Zlatý věk dětství

Jednou jsem napsala, že v době svého dospívání jsem vzhlížela k obloze a ke hvězdám. Dodnes ráda fotografuji koruny stromů a oblaka. V době mého dětství směřoval můj pohled spíš dolů – častěji jsem se rozhlížela po zemi. Latinský název pro zemi (hlínu) je humus. Humilis znamená zemitý. A také pokorný. Maličký člověk – dítě – má k zemi mnohem blíže než člověk dospělý. Se zemí se sbližujeme, když se učíme lézt po čtyřech. Se zemí se sbližujeme, když se učíme chodit a padáme, tu na kolena, tu na tvář, což často nezůstane bez následků – bez odřenin, modřin, boulí nebo i krvavých ran. Naštěstí zpočátku padáme jen z velmi malé výšky. Se zemí se sbližujeme, když tvoříme bábovičky na pískovišti, když se brouzdáme v kalužích, když kreslíme skákacího panáka, když trháme pampelišky (nebo se omylem popálíme o kopřivy).

Do mých deseti let jsme bydleli poblíž nádraží Ostrava-Svinov. Přestože Svinov byl součástí Ostravy, měl v té době vcelku venkovský ráz. Staré domy u nádraží, před válkou postavené pro železniční zaměstnance, doplňovaly malé zahrádky rozparcelované mezi rodiny nájemníků. I my jsme měli svou část půdy k pěstování zeleniny. Na jaře, v létě i na podzim zahrádky neúnavně rozkvétaly. Pořád bylo nač se dívat. Nejvíc jsem obdivovala macešky, šeřík a srdcovku nádhernou, které jsme my děti z našeho domu říkaly prostě „srdíčka“. Na zahrádkách byla lavička, kde se dalo posedět a zahrát si třeba Černého Petra. Nebo si jen tak pohrát se slunéčkem sedmitečným a pozorovat motýly.

Občas se pobyt dětí na oplocené zahrádce znelíbil některému z dospělých nájemníků. Asi se obávali, že pošlapeme záhonky, a tak jsme byli vyhnáni na dvorek. Branka se za námi se skřípotem zavřela. Dospělí si někdy stěžovali, že branka skřípe, protože děti se na ní přes všechny zákazy vozí. Ono se toho tehdy zakazovalo dětem mnohem více než dnes. Ale nikomu to nijak zvlášť nevadilo.

Na dvorku, kam jsme byli obvykle vykázáni, květiny nerostly – leda snad nějaký plevel, jako jetel, svlačec nebo rozrazil. Svlačec, který se pnul po plotě, mě okouzloval svými bílými korunkami. Hodně jsem si s ním vyhrála. Modrému rozrazilu jsme říkali „pršikvítek“. Když někdo „pršikvítek“ utrhl, hned mu ostatní děti vyčetly, že kvůli němu začne co nevidět pršet. Což si vůbec nikdo nepřál, protože potom se muselo sedět doma. A ono přitom bylo tak krásné zdržovat se venku, i když to bylo jenom na dvoře. Vždyť se tam dala hrát vyvolávaná s míčem, dalo se tam skákat přes švihadlo, hrát si na schovávanou nebo na indiány. Víte, jak si na indiány hrály holky? Splétaly si copy ze starých punčoch a vázaly si čelenky ze šátků. Když se prodlužovaly stíny a blížil se večer, ani se nám nechtělo domů.

Člověk se až diví, kolik detailů si pamatuje z doby, kdy byl dítětem. Třeba střechy mokré deštěm, kapky stékající po skle, sluneční paprsky pronikající oknem kuchyně, třpyt sněhu, tající rampouchy, šumění potoka, vůni deště padajícího do prachu cesty… Z jakého důvodu nám tak nepodstatné věci utkvěly v paměti? Zřejmě proto, že naše paměť v té době nebyla ničím zahlcená. Protože děti se obvykle za ničím nehoní, například se nestarají o kariéru, ale o to víc vnímají, co se děje okolo nich. Co okolo nich žije a roste.

Na dětství mám kouzelné vzpomínky, přestože jsem měla mnohem méně hraček než v průměru mívají dnešní děti. Přestože jsem jen zřídkakdy opustila rodné město. Přestože býval v lecčem nedostatek. Přestože nebyly počítače a televize ze svého omezeného vysílání věnovala dětem jen zlomek času. Kouzelné vzpomínky mám proto, protože samotný dětský věk je kouzelný. „Kdekoliv jsou děti, trvá zlatý věk“ napsal jeden dávný básník. Zlatý věk je stará antická představa domnělého bezstarostného období lidstva, jakési původní blaženosti, ztracené v nenávratnu. Ježíš sice o zlatém věku nemluvil, ale řekl, že dětem patří království nebeské.

Každý z nás nosí v sobě své dětství, pokud bylo aspoň trochu šťastné. Nosí ho v sobě po celý svůj život. Je to bohatství, které si často ani neuvědomujeme. Jako bychom na ně zapomněli. Možná by stačilo jen sundat všechny ty slupky, které jsme si na sebe během svého dospělého života navrstvili.

Autor: Eva Hájková Datum: 2. února 2021 Foto: Pixaby – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Tags: ,,

3 Komentáře

  1. Karel Konečný

    Trochu tím co píšete nabízíte otázky: Co je to mentální dospělost? a Je společnost menálně dospělá?

    Odpověď
  2. Olga Nedbalová

    Ano, je to krásný článek. Je dobré přistupovat k Ježíši s dětskou důvěrou. Můžeme zkoumat, vážit, měřit, mudrovat a nakonec je stejně nejlepší se odevzdat Ježíši jako dítě. Bez podmínek a s důvěrou, že On ví, co a proč koná.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář