Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?
(Žalm 11,3)
Tuto otázku si položil král David zhruba před třemi tisíci lety. Mám zato, že se mnou budete souhlasit, že nám nepřipadá ani exotická, ani bizarní, ani archaická. Naopak, připadá nám zcela srozumitelná a aktuální. Vnímáme, že základy se hroutí, a do budoucnosti hledíme s obavami.
Pro mne se tato otázka stane palčivou, když pomyslím na své děti a vnoučata. Za tři roky mi bude osmdesát, což pro mne znamená, že jsem prožil čtyřicet let v komunistické nesvobodě a dalších téměř čtyřicet let ve svobodné společnosti. A jsem za ten prožitý život velice vděčný. Svět nebyl lepší, ale byl mnohem srozumitelnější než dnes.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Novoroční projevy
Ano, svévolníci měli mnohdy navrch. Spravedliví byli nezřídka pronásledováni. Lidský potenciál byl často promrháván, když byli lidé povyšováni ne za své zásluhy a pro svá obdarování, ale pro poddajnost ideologii, ve kterou ve skutečnosti nevěřili ani ti, kdo tuto poddajnost vyžadovali.
Nezažil jsem holocaust. Nezažil jsem hladomor na Ukrajině. Nezažil jsem genocidu.
Nicméně byli jsme zajedno v tom, že vyvražďování Židů byl strašlivý zločin, že zločinem bylo i vyhlazení několika milionů Ukrajinců, ale i Srebrenický masakr nebo masakr v Dárfúru. A ti, kdo tyto hrůzy páchali, zpravidla nepřiznávali, že je páchají, protože vlastně dobře věděli, že páchají nepřijatelné zlo.
Pro spravedlivého ale bylo snad nejhorší, když viděl utrpení druhých a nesměl pomoci.
Pro mne byl formující jeden příběh, který jsem slyšel před mnoha lety od jednoho již zesnulého kazatele. V posledních letech války spojenci rozbombardovali nedalekou železniční trať, kterou pak opravovali ruští zajatci. Jistě měli hlad. Maminka onoho kazatele navařila hrnec brambor ve slupce a když se naskytla příležitost, vysypala je na skládku, která byla hned vedle trati. Zajatci je objevili a jistě se divili, jaký zázrak se to stal.
Uplynuly necelé dva roky a na trati pracovali zase jiní zajatci. Tentokrát to byli Němci čekající na odsun. Maminka onoho kazatele se zachovala stejně.
Všude kolem se po léta hroutily základy, ale tato šlechetná žena měla svůj život postavený na základě, který se nikdy nezhroutí.
Odvážnému štěstí přeje. Přemysl Pitter zřídil v létě roku 1945 sirotčinec, kde byly děti české, německé i židovské. Nebylo to snadné a vyžadovalo to hodně odvahy. Komunisté to nakonec zakázali, ale je tu někdo, kdo vidí do srdce, a vyhlíží, kteří lidé stavějí na základě víry, naděje a lásky. Hned následující verš onoho žalmu začíná slovy: „Hospodin je ve svém svatém chrámu.“ Veškeré politické, ekonomické i sociální základy se mohou zhroutit, a pokud k tomu dojde, což vůbec není vyloučeno, bude to strašné. Svévolníci budou stoupat a spravedliví si budou říkat: „Co máme dělat?“
Nepodléhat beznaději. Vždyť Hospodin je ve svém svatém chrámu.
Nebudu tajit, že nejsem přítelem krucifixů. Věřím v Ježíše Krista, který už není na kříži ani v hrobě, protože je vzkříšený a sedí na pravici Boží. Ale jelikož se snažím najít na všem něco pozitivního, tak jsem objevil i určitý kladný význam krucifixů. Jsou často na katolických farách a pochopitelně i v církevních budovách, a často i na různých pomníčcích ve městech i na venkově. Připomínají nám, že lidská společnost může kvést jedině díky oběti. Ježíš musel zemřít na kříži, aby skutečné lidské společenství bylo vůbec možné. „Jak se může Bůh dívat na ty hrůzy, které se dějí?“ Tuto otázku známe asi všichni, katolíci i evangelikálové, že ano? Dojde na ni téměř v každém evangelizačním rozhovoru. Odpovídám: „Ano, dívá se. Dívá se z kříže.“
Bůh v Ježíši Kristu sestoupil na zem a zaplatil za naše hříchy. A tím položil základ, který se nikdy nezhroutí.
Nemyslím, že už je všechno ztraceno. Ano, hroutí se rodiny, hroutí se sbory, hroutí se obce i celé národy. Vědomí, že Bůh nás vykoupil a že „naši nakonec vyhrajou“, nám umožňuje, abychom povědomí o Božích řádech a dobrou zprávu, že podle nich lze žít, šířili, jak jen je to možné. Přirovnání o soli a světle nám říká, že nás nemusí být mnoho. Stačí jen maličko soli, aby maso nepodlehlo zkáze. Stačí jen maličko křesťanů, aby se lidé setkali s vírou, nadějí a láskou.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 29. ledna 2026 Foto: Pixabay
9 Komentáře
Karel Krejčí
Základy se hroutí – ale jaké?
Ano, hroutí se ty dočasné a ty věčné zde byly, jsou a budou až na věky. Všechno jde podle Božího plánu. To jenom pyšný, naivní, pobožný a nevěřící člověk bloudí v tomto světě jako v bludišti a nenachází východ.
Bohužel – zbraně, agrese, násilí a dokonce ani dobré skutky z tohoto bludiště nikoho nevyvedou.
Realtoltek
Správně měl článek znít Když se falešně vybudované základy hroutí
Co má dělat spravedlivý, když se falešné základy hroutí?
Spravedlivý na to celou dobu čeká protože ví, že to nastane a že jediný pravý základ je Ježíš.
Takže nehroutí se vůbec nic, jen se odhaluje ohavnost tohoto světa která tu vždy byla ikdyž dobře skryta. Tak stejně se zhroutí i ohavná EU založena na falešném humanismu atd….
Jediným kterým to snad může vadit jsou farizejci, kteří si libují a libovali vždy ve falešnosti.
Realtoltek
Upřímně jsem byl zděšen, když jsem jednoho z nejproradnějších farizejů u nás viděl nedávno v televizii NOE. Kde taky mudroval o tom jak se vše hroutí a v podstatě vyzýval k občanské neposlušnosti protože u demokratických voleb nevyhrála ta jeho správná strana. ANO farizejcům se to hroutí a je to jen dobře. Hroutí se jim to jako stánky v božím chrámě. A nezapomete cely tento svet je bozi chrám a vsechny falesne stanky se zhroutí protože nemají pevný základ.
Realtoltek
VÍRA A VĚŘENÍ vs. EMUNÁH A OPŘENÍ(Jak nás jedno slovo může mást – a jak se vrátit k pevnému významu)
1. Proč je dnes slovo „víra“ problém Když se dnes někdo zeptá: „Věříš v Boha?“, většinou tím myslí:
myslíš si, že Bůh existuje?
máš takový názor?
přikláníš se k nějaké hypotéze?
V běžném jazyce se víra posunula k významu věření:
„Nemám důkazy, ale něco si myslím.“
Jenže právě tady vzniká nedorozumění. Protože biblická víra nikdy nebyla míněna jako domněnka bez opory.
2. „V něco věřím…“ – a přesto chybí bod oporyMnoho lidí odpoví:
„Ano, v něco věřím… něco určitě bude…“
Taková odpověď není špatná. Ale je neukotvená.Je to víra jako mlha:
neurčitá,
bez těžiště,
bez místa, kam by bylo možné položit celou váhu života.
A právě tady se moderní pojem víry rozchází s tím původním biblickým.
3. Hebrejské slovo EMUNÁH (אֱמוּנָה)V hebrejském textu Písma je základním slovem pro víru EMUNÁH.Jeho význam není:
názor,
domněnka,
psychologické přesvědčení.
EMUNÁH znamená:
pevnost
spolehlivost
stálost
věrnost
oporu, o kterou se lze opřít
Kořen slova אמן (ʼMN) znamená být pevný, potvrdit, stát na něčem. Z téhož kořene pochází i slovo Amen:
„Je to pevné. Platí to. Lze se o to opřít.“
Už samotný jazyk říká, že víra není hledání, ale stání.
4. „Abram uvěřil Hospodinu“ – co to skutečně znamenáGenesis 15:6:
„Abram uvěřil Hospodinu a bylo mu to počteno za spravedlnost.“
Hebrejský text říká doslova:
„Abram se o Hospodina opřel.“
Nešlo o přijetí teorie. Nešlo o souhlas s myšlenkou.Šlo o existenciální rozhodnutí postavit svůj život na něčem, co se už ukázalo jako pevné.
5. Víra jako hořčičné semínko – často špatně pochopenéJežíš mluví o víře jako o hořčičném semínku.To se dnes často vykládá jako:
„Stačí maličko víry.“
Jenže semínko není „slabá víra“. Semínko je malý, ale skutečný bod opory.Není to přání. Není to hypotéza.Je to něco reálného, co už existuje a nese v sobě potenciál růstu.Víra nezačíná tím, že si něco myslíme. Víra začíná ve chvíli, kdy najdeme první pevný bod.
