Dan Drápal / Dějinný zlom III.

V úvahách nad otázkou, proč lidé v západní civilizaci mají málo dětí, jsem se zatím pohyboval v rámci běžného sekulárního diskursu: Zmiňoval jsem nedostatek bydlení, chybějící zařízení pro předškolní děti, nárůst neplodnosti, strach z budoucnosti atd. Toto vše přispívá k dramatickému poklesu porodnosti. Většinou se jedná o statisticky kvantifikovatelné faktory, o nichž nemůže být a zpravidla také není sporu. Zabývají se jimi politici, sociologové, publicisté a další. Spory jsou nanejvýš v otázkách, co je hlavní příčinou, jaká je váha jednotlivých faktorů a především jak situaci řešit. Až v závěru druhého článku jsem zmínil, že demografický pokles souvisí s opuštěním Božích řádů. Teď tuto myšlenku rozvedu a zmíním faktor nejdůležitější.

Tím nejdůležitějším faktorem je ztráta toho, čemu říkám transcendentální zakotvení. Ano, mám na mysli víru v Boha.

SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Dějinný zlom II.

Dalo by se říci, že tato teze je prokázána už tím, že věřící lidé mají více dětí. A bylo by chybou domnívat se, že se to týká jen křesťanů. Naopak, týká se to i muslimů a Židů. Muslimové měli donedávna mnohem více dětí než křesťané – proto si před několika lety mohl turecký prezident Tayyip Erdoğan dovolit říci, že muslimové porazí křesťany nikoli samopaly, ale dělohami. Od té doby ovšem porodnost muslimů výrazně poklesla. Naopak Izraelci hlásící se k judaismu jsou jediným národem západní civilizace, který trvale překonává reprodukční laťku. 

Musím ale upozornit, že pod „věřícími lidmi“ mám na mysli nikoli lidi hlásící se k určité církvi či k určitému náboženství, ale lidi, na nichž je patrné, že jejich život je nějak jejich náboženstvím ovlivněn. Lidi, kteří sice věří v „nějakého boha“, ale pokud by se modlili, jejich modlitba by zněla asi takto: „Pane bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou.“ Vracím se tak k původní myšlence: U těchto „něcistů“, jak je trefně nazval Tomáš Halík, nelze o transcendentálním zakotvení mluvit. 

Chybí-li víra v Boha – tedy ne víra v jeho „existenci“, ale přesvědčení, že je Pánem vesmíru, který má určité záměry jak s tímto vesmírem, tak s každým jednotlivcem – lidé tápou, pokud jde o jejich identitu. To je jasně patrné, ať už si o identitě člověka myslíme cokoli. Vím, že jsem Boží syn – to je moje základní identita. Nemusím řešit otázku, zda jsem muž nebo žena. Život mi nepřipadá nesmyslný, protože vím, že Bůh mi dal určité poslání. Od mé základní identity se pak odvíjejí dílčí identity: Jsem manžel, otec, dědeček, bratr, švagr, strýc, člen křesťanského společenství v Jeseníku, občanem města, občanem státu, jsem Čech a Evropan. Všechny tyto identity do sebe nějakým způsobem zapadají, prolínají se a doplňují.

Při formování mé identity hráli klíčovou úlohu moji rodiče i prarodiče, později moji učitelé a přátelé, bratři a sestry z křesťanského společenství.

Toto hledání a utváření identity nebylo nějak lineární. Ačkoli jsem měl skvělé předpoklady k tomu, abych během puberty a v rané dospělosti neutekl „do světa“, této možnosti jsem nevyužil a musel jsem si prožít svou fázi „marnotratného syna“, čímž jsem si výrazně zkomplikoval naplňování toho poslání, které mi Bůh připravil. Bůh si však – ve své lásce, milosti a moudrosti – dokáže použít i našich pádů, aby se v našich životech oslavil.

Bůh miluje mne – a miluje i mé nepřátele. To mi umožňuje přistupovat s úctou i k lidem, kteří mě třeba pomlouvají, protože i oni mohou nalézt svou identitu Božích synů a dcer.

V Písmu se píše, že celé stvoření očekává zjevení synů Božích (Římanům 8,19). Pokud třeba jen pět procent lidí najde svou identitu v Bohu, mohou zabránit rozkladu společnosti, podobně jako sůl zabraňuje rozkladu.

Sodoma mohla být zachráněna, kdyby se v ní našlo deset lidí hledajících Boha. I západní civilizace by mohla být zachráněna.

Mám šest dětí a (zatím) pět vnoučat. Než jsem se odstěhoval z Prahy, chodíval jsem jednou týdně vyzvedávat jedno či více vnoučat do školky a pak do první či druhé třídy. A mohl jsem v klidu pozorovat, jak se chovají děti, když je přijde ze školky vyzvednout maminka nebo babička, případně dědeček, a jak se chovají, když pro ně přijde chůva. (Přirozeně, jsou výjimky. A každé dítě je jiné.) I u naší Terezky se pokus dát ji do školky už od dvou let nepovedl. O rok později ale už byla ze školky nadšená.

Pro malé dítě je týden dlouhá doba. Natož měsíc. Do dvou let dítěte potřebuje dítě maminku neustále vidět. Vnučka snesla, abych si s ní hrál, ale jakmile maminka odešla z místnosti, byla neklidná a po chvíli se rozplakala. Někteří progresivní rodiče by asi usoudili, že to je nutné překonat – dítě si má na život bez maminky zvyknout. Jinak bude bázlivé

Paradoxně, pravý opak je pravdou. Kde má dítě v nejútlejším věku jistotu, že maminka je nablízku, tam bude v pozdějším dětství mnohem jistější a samostatnější. 

Proč toto sáhodlouhé povídání o nemluvňatech? Protože  mnozí dnešní dospělí vyrůstali bez této jistoty blízkosti maminky. Sami v dětství vyrůstali v nejistotě, a tudíž si nejsou jisti, zda by péči o vlastní děti zvládli.

V manželství se dva lidé cele dávají sobě navzájem. A přijdou-li děti, potřebují, aby do nich oba rodiče pumpovali nějakých let osmnáct let lásku. A má-li vyrůst zdravý muž či zdravá žena, potřebuje dobrý vzor.

Naše společnost ovšem vyznává mantru, že žena musí stačit jak děti, tak kariéru. Nemusí. A ani nemůže. Dokud tuto mantru vědomě neodmítneme, bude to s naší demografií takové, jaké to je. 

To opravdu nemá žena právo na kariéru? Ne, nemá. Jako nemá právo na dítě. Ale případné dítě má právo na lásku obou rodičů.

Nicméně mám i dobrou zprávu. Znám už celou řadu manželů, kteří se cele dali dětem a děti už vylétly z hnízda. Průměrný věk dožití se celosvětově od roku 1900 více než zdvojnásobil. Pokud je rodina zdravá, pak má žena od nějakých pětatřiceti let „volno“ a v naší zemi, v níž je průměrný věk dožití necelých 80 let (u žen dokonce 82), to znamená, že má ještě větší část života před sebou. Dřív to takové nebylo. Takže… i na kariéru bude ještě dost času.

Zastánci současného paradigmatu ovšem namítnou, že ženě ve špičkových vědeckých oborech mezitím ujede vlak. 

Takže jde konec konců o to, na čem nám nejvíc záleží. Zdali na kariéře, nebo na dětech. Pokud na kariéře, pak je přirozeným důsledkem klesající porodnost. Prostě nemůžeme mít všechno. Ale mít velkou rodinu je nádhera a dobrodružství. A pochopitelně i spousta starostí. Ale jak říkaly naše babičky, co nic nestojí, za nic nestojí. Děti nás stojí hodně. Někdy i kariéru. 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 7. července 2026 Foto: Wikimedia Commons