Občas se setkávám s tím, že někteří křesťané úplně odmítají evoluci, včetně poznatků moderní vědy, protože v Bibli přece stojí psáno něco jiného. O evoluci v ní nic není. Písma vznikala v době, kdy člověk neměl o materiálním světě žádné vědecké poznatky. Poznával jej empirickým a praktickým způsobem. A pochopitelně, byl také schopen vnímat jeho krásu, což se v biblických knihách nádherným způsobem odráží. Současný svět je někdy pokládán za „odkouzlený“. Jako první prý s tím pojmem odkouzlení přišel v 18. století Friedrich Schiller. Další autoři to pak převzali.
S rozvojem vědy získával člověk moderní doby víc a víc vědomostí o hmotném světě – jak, co se týká jeho šíře (vesmír), tak směrem do hloubky (atomové jádro). Moderní věda zkoumá od 19. století také psychiku člověka, stav jeho duše. Opět to není nic proti Bohu. Nejde o pokus Boha obejít. Je dobré o psychologii něco vědět, je dobré navštívit v případě potřeby i psychologa nebo psychiatra, ačkoliv nemůžeme stoprocentně spoléhat na to, že každého člověka musí uzdravit.
Mnozí lidé si kladou otázku: Je v tomto světě, který je skrz naskrz prozkoumán z fyzikálního, chemického, biologického i jinak vědeckého hlediska, ještě místo pro Boží působení? Je v člověku, který o sobě ví, že je shlukem buněk kostí, svalů, vnitřních orgánů, neuronů a cév, a že to všechno je řízeno hormony a elektrickými vzruchy, které probíhají vlákny nervové soustavy, ještě schopnost vztahovat se k Bohu?
Člověku, který by rád věřil, ale nemůže věřit naivně, není možno jen tak ignorovat vědecké poznání, jehož působení je vystaven už od školních let. Znovu a znovu se střetává s nutnosti vyrovnat se nějakým způsobem s rozporem, který vnímá jako překážku, anebo se vzdát víry. Většina dnešních ateisticky vychovaných lidí od toho uteče. Nebo se obracejí raději k východním spirituálním naukám, které ovšem jejich vztah k vědě mnohdy ovlivňují daleko víc. Vědci to směšování víry a náboženství většinou nemají rádi, zatímco „obyčejná“ víra jim prý nevadí.
Spojit poznatky vědy a náboženství se pokoušel také Josef B. Solovějčik (1903-1993) – talmudista, filosof, jeden z vůdčích představitelů tzv. moderní ortodoxie. Ve svých pracích se zabýval vytvořením a prohloubením konceptu Tora u-mada, tedy syntézy klasické židovské učenosti, vycházející z Tóry a Talmudu, s moderním západním vědeckým myšlením. Jeho nejznámější prací je esej Halachický člověk, pocházející už z roku 1944. V knize přináší nové pojetí způsobu života moderního ortodoxního Žida, který na jedné straně lpí na tradičních hodnotách biblického a talmudického učení, a na druhé straně je otevřen podnětům vědeckého myšlení moderní západní civilizace. Tedy snaží se skloubit člověka náboženského a člověka vědeckého. Esej ovlivnil několik generací talmudických učenců a filosofů, a to nejen židovských.
Další zajímavou prací je útlá knížka Osamělý člověk víry, napsaná v 60. letech 20. století. V ní se Solovějčik zabýval dvěma psychologickými typy člověka, pro něž nachází oporu v biblické zprávě o stvoření. Solovějčik si všímá dvojího, zdánlivě odlišného popisu stvoření člověka, jak je podán v 1. a 2. kapitole knihy Genesis. V první kapitole této knihy „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ Ve druhé kapitole je psáno: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil“. Dál to známe – Hospodin vytvořil z žebra tohoto z prachu vytvořeného člověka ženu, atd.
Z první kapitoly vyplývá, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, jako muže a ženu (čili jakoby současně a jakoby sobě rovné), ze druhé je patrno, že člověka stvořil z prachu země a dodatečně z jeho žebra vytvořil ženu, jako pomoc jemu rovnou. V prvním obrazu výslovně člověku přikázal, aby plozením naplnil a podmanil si zemi, ve druhém mu dal zahradu Eden, aby ji obdělával a střežil.
Tak trochu to vypadá, jako by Bůh stvořil dva odlišné druhy člověka. Solovějčik je pracovně nazval Adam I a Adam II. Ale není tomu tak, jak potvrzuje sám autor. Spíš jde o dva aspekty téhož člověka. U některých lidí může převažovat jeden aspekt, u jiných druhý. Podobně jako psychologové dělí lidi na extroverty a introverty, ale málokterý člověk je vyhraněný typ. Většina v sobě spojuje obojí.
Adam I, tedy ten z 1. kapitoly, je v Solovějčikově pojetí prototypem člověka vědeckého, zkoumajícího svět a věci kolem sebe, člověka politického, vytvářejícího přirozená společenství, v nichž se lidé sdružují přímo, aniž by u toho musel být přítomen Bůh. Adam I si „podmaňuje zemi“ – prostředí, v němž žije, je to osobnost přirozeně směřující k moci a k ovládnutí přírody, uplatňující svou vůli. Tomuto typu osobnosti je bližší estetika než etika. Může být i věřící, ale k Bohu se vztahuje spíš skrze přírodu a vesmír, není Bohem přímo konfrontován.
Naproti tomu Adam II je tím „osamělým člověkem víry“. Je to člověk, který poznal, že si sám nevystačí , že svět kolem sebe neudrží pod kontrolou, člověk pokorný, tázající se po Boží vůli, vstupující do rozmluvy s Bohem, jemuž je bezvýhradně oddán. Je to člověk pochybující, uvědomující si tíhu své existence a zároveň nepřekonatelný rozpor mezi tím, čím je, a tím, čím by měl být. Je si vědom svých omezení a nedostatků, ale místo toho získává Adam II vykoupení, jehož se nedostává Adamovi I. Společenství, které tento člověk vytváří, je „společenstvím smlouvy“, na rozdíl od přirozeného společenství Adama I. Platí v něm jiné mezilidské vztahy. Zatímco přirozené společenství se skládá z „já“ + „ty“ + x dalších „ty“, ve smluvním společenství figuruje navíc „On“. V přirozeném společenství nebývá Adam II úspěšný. Protože těžko snáší svou osamělost, potřebuje (a vyhledává) společenství, v němž je přítomen Bůh, tedy vlastně církevní společenství. Jenomže, jak podotýká autor knihy, značná část církevních či náboženských společenství, je v současné době ovládána Adamem I, který do něj vnáší vztahy, jež jsou vlastní přirozenému člověku. Mezi Adamem I a Adamem II vládne jisté napětí.
Je zajímavé, že Solovějčik se nezabývá zvlášť ženami, nepíše o tom, že existuje nějaká Eva I a Eva II. Rozdíly se projevují především ve vztazích mezi Adamem I a Evou, popřípadě Adamem II a jeho Evou. Některé vlastnosti jsou společné mužům i ženám. Na Adamovi II je Eva více závislá a jejich manželský svazek je rovněž zprostředkován Bohem, zatímco Adam I nachází svou Evu v přirozeném společenství.
Když jsem knížku četla, mimoděk mě napadlo, že Adam I je vlastně prototyp pohana, zatímco Adam II by mohl být věřící křesťan. I když Solovějčik měl patrně na mysli spíš věřícího Žida.
Solovějčik zdůrazňuje, že nejde jednoduše o dva druhy lidí, nýbrž o dva póly v témže člověku. Přirozený člověk může být kdykoliv „konfrontován“ Bohem a osamělý člověk smlouvy může časem najít cestu do přirozeného společenství. Dokonce ho tam může vyslat samotný Bůh, který chtěl a stvořil jak člověka pokorného a odevzdaného, tak člověka hrdého, podmaňujícího si své prostředí.
Solovějčik v závěru píše, že je důležité, aby přirozený člověk a člověk víry (byť by to byly jen dva aspekty téže osobnosti) žili spolu v míru, aby nalezli nějaký harmonický vztah. Zároveň dokládá, že to prakticky není možné. Rozpor je nepřekonatelný. Při četbě mě napadlo, že by ten rozpor mohl snad být (aspoň do jisté míry) překonán či smířen v Kristu. A že to může souviset s uzdravením duše. Ale autor to patrně takhle nemyslel. Možná proto nebyla knížka, která vyšla v roce 2012, mezi křesťany zatím nikterak úspěšná. Zájem na jejím překladu do češtiny měla možná nepočetná židovská komunita v ČR. Nebo lidé se zájmem o spiritualitu.
Mnozí křesťanští čtenáři si jistě řeknou, že jde o další příklad nežádoucího směšování víry s psychologií a filosofií. Možná ano. Jenže bychom si měli uvědomit, že značná část lidí dnešní doby, zvlášť těch, kteří jsou intelektuálně založení, jinou cestu k Bohu a k Bibli, než tu, která vede přes psychologii a filosofii (popřípadě přes mystiku) jen těžko nalezne.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 3. dubna 2020 Foto: Wikimedia Commons – Michalengelo – Stvoření světa
52 Komentáře
Realtoltek
Evoluce je samozřejmě nesmysl. Jediný Bůh vše dopředu naplánoval a vytvořil. Plán se pak odehrává v časoprostoru. V důsledku toho se něco co bylo naplánováno projevuje v čase …což vyvolává dojem evoluce. Je to asi stejné jako když projektant dělá projekt rodinného domu. Vše se nakreslí dopředu ve výkresech a pak se staví….samotná stavba ale není evolucí ale předem jasný postup dle plánu.
Olga Nedbalová
Pěkně vysvětleno, to budu používat.
Olga Nedbalová
Ještě se vrátím k tématu Boží plán. Mě to vysvětlení hrozně nadchlo. Vysvětluje se tím, proč jsem měla pocit, že můj život jde podle plánu, kterého ale já nejsem rozhodně tvůrcem. Když zatím zpětně zhodnotím svůj život, tak události, které nejvíce posunuly můj život vpřed, jsem vůbec neplánovala, nijak jsem je nevyhledávala, ba co dím, někdy jsem se i aktivně bránila (to byla ale drzost). Kolikrát jsem děkovala ve finále Bohu, že mě doslova zachránil, protože kdyby se uskutečnilo to, co jsem původně plánovala, tak by to byla katastrofa. Já jsem člověk, který myslí spíše logicky a analyticky. Ve škole jsem se tak trochu ztrácela v hodinách dějepisu a zeměpisu (mám špatnou mechanickou paměť), ale těšila jsem se na matematiku a fyziku. Přirovnání Božího plánu ke stavbě domu je pro mě výborné. Navíc se k tomu hodí, že každý z nás je jeho součástí a jako celek teprve dáváme smysl. Taková klika ke dveřím sama o sobě moc smyslu nedává. Ale pokud ji přimontuji na dveře, tak najednou poznám její důležitost. Dveře následně osadím do domu. A Ježíš je ten úhelný kámen celé stavby, důležitý základ, bez kterého by nám to celé spadlo.
Realtoltek
Ano, Ježíš je uhelným kamenem a tím uhelným kamenem není nic jiného než Svatý Duch….a to proto, protože jak Otec i Syn mají totožného ducha – Svatého. Proto pravou církví může být jen ta, která je postavena na Svatém duchu.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Jen stručně zareaguji na první odstavec. Podle mě biologická evoluce stojí na velkém počtu předpokladů, které nemusí být splněny a nelze je ověřit, jinými slovy se mi nezdá až tak dobře prokazatelná. Pochybnosti se týkají určování stáří paleontologických nálezů z rozpadových poločasů, nekompletnosti nálezů, samozřejmě chybějících vývojových článků, ale i rozporuplných závěrů metod založených na genetickém materiálu současné populace. Dále na evoluční teorii vrhá stín samotné 18. a 19. století, kdy bylo prostě velice moderní přijít s jakýmkoli důkazem, který podrýval křesťanskou víru, což by kritika mělo vést k ověření případného plagiátorství. Je např. zajímavé, že jeskyně v Altamiře byly uzavřeny pro návštěvníky z důvodu blednutí kreseb, jejichž stáří bylo určeno na několik desítek tisíc let. Je to přinejmenším zajímavý rozpor, když přežily přechod z doby ledové, a to asi několikrát. Na to se postupně vrší archeologické nálezy, které spíše podporují doslovně biblický narativ.
Karel Konečný
Ano, evoluční teorie je jen teorie. Slabostí této teorie je, že se odkazuje na milióny let, a člověk během svého krátkého života není schopen pozorovat vývoj nového druhu živočicha, protože vše jsou jen aberace závislé na životních podmínkách. Bible není vědecká kniha, ale teologická, a to co uvádí Solovějčík je naprosto zavádějící.
Když věřící lidé mluví o Bohu, tak vždy je to jejich určitá osobní představa, a jestliže tito lidé s tím svým Bohem uvažují při přemýšlení, tak se dostávají mimo realitu, jsou duchem nepřítomni. Pro logické uvažování je nutné „chodit po zemi“ bez předsudků. Tvrzení, že je svět, a tedy příroda, skrz nazkrz prozkoumán je nepravda, a dále může být používáno jako předsudek. Lidé, kteří nejsou na určité úrovni se chovají velmi primitivně, to můžete pozorovat i dnes, kdy jsou snadno ovládáni a manipulováni strachem, a těch možností jak ovládat lidi je více.
Petra R. Kaprálová (PRK)
No, logické uvažování je možné i s vírou v Boha. Nejen to. V některých ohledech víra znamená otevření mozku, myšlenkových možností, které byly předtím blokovány. V Bibli v Janově evangeliu je o Ježíšovi napsáno, že je vtělením Logosu, což je překládáno jako Slovo. Víra v tohoto Ježíše umožňuje člověku uchopit logiku všeho (od vědy po politiku a vlastní život) v daleko větší šíři, než je normálně možné hříšnému člověku. I o tom je znovuzrození (Janovo ev. kap. 3.).
Karel Krejčí
Paní Hájková, že jste sečtělá o tom není pochyb. Ale stejně tak není pochyb o tom, že z toho mnoha prostě „něco“ uchopíte a snažíte se to napůl ateisticky a napůl nábožensky konfrontovat s Biblí. Je to sice zajímavé, je to čtivé, nepochybně nekonečný pramen úvah, porovnávání, diskusí, ale v konečném výsledku – nic víc než zmatek. Kde má místo Duch Svatý – když už chceme nějakým způsobem „znalecky“ konfrontovat Bibli? Pokud budete Bibli používat jako normální, běžnou knihu s normálními postavami a příběhy, pak ji můžeme konfrontovat donekonečna s jakýmikoli autory .
Jiří Aron
Děkuji pane Krejčí za postřeh. Na wiki i v anotaci knihy je Solovějčik charakterizován jako autor, spojující kantovský existencialismus a židovskou teologii.
Osobně vnímám v komentářích paní Hájkové, že se vydala cestou hledání svého vlastního náboženství.
Pravděpodobně, pokud se něco v jejím životě něco zásadního nezmění, můžeme očekávat na Křesťanu Dnes další příspěvky v tomto duchu s malým dé.
Karel Krejčí
Rozhodně nechci paní Hájkovou nijak pranýřovat za její v podstatě dobře myšlenou aktivitu, směrovanou z ateistického do duchovního světa a obráceně. Jistě není sama, která se stala „solným sloupem“. V ateistickém světě je vnímána příliš duchovně a v duchovním zase naopak. Znovu opakuji, to nemyslím nijak hanlivě, ale za prostý fakt.
geras
Chtěl bych se věnovat řečnické otázce : Je v tomto světě, který je skrz naskrz prozkoumán z fyzikálního, chemického, biologického i jinak vědeckého hlediska, ještě místo pro Boží působení? Spíš než vyřčená bývá tušená. Je ale celá založena na nesprávném předpokladu. Právě že člověk není skrznaskrz prozkoumán. Nezapomenu, jak jsem na Wikipedii uvnitř složitého pojednání o prostaglandinu narazil na větu „My vlastně některé biochemické procesy v člověku neznáme. “
A směrem do dálav vesmírných ? Když jsem J. Grygarovi položil otázku, jak jsme na tom daleko s metrickým tenzorem, taky nevěděl, co na to říci.
