Terapie duševních a psychosomatických nemocí podle Wolfharda Margiese

V případě Wolfharda Margiese (*1938) máme co do činění s vyhraněně křesťanským přístupem k terapii, tj. přístupem, v němž hraje klíčovou roli duchovní stránka pacienta právě tak jako nabídka Boží pomoci dosvědčená v Bibli. 

Margies je doma v prostředí německých svobodných sborů (Freikirche), tj. evangelikálních společenství, jež nejsou součástí některé zavedené denominace. V rámci svobodných sborů patří Společenství na cestě, jež Margies po několik desetiletí vedl, k jejich pentekostální variantě. 

Z jeho publikací je zřejmé, že základní ideová východiska sdílí s protagonisty Hnutí víry. Nicméně ve srovnání s výraznými postavami tohoto dnes již globálního hnutí představuje Margies docela jiný typ duchovního vůdcovství. Není teatrální postavou na pódiu, nelibuje si v bombastických prohlášeních, nepořádá evangelizační kampaně, nemá vlastní televizní program ani letadlo. Svým založením zůstal Středoevropanem. 

Zatímco u typických představitelů Hnutí víry vyznívá nabídka uzdravení velmi jednoduše (prezentují biblická zaslíbení, jež si nemocný má přivlastnit vírou), Margies ví, že to není všechno. Uvedený způsob u mnoha lidí, kteří po uzdravení touží, nepřinese trvalé ovoce. Je třeba kopat hlouběji. Boží příslib uzdravení trvá, víra je nezbytná, ve hře jsou však i další faktory. Proto Margies přichází s vlastním schématem vzniku nemoci a kroků, jež vedou k uzdravení. 

Berlínský doktor a pastor

Schéma, které předkládá, se snaží být důsledně biblické, těžko si však jeho formulaci představit bez autorova zázemí v lékařské praxi. Margies vystudoval lékařství a pracoval jako internista v západním Berlíně. Nabyl však přesvědčení, že oblast duchovního poradenství nabízí větší možnosti, pokud jde o uzdravení širokého spektra nemocí. 

Ačkoli jeho přístup je vyhraněně křesťanský, vykazuje rámcovou shodu s tzv. celostní medicínou, tedy přístupem k léčení, který se brání tomu, aby nemoc chápal izolovaně od pacientova životního příběhu a vztahu k jeho sociálnímu prostředí. V tradici freudovské psychoanalýzy věnuje zvláštní pozornost vlivům, které utvářely pacientovu osobnost v dětství. To však neznamená, že by se cítil vázán freudovským modelem psychické dynamiky.  

S různými psychoterapeutickými školami se vyrovnává v prvním dílu dvousvazkové publikace Uzdravení jeho Slovem, která vyšla v českém překladu jako samizdat. Příležitostné narážky na ně najdeme také v jeho novějších publikacích Únik z vězení a Uzdravení duševních nemocí. Je však přesvědčen, že tyto školy řešení nepřinášejí. Nezohledňují totiž duchovní dimenzi člověka. 

Duch, duše a tělo

Margies oproti tomu – v návaznosti na některé pasáže Nového zákona – prohlašuje, že lidská bytost sestává z ducha, duše a těla. Uchyluje se dokonce k radikální formulaci, s níž se setkáváme u amerických protagonistů Hnutí víry: člověk je duch, má duši a přebývá v těle.

Znamená to, že lidskému duchu přisuzuje centrální místo, což má praktický význam pro jeho chápání lidské situace. Základní problém člověka tkví v tom, že jeho duch – místo toho, aby vyživoval zbytek osoby díky svému napojení na Boha – není u člověka v jeho přirozeném stavu aktivován (je „mrtvý“). V důsledku toho duše postrádá zdroj životodárné energie a orientace. Bez zmíněného ukotvení je duše snadno manipulovatelná různými podněty. 

SOUVISEJÍCÍ – Primář nebo farář?

Na citovou újmu v dětství a dospívání reaguje duše předvídatelně – opatřeními, jimiž se snaží stabilizovat a stvrdit sobě samé i svému okolí vlastní hodnotu. Obojí, tj. zranění způsobená nejbližším okolím i reakce na ně, jsou však takového druhu, že dotyčného vytlačují z bezpečné sféry. 

V Margiesově pojetí Bůh nikoho netrestá nemocí. To člověk, jehož duše v dětství a dospívání nemohla sílit a v rámci zdravých vztahů, se vydává na cestu pomsty vůči těm, kdo mu ublížili, a vlastní záchrany svépomocí. Tím se vzdaluje Bohu, pro jehož vztah s námi je určující princip milosti a který sám má být zdrojem útěchy a hodnoty jednoho každého.

Temné síly

Zaujetím určitých postojů – často podvědomých –, které jsou v konečném důsledku nepřátelské Bohu i lidem, k sobě pacient zve ničivé síly, které pak spoluutvářejí jeho osobnost a působí, že se jeho potíže stávají chronickými, tj. postrádají tendenci k spontánnímu uzdravení. 

Zatímco povědomí o démonech, nepřátelských duchovních bytostech, provází křesťanství od jeho počátků, jejich vliv byl zpravidla spojován s okultismem. Teprve poměrně nedávno se v souvislosti s vymítáním démonů začalo mluvit o narušeném citovém životě postižených. Postřehy toho druhu můžeme najít např. u Dereka Prince nebo Francise MacNutta.

Také Margiesovi vrtalo hlavou, proč i poté, co při pastoračních rozhovorech s pacienty řešil téma okultismu či angažmá v jiných náboženstvích, zůstává mnoho případů neobjasněných. Vychází z přesvědčení, že démoni nemohou člověka obtěžovat či dokonce okupovat, aniž by se jim dostalo pozvání. Z Bible lze totiž vyčíst, že Bůh stanovil meze řádění temných sil. Slabým místem jsou potom lidská rozhodnutí, často nereflektovaná, jimiž lidé mlčky vyjadřují souhlas s působením těchto sil ve svém životě. 

Již v knize Osvobození Margies rozšiřuje pole svého zájmu z okultismu na závažné činy, jichž se mohl dopustit pacient nebo jeho předkové, činy, jež Mojžíšův zákon kvalifikuje jako „ohavnost“ či „zvrhlost“ a tím nad nimi vyslovuje zvláště silný odsudek. Skutečný průlom však v jeho pátrání po příčinách nemoci znamená objev dvou principů, s jejichž pomocí formuluje svůj model vzniku duševních a psychosomatických nemocí: (1) princip pomsty a (2) princip záchrany sebe sama vlastními silami. 

Citový diskomfort v dětství jedince destabilizuje. Margies přitom poukazuje na skutečnost, že se nemusí jednat o případy hrubého zneužívání. Stačí nedostatek projevů náklonnosti a uznání, který dítě spontánně interpretuje jako zpochybnění vlastní hodnoty a svého místa ve světě. Jakkoli jednotlivé činy rodičů mají svou váhu, zvláště se na dítěti podepíší postoje, které rodiče ztělesňují dlouhodobě. Mohou to být opakované projevy nelibosti a zklamání nebo to, že se dítěti dostatečně nevěnují, nechrání jej a neberou ohled na jeho přání. Z toho všeho dítě vyvozuje, že na něm nezáleží.

Takto vzniklý pocit méněcennosti je však podle Margiese nesnesitelný a volá po kompenzaci. Dítě reaguje tak, že se stáhne do sebe nebo začne aktivně odmítat ty, kdo odmítají jej. Obě reakce se vyskytují pospolu, ač v různé míře. Po celé roky nemusejí být ničím víc než reakcemi strádající duše. Vytváří se tím však přistávací plocha pro temné síly.     

Systematika

Margies dále podává přehled různých druhů chybného jednání na straně rodičů a účinků, které toto jednání má na dítě. Poté přijde na řadu katalog postojů a jednání na straně poškozených, tj. jaké strategie volí, aby kompenzovali palčivý pocit nedostatku vlastní hodnoty. Vzhledem k rozsahu si nemůžeme dovolit tyto přehledy zde reprodukovat, ačkoli právě konkrétní příklady uvedené schéma výborně ilustrují a činí je věrohodným. Zmíněné katalogy jsou prakticky totožné v publikacích Osvobození a Únik z vězení, zatímco v Uzdravení duševních nemocí autor nabízí novou formulaci téhož.   

Širší souvislosti

Aniž by tuto skutečnost tematizoval, v jeho přístupu můžeme zaslechnout ozvěnu reformačních důrazů. Margiesovy publikace nám neumožňují posoudit, zda či do jaké míry se zabýval učením Martina Luthera a Jana Calvina. Shodu s nimi patrně vysvětluje významné místo apoštola Pavla v jejich nahlížení lidské situace. Tomu odpovídá přesvědčení o naprosté zkaženosti lidské přirozenosti u reformátorů i berlínského doktora. 

SOUVISEJÍCÍ – Stvoření světa a člověka: žít se dvěma příběhy

Pomoc pak může přijít jedině zvenčí; člověk se sám z bahna nevyprostí. Pomoc je třeba hledat u Boha, který překonává naše odcizení skrze Ježíše Krista, a umožňuje naši obnovu působením Ducha svatého. Margies mnoha ilustracemi dokládá, že přijetí Boží milosti – má-li být účinné – nesmí zůstat na rovině rozumového přitakání a formálních úkonů. 

Mnozí křesťané se zdráhají uvěřit tomu, že by mohli být okupováni temnými silami. Margies podává dvojí vysvětlení: (1) Znovuzrozen je lidský duch, centrum osobnosti, zatímco její další složky teprve čekají na posvěcení, případně také osvobození. (2) V pavlovsko-luterské tradici mluví o ospravedlnění hříšníka jako o právním aktu. Přijetím Boží nabídky se mění právní status jednotlivce – aniž by tím nutně byly narovnány všechny záležitosti v jeho životě.  

Ačkoli Margies traduje klíčové prvky pavlovského odkazu v jeho protestantské verzi, činí tak inovativním způsobem, když nachází jejich psychoterapeutickou aplikaci. O psychoterapii v těchto souvislostech můžeme právem mluvit, protože se nejedná předně o vymítání démonů, ale o práci s pacientem, při níž dochází k interpretaci pacientova životního příběhu i jeho současného jednání a vnitřního nastavení. Na pacientovi pak záleží, zda se s nabídnutou interpretací vnitřně ztotožní a přijme vše, co křesťanská víra nabízí k posílení jeho nové identity. 

Nakolik můžeme říci, Margiesovo schéma vzniku a terapie duševních a psychosomatických nemocí nemá v relevantní literatuře obdoby. Je sice pravda, že autoři v oblasti pentekostálního „vnitřního uzdravení“ se často dotýkají principu pomstychtivosti, když pacienty vedou k tomu, aby odpustili těm, kdo se vůči nim provinili. Nicméně je to Margies, kdo – s německou důkladností – vytvořil přehled citových zranění v dětství a přehled protiopatření, jimiž se strádající duše pokouší stabilizovat. Jedinečným způsobem tak přispěl k objasnění široké škály nemocí.

Zbývá dodat, že Margies doporučuje medikaci, případně hospitalizaci, pacientů, jejichž stav to vyžaduje. Medikace sice neřeší příčiny nemoci, nicméně ve stavu akutní psychózy nebo hluboké deprese nelze s pacientem psychoterapeuticky pracovat. 

Autor: Pavel Hejzlar Datum: 26. června 2025 Foto: Pixabay

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.