6. Skála, dům, základ – ne metafory, ale popis realityBiblický jazyk je konzistentní:
víra = EMUNÁH (pevnost)
Bůh = skála
život = dům
zkouška = bouře
Ježíš neříká:
„Kdo si o mně něco myslí…“
Říká:
„Kdo staví na skále.“
Protože to, co neunese váhu života, není víra.
7. Od víry k důvěřeV moderním jazyce se víra často chápe jako začátek. V biblickém smyslu je to proces:
hledání
první bod opory
opření se
zkušenost
důvěra
zakotvení
Proto může člověk říct:
„Už v Boha nevěřím – já vím, že je.“
To není popření víry. To je její naplnění.Víra se proměnila v důvěru, protože se ukázalo, že unese váhu.
8. Špatně položená otázkaOtázka:
„Věříš v Boha?“
umožňuje mlhavou odpověď.Přesnější otázka by zněla:
„O koho se v životě opíráš?“
Nebo:
„Na čem stojíš, když už není nic jisté?“
Tam už nejde odpovědět neurčitě.
9. ShrnutíVíra v moderním smyslu často znamená věření.
EMUNÁH znamená opření.Jedno hledá. Druhé stojí.
Biblická víra není přesvědčení v hlavě.
Je to místo, kde se můžeš celou vahou opřít – a nespadneš.
Možná víra nikdy nebyla slabá.
Možná jsme jí jen dali špatné slovo.A možná celý rozdíl spočívá v jediné otázce:
Nestojí problém v tom, že se ptáme „věříš?“,
místo abychom se ptali „na čem stojíš“?
Konečný Fr.
Že se hroutí nějaké základy může být v některém případě pozitivní. Na světě nikdy mír nebyl, snad občas nějaké příměří, a dnes pozorujeme jak se dva darebácké státy chystají k válce. Naše země je součástí říše zla a místo diplomacie se preferuje násilí. V tomto zmateném světě je třeba se orientovat na zdravý rozum, v naší vládě třeba SPD. Křesťané by se měli distancovat od těch, pro které jediným řešením je válka. A tak dnešní vláda je určitou nadějí, jestliže jejím programem je určitá normalizace, protože politika předchozí vlády byla značně nenormální a pro lidi škodlivá.
Karel Krejčí
„Lidský potenciál byl často promrháván, když byli lidé povyšováni ne za své zásluhy a pro svá obdarování, ale pro poddajnost ideologii, ve kterou ve skutečnosti nevěřili ani ti, kdo tuto poddajnost vyžadovali“.
Změnilo se od té doby něco? Neopakuje se stále a stále totéž, pouze s jinými kulisami a hereckém obsazení, jiným názvem politické strany?
Hnacím motorem a motivem je tlak, který je na nás vyvíjen skrze všechny aspekty lidského života a my nechápeme tuto základní podstatu a smysl veškerého utrpení. Dokonce I samotný autor komentáře tento Boží záměr vidí pouze mlhavě a zmateně se potácí mezi vírou a nevírou. I apoštol Pavel potvrzuje, že veškerá utrpení jsou nastavena tak, aby nás přivedla k Bohu. A pokud toto nechápeme, nevytvářejme si o sobě falešné iluze a nepoklepávejme se navzájem uznale po ramenech, jací jsme následovatelé a dědici Krista.
Jedna věc je přihlásit se ke Kristu, ale daleko těžší je, stát se poté Jeho praktickým následovatelem, což právě představuje ono utrpení, stejně jako jím prošel Kristus.
Bez tohoto pochopení a přístupu jsou mnohé náboženské aktivity pouhé bla, bla, bla ….
Jiří Kouba
S pocitem hroucení se světa kolem jsem se setkal i dnes na kázání, mladý laik velmi upřímně a otevřeně odhaloval svůj zápas s tím, jak se věci vyvíjejí směrem, který nás překvapuje. – Jenže měli jsme být překvapeni až tak moc ? Ježíš to vše předpověděl. A není nic nového pod sluncem, svět není jiný než kdykoliv předtím, jen mu občas spadne maska.
P. Ašer
V článku se píše:
„…což pro mne znamená, že jsem prožil čtyřicet let v komunistické nesvobodě a dalších téměř čtyřicet let ve svobodné společnosti.“
To je ovšem distinkce ryze světská, nikoli křesťanská. Křesťan totiž ví, že v tomto světě, který je pod panstvím ďábla (J 14:30), tedy v otroctví hříchu (J 8:34), žádná svoboda existovat nemůže. Svoboda existuje jen v Kristu (J 8:36). Jenže dnešní světská „svobodná společnost“ v Krista nevěří a neřídí se jeho slovy. Jak by tedy mohla být svobodná?
Karel Krejčí
Pane Koubo,
jednoduché, ale výstižné 🙂