Aby člověk byl troubou Boží

chce končící senátor Zdeněk Papoušek

Když uzavíráte svou misi v Senátu, je čas bilancovat. Jak toto období hodnotíte?

Jednoznačně pozitivně. Byla to cenná zkušenost. Od začátku jsem měl dojem, že je to podle Božího přání, tak to už člověk musí hodnotit dobře (smích). Těch šest let byla dobrá doba, ale myslím si, že to už stačilo a je potřeba otevřít další kapitolu mého životního příběhu.

S čím jste do parlamentu přicházel?

Za nejdůležitější považuji, že sem člověk přišel s určitým postojem. Základní postoj je, že se hlásím ke Kristu. Nejpodstatnější je být Božím vyslancem, Božím člověkem, právě tam, kde su. Je to jedno, kde su – tedy, „kde jsem“, abych to řekl česky. Všechno ostatní se potom přizpůsobí. Člověk ví, že na věci, které musí řešit, není sám. Žije-li člověk podle Boží vůle, tak mu všechno napomáhá k dobrému. Tento základní postoj, se kterým jsem se netajil ani na sociálních sítích, mě přivedl k zajímavým a velice kvalitním lidem.

Lidem přímo v rámci Senátu?

Samozřejmě že jsem kontakty se zajímavými lidmi navázal i v rámci Senátu. Mimo Senát mě to svedlo dohromady s lidmi, kteří se také hlásí ke Kristu. Přizvali mě na lecjakou křesťanskou akci, za což jsem byl vděčen, protože jsem mohl vydat svědectví. Byl to třeba festival United ve Vsetíně, cosi v Letovicích, seminář KMS o úloze křesťanů ve společnosti, aktivita pro Izrael, ke které mě přivedl Karel Sedláček. S Karlem jsme se potkali vždycky v hospodě, kde jsme se modlili, takže říkáme, že nám v rámci boje proti covidu zavřeli chrámy.

Jedna z prvních akcí, když jsem nastoupil jako senátor, byla, že jsme začali před plénem zvát lidi na modlitby.

Asi nejcennější věc pro mě jsou kontakty a to, že jsem dostal možnost svědčit o Kristu a svém žití.

Co pro vás v práci senátora bylo nejobtížnější?

Nejobtížnější bylo asi to, že člověk tak trochu klouzal po povrchu. Byla spousta různých činností, které člověk musel dělat, ale všechno dělal povrchně, protože se nemohl ponořit do hloubky. A druhá věc: Obraceli se na mě lidé s určitými problémy, které jsem jako senátor nemohl vyřešit, protože senátor není všemocný car, který řeší problémy mávnutím proutku. Kompetence senátora jsou vymezené. Abych lidi nezklamal, něco jsem v takových věcech dělal, ale vyřešit jsem to tak úplně nemohl, což pro mě bylo frustrující. Moc věcí tady nešlo prosadit tak, jak bych si představoval.

Můžete to upřesnit?

To prostředí bylo tak trochu impotentní. Člověk proseděl spoustu času na různých schůzích, z čehož pak vzniklo nějaké usnesení, které třeba úkolovalo vládu nebo další významné lidi, ale pak z toho nic nebylo. To mi začalo vadit: Člověk ztrácel spoustu čas a není z toho žádný pořádný výsledek. Když jsem podal návrh zákona, aby se zlepšilo financování zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, což jsou určitá krizová centra pro zanedbávané nebo týrané děti, v Senátu to prošlo hlaďounce, ale poslanci to zařízli, protože tam nebyla politická vůle. A kde není politická vůle, tam člověk neprosadí nic.

Chápu, že v demokracii to asi nejde jinak a že se to tak děje, ale také z tohoto důvodu bych už tady dál být nechtěl. Člověka to unaví. Nebylo to moje vysněné prostředí – v politice jsem nikdy nepůsobil.

Tak kde jste se tam vzal?

To, že jsem se sem na návrh lidovců dostal, byla souhra okolností. Když přijde nějaká nabídka, musí člověk rozlišit, jestli to je výzva, nebo past. Tehdy jsem rozlišil, že sem mám jít, ale myslím si, že kdybych tu teď zůstal, je to už past.

Budou pokračovat modlitby před plenárními schůzemi? Převezme to někdo?

Samozřejmě bych byl velice rád, kdyby to někdo převzal, ale zatím nikoho takového nevidím. Nás se nescházelo moc. Nejvíc se nás sešlo jedenáct a bývali jsme třeba dva nebo tři. Někdy jsem byl jen se svým asistentem. Chodil Libor Michálek se svým asistentem, tak to už jsme byli čtyři, to bylo pěkné. Kdyby tu byl Libor Michálek, myslím si, že by v tom pokračoval. Možná přijde někdo z těch nových.

Jak vaše angažmá v Senátu prožívala rodina? Byl jste o dost vytíženější než v době, kdy jste učil, často jste pobýval v Praze…

Když mi bylo nabídnuto, abych do Senátu kandidoval, tak jsem to manželce řekl na chodbě, a ona na to: „Ani nápad, to budeš řešit kampaň a budou sem pořád chodit ňácí lidé, to ať tě ani nenapadne.“ Pak se jí to ale líbilo. Byl jsem ve specifické pozici, protože jsem učil na Biskupském gymnáziu (doteď tam ještě mám pár hodin) a byl jsem velice zadobře se studenty a ex-studenty. Se studenty jsme prováděli různé věci, divadelní vystoupení, výlety a podobně, tak jsme si byli blízcí. Když jsem se pro kandidaturu rozhodl, tak to studentská a ex-studentská obec podporovala. Volební tým, který vznikl, byl velice spontánní…

20 lidí v obýváku, jak jsem si o vás přečetl…

Ano, tak jsme se u nás pravidelně scházeli a vytvářeli kampaň. Nebyl tam žádný profesionál, který by už někdy kampaň dělal.

Nebyli jste profesionálové, ale dostali jste nejvíc hlasů z celé republiky!

Možná to vyšlo právě kvůli tomu, že jsme nebyli profesionálové, takže ta kampaň byla uvolněná. Dělali jsme to bez ohledu na výsledek. Nám to bylo jedno. Chtěli jsme zažít proces vytváření kampaně. Pohrávali jsme si s tím. Lidé asi vycítili, že nám nejde o výsledek. A když už jsme tušili, že to asi vyjde, jsme si spíš přáli, aby to nevyšlo (smích). Pak se to leckdo snažil napodobit, ale ono to nešlo.

Proč to nešlo?

Text: Tomáš Dittrich, Život víry Foto: zdenek-papousek.cz

Ukázka z rozhovoru, který v plném znění  najdete v prosincovém čísle mezidenominačního měsíčníku Život víry. Číslo se také věnuje tématu bezdětnosti. O tom, že zázrak může vypadat jinak, než očekáváme, se sdílí např. Alexandr Štěpánovský. Tomáš Dittrich píše o dozvucích 400. výročí bitvy na Bílé hoře a iniciativách ke smíření českých katolíků a protestantů. Představu Vánoc jako romantické pohádky nabourává vánoční úvodník Jakuba Limra – a nechybí ani vánoční povídka z pera Delicie Nerkové o nečekaném setkání dvou osamělých lidí. 

Časopis Život víry si můžete přečíst v papírové i elektronické verzi nebo si lze všechny hlavní články poslechnout jako audio nahrávku. V současné době navíc probíhá soutěž – když si Život víry předplatíte do 31. prosince, můžete vyhrát knihy podle vlastního výběru. Více na www.zivotviry.cz.

Tags: ,,,,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář