Když mi bylo šedesát, napsal jsem knížečku Návod na použití světa a dal jsem jí podtitul Život podle moralisty Dana Drápala. V průběhu let se mne několik lidí zeptalo, proč se označuji za „moralistu“.
Byla to tak trochu provokace. V devadesátých a nultých letech jsem napsal několik článků do Mladé Fronty Dnes a do Lidových novin, a mám zato, že mé názory se přinejmenším jednomu z redaktorů moc nelíbily. On zastával tehdy ještě více než dnes rozšířený a v určitých kruzích populární názor, že moralizovat by se nemělo a o morálce by se taky moc mluvit nemělo, a vůbec bychom si měli dát pozor na jakékoli hodnotové soudy. Nikdy mne přímo nejmenoval a já ho taky jmenovat nebudu. Nicméně byl jsem jediný z autorů, který sám sebe označoval jako pastora, a tak jsem větu „Nechci tady moralizovat jako nějaký pastor“ vztáhl na sebe.
Byla to doba, kdy jeden z podnikatelů (možná jich bylo víc, ale nechci přehánět, proto zůstanu raději u toho jednoho), který se dopustil obzvlášť nehorázného, ale nesnadno stíhatelného podvodu, řekl: „Doufám, že budou zkoumat zákonnost mého počínání, nikoli mou morálku.“ Bylo to svým způsobem přiznání. Ovšem kdyby se podle této zásady řídili všichni podnikatelé, soudci, ale i žurnalisté, byl by to konec demokracie a právního státu.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Zavedli nás do války
Jeden z otců zakladatelů Spojených států, který na rozdíl od mnoha jiných nebyl ani evangelikál, ani presbyterián, ale deista (mám na mysli Thomase Jeffersona), si byl vědom, že bez víry v Boha nelze demokratický stát vybudovat. U nás se to ještě neprojevilo, ale postupující morální úpadek západní civilizace vedl v anglosaských zemích mnohé veřejné intelektuály k vyjádření názoru, že bez transcendentního zakotvení (rozuměj: bez Boha) nemůže svobodná společnost trvale obstát.
Jan Sokol, který byl krátce ministrem školství, byl snad jediným intelektuálem ve veřejné sféře, který opakovaně upozorňoval na to, že dnešní děti a studenty nikdo neučí třeba že se nemá krást, ale také PROČ se nemá krást. Jako by se předpokládalo, že děti na to přijdou samy. No, a ony přišly na to, že se v krajním případě dá šikanovat i sám učitel.
Morálku je nutno odvodit od toho, čemu anglosaští filosofové říkají „first principles“. Nelze ji vykládat stylem „Člověk pochází z opice, proto miluj bližního svého.“ A je nutné tyto „první principy“ znát a chápat.
Když se podíváme do novozákonních dopisů apoštola Pavla, můžeme si všimnout, že většina z nich má podobnou strukturu. První polovina listů mluví o tom, kdo je Bůh a co pro nás udělal Ježíš. Druhá polovina listů obsahuje parenézi – tedy příkazy, napomenutí, povzbuzení, které z poznání Boha vyplývají. (Nejjasněji je to patrné v listu Efeským: První tři kapitoly jsou o Bohu, další tři začínají slovy „Proto já, vězeň Krista Ježíše…“ Patrné je to ale i v jiných listech.) Křesťané mohou „přepadnout přes palubu“ dvěma způsoby. Buď se zabývají Bohem, spekulují o něm, hledají ortodoxní vyjádření Ježíšova božství apod., ale jejich uvažování je nevede k proměně života a myšlení. Ovšem ještě častější je opačná úchylka: Křesťané nevěnují pozornost poznání Boží povahy, o Bohu ani moc nepřemýšlejí, ani moc nemluví a nekáží, ale velmi dobře vědí, co by křesťan měl a neměl dělat. Pokud se ale nekřesťané nesetkají se svatým a současně milostivým Bohem, nebudou jim naše morální zásady srozumitelné a nebudou vědět, proč by se jimi měli řídit. To je pak vede k hodnocení ostatních křesťanů podle toho, jak tyto zásady dodržují, a budou se odvolávat na slova „poznáte je po ovoci“. Protože je ale neproměňuje láska k Bohu, nepoznávají, jak se okolnímu světu jeví jako zákoničtí a sudičští. Takoví křesťané pak mnohým připadají skutečně jako moralisté, jimž mnohdy mizí soucit.
