Česká i světová média v minulých dnech zaplavily titulky ve stylu „Papež pozměnil Otčenáš“. Mnoho čtenářů – věřících i nevěřících – na ně zareagovalo jako na poplašnou zprávu. Jakých novot se ještě od současného papeže dočkáme? Změní třeba Boží gender, vyhlásí neomarxismus za článek víry nebo snad konvertuje k islámu?
Ale teď vážně. Papež František ve skutečnosti Otčenáš nezměnil a změnit nemůže. Tuto patrně nejstarší křesťanskou modlitbu, správněji nazývanou „modlitba Páně“ nalezneme zapsanou v novozákonních evangeliích podle Matouše (6:9-13) a Lukáše (11:2-4). Za zmínku stojí, že obě evangelní verze se nikoli nepodstatně liší a obě jsou zasazeny do kontextu Ježíšova vyučování o modlitbě. Spíše než o jakousi neměnnou křesťanskou mantru jde tedy o modelový příklad, jak se modlit: krátce, věcně, nadějně, beze všeho patosu a rádoby zbožných kudrlinek. Svou strukturou i obsahem modlitba Páně zřetelně odráží modlitební praxi dobového judaismu 1. století.
Co tedy papež udělal? Nic než to, že schválil rozhodnutí italské biskupské konference vydat nové znění misálu (tedy mešních modliteb), které nově formuluje překlad jednoho slova Otčenáše. K obdobnému rozhodnutí dospěla bez jakéhokoli Františkova přičinění již v r. 2017 francouzská biskupská konference, když namísto tradičního „neuveď nás v pokušení“ schválila formulaci „nenech nás vejít do pokušení“ (ne nous laisse pas entrer en tentation). V římském misálu nyní bude stát: „neopouštěj nás v pokušení“ (non abbandonarci alla tentazione). Papež změnu vítá a zdůvodňuje ji teologicky a biblicky: Bůh není ten, kdo by nás mohl vést do pokušení – roli pokušitele Písmo přisuzuje naopak ďáblu (viz např. Mt 4:1-11).
Řecký text evangelií sice uvádí doslovně mé eisenenkés – tedy „nevoď, nepřiváděj“, avšak toto znění již od nejstarších křesťanských dob vyvolávalo potřebu vyjasnění. Už Jakub, představený první jeruzalémské křesťanské obce, ve svém novozákonním listu zdůrazňuje (zřejmě v přímé narážce na text modlitby Páně): „Když je však někdo pokoušen, ať nikdy neříká, že to pokušení je od Boha. Jako Bůh nemůže být pokoušen zlem, tak také sám nikoho nepokouší. Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč“ (Jk 1:13-14).
V tomto smyslu se vyjadřovali i teologové pozdějších staletí, například reformátor Jan Kalvín komentuje toto místo Otčenáše slovy: „U vědomí vlastních slabostí takto prosíme o Boží ochranu, abychom mohli obstát proti všem satanovým svodům“ (John Calvin, A Harmony of the Gospels, Mathew, Mark and Luke, Eerdmans, 1972, 1:212). Podobně doc. Jiří Mrázek, vedoucí katedry Nového zákona na ETF UK: „V této prosbě se nepředpokládá, že by Bůh ‚uváděl’ nebo ‚sesílal’ nějaké pokušení na nás. Předpokladem této prosby je, že Bůh vede nás a pokušením se pro nás mohou stát různá úskalí na cestě. […] Obvykle bývá tato prosba interpretována ve smyslu: Nenech nás na pospas!“ (Evangelium podle Matouše, Český ekumenický komentář I., ČBS 2012).
Jsme to tedy my sami, kdo „vcházíme“ do pokušení, vedeni svými vlastními sklony a preferencemi. Bible vykresluje člověka jako svobodného a odpovědného za své kroky, nikoli jako hříčku nevyzpytatelných sil, ať už přírodních, nebo nadpozemských. Biblický Bůh není sadista za řídícím pultem vesmíru, který by nás podroboval nelidským morálním experimentům, co všechno vydržíme – s touto zvrácenou, žel však značně rozšířenou představou vehementně polemizuje už starozákonní kniha Jób. Za svá životní životní rozhodnutí, za kroky a úkroky na své životní cestě jsme zodpovědní my sami. Do pokušení, soužení, těžkostí a krizí nás nikdo nevodí. Nikdo nás nemá na vodítku – určitě ne Bůh, o kterém mluví Ježíš.
Proč ale tedy řecký text na první pohled říká něco jiného? V evangeliu stojí psáno: mé eisenenkés, „neuveď“. Odpověď hledejme v lingvistice, nikoli v domnělých papežských novotách. Celý háček tkví ve faktu, že modlitba Páně (tak jako všechny Ježíšovy výroky) původně nebyla vyslovena řecky, jak ji máme zaznamenanou v evangeliích, ale aramejsky. Církevní otec Papiáš (kolem r. 135) uvádí, že Matouš původně sepsal Ježíšovy výroky „jazykem Židů“ (hebraidi dialekto). Evangelia, jak je známe, však byla následně sepsána řecky, aby se Ježíšova zvěst mohla šířit mimo původní židovský kontext do celého světa. Řecký text je tedy tím nejstarším, co máme k dispozici, ale k jeho správnému pochopení je často potřeba vnímat původní semitskou vrstvu.
Joachim Jeremias, přední německý novozákonní badatel a odborník na starověký Přední Východ, už před půl stoletím upozornil, že modlitba Páně vykazuje místy až doslovnou shodu se starodávnými židovskými modlitbami, které se nám dochovaly v písemné formě. I v nich se objevuje prosba o ochranu před pokušením. Používá se zde aramejské sloveso nisjón, jež může být gramaticky interpretováno kauzativně („neuveď“), anebo přípustkově („nenech vejít“). Právě v tomto druhém smyslu se starověcí Židé modili: „Nenech mě upadnout do moci hříchu, nepravosti, pokušení a čehokoli hanebného“ (Joachim Jeremias: The Lord’s Prayer, Fortress, 1969; viz též Kenneth E. Bailey: Jesus Through Middle Eastern Eyes: Cultural Studies in the Gospels, InterVarsity, 2008).
Autoři a redaktoři evangelií tedy pracovali s řečtinou jakožto tehdejším světovým jazykem, avšak jejich užívání řečtiny bylo výrazně semitské. Řeckou formulaci „neuveď nás v pokušení“ je proto třeba chápat v kontextu dobových židovských modliteb. Jejich aramejské znění vyjadřuje prosbu za ochranu před našimi vlastními hříšnými sklony – jak o tom ve svém novozákonním listu mluví i Jakub. Právě v tomto smyslu chápe šestou prosbu Otčenáše francouzský a nově také italský misál. Ve skutečnosti ale nejde o žádnou misálovou novotu. Podobně modlitbu Páně formuluje i řada novějších překladů Bible – za všechny např. New Living Translation (1996): don’t let us yield to temptation (nenech nás podlehnout pokušením) nebo volněji, ale o to výstižněji nedávný překlad The Message (2002): keep us safe from ourselves (chraň nás před námi samotnými).
Překlad je nikdy nekončící dobrodružství a o biblickém překládání to platí snad dvojnásob. Jako v každém jiném oboru bádání, i v biblistice stále dochází k novým objevům a posunům našeho poznání. Nacházíme nové rukopisné památky, vyvíjí se naše znalost původních jazyků i překladatelské metody. Mění se také kontext, do kterého Bibli překládáme. Co bylo původním adresátům zřejmé z doslovného znění, je dnes často potřeba upřesnit opisem. Otčenáš se tedy nemění, mění se jen naše porozumění a poznání. Není to vina papeže Františka ani žádné biskupské konference. Za tyto posuny můžeme vděčit tisícům lingvistů, archeologů, historiků, religionistů, biblických badatelů a překladatelů po celém světě. Jediné, co papež František nyní udělal, je to, že uznal a přijal plody jejich práce.
A jak by tedy nově mohla znít ona prosba v češtině? Jak jsme si ukázali, smysl textu je „nenech nás vejít do pokušení“. Do zažitého rytmu modlitby by se ale lépe hodilo „neopusť nás v pokušení“. Modlit se takto nově ovšem nikdo nemusí (a k žádné oficiální změně u nás hned tak nedojde). Právě tak se ale nikdo nemusí modlit postaru. Modlitba má smysl jen jako svobodný a navýsost osobní akt ducha. Proč tedy tu dávnou prosbu neříct v roce 2019 úplně po svém, aktuálně a bez kudrlinek, třeba takhle: „Nenech nás napospas sobě samým a chraň nás před všemi zloduchy.“
Alexandr Flek
autor je překladatel Bible21 a autor Parabible
Psáno pro Lidové noviny Foto: Pixabay – ilustrační
Evangelium podle Matouše 6:9-13
Řecký text (kolem r. 80)
Πάτερ ἡμῶν ὁ ἐν τοῖς οὐρανοῖς· ἁγιασθήτω τὸ ὄνομά σου·
ἐλθέτω ἡ βασιλεία σου· γενηθήτω τὸ θέλημά σου, ὡς ἐν οὐρανῷ καὶ ἐπὶ γῆς·
τὸν ἄρτον ἡμῶν τὸν ἐπιούσιον δὸς ἡμῖν σήμερον·
καὶ ἄφες ἡμῖν τὰ ὀφειλήματα ἡμῶν, ὡς καὶ ἡμεῖς ἀφήκαμεν τοῖς ὀφειλέταις ἡμῶν·
καὶ μὴ εἰσενέγκῃς ἡμᾶς εἰς πειρασμόν, ἀλλὰ ῥῦσαι ἡμᾶς ἀπὸ τοῦ πονηροῦ.
Syrská Pešita (konec 2. stol.)
ܗܟܢܐ ܗܟܝܠ ܨܠܘ ܐܢܬܘܢ ܐܒܘܢ ܕܒܫܡܝܐ ܢܬܩܕܫ ܫܡܟ ܀ ܬܐܬܐ ܡܠܟܘܬܟ ܢܗܘܐ ܨܒܝܢܟ ܐܝܟܢܐ ܕܒܫܡܝܐ ܐܦ ܒܐܪܥܐ ܀ ܗܒ ܠܢ ܠܚܡܐ ܕܤܘܢܩܢܢ ܝܘܡܢܐ ܀ ܘܫܒܘܩ ܠܢ ܚܘܒܝܢ ܐܝܟܢܐ ܕܐܦ ܚܢܢ ܫܒܩܢ ܠܚܝܒܝܢ ܀ ܘܠܐ ܬܥܠܢ ܠܢܤܝܘܢܐ ܐܠܐ ܦܨܢ ܡܢ ܒܝܫܐ ܡܛܠ ܕܕܝܠܟ ܗܝ ܡܠܟܘܬܐ ܘܚܝܠܐ ܘܬܫܒܘܚܬܐ ܠܥܠܡ ܥܠܡܝܢ ܀
Vulgáta (konec 4. stol.)
Pater noster qui in caelis es sanctificetur nomen tuum
veniat regnum tuum fiat voluntas tua sicut in caelo et in terra
panem nostrum supersubstantialem da nobis hodie
et dimitte nobis debita nostra sicut et nos dimisimus debitoribus nostris
et ne inducas nos in temptationem sed libera nos a malo
Bible kralická (1613)
Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům našim.
I neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Nebo tvé jest království, i moc, i sláva, na věky, Amen.
Český ekumenický překlad (1979)
Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno.
Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.
Náš denní chléb dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.
A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.
The Message (2002)
Our Father in heaven,
Reveal who you are.
Set the world right;
Do what’s best—
as above, so below.
Keep us alive with three square meals.
Keep us forgiven with you and forgiving others.
Keep us safe from ourselves and the Devil.
You’re in charge!
You can do anything you want!
You’re ablaze in beauty!
Yes. Yes. Yes.
Bible21 (2009)
Otče náš, který jsi v nebesích, ať se posvětí tvé jméno!
Ať přijde tvé království! Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi.
Dej nám i dnes náš denní chléb
a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od Zlého.
Die Volxbibel (2012)
,Hey, Papa aus dem Himmel! Es geht darum, dass du und dein Name in dieser Welt ganz groß rauskommen!
Du sollst hier das Sagen haben, auf der Erde genauso, wie es da oben im Himmel ja schon immer der Fall war.
Hey, versorg uns doch bitte mit allem, was wir heute so zum Leben brauchen!
Und verzeih uns die Sachen, wo wir mal wieder Mist gebaut haben. Wir verzeihen auch denen, die bei uns was verbockt haben.
Pass auf, damit wir nicht irgendwelchen schlechten Gedanken nachgeben und dir untreu werden. Führe uns nicht in Situationen, wo wir Fehler machen könnten. Rette uns, wenn uns das Böse angreift! So passt es [Amen]!‘
Parabible (2018)
Otče náš, který jsi nejvíc,
ať se tvá pověst očistí,
ať se tvá vláda dočká důvěry,
ať se tvůj program naplní,
ať okusíme nebe na zemi.
Dej nám to, na čem doopravdy záleží,
a odpusť nám naše skandály,
ať i my odpouštíme jako ty.
Nenech nás napospas sobě samým
a chraň nás před všemi zloduchy.
Protože ty jsi nejvíc –
za každého režimu a v každém počasí!
8 Komentáře
filip
Modlitba „Otče náš „
„Žiak nie je nad svojho učiteľa ,sluha nie je nad svojho Pána a posol nad toho, kto ho poslal“ Tak ako každý kňaz ,biskup a kardinál, je aj pápež len Kristovým učeníkom, sluhom a poslom.
Je možné ,aby sa mýlil Ježiš a „svätý otec“ František musel uviesť na pravú mieru modlitbu Otče náš?
František tvrdí ,že modliť sa „neuveď nás do pokušenia“ je nesprávne ,lebo Boh nikoho do pokušenia neuvádza. Svoj úmysel odôvodňuje slovami apoštola Jakuba, ktorý hovorí ,že „Boha nemožno na zlé pokúšať ,lebo ani Boh nikoho na zlé nepokúša. Týmto slovám sv.apoštola Jakuba treba rozumieť tak, že Boh nikoho nenavádza na zlé, že si nepraje ,aby sme konali niečo zlé. Aj keď nás stavia pred pokušenie ,ako pred skúšku ,tak Jeho vôľou nie je ,aby sme hrešili a pripravili sa tak o večný život, ale aby sme v skúške vytrvali v dobrom. Teda skúškou- pokušením sa nás Boh nesnaží naviesť na hriech ,aby nás potom potrestal, alebo zavrhol, ale „aby nás vyskúšal ako zlato v peci“.“Lebo ako žijem ,hovorí Pán ,nechcem smrť hriešnika ,ale aby sa obrátil a aby žil“.
Ez.3:20 A ak sa spravodlivý odvráti od svojej spravodlivosti a spácha zločin, keď ho postavím pred pokušenie, zomrie; pretože si ho nevaroval, zomrel vo svojom hriechu, jeho spravodlivé skutky, ktoré konal, nezostanú na pamäti a jeho krv budem požadovať z tvojich rúk. 21 Ale ak ty upozorníš spravodlivého, aby nehrešil, a on nezhreší, určite bude žiť, lebo prijal napomenutie, a ty si si zachránil dušu.“
Citát z knihy proroka Ezechiela nám ukazuje ,že Boh sám nás stavia pred pokušenie a dopúšťa ho ako skúšku. Teda v modlitbe Otče náš prosíme správne a Františkovo tvrdenie ,že Boh nám tieto pokušenia- skúšky do cesty nedáva neobstojí pri konfrontovaní so slovami proroka Ezechiela.
Kráľ Dávid ,keď ho Boh postavil pred skúšku ,pokušenie –Uriášovu manželku ,tak v tejto skúške neobstál. Ale ani on nemôže povedať ,že ho k tomu pokúšal, navádzal Boh ,lebo „Každý je pokúšaný tým, že ho vlastná žiadostivosť zachvacuje a zvádza. A žiadostivosť potom počne a porodí hriech a dokonaný hriech splodí smrť.“ L.Jak. 13: 14,15
Vieme ,že Boh nás povolal k pokoju preto pri prosbe „neuveď nás do pokušenia priznávame pred Bohom svoju slabosť a krehkosť.
Nesprávnosť Bergogliovho úmyslu potvrdzujú aj slová Deut. 13 kap. kde Pán hovorí toto: „Keby povstal v tvojom strede prorok alebo snár a dal by ti nejaké znamenie alebo zázrak, a to znamenie či zázrak, ktoré predpovedal, by sa aj vyplnili, ale pritom by ti povedal: »Poďme za inými bohmi – ktorých ty nepoznáš – a slúžme im,« nedáš nič na slová takého proroka a snára, lebo Pán, váš Boh, bude vás chcieť vyskúšať, aby sa zvedelo, či naozaj milujete Pána, svojho Boha, z celého srdca a z celej svojej duše.“
Takže vidíme ,že Boh pokušenia ,ako skúšky dopúšťa. Ani tu to Boh nedopúšťa s úmyslom naviesť človeka k hriechu ,ale na svoje oslávenie. Aby jeho ľud ukázal ,že pozná vôľu svojho Boha , nedá sa zviesť a svojou vernosťou tak oslávil Boha. On sám , na skúšku svojho ľudu dopúšťa ,aby si Boží nepriateľ tých ,ktorí sú ochotní povedať mu áno a s ním spolupracovať použil ako veštcov ,snárov a „prorokov“. Boh chce ,aby sme v týchto skúškach obstáli a svojou vierou a vernosťou tak oslávili Jeho a ukazovali tak cestu aj ostatným.
Adam Hladky
Základní je otázka „kdo působí zlo“.
František tvrdí, že Satan.
V Bibli v SZ říká Hospodin: Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (Iz 45:7)
Saša Flek
Kdyby na všechny otázky – a hlavně na tuhle – byla tak jednoduchá odpověď, jak si myslíte…
Eva Hájková
Já jsem našla pokus o vysvětlení Izajáše http://www.katolik.cz/otazky/odeslat_mail.asp?ot=2886
Izraelité si prý původně představovali, že každý kmen má svého boha. Když spolu válčí kmeny, bojují spolu i bohové. Bůh poraženého národa měl být vlastně poraženým bohem. Z tohoto omylu je vyvedlo teprve babylónské zajetí, kdy Hospodin, místo aby mlčel, protože byl poražen, začal mluvit. A oni poznali, že je jediným Bohem vůbec, tedy že je vládcem nad celým světem. A jestliže byl jediným vládcem nad celým světem, musel nutně způsobit i babylónské zajetí, tedy musel dělat i zlo. Zlo mohlo být trestem, zkouškou nebo prostě proto, že to nešlo zařídit jinak. Prostě proto, protože dokonalá harmonie je nemožná.
Jak jsem uvedla v komentáři níže, v Novém zákoně se mají věci s „děláním zla“ jinak, než ve Starém. Napadlo mě, že by třeba po Novém zákoně mohl přijít ještě nějaký novější zákon, který zase přinese nové věci.
Eva Hájková
O Satanovi v SZ není mimo knihy Job téměř nic. Zato o Hospodinovi, který dělá zlo, není zmínka jen v Izajášovi. Co třeba tohle:
„Gád přišel k Davidovi a řekl mu: „Toto praví Hospodin: Zvol si: Tři roky hladu, nebo tři měsíce být ničen protivníky a stíhán mečem nepřátel, anebo po tři dny Hospodinův meč, totiž mor v zemi, a Hospodinův anděl bude šířit zkázu po celém izraelském území. Nuže tedy, co mám vyřídit tomu, který mě poslal?“
Paralipomenon 21,11-12
Ale v Novém zákoně už zlo dělá jenom Satan.
Otakar Vožeh
Jedná se tu o tři zásadní, ale rozdílné věci : 1.otázka překladu, a s ní spojená 2.otázka Boží absolutní svrchovanosti a konečně 3. otázka výkladu této modlitby v kontextu NZ.
K otázce překladu se vyjadřovat nebudu, nejsem odborník na jazyky jako Alexandr Flek. I když mohu říct na rovinu, že k některým těm překladům nebo parafrázím mám silné výhrady.
Ovšem otázka Boží svrchovanosti má co dělat i s tím překladem. Pokud věříme jasnému a opakovanému učení Písma o tom, že Bůh je za vším, On je Stvořitel a Pán nade vším a nad každým, včetně stvořené bytosti satana, pak bychom si ani neměli moc lámat hlavu nad tím, jestli je rozdíl mezi tím, co Bůh koná a co Bůh dopouští. Žádný rozdíl v tom není. To, že dopouští, zamená, že koná. Bůh si může dělat co chce, protože je Bůh, a Jeho jednání bude vždycky v souladu s Jeho svatostí, spravedlností, láskou, milostí, atd. Nemusíme si s tím lámat hlavu, i když mnohému nerozumíme. Nedovedeme si představit, že by byl autorem zla, ale dost možná nevíme, co to vůbec zlo je a jak Bohu slouží.
Dále, pokušení samo o sobě není hřích. A pokušení může být i zkouška (viz různé překlady a výklady těchto dvou výrazů).
To podstatné, na co jsem již poukázal na jiných místech v této souvislosti, je ta modlitba sama. Už to, že se jí říká „otčenáš“ svědčí o nepochopení a jistém nedostatku respektu vůči Bohu – nebeskému Otci. Rovněž to není „modlitba Páně“. Za modlitbu Páně (Pána Ježíše) bychom mohli označit modlitbu v Janově evangeliu 17.kapitola.
Je to modlitba pro učedníky. Tato modlitba nepatří Církvi, nepatří do NZ období Církve a Boží milosti. Nikde v písmech NZ nečteme, že by se prvotní Církev tuto modlitbu modlila a žádný z apoštolů k ní nevybízí. Z toho vyplývá, že to byl jakýsi vzor modlitby patřící do období mezi Zákonem a Milostí, do období přicházejícího Božího království (podobně tzv. „horské kázání“) skrze Pána Ježíše Krista. Učedníci byli ve stavu, kdy si s tím přechodem od Zákona do Božího království skrze milost zjevenou v Ježíši Kristu nevěděli rady, nevěděli ani jak se modlit. Proto jim Pán Ježíš předložil tento vzorec modlitby pro toto krátké mezidobí, než nastal věk Milosti a Církve.
Dalo by se k tomu napsat o moc víc, snad jsem vystihl to zásadní.
Petr Adamec
Teologie, která evangelia odmítá jako něco patřící před kříž a tím něco pro křesťany neaktuálního, je extrémní a moc špatná evangelikální teologie.
Evangelia byla naopak vždy základem učení, epištoly komentářem, ne naopak. Viz perikopoy, struktury evangelií a jejich vznik – proč by vůbec psal Marek první evangelium dávno po ukřižování, kdyby šlo o učení jen prozatímní na 3-4 roky do ukřižování a začátku nové doby církve a milosti? Proč by nenapsal něco jiného, aktuálnějšího?
Evangelikální proud preferující epištoly před evangelii je nedobrá cesta.
Otakar Vožeh
Zřejmě jste mi nerozuměl, asi moje chyba. Kdosi moudrý řekl, že v Písmu je všechno pro nás, ale ne všechno je o nás. Evangelia jsou svědectvím o narození, životě, oběti, vzkříšení a nanebevstoupení Pána Ježíše Krista, epištoly jsou učením zjeveným apoštolům pro Církev. Nejde o žádné odmítání nebo preference, všechno je stejně aktuální a v dokonalé harmonii.
Můj původní komentář se však týká tzv. „modlitby Páně“ . . . třeba i k tomu můžete něco napsat.