Před pár týdny jsem četl rozhovor s jakýmsi duchovním, kde se redaktor ptal, jak se slučuje jeho duchovenský stav s tím, že žije se svojí partnerkou ve volném svazku. Už si přesně nepamatuji odpověď, každopádně dotazující se redaktor vyjádřil radost nad tím, že se dotyčný „nedrží církevních dogmat a že jde s dobou“. Tento rozhovor mě přivedl k tomu, že se jako kazatel chci zamyslet nad těmi, které jsem oddával a proč jsem přesvědčen, že manželství a s ním spojený závazek je sice těžký úkol, zároveň však stále ten nejlepší. Pan redaktor by ale ze mě moc radost neměl, asi bych v jeho očích nebyl dostatečně kráčející s dobou.
Možná někteří znáte slavnou píseň Simona a Garfungela „I Am A Rock“, kde zpívali, „kdybych nikdy nemiloval, nikdy bych nemusel plakat. Nikoho se nedotýkám a nikdo se nedotýká mě… Jsem skálou, jsem ostrovem… a skála necítí žádnou bolest a ostrov nikdy nepláče.“ Četl jsem myšlenku od amerického psychologa H. Hendina, který jinými slovy popisoval něco podobného. Popisoval strach ze skutečné intimity u dnešních dospívajících, kteří se bojí, že vážný vztah by omezil jejich možnosti.
Hendin dále píše: „Před dvaceti lety byly citový odstup a neschopnost cítit radost považovány za příznaky schizofrenie. V dnešní době jsou lidé přesvědčeni, že citovou angažovaností si říkají o katastrofu, a že naopak citový odstup pro ně znamená nejlepší prostředek, jak přežít.“ Nevím, zda se jedná jen o fenomén poslední doby, ale na tom nakonec nezáleží. Zajisté se ale jedná o fenomén dnešní doby. Prostě trochu se možná vázat, ale zas ne až tak moc a zachovat si určitý odstup a to včetně vztahů.
Související – David Novák / Covid – 19 a krize vedení
Rabín Kushner (z jehož myšlenek čerpám podklad i pro tento článek) popisuje svoji zkušenost z jakéhosi předmanželského setkání, které dobře doplňuje to, co popisuji, zároveň to je i moje občasná zkušenost. Kushner popisuje, jednou za ním přišla dvojice, kterou měl oddávat. V jednom okamžiku mu mladý muž řekl: „Rabbi, namítal byste něco proti drobné změně ve svatebním obřadu? Místo abyste nás prohlašoval za manžely tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí, mohl byste to formulovat, že jsme manžely tak dlouho, dokud potrvá naše láska? Mluvili jsme o tom a oba jsme měli pocit, že kdyby se náhodou stalo, že kdybychom se spolu už nemilovali, že není morálně správné, abychom spolu dále setrvávali.“ Kushner na to odpověděl: „Ano, namítal bych proti tomu něco a nic se měnit nebude. Vy i já víme, že existuje taková věc, které se říká rozvod, a vy a já víme, že v této době mnoho manželství netrvá až do smrti jednoho z manželů. Pokud ale vstupujete do manželství s přístupem, kdyby to nevyšlo, můžeme se vždycky rozejít, pokud duševně nevybalíte všechna svá zavazadla, potom vám mohu zaručit, že to zaručeně nebude fungovat. Cením si vaší touhy nebýt pokrytci, ale musíte pochopit, že manželský závazek znamená nejen vzájemnou ochotu spolu spát, ale závazek přijímat frustrace a zklamání, jež nevyhnutelně patří ke dvěma nedokonalým lidským bytostem. Pokud je část z vás angažovaná ve vztahu a část se nachází venku, mimo něj a posuzuje ho, rozhoduje se, zda za to ještě stojí, potom prakticky nemáte šanci.“
Tito mladí lidé zřejmě měli špatné zkušenosti s tím, co okolo sebe viděli, a tak si chtěli nechat otevřená zadní vrátka. A ta jsou buď vůbec do manželství nevstupovat a žít jen tak volně, nebo vstupovat, ale jen do doby, kdy se milujeme, kdy jsme spolu v dobrém.
Ještě jednou již citovaný Hendin. Autor přišel se zajímavým nápadem jak změnit pohádku o krásném princi, který políbí žábu a z žáby se stane princezna. Pointa je, že láska mění i ošklivou žábu. Co ale příběh změnit na to, že princezna políbí žabáka a stane se z ní žába! Hendin to interpretuje tak, že citové vydání se je v něčem nebezpečné, riskantní a může nám ublížit. A asi i někdy ublížilo. Jenže pokud si myslíme, že aby byl život podle našich představ, tak se musíme naučit vyhýbat se bolesti, za chvíli nebudeme cítit ani radost, ani lásku, ani naději a staneme se citově mrtvými.
Související – David Novák / O vzorech
Ve vztahu pak mylně uvěříme tomu, že pokud se nedaří, nejlepším lékem je změna partnera. A aby tato změna nebyla složitá, je lepší se k partnerovi nevázat manželstvím. Jenže chyba někdy bývá v nás. Kusher píše: „Vzhledem k našemu strachu z toho, že budeme zranění nebo zklamaní, jsme si vybrali život citové plochosti. Vybudovali jsme si pro sebe emoční podlahu, aby nás nic nezranilo ani nedeprimovalo, a emoční strop, nad který se nemůžeme povznést, protože riziko pádu by bylo příliš velké.“
Jedním z přirovnání vztahu Krista a nás je vztah ženicha a nevěsty, tedy manželství. Jedná se o něco krásného ale i bolestivého a do jisté míry i nepopsatelného, proto to Pavel nazývá tajemstvím. Jedná se o cosi, z čeho se jen tak nedá vyskočit a proto vám nezbývá, než bojovat. A boj někdy bolí a někdy přináší vítězství. Kdo si ale chce ponechat citový odstup, otevřená zadní vrátka, ať se manželství vyhne a žije jen tak volně. Možná – pokud jste křesťané, budete navíc vypadat, že jdete s dobou a nepropadli jste nudným trendům některých úzkoprsých fundamentalistů.
Zároveň jsem rád, že si to byl Kristus, který si od své nevěsty odstup neponechal a nese to s ní v dobrém i ve zlém. A po pravdě když nás křesťany pozoruji, toho zlého je spíše více než méně. A on nás přesto miluje.
Že by byl Ježíš úzkoprsý fundamentalista? To asi ne. Možná spíše vášnivě milující ženich.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 25. března 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
5 Komentáře
Eva Hájková
Pohádka o krásném princi, který políbí žábu a z žáby se stane princezna, mně silně připomněla jiný příběh o princi a princezně, který je též o mystické svatbě:
„Skrytá přítomnost princezny, která spí uprostřed hradu, jenž se nachází uvnitř neproniknutelné hradby z trní. S princeznou spí také její psík, její služebnictvo, zahrada, prostě celý hrad: všechno je pohrouženo do hlubokého spánku. Takže trní stále více roste a stává se hustším a propletenějším, do té míry, že je praktický neproniknutelné.
Mladý princ ze sousední země se po sto letech, tedy po nadčasovém období, dozvídá o existenci této spící princezny, a třebaže ji nikdy neviděl, pouhá zvěst o ní mu roznítí srdce láskou a vede jej z rodného domu, aby ji šel probudit. Cesta jej nutí k tomu, aby před sebou vymýtil hustý prales a vstupoval do něj stále hlouběji.
Konečně po dlouhé době a nemalých nesnázích, zraněn tisícerými ranami od trní, avšak rozohněn láskou, dorazí mladý princ do středu hradu, kde je spící princezna; políbí ji a ona se probouzí a spolu s ní všechno, co předtím spalo: psík, služebnictvo, zahrada – onen malý vesmír otevírá své oči a je naplněn životem.
Věřím, že nikomu nedá velkou námahu, aby objevil onen velký paralelismus, který existuje mezi touto pohádkou o spící Krásce a hlubokou zkušeností mystiků:
Spící princezna uprostřed hradu je ve zkušenosti křesťanských mystiků tajemství trojjediného Boha, tak jak bylo zjeveno v Kristu. Vyjádřeno slovy svaté Terezie, je to obydlený střed každého člověka, hlavní příbytek jeho „vnitřního hradu“, „místnost či palác, kde přebývá král“, „kde se odehrávají velmi skrytě záležitosti mezi Bohem a duší“ (1H 1,3; 2,8). Slovy svatého Jana od Kříže, je to živý plamen lásky, který žhne „v nejhlubším středu mé duše“, neboť „středem duše je Bůh“ (ŽPB 1,12), kde „Slovo, Syn Boží, je spolu s Otcem a Duchem svatým bytnostně a přítomnostně skryt v nejvnitřnějším bytí duše“ (DPB 1,6).
Princem ze sousední země je samotná duše, bytnost člověka, který ačkoli je Božím obrazem, žije obvykle na povrchu svých záležitostí a po dlouhou dobu neví, že ona přítomnost je pokladem, který nosí skrytý ve vlastním středu svého bytí, dokud jej nezasáhne jeden ze šípů, které Milovaný střílí z onoho úchvatného středu, šíp láskyplného poznatku, který způsobí, že si uvědomí existenci skrytého pokladu. A tehdy tak jako onen princ, zraněný láskou nepřítomné, skryté a dosud nepoznané princezny, i duše vychází ze svého domu „s dychtěním, roznícena v lásce“ a prosekává se prorostlým trním a prochází temnou nocí smyslů a ducha, dokud nedospěje k vlastnímu středu hradu.
A je to zde, kde se konečně, jako u prince a princezny, uskutečňuje sjednocení lásky mezi Bohem a duší, kde se probouzí celé stvoření plné božského života: „Můj Milovaný: hory, / lesní osamělá údolí, / vzdálené ostrovy, / zvučné řeky, / svist láskyplných větrů“ (DPB 14); kde se všechno zakouší v jedné láskyplné útěšné harmonii: „Moje jsou nebesa a má je země; moji jsou lidé a moji jsou hříšníci; andělé jsou moji a Matka Boží a všechny věci jsou moje, i sám Bůh je můj a pro mne, protože Kristus je můj a celý pro mne“
https://www.teologicketexty.cz/casopis/2003-5/Mysticka-zkusenost.html
Karel Konečný
V Čechách lidé mají velmi rádi pohádky, ať je píše či vypráví kdokoli, ale realita je mnohem lepší, protože to je tvrdý a skutečný život.
Petr Adamec
Pohádky vypráví lidem a dětem, o čem je život, kde jsou hodnoty, kudy mají v životě jít. Děti se učí, že nezáleží na tom, jestli je Honza chudý, ale jestli je empatický, obětavý a milující a získá pak přátele, princeznu a kousek království. Učí, že princové draky zabíjejí a chrání princezny a obětují se za ně, že ten dobrý konec a cíl je svatba a děti a život v rodině… Moderní realistická pohádka by byla asi něco jako princ nechá princeznu, aby ji drak sežral, protože jsou přece rovnoprávní – ať se princezna o sebe postará sama a navíc je boj přílišné riziko, které mu mnoho nepřinese, možná by draka chránil jako ohrožený druh a nechal ho život se princeznami, aby nebyl antropocentrický… Chudý Honza musí hlavně všemi prostředky zbohatnout a nic neriskovat, pak třeba nějaká princezna přijde kvůli penězům sama, event. je bude postupně měnit, jak budou stárnout… , cíl je seberealizace, děti překážejí.
Podobně bible – Boží slovo učí většinou formou příběhů. Protože náš život je taky příběh, ne definice nebo nějaká pravda. Příběhy si pamatujeme, definice ne. Dobré pohádky a správné příběhy (včetně těch biblických) mají moc nás připravit na přijetí Krista a proměnit nás uvnitř. Nastavit nás v raném věku uvnitř na pochopení důležitých věcí později. Odborně tomu moderní etika říká senzibilizace příběhem… Třeba pohádky, samozřejmě hlavně biblické příběhy, dobré knihy, dobré filmy, Narnie…
Karel Krejčí
To jste napsal dobře. Pohádky mají mnoho co říct a poučit.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Lidé chodí ze světa do církve citově poškození. Je potřeba hodně milosti. Davide, jsem ráda, že v tomto ohledu držíte linii.
Chci se pokusit ten problém ještě komentovat nad rámec toho, co bylo napsáno. Nejsme pod Zákonem, ale máme vydávat svá těla jako rozumnou Bohoslužbu. Celý náš život je obrazem nebeských skutečností. Proto jsou naše manželství jsou prorockým obrazem podobně, jako dříve byly prorockým obrazem starozákonní předpisy. Jde více, než jen o mezilidskou rovinu. Věřím, že právě proto Ježíš v Nové smlouvě také „zvýšil laťku“ pro rozvod.