Za časů režimu minulého fyzikáři utíkali před domyšlením toho, jaký vliv má entropie na evoluční procesy k výmluvě, že druhá termodynamická věta se týká přece jen uzavřených systémů. Mně se zdálo, že to není fyzika, spíš ideologie.
Čím více toho víme, tím méně toho víme.
Petr Adamec
Omlouvám se za otázku…jak souvisí metrický tenzor s evolucí ?
geras
Je ilustrací celkové bezmocnosti vědy uchopit podstatu věcí. S evolucí souvisí přímo termodynamika, zvlášť entropie. Metrický tenzor je věcí OTR a ukazuje, že když i když otevřeme jinou komnatu fyziky, spatříme stejnou nedokonalost.
Olga Nedbalová
Pokud si dobře vybavuji, docent Jiří Grygar je také věřící člověk. Sám tu nedokonalost vědy uznává.
Jiří Kouba
Byl jsem jeho přednášce přímo v církvi … Působil na mně dojmem někoho, kdo se od víry spíš distancuje.
Jiří Kouba
U tohoto článku sestry Hájkové už musím udělat něco, co dlouhodobě odkládám po přečtení každého jejího článku minulého: poděkovat ji. Její články shledávám užitečné právě pro ty, kdo chtějí jít pravověrně biblickou cestou následování Ježíše. Dilema dvou Adamů a psychologie víry vůbec je zcela legitimní, a snaha to delegitimizovat je buzena hlavně skutečností, že ve společenství církve oba typy jsou již dávno usazeny, jen je trapné to připustit.
Pokud je ta cesta následování pro někoho jen svistem po dobře namazaných kolejích, zřejmě se ještě ne dost hluboce ponořil do etiky. Kdyby cesta za Kristem byla hladká a bez zastávek v momentech, kdy není odpověď, nebylo by třeba i mezi evangelikály a charismatiky tolik rozvodů. Nebo diametrálních rozporů v politickém názoru.
Příklady neřešitelných dilemat: „V manželství se nestane to, co chce jen jeden, za předpokladu, že druhý neustoupí. Tedy nestane se ani dobrá věc. Nestane ani biblicky správná věc“ A v politice:“Jeden: Stát se musí postarat předně o vlastní občany. Nemůžeme živit uprchlíky, když máme matky, jejichž děti nemají na oběd. Druhý: Zavazující tradicí je být solidární po nejzazší možnou míru“. A jistě byste našli mnoho dalších.
Taky jsem se na cestě poslušnosti, podrobení a pokoření do prachu, musel aspoň ohlédnout od Boha Spasitele k Bohu Stvořiteli, tedy přijmout aspoň závan esence Adama I.
Rabíni tohle dilema znali také. Mluvili o dobrém a zlém pudu, přičemž pod tím zlým mínili věci, které tradičně znaménkujeme pluskem. Jsou obsaženy v známém úsloví „Postavit dům, zasadit strom, zplodit syna“.Plédovali za vyváženost.
G. K. Chesterton při jiné příležitosti mluví o ušlechtilém pohanu, míní tím, po mém soudu, Adama I.
Konečný Fr.
Je pozoruhodné, jak u nás občané dodržují nošení roušek. Řídí se pokyny odborníků a vlády, a dělají dobře. Poslušnost je to, co Bůh od lidí očekává. Stejně mají být věřící i poslušni směrem k biblickým textům. Křesťan není povinen mít na vše odpověď jako žák ve škole, ale může říci – tomu nerozumím, domnívám se že, ….. apod. Ten kdo rozumí všemu, pak může založit novou církev, protože ten druhý bude mít názor jiný. Věřit znamená důvěřovat a poznávat – K.Barth.
Olga Nedbalová
Pro Jiřího Koubu – osobně docenta Jiřího Grygara neznám, takže těžko mohu posoudit. Na druhou stranu nerada měřím míru víry- je to hodně o našem vztahu k Bohu a to zřejmě ve finále posoudí sám Bůh. Jinak se mi líbilo, jak jste psal o paní Hájkové. Já se přiznám, že také příliš nerozumím některým jejím článkům, ale spíše to odvozuji od svého typu uvažování. Ztrácím se v abstraktních pojmech a musím si pro sebe vymýšlet různé pomůcky – viz. Boží plán = plán na stavbu domu. Proto je mi možná bližší Komenský, o kterém paní Hájková také umí krásně psát. Popisy Komenského jsou mi blízké – Labyrint světa, Hlubina bezpečnosti – přirovnává naše jednání a pocity k věcem. Což mi vyhovuje a lépe se v textu orientuji. Tedy to, že některé komentáře paní Hájkové nechápu, je spíše problém mé mozkové kapacity, než kvality autorského textu 🙂
Eva Hájková
Paní Nedbalová, to není problém vaší mozkové kapacity. Můj syn, kdysi vynikající absolvent matematicko-fyzikální fakulty UK, později softwarový inženýr v curyšské, nyní v mnichovské pobočce Googlu, mně také nerozumí.
Asi je ten problém na mé straně.
Olga Nedbalová
To určitě ne, já jsem odložila i L. N. Tolstoje – Království Boží ve vás, prostě je psaná příliš abstraktním jazykem. Samozřejmě málo lidí je vyloženě logický nebo humanitní typ, nicméně jisté rozdíly v tom, jak mozek vstřebá nové informace zde určitě jsou. Myslím, že například apoštol Pavel byl spíše také logický typ. Ženy ve shromáždění ať mlčí, Řekové by jenom filozofovali, oblečte si Boží zbroj (přirovnání k věcem). Včera jsem četla List Jakubův a ten má odlišný styl (srovnání nechám na odbornících). Zajímavý je Ježíšův styl – nedá se zařadit. Je univerzální, tak jak Boží vyjadřování. Ostatně je to Boží syn. Tak jako pan Krejčí i pan Áron mám nejraději bezpečné vody Bible. U některých autorů (a to především filozofů) je větší pravděpodobnost, že se ztratí svému původnímu záměru- například popsat svůj vztah k Bohu. Jak pan Kouba píše o rozvodech, politických sporech, mně osobně přijde, že někdy se lidé až příliš zapletou do svých myšlenek a svých pravd. Téma etiky – přiznám se, že by mě to nenapadlo spojovat zrovna s křesťanstvím. Ježíš nám tu nepřenechal učebnici etiky, On nám předal evangelium. To píši jako příklad mého uvažování. To že Bůh nás stvořil takto odlišné, je určitě Boží záměr. Já osobně ze své zkušenosti vím, že si musím hlavně dávat pozor, aby mi neztvrdlo srdce. Abych při citování úryvku z Bible neházela kameny po hříšnících. Abych nespěchala s kládou v oku vyndávat třísku z oka mého bližního. Abych pilně neměřila každému jeho viny, neboť jinak mi Bůh naměří také stejným metrem.
Eva Hájková
Myslím, že to vidíte vcelku dobře, paní Nedbalová. Vy si nemyslíte, že plně chápete Boží záměr. Bůh byl vždycky svrchovaný, a když si lidi začali myslet, že ho mají přečteného, tak udělal něco, čím je absolutně překvapil.
Jiří Aron
Pro paní Nedbalovou. Myslím si, že paní Hájkové můžete nerozumět z jiného důvodu, než kvůli Vaší – údajně nedostatečné – mozkové kapacitě.
Na Vašich příspěvcích si cením lásky k Bohu a vděčnosti za jeho záchranu, za Ježíše Krista. Např. to, co jste napsala včera ráno. Na druhou stranu stranu vidím, že neumíte u druhých duchovně rozpoznávat rozdíly mezi náboženstkostí a biblickou duchovností, která má vždy počátek a východiska v Kristu. Výše jste např. považujete pana Grygara mezi věřícího. Pokud vím, na rozdíl od Vás, on sám zřejmě nikde veřejně nevyjádřil myšlenku, že pro něj osobně je Ježíš Kristus základem, úhelným kamenem celé stavby, bez kterého by mu všechno spadlo.
Podobně paní Hájková. Píše jakoby biblické pojednání o ‚dvou Adamech‘ a vychází z díla člověka, který odmítl uznat jako druhého Adama (1. Kor 15) Ježíše Krista, Syna Božího, pana Solovějčika. O podobných platí 1Jan 2:22-23: „Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.“
Mám zato, na základě vašich textů, že každá z vás dvou staví na jiných základech.
Karel Krejčí
Paní Hájková, Vy toho Solovějčíka i připodobňujete. Věříte v Boha, ale zároveň i pochybujete. Jste tím solným sloupem, kdy se Lotova žena snažila uprchnout před světskou zkažeností, ale protože síla a přitažlivost světa byla nad její síly, ohlédla se. Vy mísíte svět a duchovno dohromady, protože se z obojího dá myšlením vytvořit ještě dále „něco“ nového, zajímavého i osobitého. Je to otázka pro čtenáře, zda toto je bezpečná cesta k Bohu nebo spíše
od Něho …
Karel Konečný
To je naivní obraz Sodomy a světské skaženosti, protože za tím bylo sobectví, a autor příběhu se kochá v Božím trestu a uspokojuje to jej.
Karel Krejčí
Pane Konečný, to je univerzální princip, který se netýká jen světské zkaženosti, ale samotné podstaty tohoto světa. Pokud chceme něco lepšího, vyššího a životaschopnějšího získat, musíme se nejprve něčeho vzdát, co nás poutá a dál nepustí. V onom biblickém příběhu je viditelně uvedena lidská zkaženost, ale v podstatě se to týká všeho, na čem si zakládáme a lpíme na tom. A právě naopak, toto jsou Boží zkoušky, kterými nás Bůh posouvá vpřed.
Karel Konečný
Budu komentovat tu Vaši druhou větu, parafrázuji…získat něco lepšího, vyššího a životaschopnějšího..,tak jednak je to velmi obecné, a ten žebříček závisí na vzdělání, a je jiný. Totiž naše společnost je té tehdejší velmi podobná, ale technický pokrok, a nové technologie umožňují ještě větší možnost být více skažený. To se trochu směji. Svět je krásný, a zajímavý, a stojí za to jej zkoumat, rovněž lidé jsou zajímaví, a stojí za to se o ně zajímat, a stejně tak o společnost, proč je její část na nízké úrovní, ale ne k potrestání, jak si bibličtí lidé přejí, ale k pochopení, proč to tak je, zda má vliv jazyk, a historie společnosti, uzavírání se před druhými, a světem, a to je psychologie člověka, a velmi vás zarazí jak je jednání lidí někdy primitivní, protože je manipulováno strachem, nebo penězi, nebo postavením ve společnosti, nebo vyznamenáními či medailemi. 🙂
Karel Krejčí
Pane Konečný, člověk musí dospět k zásadnímu zlomu. Musí sám na „vlastní kůži“ poznat, že všechny úspěchy, dosažení met a naplnění snů je pouze dočasné a nikdy nekončící úsilí. Všechno je pomíjející, přesně tak, jak se o tom přesvědčil i Šalomoun. K čemu jsou metály, tituly,vysoké IQ, postavení, moc, bohatství atd? Stále budeme zajatci tohoto světa. Ta zdůrazněná věta o získání něčeho životaschopnějšího je spíše vyjádření a pobídka zamyslet se nad tím, co nám brání, abychom vstali a vykročili správnou cestou nebo abychom ji alespoň hledali. Pro Vás je rozhodující, zda vůbec připouštíte jiný svět, než je tento hmotný.
Konečný Fr.
Chudák Solovějčík. Kdyby žil, už by šel na hranici. Ať lidé říkají své názory, není také nutno se vším souhlasit.
Jiří Kouba
My sami jsme směsí světa (hmotna) a duchovna. Bez jisté dávky toho prvého nezaložíte rodinu, nezplodíte dítě.
Maja
Chci dnes poděkovat za laskavé vedení komentářů vesměs všech píšících na těchto stánkách. Je to něco úplně jiného než na jiných zpravodajských stránkách, řekněme tzv. nekřesťanských, zvlášť v tyto dny. Já osobně si přeji růst v tom, umět laskavě vyjadřovat i nepříjemné věci, jiný názor, nesouhlas apod.
Maja
Opravuji „stránkách“ a děkuji, že tu nepranýřujete za chyby.
Olga Nedbalová
To bude tím, že vítězem nemá být nikdo z nás, ale vítězem je Ježíš. On je ta pravda, cesta i život.
Olga Nedbalová
Já si na závěr dovoluji přidat píseň, ona se tak trochu vztahuje i ke komentáři Role zpěvu v životě církve (tam asi moc diskutujících nebude). Je to píseň z Evangelického zpěvníku Snažujme se ve všem právě na téma bratrské lásky. Sice má starobylý text, ale nádherný. A je pravdou, že součástí bratrské lásky je i umění napomenout svého bratra, sestru v Kristu. V lásce. Tak i tímto děkuji za usměrnění mé víry a přeji všem Pokoj od našeho Pána, Ježíše Krista.
Snažujme se ve všem právě žíti Bohu k libosti,
za Ježíšem, vůdcem k slávě, jíti cestou svatosti,
neboť on svým k nebi jest ta pravá sám a živá cesta,
kdo jda za ním, kříž svůj nese, ten s cílem nemine se.
Bůh náš hříchů nenávidí, miluje však spravednost,
kdo ho srdcem hledá z lidí, toho bere na milost,
v Kristově otcem se mu stává, z tmy ho v světlo povolává,
aby myslí, řečí, činem byl vpravdě Božím synem.
Ej, nuž tedy z vděčné lásky každý čiň, co velí Pán,
abys v nové hříchy svazku nebyl opět upoután,
ač co zadrží kdo tobě, příliš toho nevaž sobě,
hleď jen za Bohem vždy jíti a milosrdným býti.
Krista věrně následuje, ochotně se obětuj,
v ničem sobě nelituje, Bohu zasvěť život svůj,
jak i on se nelitovat, když se za nás obětoval,
k jeho šlépějím se znejme a k bližním lásku mějme.
Žádným z bratří nepohrdej, byť i tobě se zdál mdlým,
ale u víře ho vítej účastníkem Kristovým,
jejž svou krví očisťuje, v smlouvě víry posvěcuje,
neb jsme jedni jako druzí, jen hříšní bědní sluzi.
Ejhle, služba Boží čistá, z víry živé činěná,
naděje z níž kvete jistá, slovem Božím stvrzená!
K všem, kdo Pánu v bratřích jeho slouží z srdce ochotného,
Pán se přizná při skonání a dá jim požehnání.
Konečný Fr.
Dnes při té kombinaci koronaviru a našeho členství v EU a NATO se mi jako příhodná jeví píseň z kancionálu č.658 – Blaze těm, kdo vešli domů, do své vlasti nadhvězdné. Nebo též píseň č.341 – Vezmi Pane život můj.
Jiří Aron
Mýlíte se pane F. Konečný v komentáři dnes ve 13:06. Úplně se změnila doba.
V dnešní době jsou postoje a názory p. Solovějčika, paní Hájkové, p. Drápala (mj. podporuje tzv. Novou apoštolskou reformaci), p. Davida Nováka (mj. dělá reklamu mystiku Nového věku, mnichu R. Rohrovi), a dalších, ekumenickým, hlavním proudem nového, postupně se sjednocujícího náboženství.
Na té Vaší ‚hranici‘ velmi brzy skončí tzv. fundamentalisté a mezi tyto budou zařazeni lidé, kteří uznávají Krista jako jedinou možnou cestu k Bohu. Právě ekumenická většina bude chtít ‚biblické fundamentalisty‘ umlčet a dát vycpat do muzejních depozitářů, aby nebyli tolik na očích.
Eva Hájková
Pane Arone, nemusíte se bát. Já vás přijímám takového jaký jste, tedy i s vaší vírou. Nemám v úmyslu žádné umělé sjednocování ani nové náboženství.
Původně jsem se vám chtěla v tom psaní přizpůsobit, neboť mám ve zvyku ustupovat. Když se vám nelíbilo, jak jsem psala o politice, chtěla jsem místo toho přejít na duchovní články. Ale některé vám také vadily. Když se vám nelíbilo, že jsem psala o autorech, kteří nejsou křesťany, jako třeba Žižek, přešla jsem na křesťanské autory (Ratzinger, Wright, Tresmontant). Ani to se vám nelíbilo, protože je za křesťany nepovažujete. Dobrá. Opakuji, že se pro to nezlobím. Už vidím, že ať píšu co píšu, kritice se nemám bránit. Vždyť není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Ale přestat psát stejně nemohu.
Jiří Aron
To jsem nemyslel na Vás osobně, paní Hájková. Že se budu bát Vás a že zrovna Vy se budete snažit umlčet ty, kteří stojí za názorem, že Kristus je jediná cesta k Bohu. Myslel jsem na přívržence nového společného náboženství obecně.
Píšete že nemáte v úmyslu umělé sjednocování ani nové náboženství. Skutečně?
Například tento článek. 1. Uměle spojujete duchovní svět talmudisty pana Solovějčika s duchovní svět křesťanství. Podle Ježíše Krista však kdo „nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal.“ To znamená, pokud Solovějčikův Mesiáš nebyl Ježíš, že sám neznal ani Otce. Zde vidím první velký rozpor článku: dvou odlišných Bohů, zásadně jiných náboženství, který můžete překonat jen uměle.
2. Další velký rozpor s Biblí dobře vyjadřuje konec Vašeho článku. Podle Vás prý „intelektuálně založení lidé těžko naleznou jinou cestu k Bohu, než přes psychologii a filosofii (popřípadě přes mystiku)“.
Co si myslíte, nebo jak věříte v tvrzení Krista a Písma, že On sám je Cestou, Pravdou a Životem, že nikdo nepřichází k Otci, než skrze Něj? Vyzníváte sama totiž tak, že nestačí na cestě k Bohu jen Kristovo evangelium. Na jeho místo má, aspoň pro intelektuálně založené jedince, nastoupit psychologie, filosofie a židovská mystika. Vybavil se mi v této souvislosti výrok 1Kor 1:19: „Je psáno: `Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.´“ Toto jsem měl na mysli, když jsem psal o Vašem novém náboženství. Mohu podobných Vašich myšlenek citovat více, z jiných Vašich textů zde na KD.
Psát můžeme oba dva i nadále o čemkoliv, žijeme, zatím, ve svobodném společnosti. Můžete pořád psát o všem, o politice i o náboženství. Pozor ale na tu snahu zavděčit se svým psaním lidem. Může nás odvést od snahy líbit se Bohu. Obojí najednou nelze.
P. S. Jsem rád, že se na mne nezlobíte pro mé názory v komentářích.
Konečný Fr.
Mám dojem, že Krista jako jedinou cestu k Bohu uznávají jak bibličtí fundamentalisté tak i bibličtí nefundamentalisté. Tady vidím jednotu, v jiných případech může být různost a dialog.
Eva Hájková
Pro pana Arona. Já věřím, že jediná cesta k Bohu je Ježíš. Že On je zároveň pravda a život. Nemyslela jsem, že intelektuální úvahy jsou samy o sobě cestou k Bohu, ale tak, že ony mohou člověka „nakopnout“ k hledání Boha. Vzbudit zájem o duchovní věci. Znám lidi, kteří vystřídali už několik různých nauk a věřím, že třeba časem najdou Ježíše. Na druhé straně znám i lidi, které nezajímá vůbec nic duchovního, a když slyší o náboženství, tak utíkají.
Ale jenom proto to nepíšu. Já tyto články píšu hlavně z toho důvodu, že mě to velmi baví. Ale zase psát něco sama pro sebe, aniž by si to někdo přečetl, mě nebaví.
Maja
Cesta k Bohu je v Ježíší, ale Bůh si může použít filozofii, psychologii, tzv. ekumenismus atd, aby člověk poznal pravdu, která je v Ježíši. On vše může použít k dobrému.
Jiří Aron
To, co píšete, působí vnitřně rozpolceně, paní Hájková. Na jednu stranu píšete, že sama věříte, že jediná cesta k Bohu je Ježíš. Na druhou stranu Vaše duchovní články od Krista odvádějí stranou. Píšete v oblasti Božího evangelia odstředivě, viz tento poslední text.
Nemám proto důvod Vám věřit, jen na základě Vašeho tvrzení, že chcete lidi nakopnout k hledání Boha. Leda snad nějakého jiného boha, v kterého věřil třeba p. Solovějčik.
Karel Konečný
Ten jiný svět, o kterém se v článku píše je svět pýchy. Ten mě jako obyčejného člověka příliš nezajímá.
Eva Hájková
Ostatně věřím, že díky Ježíši budou nakonec spaseni úplně všichni lidé. I když někteří zde na zemi mohou trpět jako Job.
A na tom trvám. Můj Bůh je asi opravdu jiný než Bůh pana Arona.
Karel Krejčí
Paní Hájková, Váš Bůh je opravdu jiný než ten pana Arona.
Jan 12:24
Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.
Tak jako čtenáře nadčasově nakopávají Vaše duchovní vhledy a návody k zaměření se na Ježíše, stejně tak Vás nepochybně nakopl k plnému pochopení a realizaci zmíněný Ježíšův výrok. Jsou totiž věci, na kterých čas ukáže, že je nelze nijak okecat, obelstít, obejít ani hrát dlouhodobé divadlo. Vaše JÁ ještě zdaleka nezemřelo a nebylo znovuzrozeno, podle toho jak sama sebe klamete, nejste si toho vědoma a ani si to nepřipouštíte. Nepochybně, máte toho ze světové literatury do křesťanské sféry ještě mnoho co předávat a obohacovat, protože, jak sama uvádíte, této řeholi se nemůžete jen tak vyhnout. Ostatně, v současném světě převládá trend realizovat různá netradiční obohacení, otázkou je, zda ve skutečnosti jimi opravdu jsou nebo ne.
Jiří Aron
Paní Hájková já ale věřím, že všichni lidé, kteří budou spaseni, budou spaseni jen díky Ježíši. Což zní podobně, jak to píšete Vy. Ale Vy to myslíte asi jinak, jinak byste tuto poznámku nenapsala. Musela byste se pokusit více rozvést svůj pohled na otázku spasení.
Dále mě zaujala dnešní odpověď p. Krejčího, protože jsem měl na srdci napsat Vám něco podobného, jako on. O tom Já, které má zemřít.
Koho Já už zemřelo, z Boží milosti, ten chce druhým o Kristu nadšeně sdělit, jak je On dobrý. Je to ještě mnohem víc, než když se zamilujete do člověka či do autora knihy. Nedokážete na Něj nemyslet ani o Něm nemluvit, protože On je součástí toho, co žijete, Vaší minulosti přítomnosti i budoucnosti. A máte radost z toho, když tyto věci o Něm můžete sdílet s ostatními věřícími a povědět nevěřícím. Ve Vašich textech pro Křestan dnes se nic podobného o Vaší lásce ke Kristu, zatím, neobjevuje.
Není třeba jasné, zda máte i jiné či silnější téma, než sdělit čtenářům, co jste přečetla z oblasti filosofie, jak to chápete a proč je pro nás křesťany důležité se nechat Vaší oblíbenou knihou či autorem poučit. Je to v podstatě všechno jen o Vás samotné: jaké myšlenky Vám běží, když čtete knihy od lidí a pro lidi.
Eva Hájková
Na to není snadné odpovědět. Třeba se to všechno v průběhu času vyjasní.
Jiří Nushart
Zdravím Vás, paní Hájková. K tématu Vašeho článku bych poznamenal, že (poučen třeba Markem Orko Váchou) žádný rozpor mezi vědou a vírou nevidím.
O spáse jsme už kdysi jinde diskutovali. Já o tom přemýšlím takhle: Ve shodě s Vámi se domnívám, že Bůh je natolik milosrdný, že nabízí spásu všem lidem. Nejsem si jist, zda je dobré vnímat spásu jako nějaký „benefit“ – rozhodně ale nejde o zásluhu. Proto si myslím, že spása je vlastně už vztah člověka k osobnímu Bohu – viz ten Váš citát svatého Xavera: „Mne nezajímá ani nebe, ani peklo, já mám rád Krista!“
Na druhou stranu mě napadá, že člověk asi může tu Boží nabídku spásy také odmítnout a Bůh nejspíše respektuje svobodu tohoto lidského rozhodnutí. Nevím ale, jak se pak v takovém případě vyrovnat s představou, že by člověk v blízkosti Boha mohl strádat tím, že lidé, které měl rád, zde nejsou s ním…
Eva Hájková
Pane Nusharte, jestliže lidé odmítají spásu, může to být prostě tím, že nevědí, co spása je. Nedávají tomu pojmu odpovídající význam. Takže ve skutečnosti odmítají něco úplně jiného.
Podobně, když lidé odmítají Krista. Možná odmítají jenom jakýsi jeho zkreslený obraz, jak jim ho podávají jiní. A ve skutečnosti ho neodmítají.
Jiří Nushart
Ani já nevím, co spása je.
Eva Hájková
Nevíte, ale máte o ní představu, jak je vidět z výše uvedeného příspěvku. Nevěřící mají také představu, jenže negativní. Například takovouhle: spása je něco, co si vymyslela církev, aby mohla udržovat středověké tmářství.
Jiří Nushart
Chci důvěřovat Bohu, abych nepotřeboval vědět, co spása je.
Důvěřovat, že nenechá člověka strádat tím, že lidé, které měl rád, nejsou s ním… Komu odpustíme, tomu bude odpuštěno, ale lidé kteří odpustit nepotřebují, kteří nikomu chybět nebudou, co bude s nimi?
Eva Hájková
Jeden známý mi řekl, že v pekle nemohou být lidé, kteří se mají rádi. V pekle nemůže existovat láska. Tam prý lze jenom nenávidět.
Asi proto je důležité milovat a odpouštět.