Před sedmi lety oslovil Tommie van der Walt své starší sboru s nápadem.
„Chtěl jsem vzdělávat pastory,“ řekl. Měl na srdci zvláště kazatele ve zchudlých oblastech, kde není dostatek prostředků. A chtěl to značnou měrou dělat pomocí knih.
Zní to jako začátek velkého plánu. Van der Walt žije v Africe, která je zaplavena synkretismem a „evangeliem prosperity“. Potřeba vzdělávání pastorů je nabíledni.
Spoléhání na knihy však nebylo prozíravé. Zaprvé je získávání knih pro Afriku cenově nedostupné. Doprava lodí trvá celé měsíce. A i když se vám je tam podaří doručit, nikdo je pravděpodobně číst nebude, protože Afrika je světadílem orální kultury a do značné míry i nízké gramotnosti.
A navíc ho v tom už někdo předešel.
„Lidé jako Joel Osteen [přední americký pastor hlásající nebiblickou „teologii prosperity“, pozn. překl.] za vývoz nebo tisk svých knih platí, a to je finanční strategie, protože vědí, že je to vyjde až špinavě lacino: když čtete jejich knihy nebo když je vidíte v televizi, budete jim dávat peníze.“
A to teď už přes deset let funguje: podle pastora a člena africké rady Sdružení evangelia (TGC) Conrada Mbeweho mimo jiné „proto, že je velký nedostatek protijedu“.
Na jednom léku začal van der Walt v roce 2018 pracovat. Tisková misie vydala v posledních sedmi letech asi šedesát knih zaměřených na evangelium – včetně první, kterou napsal místní autor. Síť pastorů, která je dostává, se rozrostla na osm set kazatelů v sedmnácti zemích.
Deset pastorů mezitím absolvovalo pastorační stáže a dalších sto padesát semináře se Simeonem Trustem, které Tisková misie pořádá ve spolupráci s Brackenhurstským baptistickým sborem v jihoafrickém Johannesburgu.
„Viděl jsem, jak lidé hltají pravdu, i proměnu v jejich vedoucích týmech,“ řekl van der Walt. „Nespasení pastoři přijímají spásu. Jiní, dříve suroví, už se svými ovečkami nejednají krutě, nýbrž s láskou. Pastoři rostou v poznání Písma a věnují se kvalitnímu výkladu, takže se jejich kazatelská činnost rozrůstá a nese ovoce. Chudé sbory se stávají štědřejšími, neboť chápou, že se musejí o své pastory starat. A sbory rostou.“
SOUVISEJÍCÍ – Duchovní disciplíny pro unavené tatínky
Jde o vzorec, který opakovaně zjišťuje generální ředitel anglického křesťanského knihkupectví „10ofThose“ Anthony Gosling: „Pomyslete třeba na Davida Adamse v Kolumbii, Daniela Hendersona nahoře v Kanadě, Massima v Malajsii, Stéphana ve Francii a Alexe v Rakousku — a mohu uvést mnoho dalších. V posledních sedmi nebo osmi letech se začalo mnoho dít.“
Vydavatelů knih zaměřených na evangelium po světě přibývá jako hub po dešti. Na setkání v roce 2024 se jich dostavilo sedmasedmdesát – a letos sto šedesát!
„Byl to strhující pohled,“ řekl Gosling. „V křesťanském publikování je znát skutečný pohyb, a že tu ty chlápky máme, má dobrý důvod. Nejde jim o výdělek, nýbrž o to, aby knihám zajistili co nejdůsažnější a nejširší vskutku biblický obsah, a přicházejí na to, jak to dělat. A to samo není příčinou – tou je Boží působení po celém světě. Bůh tu vlnu přímo řídí. Je to neuvěřitelné.“
Pět životů Tommieho van der Walt
„Pravděpodobně jsem prožil pět životů,“ řekl van der Walt, který je Jihoafričan. A nepřehání: od poslušného dítěte přes vzpurného teenagera po krátké působení v anglickém týmu hráčů kriketu. Poté, ve zbývajícím čase platnosti anglického víza, přijal místo příslušníka bezpečnostní služby ve Wimbledonu, což vedlo ke kariéře osobního strážce.
Tento čtvrtý život ochránce bezpečnosti proslavených lidí je pravděpodobně nejsurrealističtější. Bydlel v exkluzívním londýnském hotelu Le Meridien Grosvenor House a pečoval o bezpečí nejpředněji sledovaných celebrit, které zde trávily dovolenou – od australského herce Russella Crowea přes britskou dívčí skupinu Spice Girls až po prince Williama a Harryho.
Když byl na seznamu nejpřednějších celebrit, nevedlo jej to k hledání smyslu života.
„Člověk je přitom velice osamocený a v depresích,“ řekl. „Samé drogy, pití, nakupování a cestování. Většinou jde o rozvedené lidi, kteří hledají všude možně, jak se utěšit.“
Po vypršení víza zamířil nazpět do Jižní Afriky: příležitostná zaměstnání, obnova styků s kamarády z minulosti. Jednou večer, po pizze, naskočili ve čtyřech do dvou aut. Pršelo, a když van der Walt se svým spolujezdcem zahnul za roh, uviděl, že auto jejich kamaráda leží vzhůru nohama: rozbilo se o betonovou zeď. Byli první, kdo to spatřili.
„Neměl jsem s tou havárií nic společného, a přesto jsem měl kvůli ní pocit viny,” řekl. Dost silný pocit na to, aby své druhy v nemocnici často navštěvoval.
„Jeden kumpán, který si zlomil vaz, mne požádal, abych mu předčítal z Bible. Já že mu jako budu předčítat, a on mně pomůže.“ Málem jsem se z toho zbláznil: hodil jsem Bibli na podlahu a odešel do pokoje, kde ležel druhý kamarád.
Tomu příteli však předtím už sestřičky zvěstovaly evangelium, a nyní to byl křesťan. „Pak,“ řekl Walt, „mne konfrontoval s mým hříchem, a já jsem v zlosti odešel z nemocnice.“ Druhý den udělal totéž.
Asi týden nato jej Pán zrovna chytil za srdce. „Šel jsem domů k mamce, vyptával jsem se – a ona mne v podstatě přivedla k Pánu.“
Van der Walt se vydal za Pánem se stejnou energií, s jakou se předtím snažil mu uniknout. Vyrůstal v církvi, kde se hlásal mainstreamový protestantismus, a u většiny křesťanů v jeho okolí frčela teologie prosperity. Dostaly se mu však do rukou dvě knihy – „What is the Gospel?“ (Co je evangelium?) od Grega Gilberta a „Everyone´s a Theologian“ (Každý je teolog) od R.C. Sproula. Začal sledovat videa od křesťanské organizace Ligonier, dostal se do sboru zaměřeného na evangelium a našel přátele, kteří již měli pevný teologický základ.
SOUVISEJÍCÍ – Čtyři povzbuzení pro křesťany trpící depresemi
„Pán mi prostě poslal do cesty ty správné lidi.“
Po získání maturitního vysvědčení o ukončeném středoškolském vzdělání v oboru architektury a řízení projektů pracoval na stavebních projektech po celé Jižní Africe. Oženil se s dcerou jednoho pastora, stal se členem jejího sboru a nakonec i staršovstva jako asistent pro misii.
V jeho pátém životě bylo vše protikladem předešlých čtyř fází; už se nehnal za úspěchem. Také už mu nehrozilo sukničkaření, drogy ani příležitostná hráčská vášeň s ruskou ruletou. A místo práce pro největší boháče a celebrity světa začal nacházet své poslání mezi nejchudšími a nejzapomenutějšími.
Indie a tisk knih
V roce 2016 Walta jeho společenství vyslalo, aby založil sbor v Indii.
„Stále tvrdím, že službu v misii tvoří ze sedmdesáti procent probuzení, a služba ze třiceti,“ říká se smíchem. „Fakticky jsme si to užívali, ale bylo to drsné.“
Van der Walt, který neabsolvoval seminář ani neměl z dřívějška zkušenost vedoucího pastora, vzdělával místní chlápky pro službu sborových vedoucích.
„Bylo to něco jako vzájemné vyučování. Když se na něco zeptali, šel jsem si to nastudovat a pak jsem se k nim vrátil podle hesla ‚Dělej, jako že už to víš, a nakonec to budeš vědět doopravdy‘.“ Brzy začal rozdávat místním církevním vedoucím knihy, žádal je, aby si určitý úsek přečetli, a pak o tom s nimi debatoval.
Po dvou letech indická vláda, stále nepřátelštější vůči křesťanské misii, Waltovu rodinu ze země vyhostila. Po návratu do Jižní Afriky se van der Walt pokoušel zakládat sbory a pak je oživovat. Nic z toho se mu nedařilo.
„Modlil jsem se za to, a pak jsem zašel za svými staršími s nápadem.“ Řekl jim, jak málo má jejich oblast prostředků. Že získat doma knihy zaměřené na evangelium je obtížnější a dražší, než jak tomu bylo v Indii. Mluvil o tom, jak jsou knihy důležité, jak mu samotnému pomohly a pomáhají nejen ve vlastním životě víry, nýbrž i při vzdělávání dalších – ale také o tom, že dovoz není řešením. Že dopravit sto dvacet knih z USA lodí stojí kolem pěti set dvaceti dolarů – což si nemůžeme dovolit, ledaže bychom měli prostředky jako Osteen. Chtěl si tedy knihy tisknout sám a pak je používat při osobním vzdělávání jihoafrických pastorů, kteří nemají dostatek prostředků.
Sipho Mfusi
Sipho Mfusi vyrostl v Africké sionistické církvi, nejrozšířenější křesťansky se prezentující sektě v Jižní Africe.
„Když je Bible v rozporu s kulturou, jde Bible vždycky stranou,“ řekl“Například je povoleno mnohoženství, je třeba usmiřovat si předky a spásu získáme jen dobrými činy.“
Platilo to i pro Mfusiho – do roku 2002, kdy mu mladá žena umřela na rakovinu.
„Učili mne, že když mě potká něco nepříjemného, ‚připomene si Bůh tvé dobré skutky a vysvobodí tě‘. A já jsem měl pocit, že jsem pro to kvalifikovaně vyzbrojen. Modlil jsem se a radil s tradičními léčiteli, a přesto mi manželka zemřela. Proto jsem se na Boha velice hněval.“
Mfusi pracoval v průmyslu letecké dopravy a díky tomu se dostal do Austrálie, do Sydney. Druhá manželka se jej po sňatku pořád ptala, zda by nemohli chodit do sboru. Nakonec souhlasil. Vybrali si sbor blízko jejich bytu – presbyteriánskou komunitu na předměstí Sydney Randwick.
„Kazatel v promluvě na Exodus 20 řekl: ‚Žádný člověk není schopen Boha ctít a milovat podle jeho požadavků – s výjimkou Pána Ježíše Krista. Odvrátíte-li se od svých hříchů a uvěříte-li v Pána Ježíše Krista, vloží do Vás Bůh Kristovu spravedlnost, jako kdybyste Boha milovali naplno – z celého srdce.‘“
Tohle Mfusi nikdy předtím neslyšel – že kdyby měl zemřít, pro Kristovy zásluhy určitě přijde do nebe. Následující týden znovu přišel do sboru, a pak opět. Uběhlo osmnáct měsíců – a oba manželé přišli ke Kristu.
Najednou se Mfusi začal zajímat o četbu – nejen samotné Bible, nýbrž knih, které mu pomohou jí porozumět. Naučil se tolik, že když jej zaměstnání přivedlo do USA, začal mu výběr sboru dělat starosti.
„Poslyš, bratře,“ řekl muži, který ho vyučoval, „když se koukám na televizi, vidím Crefla Dollara, T.D. Jakese a Kennetha Copelanda, všechny tyhle kazatele evangelia prosperity – tak v jejich sborech byl po příchodu do USA skončit nechtěl. Čím bys mi mohl pomoci?“
Jeho mentor mu doporučil Marka Devera, a ten mu poradil baptistický sbor Mikea McKinleyho na sídlišti Sterling. Po tříletém pracovním pobytu v Virginii Mfusi opustil dosavadní zaměstnání, vystudoval teologickou vysokou školu George Whitefielda a vrátil se do svého domovského města jako kazatel.
A právě tehdy se setkal s van der Waltem.
Neobvyklé spojenectví
Z hlediska důležitých věcí by se nenašli rozdílnější lidé než ti dva.
„Jsem z národa Zuluů,“ představil se Mfusi. Tedy z jedné z rodin, jimž v roce 1970 odebrali jihoafrické občanství a nuceně je vystěhovali na východní pobřeží. Mfusimu bylo tehdy pět let.
Pachatelé byli Afrikánci, dříve zvaní Búrové – van der Waltův kmen. Sám Walt v době toho nuceného vystěhování nebyl ještě na světě. Na konečný pád apartheidu se však může upamatovat, to mu bylo jedenáct.
„Když se s někým [takovým] setkáte, musíte se těžce propracovat k tomu, aby se zrodila vzájemná důvěra,“ řekl Mfusi. „S Tommiem tomu tak nebylo. Okamžitě jsme si padli do srdce, protože Tommie má srdce pro nesení evangelia nejen na periférie, nýbrž i do míst obývaných převážně černochy, chudých na finanční zdroje. „Vážně jsme se snadno shodli a stali se velice dobrými přáteli.“ Lehké bylo přijmout i jeho tiskovou vizi. První čtyři léta duchovní služby věnoval Mfusi Sionistické církvi, v níž vyrostl. Kázání spojoval s výkladem, zavedl biblické hodiny a začal s překladem Deverovy knihy „Co je zdravá církev“ (viz https://www.databazeknih.cz/knihy/co-je-zdrava-cirkev-377681) do zuluštiny.
Po nějaké době se církevní vedoucí začali podivovat, proč mluví tak často o Ježíši, proč nemá zájem o modlitbu k předkům a proč tak pevně trvá na tom, aby muže a ženu – a to vždy jen jednoho s jednou – spojovalo pouze manželství.
„Pozvolna se jejich postoj k nám začal měnit,“ pravil. „Říkali: ‚Je to hanba, že ten chlap tráví tolik času s bělochy v USA a v Austrálii, a také ve škole. Oni ho tam kazí.‘“
V dubnu 2018 vedoucí Mfusiho vyloučili. Neohroženě založil nový sbor. Přešlo do něj asi padesát členů sionistického sboru.
Věděl jedno: chci svůj nový sbor vést k správnému učednictví. A také věděl, že k tomu bude potřebovat knihy.
Zuluové
Od roku 2018 vydali v Jižní Africe van der Walt, Mfusi a další ředitelé Tiskové misie třiašedesát knih. Statisíce svazků si prostřednictvím konferencí a sítě sborů našly cestu k pastorům, z nichž to mnozí měli z domova daleko do nějakého knihkupectví.
Tisková misie se pouští i do překladů
„Zajdete-li zde v Jižní Africe do nějakého významnějšího křesťanského knihkupectví, najdete v zuluštině nanejvýš Bible a zpěvníky,“ řekl Mfusi. „Všechny knihy hlásající prosperitu jsou v angličtině.“
V tiskové misii lze nyní získat osm knih v zuluštině. Patří k nim například „Dobrá zpráva o velké radosti – Denní čtení pro adventní čas) od Johna Pipera (vizhttps://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/dobra-zprava-o-velke-radosti-denni-cteni-pro-adventni-cas-326033), Compelling Community“ (Obecenství, které podmaňuje) od Marka Devera a Jamieho Dunlopa, „Am I Really a Christian?“ (Jsem opravdu křesťan?) od Mikea Mc Kinleyho a „God’s Design for the Church: A Guide for African Pastors and Ministry Leaders“ (Boží plán pro církev – Průvodce pro africké pastory a vedoucí křesťanských organizací) od Conrada Mbewea.
„Tu Mbeweovu knihu o Božím plánu pro církev jsem na jedné z našich konferencí dal chlápkovi, pro kterého to byla první kniha v zuluštině, kterou kdy vlastnil,“ řekl van der Walt. „Ve svém nářečí nikdy, ale vůbec nikdy žádnou neměl.“
Na jiné konferenci rozdával Bible – a celá skupina hned začala zulusky zpívat. „V podstatě se ukázal Lev z Judy a přinesl své slovo.“
Ten celý pokrok – že mohou šířit cenově dostupné a teologicky zdravé knihy v angličtině, zuluštině i afrikánštině – van der Walta ohromuje.
„A loni jsme vydali naši první knihu místního autora. To je pro nás docela vzrušující.“
Ví ale také, že dobré teologii v Africe brání ještě větší překážka.
Gramotnost
Afrika je nejméně vzdělaným a nejméně gramotným kontinentem světa. Vážně – pětadvacet ze třiceti nejnegramotnějších zemí najdeme v subsaharské Africe.
„Každou neděli, když si stoupnu ke kázání, čtu z Bible,“ řekl Mfusi. „Každému členu našeho sboru jsem zajistil výtisk Božího slova. Říkám jim, na které je stránce, a požádám je, aby si Bible otevřeli: ‚Čtěme společně.‘“
Po bohoslužbách čte se sborem na pokračování knihu „Co je zdravá církev“.
„I u této knihy jsem se postaral o výtisk pro každého člena. Vzhledem k absenci čtenářské kultury je nevyzývám k četbě celé kapitoly, nýbrž jednoho odstavce.“
Často to nedělají. Zve je proto ke společnému čtení.
„Řeknu: ‚Přečtěte první větu‘ – ‚vy přečtěte druhou větu‘ – a tak dále. Chci totiž, aby se ke čtení aklimatizovali.“
Rozbíhá se to pozvolna.
„Jsme teď v desáté kapitole – a knihu jsme začali číst v roce 2015,” pravil se smíchem. „Co mám dělat? Rád bych přešel k další knize, ale Bůh mne těm lidem povolal za pastora a já jsem pochopil, na jaké jsou úrovni, a začínám tím, že rostu spolu s nimi.“
Je to vleklá práce, ne však neplodná. Když vyšlo najevo, že se několik mužů ve sboru – potenciálních zakladatelů dalších sborů – nekálo z pohlavních hříchů, jeho komunita věděla, co je třeba udělat.
„Sbor byl zajedno, protože jedna z kapitol Deverovy knihy pojednává [o] sborové kázni. „Všechny tři bylo nutno vyloučit, a rozhodnutí o tom bylo jednohlasné.“
Jednalo se o vítězství, neboť v sionistické církvi úřad pastora přechází z otce na syna nebo ho dostává někdo, kdo dá mnoho peněz – bez ohledu na biblické normy platné pro církevní vedení (1 Tm 3,1-12; Titus 1).
Práce však se nese i sladší ovoce. Nedávno se Mfusiho sbor přestěhoval do větší budovy, kam to má většina členů z domova blíže. On sám tam z vlastních knih zakládá knihovnu a láska k místním pastorům jej vede k jejich půjčování. To lze považovat za pozoruhodné, neboť dvaatřicet z osmatřiceti sborů v jeho oblasti patří k sionistické církvi.
Je to běh na dlouhou trať, Mfusi je však živoucím důkazem, že je to možné.
„Od počátku to organizoval Bůh,“ řekl. „Jemu patří všechna sláva.“
Rostoucí hnutí
Práce, kterou van der Walt koná v Tiskové misii – vydávání knih a školení pastorů – se dočkala nápodoby po celém světě.
„Např. organizace 9Marks se zaměřuje na ekklesiologii – nauku o církvi – a zjistil jsem, že jejich seriál o zdravé církvi je přeložen do všemožných jazyků,“ řekl Gosling. „A přikládají k nim svůj výcvikový materiál.“
Uvedl, že všude po světě se tyto knihy a vzdělávací materiál začleňují do nauky o církvi v místních společenstvích – od Polska po Etiopii.
„A vezměte si baptistického pastora v Keni: Ken Mbugua uplatňuje program ‚Simeonova víra‘ – a to je totéž,“ dodal. „Tyto knihy a programy začínají poskytovat informace místním pastorům a přinášet jim podkladové materiály, z nichž mohou čerpat. A působí to! Začínáte to zjišťovat podle způsobu, jak vedou své sbory, jak káží, jak ctí slovo Boží a vedou svůj lid k učednictví. A tím církev roste.“
Autor: Sarah Eekhoffová Zylstrová slouží v organizaci The Gospel Coalition (Sdružení evangelia) jako vedoucí autorka a editorka seriálu „Víra a práce“. Je též spoluautorkou knihy „Gospelbound: Living with Resolute Hope in an Anxious Age“ (Chráněni evangeliem – Jak v úzkostném věku žít s rozhodnou nadějí) a vydavatelkou publikace „Social Sanity in an Insta World“ (Sociální zdraví ve světě sociálních sítí). Předtím pracovala pro mediální časopis Christianity Today, učila své děti v domácí škole, psala volně pro místní deník a vyučovala na Trojiční křesťanské vysoké škole (Trinity Christian College). Na křesťanské vysoké škole v Iowě „Dort University“ získala titul bakalářky humanitních věd v oboru angličtina a na Medillově fakultě Severozápadní univerzity hodnost magistry v oboru novinářství. S manželem a dvěma syny žije v missourském městě Kansasu. Jsou členy Sboru nového města (New City Church).
Překlad Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 19. července 2025 Foto: Pixabay
