Dan Drápal: Pastor a sebevražda?

Křesťan dnes přinesl zprávu o sebevraždě Jima Howarda, pastora šestitisícového sboru Real Life Church v Kalifornii. Pastor údajně trpěl duševní poruchou, která ho nakonec přivedla až k sebevraždě.

Neznám teologický profil tohoto pastora a neznám zaměření jeho sboru. Dostal jsem ale podnět, abych se k „sebevraždě pastora“ vyslovil, a jsem přesvědčen, že to, co napíšu, se může týkat nejrůznějších denominací, od liberálních po fundamentalistické, i pastorů nejrůznějších temperamentů a obdarování.

Správné teologické názory totiž nezaručují, že povedeme správnou životosprávu. Mnoho pastorů ví, že potřebují správně pečovat o své tělo – nepřejídat se, zajistit si dostatečný spánek, mít dost pohybu atd. – ale ne všichni si stejně intenzivně uvědomují, že své potřeby má i jejich duše. A duše a duch není totéž.

Setkal jsem se před lety s mimořádným mužem. Jmenuje se Ron Wiebe a dnes je mu již přes osmdesát let. Pracoval jako psychiatr v Kalifornii. Po mnohaleté praxi na jedné sekulární psychiatrické klinice začal sloužit přednostně pastorům a psychiatrům. Od něj jsem se dověděl, že zhruba třicet procent amerických pastorů a zhruba padesát procent amerických misionářů „dopadne špatně“. Nejčastějším problémem je vyhoření, ale příčinou může být i rozvod, tělesná nemoc, jejímž spouštěčem byl přílišný stres apod.

Domnívám se, že velikost (a zejména růst) sboru je faktor, který zvyšuje nebezpečí, že nastane nějaká katastrofa. Stresory totiž nejsou pouze události negativní (třeba problémy s nezdárným potomkem), ale i pozitivní (pozvání k projevům na různých konferencích, tlak nakladatele, aby úspěšný pastor napsal novou knihu apod.)

Povrchní křesťan usoudí, že pastor, který špatně skončil, měl buď „malou víru“, nebo byl v jeho životě nějaký „skrytý hřích“, nebo něco podobného. Zkrátka, že si za to mohl sám. No… v podstatě ano, „mohl si za to sám“, ale možná trochu jinak a složitěji, než si kritický povrchní křesťan uvědomuje.

Paradoxně jsem to poznal na vlastní kůži, když jsem rezignoval. Věděl jsem, že nemám zanedbávat společná shromáždění, a nikdy jsem nepřestal chodit na bohoslužby, nicméně přiznám, se, že první rok po rezignaci to bylo spíše z povinnosti. Trvalo zhruba dva roky, než jsem se „vybabral z nejhoršího“. Až po rezignaci, ve zcela nové situaci, jsem si začal uvědomovat, pod jakým tlakem jsem celá léta žil. A přiznám se, že jsem to mnoho let jednoduše netušil. Byl to typický případ, často ilustrovaný obrazem „žáby v kastrolu“. Asi to už znáte: Když dáte žábu do horké vody, okamžitě vyskočí. Když ji dáte do studené vody a postupně ji ohříváte, žába nevyskočí, a nakonec se uvaří. (Nevím, jestli to je tak doopravdy, ale obraz je to srozumitelný, že?)

Rostoucí sbor znamená více problémů, a to i tam, kde sbor roste po všech stránkách zdravě. Roste počet lidí, za něž pastor pociťuje určitou odpovědnost. Nicméně každý máme jen určitou časovou a emocionální kapacitu.

Právě překládám zajímavou knihu od pastora sboru Crossroads Briana Toma. Mimo jiné v ní píše:

Povolání pastora je nebezpečné už proto, že slýcháme o hrozných věcech, které se lidem dějí, mnohem častěji než druzí. Nejenže znám mnohem víc lidí než průměrný člověk, ale dostávám také mnohem více proseb o modlitby než průměrný člověk. A lidé nepřicházejí s prosbami typu: „Hele, modlil by ses za mě, abych moudře naložil se všemi těmi penězi, jimiž mne Bůh požehnal?“ Většina proseb se týká akutních zdravotních potíží a různých tragédií. Proto v mysli nosím rejstřík nejrůznějších nemocí a pamatuji si, s čím bývají spojeny.

Když vás požádá o rozhovor člověk, který právě prožívá určitou tragédii, nemáte srdce ho odmítnout. Když ale máte určitý den už třetí takový rozhovor, něco to s vámi dělá. Přiznám se, že jsem se na ten třetí rozhovor už netěšil – a současně jsem se odsuzoval za to, že toho člověka nemám dostatečně rád.

Ron Wiebe tehdy skupince vedoucích vyprávěl o své službě. Pokud nějaký pastor vyhledal jeho pomoc, kladl si jednu podmínku: Ten, jemuž bude sloužit, musí slíbit, že jeden den v týdnu bude mít zcela vypnutý telefon. Pokud začal s někým pracovat, vedl ho také k tomu, aby jeho dovolená byla skutečně dovolená.

Podmínkou, aby pastor nevyhořel a aby ustál nejrůznější tlaky, je, že bude mít dobré přátele. Ne pochlebovače – těch mívají úspěšní pastoři zpravidla dost. A přátelství vyžaduje čas. A otevřenost.

Jak jsem psal – nevím, čím konkrétně trpěl Jim Howard. Možná lidé v jeho okolí netušili, jak strašlivé věci prožívá. Možná udělal zásadní chybu, totiž že se se svými bolestmi nikomu nesvěřoval. Mohlo to být něco zcela jiného. Platí ovšem, že pastoři se neproviňují nějakými o řád odlišnými hříchy, než „řadoví“ věřící. Základní pokušení jsou pro všechny stejná – peníze, sex, moc. Ale stejné jsou i duševní poruchy. Ne, pastorům se nevyhýbají. Nejde mi teď o to, lokalizovat chybu. V některých případech to není těžké, pokud člověk zná okolnosti. Vím však, že i když se člověk snaží dělat všechno poctivě a nešvindlovat, může se dostat do velmi složitých situací. Važte si svých pastorů – je to ohrožený druh.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?

 

Autor je teolog a publicista  Foto: YouTube – Jim Howard

 

Kategorie: Komentáře

Tags: ,

13 Komentáře

  1. Karel Krejčí

    Křesťanství, chápané a praktikující samotnými křesťany, je ve velké míře svázáno biblickou teorií a nešťastnými mýty. Snad nejvlivnější a nejrozšířenější představou a mýtem je, stále s něčím bojovat, neboť zlo číhá všude kolem nás. Jestliže ten, kdo se považuje za „správného“ a aktivního křesťana a žije bez konfliktů se světem, pak je to chápáno, že nepochybně zde něco není v pořádku. Takový křesťan by se měl mít na pozoru, neboť byl ukolébán tím Zlým a sám již není schopen tento stav si uvědomit. To je ale velký omyl! Ten skutečný boj, ten jedinečný, ten za nás vybojoval Ježíš Kristus! – JE PŘECE DOKONÁNO. Pokud jsme správně pochopili, Bůh nám nabízí odpočinutí, ale ne až v nebi, už rovnou zde! Problémem je i to, že duchovní věci nelze dělat s nasazením ega. Čím víc ega, tím více problémů. Stále je to rovnice – minulost, přítomnost a budoucnost. Bohužel, nechceme chápat.

    Je mi líto každého, kdo si vezme život …

    Odpověď
    • Vy se tedy domníváte, že pastor používá vlastní sílu (ego), nikoliv sílu plynoucí z Boha? Proto dojde k tomu vyhoření?

      Odpověď
      • Karel Krejčí

        Já velice pochybuji, že Bůh na nás nakládá takové úkoly, jejichž cílem je, dohnat nás do kouta, odkud již nevidíme žádné řešení, než to nejtragičtější. Proč by to primárně dělal? Ať jsme kdokoli, děláme cokoli, stále jsme pouze lidé. Pokud se vžijeme do role, že bez nás by si Bůh neporadil, pak je to opravdu pouze lidský pohled. Každý známe z vlastní zkušenosti ze svého okolí, jak se mýlí ten, kdo si o sobě myslí, že je nenahraditelný nebo sám sebe tak chápe. Nezřídka se stává, že naše životní tempo již dlouhodobě nezvládáme až se najednou přihodí „něco“, co nás nekompromisně zastaví a my si uvědomíme zásadní věci, které jsme neviděli nebo jsme je viděli, ale nedokázali jsme je vyřešit.

        A jsme u pravdy, ze které vše vychází a ke které nás život kolem nás různými způsoby zase vrací. Proč se stále do něčeho nutíme, proč také nevnímáme své nitro?

        Odpověď
        • Možná je načase církve nějak přebudovat. Vytvářet menší skupinky lidí, kteří si budou pomáhat navzájem. Sloužit jeden druhému. Jednou ty mně, podruhé zase já tobě. Ne, že jeden bude za všechny zodpovídat a sloužit mnoha lidem, až ho to úplně strhá.
          Jenže jak začít? Počkat, až to přijde samo?

          Odpověď
          • Ano, malé skupinky, na nichž se lidé mohou sdílet a za sebe se modlit, opravdu hodně pomáhají. Díky Bohu, v řadě církví jsou už podporovány. Založit je může téměř každý. Samozřejmě – nejsou všelékem a neaspirují na to, že nahradí v církvi všechno ostatní – třeba klasické bohoslužby nebo kvalitní vyučování celého sboru. Považuji je ale za nejdůležitější složku života sboru.

    • Dobře napsáno. Je fakt třeba žít a mít rád a ne vytrhnout jen jednu část z Pravdy – Božího Slova a s ní převálcovat i „okolní“ dobrý věci. 😉

      Odpověď
  2. Obávám se, že článek je spíše součástí problému než řešení. Když je člověk nemocný, měl by jít k lékaři (v některých sborech je toto neduchovní a bezvěrecký postoj). V mnoha sborech je bezvěrecký a neduchovní postoj vyhledat psychologa či psychiatra. Toto změnit je součástí řešení. Mělo by se to změnit. Pastor by měl aktivně doporučovat v některých případech péči psychiatra, psychoterapeuta a pod. jako postoj duchovní, ne jako selhání. Rozhodně vedoucí skupinky ani drtivá většina pastorů toto nenahradí. Samozřejmě dobrý životní styl, samozřejmě péče o duši. Ovšem zřejmě ani toto vše nebude dost. Snad bych měl prozradit něco osobního. Kdysi dávno jsem zrovna u autora článku dělal vedoucího skupinky, jedna z oveček se o sebevraždu pokusila (skok ze 4. patra). Roky jsem si to vyčítal. Nelze ale očekávat, že systém, skupinek toto zvládne (chybí mimo jiné odborná supervize, jen málokdo je cvičen takový problém rozeznat).

    Odpověď
    • Myslím, že o systému skupinek nebyla řeč proto, že by měl zvláštní moc zabránit sebevraždě kohokoliv. Šlo tady jen o to, jak chránit pastory před přetížením plynoucím z příliš početného sboru, kde si každý člen žádá jeho pomoc.
      Nevím, proč by neformální skupinky musely mít nějakého vedoucího? Proč by měl stále někdo zodpovídat za druhé? Můžeme samozřejmě cítit zodpovědnost za druhé, ale ne z titulu nějaké funkce. Jen jako za přátele.
      Pokud jde o potřebu psychologa a psychiatra, souhlasím. Každý by měl vědět, že někdy pomůže jen odborná pomoc.

      Odpověď
      • Tak to úplně není…v Americe nebývá tak moc zvykem očekávat pomoc od pastora, je tam k dispozici hromada akreditovaných křesťanských poradců pro různé životní situace. Tím více u megasboru, zde je celý tým specializovaných kopastorů na různé oblasti, včetně profesionálních pastoračních týmů. Rozhodně tam není problémem to, že by všech 6 tisíc členů čekalo pomoc od hlavního pastora a potřebovali proto neformální skupinky. Takový je problém spíše malých sborů.
        U těch neformálních skupinek bez vedoucího se stává, že pokud není vedení nějak dané, jistě naplní tuto prázdnou mezeru vedení někdo neformálně a většinou/často to nebude ten úplně pravý. A nikdo se tomu často nepostaví, protože taková role tam vlastně nikomu nepřísluší (odpovědnost za ostatní plynoucí z role vedoucího a autorita umožňující tuto odpovědnost nějak uplatnit).

        Odpověď
        • Eva Hájková

          Vy si tedy myslíte, že člověk je beznadějně hierarchický tvor? Že někdo prostě musí být vedoucí? A že pokud někdo není ustanoven, ustanoví se někdo jiný sám od sebe?
          Možná máte pravdu. Ale je mi to docela líto, pokud ji máte.

          Odpověď
  3. No, někdy to podle mých zkušeností funguje bez vedoucího…když vztahy nejsou tak těsné a lidé hodně zralí a není krize. Ale opravdu věřím, že jsme hierarchičtí a skupinoví tvorové. Už v 1. třídě ZŠ je za měsíc daná hierachie a začíná ubližování nejslabším. Proto musí být učitel, aby je krotil a ukazoval hodnotu každého. Když se zhroutí stát, nastoupí zločinecké gangy… (myslím na Somálsko a Afgánistán, ne na ČR). Mocenské vakuum svádí sociopaty, aby se chopili moci.

    Odpověď
    • Chápu. Děti se bez dohledu neobejdou. Jednak jsou nedospělé, a proto bezbranné, a za druhé, školu mají povinnou. Nemohou odejít, protože se jim tam nelíbí.
      Zatímco dospělí křesťané mohou skupinku, či dokonce církev, kdykoliv opustit, když se tam cítí utlačení.
      Aspoň pokud nejsou přesvědčení, že „extra ecclesiam nulla salus“. Což se může také stát. Může docházet k různým závislostem. Takže máte pravdu, že jistá opatrnost neškodí.

      Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář