Už od dětství jsem měl zájem o zeměpis a dějiny. Nepamatuji se, které všechny knihy jsem tehdy četl. Jistě to byly i nějaké knihy o nedávných dějinách, a tak jsem si pamatoval, že za holocaustu (tehdy to bylo slovo relativně nové) zahynulo na šest milionů lidí, a jistě jsem viděl taky nějaké statistiky, kolik žilo v tom či onom státě Židů před válkou a kolik se jich tam vrátilo po válce. Taky jsem pochopil, že Poláků zahynulo za druhé světové války více než Čechů, nebo že maďarští Židé byli vražděni až v posledních letech války. A takových střípků bych mohl jmenovat hodně.
Někdy v první polovině 80. let jsem teprve zaregistroval informaci, kolik Němců zahynulo při násilném odsunu, a kolik jich zahynulo vyčerpáním, hladem a nemocemi po odsunu, tedy na již německé půdě. A dost mě to rozhodilo.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Zase straším peklem
Když jsem se obrátil a když jsem se stal pastorem, bylo mi jasné, že ať už se jedná o jednotlivce nebo o národy, leží mezi Bohem a námi náš hřích, nikoli hřích toho druhého nebo těch druhých. Jinak řečšeno, mezi Němci a Bohem ležel či leží hřích Němců, mezi mnou a Bohem leží hřích můj (ne tedy hřích člověka, který mi ublížil) a mezi Čechy a Bohem leží hřích Čechů, nikoli Němců.
Pokud tuto pravdu pochopíme, dojde nám, že je zcela nepatřičné velikost hříchu srovnávat. Pokud se manželé rozvádějí, může být z deseti procent vina na straně muže a z devadesáti procent na straně ženy. I v takovém případě ale musí muž řešit svých deset procent. Když se zaměří na devadesát procent své manželky, ocitá se jako příslovečná veverka v mlýnku a bude se neustále vracet k otázce, kdo za to může.
Tento postoj neznamená, že relativizuji vinu Němců. Snažím se tím vysvětlit, proč mi vadí především hřích náš. Ano, Němci rozbili předválečné Československo. Kdyby k tomu dostali příležitost, patrně by Čechy vyhubili, podobně jako vyhubili miliony Židů.
Když mi to došlo, začali jsme se s mladými lidmi z našeho sboru modlit na horách – v Krkonoších, Jeseníkách, Krušných horách i jinde – a vyznávali jsme vinu za hříchy, které jsme způsobili Němcům.
Byl jsem přítomen na mnohých shromážděních, kde jsme se s Němci navzájem omlouvali. Slyšel jsem od mnoha Němců prosbu o odpuštění a touhu po smíření. Teď, s odstupem času, vím, že tato touha po smíření jela jakoby po dvou kolejích – katolické a evangelikální. V poslední době už se tyto koleje pomyslně spojily. Víme o sobě navzájem. Smíření s Němci je jednou z oblastí, kde můžeme bez vážnějších problémů spolupracovat.
Pro mne byly určitým mezníkem modlitby na Radobýlu v létě 1996. Bylo tam tehdy několik stovek Čechů a asi stovka Němců. Velkou zásluhu na této akci by Čech žijící v Německu Pavel Neústupný.
Prezident Václav Havel se jednou Němcům za krutosti páchané při odsunu omluvil, ale hned to „schytal“. Byla sice uzavřená česko-německá smlouva, ale velká část obyvatelstva zůstávala na pozicích neodpuštění a nesmíření. Bylo mi to líto. Na modlitbách jsem pochopil, že pokud se lidé neobrátí k Bohu, nebudou schopni ani ochotni se omlouvat. A protože nejsou ochotni se smířit, odmítají ruku nabízenou ke smíření, a tudíž mají… strach. Strach, že sudetští Němci budou chtít vrátit zkonfiskovaný majetek.
Moji rodiče koupili v roce 1958 chalupu ve vsi, která byla před druhou světovou válkou stoprocentně německá. V roce 1967 se jedna početná německá rodina odstěhovala do západního Německa. Jejich nejstarší dcera přijala za rok do vsi v Mercedesu. To bylo pro devadesát procent Němců impulsem, aby odešli také. Teď má tato ves čtrnáct stálých obyvatel.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Slova která diskvalifikují
Teď už to z velké části opadlo, ale koncem devadesátek a v nultých letech se mnozí dědečkové a babičky přijeli podívat do míst, kde se narodili a kde žili jejich předci. Měl jsem tehdy řadu náhodných rozhovorů, když se třeba ptali na nějakou budovu – školu nebo hostinec, pilu či hamr. Jedinkrát jsem od nich neslyšel, že by se chtěli vrátit. Jsou na tom – ekonomicky – mnohem lépe než Češi.
Zmíním podrobněji jedno setkání tohoto druhu – pro mě asi to nejvýmluvnější. Jeden můj přítel koupil polorozpadlý dům, původně německý, ale po odsunu vybydlený lidmi, kteří k němu neměli vztah. Jednou ten domek navštívila stařenka, které bylo přes devadesát let. Věděla, že už je to její poslední návštěva. Byla v České republice několikrát a s lítostí pozorovala, jak její rodný dům chátrá. Styky s předchozími obyvateli nenavázala. Nyní ji přivezl syn nebo zeť, to už přesně nevím. (Příbuzných přijelo celkem šest nebo sedm – zkrátka malý mikrobus.) Rodina, která domek koupila a opravila a zvelebila, mne požádala o tlumočení, protože nikdo z nich neuměl německy. Babička v slzách děkovala za to, že její rodný dům takto zvelebili. Při obědě v restauraci – bylo tam dosti hlučno, tak se mi tlumočilo jen velmi těžko – mi jeden z jejich synů či zeťů řekl: „To jsem moc rád, že jste ten náš dům takhle opravili.“ Pak se zarazil a po chvíli řekl: „Promiňte, teď je to VÁŠ dům.“
Němci přijeli před týdnem na svůj sudetoněmecký slet na pozvání českého spolku. Nepřijeli svévolně. To, že jim bylo i parlamentem a vládou naznačeno, že nejsou vítáni, je smutné a trapné. Legálně se proti tomu nedá nic dělat. Můžeme jen doufat, že nesmiřitelných bude časem ubývat.
Jedna věc je odpuštění druhá věc je smíření. Odpustit můžete jednostranně. Odpustit znamená nedržet druhému dluh. Smíření je věc jiná – při smíření se musíte podívat druhému do očí.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 29. května 2026 Foto: Wikimedia Commons
