Ano, vím, že se to teď nenosí. Církev nemá strašit, má hlásat dobrou zprávu. V posledních desetiletích se v zemích západní civilizace evangelizaci moc nedaří, a v řadě zemí, včetně té naší, se mnohdy podobáme těm farizeům, kteří „obcházeli moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (srv. Matouš 23,15). Snažíme se evangelium zbavit všeho, co by nevěřící mohlo nějak odradit, a být „seeker friendly“, jak toto snažení nazýval jeho nejznámější protagonista Bill Hybels, pastor amerického sboru Willow Creek, tedy „přátelské k hledajícím“. Jenže sám Bill Hybels po mnohaletém snažení konstatoval, že to moc ovoce nepřineslo.
Je celá řada kazatelů, kteří vám otevřeně přiznají, že o pekle nemluví, aby případné posluchače neodradili. Myslím, že jejich obavám rozumím. Skoro bych si přál, aby měli pravdu.
Jenže co si počít s takovými Ježíšovými výroky jako „Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí“ (Matouš 7,13). Nebo „hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů“ (Matouš 13,42.50). Je to snad tak, že Pán Ježíš to vlastně nemyslel vážně? Na to bych nespoléhal.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Slova která diskvalifikují
Přitom si myslím, že dnešní lidé nemají problém si peklo nějak představit. V literatuře a umění obecně je peklo mnohdy líčeno velmi realisticky. Ne, nemyslím si, že bychom měli problém si něco jako peklo představit. Zvláště po zvěrstvech a zkáze minulého století. Náš problém je jiný: Chybí nám představa Boží svatosti a čistoty Nového Jeruzaléma.
Nemáme problém kázat, že Bůh je láska, že je nekonečně milosrdný. Někteří z toho vyvodí, že nakonec budou všichni lidé zachráněni a v pekle nikdo nebude. Proč ale v tom případě Ježíš varuje, že do záhuby půjdou „mnozí“?
Pro mne je dobrá zpráva to, že nemusím skončit v pekle, protože Pán Ježíš Kristus zaplatil za mé hříchy, a pokud jsem v něj uvěřil, přešel jsem ze smrti do života (Jan 5,24).
A vskutku tomu tak je. Ježíš nemohl přinést větší důkaz své lásky než ten, který přinesl na Golgotě. Jen nesmíme zapomenout, že víra a pokání jsou dvě strany téže mince. Nebudeme-li činit pokání, jistě zahyneme (viz Lukáš 13,1-6).
Domnívám se, že mnozí lidé mají trochu jiný problém. Nepopírají peklo, jen se domnívají, že je určeno „těm druhým“. Farizeové se domnívali, že je určeno těm, kdo nedodržují zákon. Katolíci se domnívali, že je určeno protestantům. Protestanté se domnívali, že v pekle skončí „papeženci“. Křesťané se domnívali, že je určeno modlářům. A tak bychom mohli pokračovat donekonečna.
Na počátku mé radostné víry byl Boží dotek. Byla to chvíle, kdy mi došlo, že Bůh je opravdu svatý. A že je „oheň stravující“ (Hebrejům 12,29). Když se člověka dotkne svatý Bůh, tak člověk buď uteče, nebo činí pokání.
Ale i se slovem „pokání“ je problém. Je prý archaické a dnešní člověk netuší, co to znamená. Do jisté míry je to pravda. Ale nepovažuji za vhodné řešení se tohoto slova zříci. Mnohem lepší je toto slovo vysvětlit. Peklo je realita. Pokání je realita. Můžeme různé reality ignorovat, ale počítejme s tím, že nás čeká náraz do zdi. Realitu můžeme ignorovat, její důsledky však nikoli.
To, co píšu, pochopitelně neznamená, že máme evangelizační rozhovory začínat peklem. Ani já to tak nedělám, nebo se alespoň snažím. Zažil jsem i případy, kdy jsem začal mluvit o hříchu či pokání a můj partner v rozhovoru náš dialog rázně ukončil. Nebylo mi to jedno a přemýšlel jsem o tom, zda jsem neudělal chybu. Ale brzy jsem si uvědomil, že jsem se ocitl „v dobré společnosti“: „Když však Pavel začal hovořit o spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu, pocítil Félix úzkost a řekl: ‚Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.‘“ (Sk 24,25). Bohužel, už si nikdy čas nenašel.
Když se evangelizace nedaří, může to mít různé příčiny. Často je vina na naší straně. Rozhodně neuškodí, klademe-li si otázku, zda neděláme něco špatně. Ale to může být také tím, že lidé určitého města prostě uvěřit nechtějí; v případě Nazareta se sám Pán Ježíš podivil jejich nevěře (Marek 6,6). Dokonce i ve Starém zákoně můžeme pozorovat, že jsou doby, kdy je národ vůči Bohu lhostejný. V 1. Samuelově 7,2 čteme: „Stalo se, že … uplynulo mnoho dní, přešlo dvacet let a celý dům izraelský se roztoužil po Hospodinu.“ Samuel se jistě celou tu dobu modlil.
Když sestoupí Duch Svatý, lidé nemají problém uvěřit – i když nezamlčíte, že existuje peklo. A pokud probuzení ne a ne přijít, zachovejme se jako Samuel. Přestože probuzení netrvalo dlouho a lid udělal hloupé rozhodnutí, když zatoužil po králi, Samuel prohlásil: „I nadále se budu za vás modlit a vyučovat vás dobré a přímé cestě“ (1. Samuelova 12,23). Skrze přizpůsobování Božího slova, aby bylo „stravitelnější“, ale cesta nevede.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. května 2026 Foto: Wikimedia Commons