Pokud ale skutečně chcete jednat morálně a přitom být světu srozumitelní, musíte přiznat barvu a své postoje vysvětlovat a obhajovat. A protože ani hodně posvěcení křesťané nejsou dokonalí, budou se vás lidé bez jasných morálních názorů snažit obviňovat, že „kážete vodu a pijete víno“, a upozorňovat vás, že v tom či onom jste pochybili. A někdy vás skutečně nachytají na švestkách. A budou se snažit sami sebe i okolí přesvědčit, že oni, kteří o morálce vůbec nemluví, jsou vlastně stejně dobří jako křesťané, ne-li ještě lepší. Jsou lidé, kteří mentálně, ale někdy i písemně shromažďují doklady o křesťanském pokrytectví a tmářství. Dejme tomu, že skutečně jsou morální a dokonce lepší. Znamená to však, že mohou obstát před svatým Bohem? Na posledním soudu neobstojí tvrzení, že tamten člověk byl ještě horší než já.
Tak třeba slyšíte, že křesťané se rozvádějí stejně jako nekřesťané. V jistém smyslu to sedí, je to v obou skupinách tak padesát na padesát. Jenže… co vlastně porovnáváme? Pokud jde o manželství jakožto právní stav, pak jsme na tom skutečně skoro stejně. Pokud nám ale jde o vztah muže a ženy, což je třeba klíčové pro zdárnou výchovu dětí, pak bychom museli připočíst i nesezdané páry. Ty se sice nerozvádějí, ale rozcházejí. A to v mnohem větší míře než ti, kdo uzavřeli manželství.
Vracím se ke své identitě moralisty. Jak jsem napsal, byla to trochu provokace. K čemu ale chci – křesťany i nekřesťany – vyprovokovat? K tomu, aby o morálce přemýšleli, aby ji dokázali zdůvodnit, a aby ji rovněž vyučovali. Myslím, že ani nevěřícím dětem nevěřících rodičů neuškodí, když se naučí nazpaměť Desatero a když jim někdo pomůže Desateru porozumět. Tato znalost je sama o sobě morálními neudělá, ale když nebudou znát ani Desatero, o hodně přijdou.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 4. června 2025 Foto: Wikimedia Commons
19 Komentáře
Mirek P.
Mně slovo „morálka“ přijde již dost zprofanované. Jako to, co člověk požaduje po druhých a sám se raději schová do stínu. Navíc ateista bude tvrdit, že morálka je evoluční adaptace. Což vidíme např. u Aztéků, pro něž bylo morální přinášet lidské oběti, aby dle jejich představ nedošlo k zániku světa.
Proto mne nadchlo, když pedagog, komeniolog a kazatel CB Jan Hábl začal propagovat návrat k pojmu „ctnost“. Oproti morálce posun k více osobnímu, transcendentnímu. Např. Ga 5, 22 říká : Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání.
Provokativní podtitul jedné z knih J. Hábla zní : je možné naučit dobru ? Nečetl jsem, ale odpověď asi bude znít, že ne tak jednoduché jako předávat znalosti a dovednosti.
Eva Hájková
Slovo moralista je zprofanované ještě víc, než slovo morálka. Shodou okolností o tom dnes vyšel článek v Proboha. Autor v něm píše:
„Na střední škole jsem prožil celkem bouřlivou konverzi a projevilo se to u mě tak, že jsem radikálně dával najevo svou víru. Vyhodil jsem všechna cédéčka se světskou hudbou, přestal jsem chodit se spolužáky na pivo, rozešel se s přítelkyní. Ale taky jsem začal všechny kolem moralizovat, dával jsem najevo pohrdání jinými kvůli jejich životnímu stylu a okatě jsem vystavoval svou zbožnost – nosil jsem do školy Bibli a trička s křesťanskými slogany.“
https://proboha.cz/magazin/vira/krestanstvi-cirkev/vaclavrados/2025/06/kdy-vira-prestane-byt-znackou-a-zacne-byt-promenou/
Pak popisuje vývoj od „značky“ k proměně a končí slovy: „Ne tlak zvenčí, ale pohyb zevnitř. Protože když víš, že jsi přijatý milostí, přestaneš hrát hru na dokonalost. A začneš žít s větší odvahou, větší pravdivostí a větší svobodou.“
Josef Bong
John Adams:
“Our constitution was made only for a moral and religious people. It is wholly inadequate to the government of any other.”
P. Ašer
Úkolem křesťanů není učinit tento svět morálnějším. To by bylo stejně nesmyslné, jako snažit se učinit morálnějším ďábla, v němž celý tento svět leží (1 J 5:19). Úkolem křesťanů je pouze vést lidi z tohoto světa k tomu, aby se zachránili z tohoto zvráceného pokolení (Sk 2:40) a nechali se Duchem přenést do Božího království (Kol 1:13).
Nemá přece žádný smysl snažit se učinit morálnějšími duchovní mrtvoly (Ef 2:1.5), které chodí podle ďábla (Ef 2:2) a z podstaty věci tak nemohou činit nic jiného než skutky těla – čili hříšné skutky (Ga 5:19-21). K tomu, aby někdo nesl ovoce Ducha (Ga 5:22-23), tedy žil morálně z Božího hlediska, musí být napřed vzkříšen ze své duchovní smrti, tzn. musí být spoluobživen v Kristu (Ef 2:5-6) a v něm být stvořen k dobrým skutkům (Ef 2:10), které jediné mohou být před Bohem morálními.
P. Ašer
V článku se píše:
„U nás se to ještě neprojevilo, ale postupující morální úpadek západní civilizace vedl v anglosaských zemích mnohé veřejné intelektuály k vyjádření názoru, že bez transcendentního zakotvení (rozuměj: bez Boha) nemůže svobodná společnost trvale obstát.“
Jakápak svobodná společnost? Vždyť celý svět ve Zlém leží (1 J 5:19) a tedy je otrokem hříchu (J 8:34). Výjimku tvoří pouze ti, které osvobodil z hříchu Ježíš (J 8:32.36), tj. ti, kteří již nejsou ze světa (J 15:19), ale jsou občany nebeského království (Fp 3:20). Aby se dalo o nějaké společnosti říci, že je svobodná, musela by se skládat bez výjimky jen z Ježíšem vysvobozených občanů Božího království. Těch je však na světě jen zanedbatelné množství (Mt 7:14). Svobodná společnost v tomto světě je proto z pohledu evangelia contradictio in adjecto. Nenechme se tedy zmást vzletnými ale falešnými frázemi.
P. Ašer
V článku se píše:
„Ovšem kdyby se podle této zásady řídili všichni podnikatelé, soudci, ale i žurnalisté, byl by to konec demokracie a právního státu.“
A konec demokracie a právního státu je snad nějaká tragédie? Staral se snad Ježíš o to, aby nastolil demokracii a právní stát?
Karel Krejčí
1. Janův 5, 18 Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne.
Z tohoto pohledu se mi nabízí pohled, že Boha nezajímá skutečnost, do jaké míry si o sobě myslíme zda jsme či nejsme „morální“. Být morální je velice ošidné lidské měřítko neboť právě v současné době se touto nálepkou může pyšnit i ten, kdo jakoukoliv pomocí podporuje násilí, to násilí, které je právě světu předestřeno jako na „stříbrném podnose“.
Nebuďme bláhoví, Boha nezajímá naše – lidská – morálnost.
P. Ašer
V článku se píše:
„Myslím, že ani nevěřícím dětem nevěřících rodičů neuškodí, když se naučí nazpaměť Desatero a když jim někdo pomůže Desateru porozumět. Tato znalost je sama o sobě morálními neudělá, ale když nebudou znát ani Desatero, o hodně přijdou.“
Že se někdo naučí nazpaměť Desatero to mu neuškodí, ale ani mu to nepomůže, poněvadž ho to nespasí. I se znalostí Desatera bude pořád bude mrtvý ve svých vinách a hříších (Ef 2:1.5). Spasen může být jedině skrze probuzení k novému životu spolu s Ježíšem (Ef 2:5-6). Před kázáním Desatera a moralizováním nevěřících tudíž křesťan vždy musí dát přednost kázání evangelia.
P. Ašer
V článku se píše:
„Jeden z otců zakladatelů Spojených států, který na rozdíl od mnoha jiných nebyl ani evangelikál, ani presbyterián, ale deista (mám na mysli Thomase Jeffersona), si byl vědom, že bez víry v Boha nelze demokratický stát vybudovat.“
Bez víry v jakého boha? Athénská demokracie rozhodně nevěřila v Boha biblického čili Boha morálního, ale věřila v celou řadu bohů, jejichž morálka byla často velmi ošemetná. I jejich nejvyšší bůh Zeus, který byl mimo jiné i bohem řádu světa a práva, byl proslulým cizoložníkem, který se nevyhýbal ani sexu se stejným pohlavím (únos Ganyméda). A přesto to byla nepochybně demokracie, ačkoliv byla po mravní stránce ovlivňována tak chatrnými božskými příklady.
Ovšem skutečná demokracie nemůže být závislá na víře v Boha. Demokracie se bez víry v Boha klidně obejde, poněvadž v demokracii jde vždycky jen o diktaturu většiny. A je úplně jedno, zda je ta většina zbožná nebo bezbožná. Jestliže někdo požaduje, aby ta diktující většina byla zbožná či naopak bezbožná, morální nebo immorální apod., pak už se domáhá nějaké pokroucené demokracie s přívlastkem. Zbožnost nebo bezbožnost jsou totiž stran podstaty demokracie naprosto irelevantní.
Konečný Fr.
Za minulého režimu se říkalo – Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.
Dneska jsme hrdí demokraté nebo evropané – a je to lepší s tím kradením?
Boží výzva zní – Buďte svatí.
Petr Kartouz
Je zvláštní, jak se dnes spousta křesťanských aktivit zaměřuje na „vylepšování světa“. Je to tím, že mnozí mají svět v srdci více než církev? Napadlo mne, proč třeba kárat svět za rozvody, když dnes v církvi žije spousta rozvedených duchovních, navíc v cizoložství druhých a třetích manželství? Proč raději „nemoralizovat“ církev, kde se musí tiše našlapovat, aby se někdo nepohoršil?
pavel v
Když se podíváme do historie, vidíme tam různé postavy, které si myslely, že konají morálně, ale opak byl pravdou – vzpomeňme například na náboženské války, v nichž proti sobě bojovali křesťané, často kvůli (hloupým) teologickým sporům. Jaké poučení si z toho můžeme vzít, abychom neopakovali stejné chyby? Musíme neustále pochybovat, zda nejsme obětí nějakého předsudku, který nám odkázali předkové. Tak například trvalo strašně dlouho, než bylo zrušeno otroctví a uzákoněna rovnoprávnost žen.
Jen primitivové věří, že morálka spočívá na určitém souboru pravidel, kodifikoných například v Bibli. To si mysleli farizeové a zákoníci, ale Ježíš jim dokazoval, že jsou „slepí, kteří vedou slepé“. Ukazoval, že ani přikázání desatera neplatí absolutně, že existuje „vyšší princip mravní“ a že biblická přikázání mohou posloužit k ospravedlnění zjevného zla. Ba dokonce se biblická přikázání mohou stát prostředkem mocenské manipulace, že mohou posloužit k vyvolání úzkosti. Mohou posloužit k vytvoření atmoféry strachu z Boha chápaného jako hněvivého, mstivého policajta, který čeká na každé lidské uklouznutí.
Satan se často halí do hávu dobra. Příkladem budiž komunistická ideologie, jež slibovala odstranit chudobu, ale každá společnost, která jí propadla, neuvěřitelně zchudla, a nejen to – lež se stala normou. Z toho vidíme, že není jednoduché rozeznat dobro od zla. Už proto, že svět se mění a denně vznikají nové příležitosti pro satana podrobovat svět lži. Dnes má například obrovské pole působnosti na sociálních sítích.
Ve svém okolí vidím prosté lidi, kteří, domnívám se, nejsou zlí. Jsou jen obětí obří manipulace, totiž lží, které se na ně hrnou ze všech stran. Ve světě se vynořily charismatické osoby používající bezskrupulózní demagogii a ta jim umožňuje „hníst davy jako bláto“. Podotýkám, že demagog je člověk, který hlásá věci, o nichž ví, že nejsou pravda a to lidem, o nichž ví, že jsou hlupáci. Dříve platilo, že veřejná osoba, která provedla nějakou zvrácenost (opakovaná nevěra, podvod) byla společností odsunuta do zapomnění. Dnes to najednou nevadí. Zmíněné osobě stačí, když se veřejně označí jako obránce křesťanství, jakoby církev byla politická strana, která potřebuje co nejvíce sympatizantů, aby měla co největší politický vliv.
Neprohloupíme, když budeme ostražití vůči samolibým osobám a těm, kdo nepřipouštějí možnost vlastního omylu. Jestli se hlásí ke křesťanství, je u takových lidí zcela nepodstatné, jako bylo nepodstané, že se farizeové hlásili k Bohu.
pavel v
Každý, kdo obleče nahého, navštíví nemocného, přijde za vězněm… vylepšuje svět. To byl například případ Alberta Schweitzera, Damiena de Veuster, Matky Terezy a v současné době Billa Gatese, který již vynaložil na charitu 100 miliard dollarů a plánuje vynaložit dalšěích 200 miliard.
Vylepšit svět chtěli také komunisté a nacisté. K tomu není co dodat.
Zcela opačně než totalitáři navrhl „vylepšování světa“ filozof Karl R. Popper. Zastával i nezbytnost „sociální zodpovědnosti společnosti“. Tato zodpovědnost však nesmí vycházet ze snah o „co největší míru štěstí pro všechny“, nýbrž z jeho vlastní formule, kterou nazývá „minimalizace utrpení“, tj. snaha o mírnění konkrétních projevů chyb systému, čili „co nejmenší míru nepotřebného utrpení pro všechny“. Naopak veškeré snahy o řízenou „nápravu společnosti“ podle něj nutně končí u omezení individuální lidské svobody, a tím mohou skončit až u totalitárních kolektivistických snah zotročujících člověka. Je zajímavé, že Popper nebyl věřící, ale nebyl nepřítelem církve.
pavel v
Slovo moralista může mít kladný i záporný náboj. Jeho význam je nejasný a proto nemá smyslu se jím zabývat. Smysl má zabývat se morálkou, která na prvém místě řeší vztahy mezi lidmi, aby byly spravedlivé.
Základní postulát křesťanské etiky zní: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ Nebo také: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ (Tob 4,15) a „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (Lk 6,31, srov. Mt 7,12)
Různé formy tohoto Zlatého pravidla se vyskytují v mnoha kulturách a nelze stanovit, která je původnější:
– „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ (Konfucius, Analekta 15,23)
– „To, co vyčítáš svému bližnímu, sám mu nedělej.“ (Pittakos z Mytilény)
– „Nečiň jiným, co by tě zlobilo, kdyby učinili tobě.“ (Sókratés)
– „Nechci sám dělat, co bych na druhém káral, nakolik je to v mé moci.“ (Meandros ze Samu)
– „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe sama. Já jsem Hospodin.“ (Bible, Lv 19,18)
– „Cokoli je ti proti mysli, nečiň ani druhým.“ (Zoroastrický spis Šajast-na-Šajast, 13,29)
– „Člověk se nemá vůči druhým chovat způsobem, který je mu samému proti mysli. To je jádro vší morálky. Všechno ostatní plyne ze sobecké žádostivosti.“ (Mahábhárata. Anušásana parva, 113,8)
– „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“ (Talmud, Šabbat 31a)
– „Nikdo z vás nemá víru, dokud nebude přát bližnímu svému to, co přeje sám sobě“. (Mohamed, sahíh Muslim)
Zlaté pravidlo v sobě obsahuje předpoklad, že všichni lidé jsou si rovni, že nikdo nemá právo na nějaké výsady.
Je zřejmé, že všechny kultury světa vycházejí z téhož pravidla. Všechny předpokládají existenci Boha, který odmění dobro a potrestá zlo. Výjimkou jsou materialistické kultury jako nacismus (nacionalismus) a komunismus, které Boha neuznávají. U nich je aplikováno právo silnějšího.
