Mnohokrát v životě jsem si přála jiný svět. Přitom svět se neustále mění, což my někdy ani nevnímáme. Mění se částečně k lepšímu a částečně k horšímu. To, co bylo, mizí v dálce jako voda v řece, a zároveň přichází něco nového, dosud neznámého. Všechno plyne. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, jak pravil starořecký filosof Hérakleitos. Plynutí času je v antickém pojetí ztrátou. Co bylo, už se nikdy nevrátí. Zatímco v hebrejském pojetí je prý čas zráním a naplněním. Jako když zasadíme do země semínko a z něj vyroste košatá jabloň, na které uzrají plody.
Když někdy toužíme po změně, netušíme, že naším hlubokým a skutečným přáním je, aby svět zůstal stejný. Možná ne stejný jako je teď, ale stejný, jako byl v našem dětství. Vždyť na dětství většina lidí tak ráda vzpomíná! I pro mě zůstane nejkrásnějším obdobím prvních osm let mého života.
Jako už nikdy nevstoupíme do téže řeky, tak už nikdy nebudeme jíst stejnou zmrzlinu, nebudeme skákat panáka, kterého jsme si namalovali křídou na chodník, nebudeme hrát školku s míčem o zeď, nebudeme skákat přes švihadlo. Můžeme to sice všechno znovu zkoušet, ale už to patrně nikdy nebude ono.
Kdykoliv navštívím místa, kde jsem v minulosti žila, včetně místa svého dětství, uvědomuji si, jak se svět změnil. A někdy je mi to líto. Napadá mě, že o pár set let dříve se svět možná neměnil tak rychle. Že se lidé možná rodili a umírali do téhož světa. Nemuseli se během svého života učit milión nových věcí. Možná víc platilo, že zkušenosti jsou k něčemu dobré, že to, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Možná kolem sebe celý život viděli stále tutéž krajinu svého dětství a ve městech tytéž domy. Možná se nemuseli tolik přizpůsobovat světu, možná si víc rozuměli se svými dětmi, protože ty vlastně žily ve stejném světě jako oni. Možná celý jejich život, ať v dětství nebo ve stáří, stejně často svítilo slunce, stejně pršelo a stejně padal sníh.
Ale možná to tak není. Možná je to jen iluze. Svět se patrně měnil i v minulosti a bylo v něm ještě více nejistoty než je teď.
Oblíbený řetězec Glóbus má své obchodní heslo: „Tady je svět ještě v pořádku.“ Jako by i Glóbus podléhal představě, že svět byl dříve v pořádku, zatímco teď už není.
Jenže, objektivně vzato, svět nebyl nikdy v pořádku. Když jsme byli malí, nebyl svět víc v pořádku To my jsme byli víc v pořádku, protože jsme byli nevinní a neotlučení životem. Protože jsme žili přítomností a zároveň jsme s naprostou samozřejmostí věřili v úžasnou budoucnost. Vůbec jsme nepochybovali, že nás taková čeká. Vnímali jsme skutečnost dětským srdcem. Nestarali jsme se o zítřejší problémy, protože se o nás starali rodiče.
Každý vám řekne, že toto už se nikdy nevrátí. A mávne nad tím rukou.
Kdysi jsem objevila zajímavou báseň Vladimíra Holana s názvem „Zmrtvýchvstání“. Vyjadřuje v ní svou představu o vzkříšení. Říká tam – jen žádné troubení, žádný hlas polnice! Kdyby tak, Bože, místo toho prostě zakokrhal kohout a my se probudili ve své posteli:
„První, kdo vstane,
bude maminka… Uslyšíme ji,
jak tichounce rozdělává oheň,
jak tichounce staví na plotnu vodu
a útulně bere z almárky kávový mlýnek.
Budeme zase doma.“
Dnes by mu tu báseň vyčetli jako genderově nevyváženou, pokud by si těch slov někdo všiml. Maminka v básni nemá pokoj ani po vzkříšení – vstává jako první, zatápí v kamnech a staví vodu na plotnu…
Některé křesťany by možná pohoršila ta naivní básnická představa o vzkříšení. Nechci se tady přít o tom, jak bude vzkříšení vypadat. Ale mě ta báseň přiměla aspoň přemýšlet, co asi pro básníka Holana maminka znamenala. O tom, co asi znamená maminka pro každé dítě. A jak si to, my maminky, často ani neuvědomujeme. Jsme těmi, kdo navždy zůstává v jejich srdci. Jsme těmi, kdo dětem dává jistotu domova. A možná nejenom dětem.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 19. března 2020 Foto: Unsplash – ilustrační
10 Komentáře
Realtoltek
Ano tento svět nebyl nikdy v pořádku a je jen iluze myslet si že někdy v minulosti byl . Bez božího zásahu a svržení Satana nikdy lepší být nemůže. Je jak výkladní skříň plná kostlivců.
Olga Nedbalová
Pokud by tento svět byl někdy v pořádku, tak by nepotřeboval spasení skrze Ježíše Krista. Ale protože je nemocný, potřebuje uzdravit. Až si člověk uvědomí svou nemoc, svůj hřích, pak teprve začne hledat lékaře. Zjistí, že sám ze sebe nemůže nic. To řešení pro nás připravil Hospodin, ten který byl, je a bude – VŠEMOHOUCÍ, VŠEVĚDOUCÍ, MILOSRDNÝ, SPRAVEDLIVÝ. Jen u něho jsme v těch nejlepších rukou.
Olga Nedbalová
A ještě něco pro povzbuzení. Ve sboru máme rodinné bohoslužby, při kterých čtou děti i dospělí úryvky z Bible. Jsou na malých papírcích. Mně je líto papírek po přečtení zahodit, přece to je Boží slovo. Tak jsem si úryvek z letošního adventu nechala v obalu na mobil. Na papírku mám napsáno: „Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele.“
Eva Hájková
To je hezké. Já jsem zase před několika lety dostala papírek s veršem „Hospodin, tvůj Bůh je Bůh milosrdný. Nenechá tě klesnout a nepřipustí tvou zkázu.“
To se tak dotklo mého srdce, že od té doby verš pořád nosím v kabelce.
Olga Nedbalová
Je to nádherné zaslíbení (Deuteronium). Myslím, že pro křesťana by stále měla být základním zdrojem víry, povzbuzeni, napomenutí vždy Bible. Živé slovo od Boha dokáže mnoho. Přijde mi, že dříve se daleko více biblické citáty mezi lidmi udržovaly. Hodně členů například Jednoty bratrské umělo verše (i ty dlouhé) nazpaměť. Já mám alespoň ty papírky. Ráda tady na webu čtu Denní zamyšlení. Osobně více tíhnu ke svědectví křesťanů, kteří se drží Písma a co nejvíce ho využívají. A také ráda čtu Komenského. Jeho svědectví o Bohu jsou nádherná a stále aktuální. A ještě k té nebohé Halasově mamince, myslím, že po vzkříšení se nemusí bát zatápění v kamnech. Ve věčném království kamna určitě nebudou potřeba 🙂
Eva Hájková
Jedna maminka k tomu mému textu napsala: „Mně by se ta role maminky po vzkříšení líbila možná víc než role dítěte.“
Musím říct, že tato maminka je v tomto lepší než já. Pečovat o děti jí není zatěžko, nýbrž je to pro ni radost (nejde jen o zatápění v kamnech, kterého nás postupně zbavuje i moderní civilizace).
Možná, že po vzkříšení bude každý tím, čím opravdu je. A ona je pravá maminka.
Eva Hájková
A ještě, paní Nedbalová, když už je v tom mém článku zmíněno vzkříšení, musím napsat, že se mi moc líbí nádherný obraz z Ezechiela 37 – o oživení suchých kostí, který použil také Komenský ve svém Kšaftu („… když rozmetané kosti naše zase shromáždi, masem a kůží potáhne a duchem života naplní všemohoucí ten Pán, jemuž nemožného nic není!“)
Kdykoliv jsem to četla, měla jsem slzy na krajíčku.
Olga Nedbalová
To je krásné, Kšaft jsem ještě nečetla, tak si ho určitě seženu.
Eva Hájková
Já jsem kdysi měla starý výtisk z antikvariátu, ale kamsi se mi ztratil nebo jsem ho někomu půjčila a nebyl mi vrácen. Díky Bohu je však celý Kšaft publikován na internetu, i s vysvětlivkami, takže ho není třeba shánět.
https://cs.wikisource.org/wiki/K%C5%A1aft_um%C3%ADraj%C3%ADc%C3%AD_matky_Jednoty_bratrsk%C3%A9#%C3%9Avod.
Olga Nedbalová
Moc děkuji, paní Hájková, kvalitní literatury není nikdy dost. Tak jak biblických citátů po kabelkách. V tomto si půst dopřávat nemusíme.