Křesťan dnes

Dan Drápal: Apologie křesťanské angažovanosti

Napíšu-li nějaký čistě „duchovní“ – a tedy nepolitický – článek, dostanu zpravidla několik pochvalných reakcí doprovázených povzdechem, že bych měla raději psát jen o duchovních věcech a politice se vyhnout. Přiznám se hned na počátku, že tomuto přání nevyhovím, a pokusím se vysvětlit, proč.

Pokud jde o křesťanství a politiku, lze zaujmout zhruba tři typy postojů. První z nich lze nazvat slovy: „Nechci se znečišťovat.“ Pro některé lidi je politika špinavostí, kterou by se křesťan neměl zabývat. Je přece občanem království nebeského a pozemská politika ho nezajímá. Tento postoj u nás důsledně zachovávají Svědkové Jehovovi (ti ani nechodí k volbám), ale i řada spíše fundamentalisticky laděných křesťanů.

Na opačném pólu stojí lidé, kteří se v politice angažovat chtějí, nicméně soudí, že politika by se neměla směšovat s křesťanstvím. Někdy si tím omlouvají účast na nějakých nemravnostech, na které můžeme v praktické politice snadno narazit.

Třetí postoj je mi nejbližší: Je to postoj, který nechce utéci z napětí, jež je dáno tím, že jsem současně občan Božího království a současně občan České republiky. Zatímco první pohled se dívá na církev jako na jakési solné jezírko, v němž se pohybují lidé neposkvrnění od světa, a druhý pohled se často nějakou křesťanskou morálkou nenechá zdržovat, postoj angažovaného křesťanství považuji za jediný plodný, byť ovšem neustále snadno napadnutelný (a napadaný).

Tím, že máme demokratické zřízení, máme – dle mého mínění – i větší zodpovědnost. Mohou nastat mezní situace, kdy nejít k volbám znamená nepostavit se zlu. (Aby nedošlo k mýlce – rozhodně to neplatí o každých volbách.)

V demokratickém zřízení můžeme věci skutečně ovlivnit – ne že ne. Jenže to znamená se o společenské dění dlouhodobě zajímat. Základní politické dělení je na pravici a levici. Jak pravice, tak levice je potřebná. Pravice zpravidla vede k zodpovědnosti, levice k solidaritě se slabšími. Když je jedna z těchto stran zadupána do země, nikdy to není dobré ani pro stranu druhou.

Sám se angažuji v KDU-ČSL, protože se mohu nejvíc ztotožnit s jejím programem. Ale vůbec mi nevadí, když se někdo angažuje třeba v TOPce nebo u Starostů a nezávislých. A je pro mě přijatelná i angažovanost v ODS nebo ČSSD, což před lety neplatilo.

Demokracie je svým způsobem nudná a únavná. Demokracie – to jsou totiž z devadesáti procent procedury a kompromisy. Strany jednoho muže, případně další strany, které sice mluví o demokracii, ale přinejmenším uvnitř demokratické nejsou, se rozhodují operativněji a rychleji. Demokracie je těžkopádná. To je ale rovněž její síla, nikoli jen slabost.

Pokud se křesťané angažují v politických stranách, mohli by kultivovat naše politické prostředí především svým přístupem. Křesťané by měli být ochotni naslouchat ostatním, neměli by nikdy pracovat s dehonestací protivníků, podpásovými argumenty… Jistě, rabiátské jednání může získat body – na tom by se ale křesťané podílet neměli.

Vrátím se ještě ke své osobní angažovanosti. Myslím, že patřím k poměrně malému počtu křesťanů, jejichž články čtou jak křesťané, tak nekřesťané. Na tomto pomezí se pohybuji naprosto záměrně. Jsem totiž přesvědčen, že křesťané mají v demokratickém zřízení čím přispět a co říci. To ale vyžaduje přemýšlet o tom, jaké otázky lidé řeší a jak můžeme přispět k jejich řešení my křesťané. Výzvy „nepiš o politice, piš o Ježíši“ v této situaci nedává smysl. Chceme-li někoho oslovit, musíme vyjít od jejich otázek, nikoli od našich odpovědí. Samozřejmě, své odpovědi musíme předložit také. Musí to ale být relevantní a srozumitelné těm, jejichž východiska jsou jiná než naše.

Jistě, ne každý křesťan je povolán k politické angažovanosti. A pokud „do toho půjdeme“, měli bychom se soustředit na určitou oblast, kterou se budeme snažit poznat hlouběji, než je běžné. Kupříkladu já se necítím povolán ke komunální politice. Zajímají mě otázky zahraniční politiky, genderové ideologie, migrace apod. U někoho to může být naopak.

Nebude mi ale vadit, když se „do politiky nebudou plést“ někteří křesťané, kteří žijí v jakési bublině zahořklosti a podílejí se na šíření fake news a všelijakých konspiračních teorií. Zde, domnívám se, má církev veliký dluh. Zde by bylo potřeba více, nikoli méně politické gramotnosti. A obávám se, že pokud z oné bubliny zahořklosti nevystoupí, mé články se jim zamlouvat nebudou.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

 

Autor je teolog a publicista  Datum: 1. července 2020  Foto:

Exit mobile version