Římanům 5:8 … Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
Věřte nebo ne, ale máme v naší širší rodině jednoho Číňana. Je to mladík, který prakticky celý život vyrůstal v naší zemi, takže mluví plynule česky jako kdokoli z nás. Ale samozřejmě vlivem rodičovské výchovy má v sobě i mnoho z čínské kultury a čínských zvyklostí. Když jsme se před pár dny sešli ve velkém kruhu rodiny, kde hostitelé měli malého pejska, ten čínský chlapec z ničeho nic povídá: „Náhodou, já mám rád pejsky.“ Nastalo několik vteřin ticha, než jsme se všichni začali nahlas smát. Došla nám ta dvojznačnost jeho vyjádření „mám rád pejsky“, a také on, jelikož je to inteligentní člověk, se smál spolu s námi.
Ale abych se tu nenavážel do jiné kultury, jiných zvyklostí a kulinářských specialit, mnoho lidí v naší zemi má rádo ryby. Možná i mezi vámi se najde někdo, kdy by o sobě prohlásil, že miluje ryby, třeba lososa, když je upečen v troubě v papilotě, nebo osmažen na pánvi, s masem uvnitř ještě trochu růžovým, nebo vyuzen na grilu nebo pošírován ve vodě. Klidně prohlásíme, že milujeme ryby, ale samozřejmě máme na mysli něco jiného, než člověk, který má na zahradě jezírko nebo doma akvárium, v něm ryby chová, krmí je, mění jim vodu, věnuje jim čas… a taky říká, že miluje ryby.
SOUVISEJÍCÍ – Významný verš – 1. Samuelova
Milovat něco má zkrátka jednak ten význam, že to máme rádi, protože nám to přináší něco příjemného, máme z toho potěšení, líbí se nám to, chutná nám to, atd. Anebo něco milujeme pro to samotné, a tudíž se o to staráme, pečujeme o to, chráníme to… i když nás to něco stojí. Možná namítnete, že ryba na talíři vás taky něco stojí – a je to pravda. Ovšem to, co platíte, nedává té rybě, ale tomu, kdo ji pro vás chytil, dovezl a připravil. Nevzdáváte se několika set korun ve prospěch té ryby, ale spíše ve prospěch svých chuťových pohárků a svého žaludku.
Nechápejte mě prosím špatně: netvrdím, že je to zlé něco milovat, protože z toho máme prospěch nebo v tom máme zalíbení. Jak jinak bychom mohli milovat čokoládu, že? Jen chci, abychom si uvědomili ten rozdíl mezi láskou, která má ráda, když přijímá pro sebe, a láskou, která má ráda, a tudíž dává druhému. V praktickém životě často ani nejde nějak oddělit tyto dvě podoby lásky! Jsou provázané. I ten chovatel rybiček či psů má z nich jistě potěšení a radost. Nebo si vezměte, že milujete své děti, jelikož je vám s nimi dobře, když si hrajete a smějete se, když se učí první slůvka, když jim vyprávíte o svém dětství, když se vám sdílí se svými strachy; ale milujete děti také tak, že kvůli nim v noci vstáváte, děláte jim svačiny, vozíte je do školy a na kroužky, obětováváte pro ně svůj čas, aby ho ony naplnily. Vzdáváte se svého pohodlí a dáváte ho jim. Obohacujete je, ale také sami sebe. Zkrátka život s dětmi bývá radostný i náročný. Dává i vyžaduje.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Boží láska k bezbožným
Jak je to ale s Boží láskou vůči nám? Jaká je? Miluje nás Bůh proto, že jsme prostě skvělí? Někdy můžete vidět různé plakáty nebo letáčky s hesly, kde stojí psáno: „Bůh tě miluje!“ Nebo „Ježíš tě miluje!“ Co to ale znamená? Proč a v jakém smyslu mě miluje? Vyprávěl mi jednou jeden pastor, že když byl ještě nevěřící a viděl taková hesla, že si sám pro sebe říkal: „No jasně, že mě miluje. Vždyť jsem přece dobrej člověk! Jsem čestnej, pravdomluvnej, vtipnej. Lidi mě mají rádi, tak proč ne Bůh, je-li nějaký!?“
O to šokující pro něho a pro každého z nás pak je poznání, kterého došel apoštol Pavel a zapsal ho ve svých dopisech. Křesťanům do Říma napsal, že „v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.“ Že „Bůh… prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Římanům 5:6b,8) Ano, Boží láska vedla Ježíše, aby umíral ne za lidi „skvělé“ – dokonale hodné, svaté a spravedlivé; žádné takové by ani na světě nenašel! Ježíš naopak umíral za bezbožné, za hříšné, za mě a za vás, ať jste kdokoli.
Proto můžeme říct každému, že ho Bůh miluje, i když toho člověka dost dobře neznáme ani nevíme, jaký je, co kdy provedl nebo neprovedl, co si zaslouží nebo nezaslouží. Bůh ho a nás miluje, protože On je láska a rozhodl se pro nás, že nás zachrání, že nás vykoupí z našich hříchů a strachů a smrtí, i když… i když Ho to bude mnoho stát. A stálo. Ježíš se vzdal své nebeské slávy a přišel mezi lidi, kteří na něj plivali, bili Ho a ukřižovali. Ježíš se vzdal svých královských nároků a přišel sloužit, umývat nohy svým pyšným poddaným. Ježíš se vzdal svého svatého, vznešeného života a podstoupil potupnou smrt jako zločinec. Ježíš se na čas vzdal i svého pouta s Otcem, umíral na kříži opuštěn, abychom my nikdy Bohem opuštěni být nemuseli, ale dostali Kristovu svatost, vznešenost a nebeskou slávu jako dar z lásky.
SOUVISEJÍCÍ – Když slepí vidí a vidící jsou slepí
Otcova láska bez zásluh
Ježíš kdysi vyprávěl lidem podobenství o marnotratném synovi. Byl to syn, který odešel od svého táty, v daleké zemi rozházel a promrhal svůj majetek, který od táty dostal, až kvůli nouzi a bídě žil mezi prasaty. Nakonec se ale rozhodl vrátit k otci a poprosit ho, aby mohl být aspoň jeho sluha, který má co jíst a pít. Ale víte, co udělal ten otec, když ho v dálce spatřil? Rozběhl se k němu, nedbal na jeho špínu a zápach, objal ho, políbil ho a pak ho nechal vykoupat, obléct a uspořádal hostinu. Otcova láska nehleděla na vinu, hanbu, nečistotu a nelibou vůni, kterou syn s sebou přinášel. Otcova láska odpustila, očistila a vrátila čest tam, kde nebylo nic hodno milování.
Láska, která se stará a dává bez ohledu na to, co si její příjemce zaslouží nebo bez ohledu, co z toho sama bude mít, to je láska, která je jak „z jiné planety“. Proto také máme sklon si lásku druhých – a někdy i tu Boží – nějak získat vlastními zásluhami a přičiněním. Ukazujeme se v tom nejlepším světle a skrýváme své slabiny, protože doufáme, že pak nás budou mít rádi, pak nás přijmou, pak najdeme opravdovou lásku. A mezi lidmi to tak bývá. Jenže opravdová láska, ten Boží druh lásky, se nedá koupit, i kdybyste za ni nabízeli to nejlepší ze sebe. Můžeme ji zažít paradoxně teprve odkrytím svých slabin, svých prasklin, svých vin a selhání. Jenom do zkroušených srdcí může být vylita Boží láska, aby zacelila trhliny a obvázala rány.
SOUVISEJÍCÍ – Osmý den týdne – to je ten den
Jeho láska zůstává stejná
Dnes děti zazpívaly píseň „There is a Green Hill Far Away“, kde se v poslední sloce zpívá, že Ježíš nás miloval tehdy, když za nás umíral na kříži, a že nás stále miluje. I dnes. Vzpomínám na jeden film, kde se v současnosti Ježíš setkává a povídá si v restauraci se ženou plnou skepse a pochybností. Když jsem ten film viděl poprvé, velmi mě zaujalo, když jí tam Ježíš říká: „Kdyby bylo potřeba znovu za tebe trpět a položit život, udělal bych to zas.“ To mě zarazilo a zasáhlo. Víme sice, že Ježíš se z lásky obětoval jednou provždy, ale to neznamená, že Jeho láska vychladla nebo polevila nebo se umenšila. Nikoli, miloval nás tehdy a miluje nás stále. Stejně vroucně. Bez výhrad. Bez podmínek. Bez chytáků. Bez našich zásluh.
Navzdory všemu, co Ho to stojí, On o nás stojí. Ať už máme rádi psy, ryby nebo děti.
Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 22. května 2022 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
12 Komentáře
Jiří Aron
Děkuji za připomenutí, že Ježíš nás miluje a že si to nezasloužíme. On je dobrý. Napadl mě k tomu verš 1Jan 4:10: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“
pavel v
Vždy jsem si myslel, že podobenství o návratu marnotratného syna je výpovědí o významu pokání. To jistě je, ale dnes si myslím, že je tam i jiný, hlubší význam. Hlavní „postavou“ příběhu není ten marnotratný syn, ale ten druhý, ten spořádaný. Ten se tak rozhněvá na svého otce, že odmítne společenství s ním. Jeho hřích (pýcha) je nakonec horší než hřích jeho bratra, který svůj podíl „prohýřil s nevěstkami“. Na základě toho jsem nakloněn věřit, že „brány pekla jsou zamčeny zevnitř“, že jsou tam lidé, kteří se z vlastní vůle distancovali od Boha, jelikož dospěli k názoru, že Bůh je nespravedlivý. Příkladem takového člověka byl filozof David Hume, Který napsal: „Chce Bůh předejít zlu, ale nemůže? Pak je bezmocný. Může, ale nechce? Pak je zlovolný. Pokud může a chce, kde se bere zlo?“
Karel Krejčí
Pane pavle v,
dobře jste to vystihl, ale za tou pýchou je ještě skryto něco a tím je – úsilí – dosáhnout nebeského království podle vlastních představ a především, podle tradovaných představ. „Úsilí“ je takový šikovný alibismus, kterým můžeme ochránit sebe před sebou samým, svými neúspěchy a především, vlastní slepotou. Vždyť dělám vše pro to a ono se mi nedaří, takže chyba musí být někde jinde nebo v něčem jiném. Usilovat o „něco“ v duchovním světě nelze, lze pouze přijmout a to je podstatný rozdíl.
Karel Krejčí
Ještě bych k tomu dodal, že oním rozdílným a navzájem se vylučujícím principem – úsilím a přijetím – je prostoupeno celé naše pozemské dění. Usilovat, znamená ve své podstatě chybovat, kdežto přijmout věci takové jaké jsou, bez našeho nálepkování ANO či NE, je ta skutečná pravda, která je skutečná pouze v daném okamžiku. Mimo tento okamžik je již všechno zkreslené a pokřivené našimi nedokonalými smysly a úmyslnými či neúmyslnými představami. Proto i hra na „dobré a zlé“, „lež či pravdu“, je relativní pojem a klam tohoto světa. A za tento KLAM bojujeme proti sobě a klameme se navzájem. Ano, Bůh není a nemůže být ani na okamžik mimo své Stvoření, ale stejně tak skutečnou pravdou je pouze okamžik, který si uvědomujeme.
pavel v
ad Karel Krejčí: „…Mimo tento okamžik je již všechno zkreslené a pokřivené našimi nedokonalými smysly a úmyslnými či neúmyslnými představami. Proto i hra na „dobré a zlé“, „lež či pravdu“, je relativní pojem a klam tohoto světa.“
———————————————————————————
Pane Krejčí, připomněl jste mi příhodu mého přítele. Když byl malý, pracoval se svým tátou. Jeho táta byl vyhlášený vtipálek. Můj kamarád se při zatloukání hřebíku praštil do palce. Sykal bolestí, ale jeho táta se smál a říkal: Jirko, já stojím zde metr od tebe a zde nic nebolí.
Myslíte si, že utrpení vězňů v Osvětimi nebo civilistů v Buči bylo jen relativním pojmem či klamem tohoto světa? Odvážil byste se něco takového říci těm trpícím lidem? Když řeknu, že hrůzy Osvětimi nebo Buči byly strašlivé zlo, je to nálepkování či skutečnost?
Karel Krejčí
Pane pavle v,
celý tento svět je klam a potácení se mezi relativně „bílou a černou“, mezi relativním dobrem a zlem. Není důvod, proč bych měl zpochybňovat veškeré hrůzy napáchané v tomto relativním světě – ale právě naopak! Nejenom Osvětim, konflikty na středním východě, ale i právě zmíněná Buč je důkazem, že jsme nepoučitelní a rozhodně to nejsme my, kdo je vládcem tohoto světa – ač si to „svět“ o sobě myslí. Hrůzy v Osvětimi nebyly a nejsou konečné – bohužel – protože z těchto hrůz se svět nepoučil a následovaly další a další válečné konflikty, ve kterých lidé trpěli přinejmenším podobným způsobem.
Ne pavle v, svět to globálně nemyslí zase tak ušlechtile dobře, jak se ve skutečnosti přetvařuje. Současný stav to jen potvrzuje.
Nemá smysl to dále rozvádět, buď si toho jsme vědomi a budeme nestrannými pozorovateli nebo přistoupíme na roli právě toho „pozitivně nepoučitelného“ a budeme se stále donekonečna divit, jak je to možné … ?
Eva Hájková
Panu Pavlovi.
To já znám jiný příběh. Přijde maminka s malým chlapcem k lékaři. Chlapeček má poraněnou ruku a maminka říká: Pane doktore, nás to hrozně bolí.
Jak můžete tak nerozumně mluvit, paní, namítá doktor. Snad jeho to bolí, ne?
Jenomže ten lékař neměl pravdu. Maminku totiž bolí bolesti jejich dětí.
pavel v
Pane Krejčí,
píšete, že jste nepoučitelní. Koho máte na mysli? Sebe, Hitlerovce a Putinovce? Říkáte, že se svět nepoučil z hrůz v Osvětimi? Mohl byste objasnit, co myslíte pojmem svět? Já pozoruji, že někteří lidé se poučili, jiní naopak. Mezi lidmi jsou diametrální rozdíly.
Kdyby vás někdo týral, chtěl byste, abych byl nestranným pozorovatelem, nebo abych vám pomohl? Vy propagujete lhostejnost k cizímu utrpení. Nic jiného ta vaše nestrannost není.
pavel v
Paní Evo, vykládejte to člověku s chladným srdcem, jaké má pan Krejčí.
Karel Krejčí
No vidíte pane pavle v,
a teď si dokonce ještě připusťte a představte, jak může Bůh na toto vše shlížet a dovolit? Jaký je podle Vás Bůh? Dovolíte si tvrdit, že je na něčí straně? Dovolíte si tvrdit že On je bez srdce? Pokud má někdo chladné srdce (já) jaké má tedy Bůh, když On je absolutním vládcem a naším milujícím Otcem?
Karel Krejčí
Evangelium není o tom, stát se dobrým – je to marnost, tím může být stejně pouze jen Bůh. Evangelium přináší pochopení co je otroctví a co je vysvobození. Znát dobré a špatné je stále pouze otroctví. Přistoupili jsme na tuto hru, stát se bohy – avšak toho ve skutečnosti nejsme schopni! Jak se můžeme stát bohy? Jak se může něco nedokonalé přetvořit na dokonalé? To je zajetí naprostého bludu. Pokud nepochopíme tuto hru, tento stav, stále budeme usilovat a hledat „něco“. To NĚCO, co však zde bylo, je a stále bude a co nám naopak naším úsilím uniká a nelze dohonit.
Karel Krejčí
Jak lze vytvořit něco dokonalého? To je úplně stejně nesmyslné, jako myšlenka na „perpetuum mobile“. Ne, dokonalý může být pouze okamžik, který vnímáme bez dalšího posouzení našimi smysly. To jediné je dokonalé a to je Bůh a my jsme v Něm. Tak, jak je nám to sděleno v Písmu. Mimo tento okamžik jsme vně Boha, utopeni v otroctví vlastním klamu, myšlenek, představ a nedokonalosti.