Část z úvodní kapitoly nově vydané knihy Kdo jsem já, abych vedl

Napsal David Novák, vydalo nakladatelství Návrat domů Kdo jsem já, abych vedl – Navrat.cz

V Čechách slovo vůdce vzhledem k našim dějinám tahá za uši. Leader se anglicky mluvícím národům určitě říká snadněji a to ne kvůli snadnější výslovnosti, ale našim dějinám. Slovo vůdce, ale i vedoucí, lídr a podobná další vyjádření pro tuto pozici, evokují moc, sílu a někdy i zneužití těchto vlastností. Proto jsme na různé „vůdce“ hodně opatrní. 

Specifického přístupu k vedení jsem si povšiml, když jsem v církvi spolupracoval s Američany a občas jezdil na některé jejich konference. Zatímco Čeští křesťané organizují konferenci, Američané organizují Leaderhip Conference. Je-li naše konference pro vedoucí, pak zveme vedoucí a pracovníky v církvi, oproti tomu Američané zvou „key leaders“ (klíčové vedoucí). Česká evangelikální aliance organizuje Evangelikální fórum, které má velmi podobný formát, jako European Leadership Forum organizované Američany. ČEA ale dělá fórum, Američané Leadership Forum. Americkou křesťanskou kulturu zmiňuji proto, že se s ní alespoň v Církvi bratrské setkáváme celkem často. I z toho co popisuji, vidíme, že česká křesťanská kultura s termíny vedení šetří. Naopak v americkém provedení vidíme opak. 

Neprocházel jsem přehled učiva všech teologických škol v Česku, které připravují kazatele nebo laické pracovníky v církvi na službu, ale pokud vím, předmět vedení mezi teologickými předměty většinou chybí anebo patří mezi popelky. Jako by se příliš nepředpokládalo, že pastor, kněz, farář, kazatel, starší, diákon někoho povedou. Z toho, co se ve školách učí, to spíše vypadá, že z 80% své práce se budou vedoucí v církvi věnovat kázání, případně vyučování a pastoraci. Jenže realita bývá jiná. Když se vrátíme k práci kazatele, pak ten mnoho času stráví tím, že v různých podobách vede. A nejen to, vedení se od něj i očekává. Sice je žádoucí, aby se jeho vedení rozložilo i mezi ostatní, bráníme se systému „osvíceného pastora“, ale v nějaké míře kazatel prostě vést musí a také vede. 

SOUVISEJÍCÍDavid Novak / Umění být netolerantní

Sám jsem byl řadu let členem staršovstva, vedl jsem celocírkevní práci s mládeží a byl členem Rady CB. Poté jsem se stal kazatelem – správcem sboru a nyní jsem předsedou Rady CB. Musel jsem tedy vést, ale nikdo mě na to nepřipravoval. Vše jsme konal spíše intuitivně, něco jsem vyčetl v knihách nebo jsem to či ono pochytal od jiných vedoucích. 

Když reflektuji, co jsem se o vedení naučil na teologické škole, kterou jsem studoval, pak realita byla taková, kterou jsem popsal výše. Uzavřel jsem toto zjištění konstatováním, že české teologické školy tuto oblast zanedbaly. O to více mě překvapila slova známého řečníka, kazatele a vedoucího A. Stanleyho: „Čtyři roky jsem chodil na uznávaný seminář. Víte, kolik přednášek nebo seminářů na téma vedení a vůdcovství jsem měl v povinných osnovách? Vsadím se, že to víte. Ani jeden. A to jsem absolvoval obor určený pro ty, kteří cítili povolání k tomu, aby vedli místní církev. Ještě horší než to, že vedení nebylo vyučováno, bylo skryté poselství: Vedení není důležité. Pokud znáte Bibli, víte vše, co potřebujete vědět o tom, jak vést místní církev. Znalost Bible ale ještě z člověka nedělá vedoucího.“ Jak je z jeho slov vidět, podcenění významu vedení v církvi vůbec není problém jen českých teologických škol. 

V podobném duchu jako Stanley píše B. Hibbels: „V mnoha sborech je věrné jádro upřímně věřících, kteří by rádi, aby jejich sbory měli vliv, ale nevědí, co proto mají dělat. A tak sedí ve svých pohodlných lavicích a frustrovaně sledují, jak otáčivými dveřmi prochází dlouhá řada pastorů, z nichž každý je oddaný Bohu, ochotný studovat a kázat, ale nikdo z nich není vycvičený (nebo možná obdarovaný) k tomu, aby vedl. Jsou to dobří lidé, kteří ale nikdy nebyli vedeni. Byli vyučováni a slyšeli mnoho kázání. Zakoušeli společenství a prošli biblickými skupinkami. Absolvovali kurzy o modlitbě a evangelizaci. Ale nikdo je neinspiroval a nemobilizoval. Myslím, že velká tragédie našich církví je, že jsme podcenili důležitost duchovního daru vedení.“ 

Jako kazatel a předseda Rady CB se snažím brát inspiraci z různých knih, přednášek, sborů a církví. Během svého hledání jsem došel k závěru, že pokud existuje nějaký zdravý sbor, téměř vždy je v jeho čele nějaký dobrý vedoucí. Není sám, vytváří prostor pro druhé, ale vede. S dotyčným nemusíme vždy souhlasit, může nám někdy v některých svých důrazech lézt na nervy, ale vede. Zároveň je třeba dodat, že ani dobrý vedoucí není stoprocentní zárukou živého a zdravého sboru. Vedení totiž není jen o tom, kdo je v čele, ale i těch, kteří jsou vedeni. 

SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Obrana rodiny

Otázka je, zda v českých sborech ale i denominacích je prostor pro rozvoj vedoucích anebo zda se jich spíše neobáváme nebo dokonce nezašlapáváme jejich potenciál. Zda se neřídíme heslem „hlavně ať nikdo nepřečnívá“. Zda se nespokojíme s tím, že nějak bylo, nějak bude a Pán si svoje stádo určitě uhlídá i bez dobrých vedoucích. Navíc církev je přece vedena Kristem, takže k čemu dobří vedoucí z masa a kostí? Určitě nějak bude, jistě si Pán svoje stádo uhlídá a církev stojí především na Kristu, ale to nijak nevyvrací potřebu mít dobré vedoucí, kteří někam a někoho vedou. 

Nemyslím si, že jen dobří vedoucí přinesou sborům a církvi záchranu. Zároveň dnešní česká církev dobré vedoucí velmi potřebuje a to nejen na pozicích pastorů. Potřebujeme vedoucí, kteří dokáží vytyčit směr, strhnou druhé, přijdou s inovativními nápady, nespokojí se se zaběhnutým status quo, kteří jdou do rizika. Jistě, že tito lidé potřebují být obklopeni dalšími spolupracovníky, ale to nic nemění na tom, že vedoucí potřebujeme. 

B. Hibels řekl, že vedení není pozice, ale schopnost s lidmi pohnout odněkud někam a dokázat je při tom nadchnout. K jeho slovům bych dodal nadchnout pro konkrétní Boží záměry. Že máme jít „pod Kristův kříž“ asi jako křesťané tušíme všichni. Je skvělé, když nás někdo nadchne a strhne tím, že tuto výzvu dokáže konkretizovat. Super duchovní lidé mi jistě namítnou, že to je práce Ducha svatého. Ano, ale je třeba dodat, že Duch svatý pracuje skrze lidi a skrze vedoucí. 

Dobrých a vynikajících knih o vedení bylo napsáno mnoho, navíc od mnohem lepších, obdarovanějších a zkušenějších vedoucích než jsem já. Proto si pochopitelně kladu otázku, zda má vůbec smysl, abych o tomto tématu psal a pak jaký styl zvolit. Nakonec jsem se rozhodl psát tak, že v první části knihy budu držet hesla „ševče drž se svého kopyta“. Jsem kazatel a zároveň učitel homiletiky na Evangelikálním teologickém semináři. Přemýšlení nad texty Bible a zároveň jejich výklad je mojí radostí, inspirací a slovy zmíněného přísloví i kopytem. Proto budu nejdříve vycházet z příběhů, které se týkají vedoucích v Bibli, jejich zápasů s vedením spojených a společně s vámi se budu pokoušet v těchto příbězích najít nadčasové principy pro naši realitu. 

Zároveň většina těchto příběhů bude postrádat happy-end. Důvod není, že jsem bytostný pesimista. Důvodem je, že happy-endů spojených s vedením v Bibli moc není, pokud ovšem za happy-end nepovažujeme světskou slávu, uznání a pomyslná nebo skutečná světla pódií. Jenže pokud jsme přijali od Pána církve výzvu, abychom vedli, pak nevedeme kvůli egu, slávě, ale protože nás k tomuto úkolu Pán Bůh povolal, protože víme, že děláme dobrou věc a protože můžeme zakoušet Boha jedinečným způsobem. 

V druhé části knihy pak budu pracovat s různými jak sekulárními tak křesťanskými zdroji, které se týkají vedení a které se budu pokoušet aplikovat na realitu vedení v církvi, sborech a křesťanských organizacích. Zároveň budu některá témata porovnávat s texty Bible, které o vedení hovoří. První část bude tedy více od Bible k tématu, druhá pak od tématu k Bibli. 

Čtenář si jistě všimne, že i když tato kniha více reflektuje vedení z křesťanského úhlu pohledu, mnoho zdrojů, z kterých vycházím, není od křesťanských autorů. Důvod je jednoduchý – nemyslím si, že veškeré poznání musí vycházet od křesťanů a zároveň se řídím heslem, které v této knize budu zmiňovat, a to že přirozenost nepopírá milost. Tedy mnohé moudré principy, které explicitně nejsou popsány v Písmu platí a je správné je aplikovat v různých životních situacích. Tento princip pak platí i na vedení. Nejsem příznivcem snah na všechno najít nějaký biblický verš. Nechme Písmo promlouvat tam, kde promlouvá a nechme ho mlčet o oblastech, o kterých mlčí. Zároveň můžeme i tyto oblasti dávat pod vládu dobrého Boha.

Autor: David Novák Datum: 12. března 2024 Foto: Návrat domů

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Tags: ,,,,,,

1 Komentář

  1. Československo nemělo zpočátku špatné vůdce – T.G.M. byl lidmi ctěn. Beneš se hodně kritizuje a dost i neprávem, rozhodoval ve složitých situacích. Problém měli Němci se svým vůdcem Adolfem.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář