Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?
(Žalm 11,3)
Tuto otázku si položil král David zhruba před třemi tisíci lety. Mám zato, že se mnou budete souhlasit, že nám nepřipadá ani exotická, ani bizarní, ani archaická. Naopak, připadá nám zcela srozumitelná a aktuální. Vnímáme, že základy se hroutí, a do budoucnosti hledíme s obavami.
Pro mne se tato otázka stane palčivou, když pomyslím na své děti a vnoučata. Za tři roky mi bude osmdesát, což pro mne znamená, že jsem prožil čtyřicet let v komunistické nesvobodě a dalších téměř čtyřicet let ve svobodné společnosti. A jsem za ten prožitý život velice vděčný. Svět nebyl lepší, ale byl mnohem srozumitelnější než dnes.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Novoroční projevy
Ano, svévolníci měli mnohdy navrch. Spravedliví byli nezřídka pronásledováni. Lidský potenciál byl často promrháván, když byli lidé povyšováni ne za své zásluhy a pro svá obdarování, ale pro poddajnost ideologii, ve kterou ve skutečnosti nevěřili ani ti, kdo tuto poddajnost vyžadovali.
Nezažil jsem holocaust. Nezažil jsem hladomor na Ukrajině. Nezažil jsem genocidu.
Nicméně byli jsme zajedno v tom, že vyvražďování Židů byl strašlivý zločin, že zločinem bylo i vyhlazení několika milionů Ukrajinců, ale i Srebrenický masakr nebo masakr v Dárfúru. A ti, kdo tyto hrůzy páchali, zpravidla nepřiznávali, že je páchají, protože vlastně dobře věděli, že páchají nepřijatelné zlo.
Pro spravedlivého ale bylo snad nejhorší, když viděl utrpení druhých a nesměl pomoci.
Pro mne byl formující jeden příběh, který jsem slyšel před mnoha lety od jednoho již zesnulého kazatele. V posledních letech války spojenci rozbombardovali nedalekou železniční trať, kterou pak opravovali ruští zajatci. Jistě měli hlad. Maminka onoho kazatele navařila hrnec brambor ve slupce a když se naskytla příležitost, vysypala je na skládku, která byla hned vedle trati. Zajatci je objevili a jistě se divili, jaký zázrak se to stal.
Uplynuly necelé dva roky a na trati pracovali zase jiní zajatci. Tentokrát to byli Němci čekající na odsun. Maminka onoho kazatele se zachovala stejně.
Všude kolem se po léta hroutily základy, ale tato šlechetná žena měla svůj život postavený na základě, který se nikdy nezhroutí.
Odvážnému štěstí přeje. Přemysl Pitter zřídil v létě roku 1945 sirotčinec, kde byly děti české, německé i židovské. Nebylo to snadné a vyžadovalo to hodně odvahy. Komunisté to nakonec zakázali, ale je tu někdo, kdo vidí do srdce, a vyhlíží, kteří lidé stavějí na základě víry, naděje a lásky. Hned následující verš onoho žalmu začíná slovy: „Hospodin je ve svém svatém chrámu.“ Veškeré politické, ekonomické i sociální základy se mohou zhroutit, a pokud k tomu dojde, což vůbec není vyloučeno, bude to strašné. Svévolníci budou stoupat a spravedliví si budou říkat: „Co máme dělat?“
Nepodléhat beznaději. Vždyť Hospodin je ve svém svatém chrámu.
Nebudu tajit, že nejsem přítelem krucifixů. Věřím v Ježíše Krista, který už není na kříži ani v hrobě, protože je vzkříšený a sedí na pravici Boží. Ale jelikož se snažím najít na všem něco pozitivního, tak jsem objevil i určitý kladný význam krucifixů. Jsou často na katolických farách a pochopitelně i v církevních budovách, a často i na různých pomníčcích ve městech i na venkově. Připomínají nám, že lidská společnost může kvést jedině díky oběti. Ježíš musel zemřít na kříži, aby skutečné lidské společenství bylo vůbec možné. „Jak se může Bůh dívat na ty hrůzy, které se dějí?“ Tuto otázku známe asi všichni, katolíci i evangelikálové, že ano? Dojde na ni téměř v každém evangelizačním rozhovoru. Odpovídám: „Ano, dívá se. Dívá se z kříže.“
Bůh v Ježíši Kristu sestoupil na zem a zaplatil za naše hříchy. A tím položil základ, který se nikdy nezhroutí.
Nemyslím, že už je všechno ztraceno. Ano, hroutí se rodiny, hroutí se sbory, hroutí se obce i celé národy. Vědomí, že Bůh nás vykoupil a že „naši nakonec vyhrajou“, nám umožňuje, abychom povědomí o Božích řádech a dobrou zprávu, že podle nich lze žít, šířili, jak jen je to možné. Přirovnání o soli a světle nám říká, že nás nemusí být mnoho. Stačí jen maličko soli, aby maso nepodlehlo zkáze. Stačí jen maličko křesťanů, aby se lidé setkali s vírou, nadějí a láskou.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 29. ledna 2026 Foto: Pixabay
