bratrská svůj první sirotčinec. A skrze tuto službu a skrze přátelství s Vilémem Hartwigem, který sirotčinec založil, se Václav Vančura začal s Jednotou bratrskou důvěrně seznamovat. Další, s kým se zde důvěrně seznámil, byla Anna Marková, dcera evangelisty reformované církve, která se stala Vančurovou životní láskou a poté manželkou na celých 72 let! Kupodivu, Anna byla dalším člověkem ve Václavově okolí spojeným s Jednotou bratrskou, měla totiž za sebou výchovu na bratrských ústavech v Německu.

SOUVISEJÍCÍJednota bratrská – cesta k jistému spasení

Těžko to byla jen náhoda, stejně jako to, že Václavova sestra Anna našla své místo jako „tetinka“ v bratrském dívčím sirotčinci v Potštejně a starší bratr Antonín se na pozvání Eugena Schmidta, tehdejší výrazné postavy Jednoty bratrské, stal v roce 1885 pomocným kazatelem v Dubé u České Lípy. Poté sloužil jako správce sboru Jednoty a horlivý misionář havířů v Duchcově (zatímco jeho syn Jiří Mahen zde navazoval kontakty se stoupenci anarchistického hnutí) a nakonec zemřel v Herrnhutu, kde je také pochován.

Tyto i další vnější a vnitřní podněty postupně ve Václavovi Vančurovi působily bližší a bližší vztah k Jednotě, až se v roce 1893 sám stal jejím členem. Podle bratrského kazatele Miroslava Plecháče „to nebylo bez vnitřního zápasu, že se muž vychovávaný v duchu reformovaném přiklonil k tropu bratrskému.“

Václav Vančura nejen, že vstoupil do Jednoty bratrské, ale také složil svou učitelskou profesi a vydal se naplno sloužit církvi. Jeho první kroky byly navlas stejné jako jeho bratra Antonína – stal se na výzvu Eugena Schmidta pomocným kazatelem v Dubé. A stejně jako jeho bratr se hned od počátku vrhl do evangelizační práce: Bílina, Podmokly, Duchcov… to byla jeho místa.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Naplno ve službě

O dva roky později přišlo další povolání: založit sbor v Mladé Boleslavi, což bylo pro Jednotu bratrskou z historického hlediska velice významné místo. Boleslav byla od konce 15. století až do bitvy na Bílé hoře jedním z nejdůležitějších bratrských center. Sídlili zde biskupové (třeba Jan Blahoslav, Jan Augusta, Jan Roh nebo Matouš Konečný), odehrávala se zde významná setkání, vycházela odtud většina bratrské agendy, psaly se odtud dopisy do všech směrů, fungovala tu tiskárna a bylo zde centrum bratrského školství, stojí tu také největší bratrský chrám své doby… Působení Jednoty výrazně utvářelo život města a ovlivňovalo celé široké okolí. Do té doby, než bratři v roce 1620 museli odejít.

Obnovit práci v Mladé Boleslavi bylo samozřejmě vroucí přání celé Jednoty bratrské poté, co se ve druhé polovině 19. století směla vrátit do své vlasti. Tím, kdo měl roku 1895 pohřbené dědictví znovu vykopat, byl právě Václav Vančura. A ukázalo se, že to byla dobrá volba. Vančura byl vydaným Božím služebníkem se srdcem otevřeným pro misii i pastoraci. Skromné začátky v malé modlitebně Vančurovic domu se postupně změnily ve shromáždění stále většího okruhu posluchačů, až bylo potřeba postavit úplně novou budovu. Otevřena byla 8. října 1899 v Blahoslavově ulici a sbor (který byl jako sbor ustanoven roku 1907) se v ní schází dodnes. Václav Vančura se ale nezajímal jen o své stádečko.

Najdeme u něj stejný rys, jako měli „otcové“ Jednoty před ním – zájem o široké okolí a souvislosti, a podobné způsoby, kterými jej projevoval – misii, vyučování, pastoraci a literární činnost. Pomáhal při založení sborů v Nové Pace, Turnově, Železném Brodě, Plavech a dalších místech, jezdil kázat evangelium po celé zemi, vyučoval na mnoha školách, vychovával další spolupracovníky. Promlouval i v katolickém prostředí, jakkoli si jako dítě na katolické škole kvůli evangelické víře užil své. Byl redaktorem Bratrských listů, napsal knihu o dějinách obnovené Jednoty, podílel se na vydání bratrského zpěvníku, z jeho pera vzešlo mnoho misijních traktátů, překládal křesťanskou literaturu, napsal bezpočet pastoračních dopisů. V Boleslavi založil diakonii a při tom všem byl od roku 1909 (do roku 1926) členem Úzké rady Jednoty bratrské, včetně funkce jejího předsedy. Krom toho nepřestával být manželem a otcem početné rodiny. Dva z jeho synů, Bohumil a Václav, jej potom v duchovní službě následovali.

Boží odpočinek

Práci ve vedení sboru složil v roce 1930 a jakožto 75letý muž se odebral na odpočinek do Poděbrad. Za své tam přijal společenství spřáteleného evangelického sboru, dál ale zůstal aktivním členem, služebníkem a autoritou Jednoty bratrské i lidí v jejím okolí. Odpočinek to rozhodně nebyl nečinný, a to ještě netušil, že završení jeho služby ho teprve čeká. Přišlo v roce 1946. Tehdy, po skončení války, dozrál pro českou Jednotu bratrskou čas, aby si po mnoha letech víceméně faktické neexistence zvolila opět svého biskupa. Jan Amos Komenský byl posledním služebníkem tohoto úřadu v Čechách a prvním po této nekonečné době se stal 89letý Václav Vančura. Jednomyslně vybraný na synodu z kraje roku 1946, ordinovaný 20. července ve starobratrském boleslavském chrámu. Slavnostního úkonu se ochotně ujali biskupové C. H. Shaw, G. W. MacLeavy a S. H. Gapp, kteří neváhali podstoupit dlouhou cestu z Anglie a Ameriky, aby podle vlastních slov „vrátili zemi otců to, co jako vzácné dědictví přijali od českých exulantů – úřad biskupský jako nejvyšší úřad v církvi.“ Jakoby symbolická byla přítomnost paní Gerty Kallik-Figulusové z rodiny J. A. Komenského. „Věřímeť, že biskup, kterého jsme 1. března na synodu železnobrodském zvolili, je nejen člověkem podle srdce našeho, požívajícím jak pro své životní dílo i pro svůj věk úcty a vážnosti u všech příslušníků církve, ale že je to muž především podle srdce Božího,“ napsal k tomu tehdy Jindřich Halama st. do bratrského časopisu.

Patriarcha

Na Václava Vančuru mohl těžko zapomenout kdokoli, kdo se s ním setkal: nejen jeho vzezření patriarchy, ale také jeho vlídnost, laskavost a moudrost byly přitažlivé a vzbuzovaly úctu – a to zdaleka nejen v rámci církve. Kazatel Plecháč na poslední období Vančurova života vzpomíná takto: „Stál již v ústraní, jeho vliv v církvi byl přesto mocný. Podpíral ji svými modlitbami. Byl nad nás, ostatní kazatele, věkem již tak povznesen, že v jeho přítomnosti umlkaly všechny spory jako malicherné. Jeho osobnost stávala se nespornou a dodávala spolu se způsobem jeho života váhy jeho slovům… Spojovala se v něm starozákonní vážnost a přísnost s novozákonní laskavostí a měkkostí, a to tak, že druhé převládalo.“

Až do smrti, která přišla v úctyhodných 95 letech, byl obdivuhodně duchovně, duševně a v rámci možností i fyzicky svěží. Dokázal prý zpaměti řešit složité početní úlohy, cestovat po sborech, sloužit kázáním i pastorací. Ještě necelé tři měsíce před svou smrtí předával svým nástupcům slovo plné Božího zjevení a výzev. V archivu Jednoty bratrské je o Václavu Vančurovi dochováno několik článků jakožto o vzoru životosprávy, abstinence a nekuřáctví. Takže se dočteme třeba, že: „Patriarchální vous zvyšoval pak svou bělostí, neposkvrněnou známou kuřáckou žlutostí, čistotu jeho úst, která při něm činila krásným i starodávný zvyk políbení svatých…“ Václav Vančura ale nebyl prvoplánově bojovníkem za abstinenci. On především kázal evangelium a žil způsobem, který byl přirozeným argumentem sám o sobě, takže se u nově obrácených zpravidla zdrženlivý životní styl dostavil sám. Ví se příkladně o případu bratra Ducháčka, obchodníka se smíšeným zbožím ve Velkých Hamrech, který sám došel k tomu, že už nechce prodávat kořalku poté, co slyšel Václava Vančuru mluvit o způsobu života staré Jednoty bratrské. Kořalku i přes protesty sousedů vyhodil. Nutno dodat, že nelitoval a nezchudl.

V závěrečných letech svého života prý Václav Vančura často opakoval tento výrok apoštola Pavla: „Stále nosíme na svém těle umírání Pána Ježíše, aby byl na našem těle zjeven také Jeho život.“ (2. Kor 4/10) Věděl, že vlastní silou člověk nedokáže nic, což také kladl na srdce bratrským kazatelům při své poslední promluvě k nim – aby šli mocí Ducha, a ne svou vlastní, a ozdobili se pokorou jako nejvyšší ctností. Aby byli skutečnými následovníky těch, kteří se vírou a trpělivostí stali dědici Božích zaslíbení (Žd 6/12). Tři měsíce poté, 26. května 1952, svou církev předal dalším generacím a odešel do skutečného věčného odpočinutí. Jeho manželka Anna se k němu připojila 17. července téhož roku.

Autor: Ester Brožová, Foto: Archiv Jednoty bratrské

Autor: Ester Brožová, Foto: Archiv Jednoty bratrské

Autor: Ester Brožová, Foto: Archiv Jednoty bratrské

Článek vyšel v časpisu Jednoty bratrské Jbulletin, číslo 1/2017.  Na této adrese si vydání můžete zdarma přečíst celé: http://jbcr.cz/index.php/component/content/article/52-casopis/81-casopis

Prameny:

Exit mobile version