P. Ašer
Ad pavel v
Zlaté pravidlo nelze absolutizovat. Například kdyby si nějaký křesťan, tak jako třeba Ignatios z Antiochie, přál být předhozen lvům, opravňovalo by ho to předhazovat jiné lidi lvům. Tak by to bylo ve shodě se zlatým pravidlem. Nebo když Ježíš říká: „Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu tak, aby po ní zatoužil, již s ní zcizoložil ve svém srdci.” (Mt 5:28) Podle zlatého pravidla by však pro toho, kdo si přeje, aby ženy po něm toužily, což si nepochybně přeje řada mužů, bylo zcela legitimní, aby na ně toužebně hleděl. Je tudíž zřejmé, že absolutizace zlatého pravidla by vedla k podobným absurditám. Proto samotné zlaté pravidlo křesťanovi nemůže stačit.
Navíc zlaté pravidlo, jak správně uvádíte, se vyskytuje v různých kulturách, takže ho lze považovat za pregnantní vyjádření jakéhosi obecného „přirozeného práva“. Ale uplatňování přirozeného práva nemůže ještě nikoho spasit. Pouze konsoliduje v jistých mezích mezilidské vztahy v co nejméně konfliktním modu. Toť vše. Z hříchu však člověka vysvobodit nemůže. To může pouze Ježíš (J 8:34.36).
P. Ašer
Ad pavel v
K. R. Poppper se snažil minimalizovat utrpení metodou pokusu a omylu. Ovšem některé pokusy mohou být fatální. Například pokus s nastolením otevřené společnosti. Otevřená společnost je totiž totéž co organismus bez imunity. A organismus bez imunity rychle zahyne, poněvadž ho zničí patogeny, které jsou všude kolem něj a zákonitě ho infikují. Tristní výsledky pokusů o otevřenou společnost dnes už můžeme vidět zvláště v Západní Evropě, která se nechala infikovat islámem, pro jejíž obyvatele to rozhodně neznamená minimalizaci utrpení, když se v některých oblastech svých zemí nemohou svobodně procházet oblečeni podle svého uvážení, aniž by riskovali své životy a zdraví.
Také se nezdá, že by činnost největšího Popperova apoštola George Sorose, který usiluje o odstranění hranic států a v různých zemích zorganizoval své barevné revoluce, vedla k minimalizaci utrpení. Spíše vede jen k hromadám mrtvol, jak to můžeme vidět v současnosti třeba na Ukrajině.
pavel v
to P. Ašer
Karl Popper definuje otevřenou společnost jako takovou, kde systém zajišťuje možnost personálních změn na vedoucích místech bez toho, aby došlo k násilí a krveprolití. Opakem je totalita, například nacismus a komunismus. Porovnejme nyní vady otevřené společnosti, které se projevují hromadnými atentáty islámských a konzervativních radikálů nebo šílenými školními střelci, s totalitními systémy, kde nacismus způsobil 70 milionů a komunismus 100 milionů lidských obětí. Ve srovnání s tím je omezování lidí islámem ve věcech alkoholu či oblékání pouhou banalitou.
Skutečnými patogeny otevřené společnosti jsou lidé vašeho typu toužící po diktatuře a policejním státě, kde je potlačena svoboda myšlení, nebo kde je veřejný prostor zahlcen lží, jako byla například Trumpova lež o ukradených volbách nebo Putinova lež, že Ukrajinci jsou nacisté nebo fašisté a proto Rusové musí Ukrajinu ovládnout a zavést tam „pořádek“ – rozuměj vyvraždit ukrajinskou elitu jako v polskou v Katyni.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Skutečnými patogeny otevřené společnosti jsou lidé vašeho typu toužící po diktatuře a policejním státě, kde je potlačena svoboda myšlení, nebo kde je veřejný prostor zahlcen lží, jako byla například Trumpova lež o ukradených volbách nebo Putinova lež, že Ukrajinci jsou nacisté nebo fašisté a proto Rusové musí Ukrajinu ovládnout a zavést tam „pořádek“ – rozuměj vyvraždit ukrajinskou elitu jako v polskou v Katyni.“
Já netoužím po diktatuře, pouze konstatuji, že nic jiného než diktatura existovat nemůže. Zda diktuje jedinec (monarchie), menšina (oligarchie) či většina (demokracie), to jsou jen kosmetické rozdíly. Jestliže tady někdo touží po diktatuře, tak jste to Vy, který zde soustavně plédujete pro demokracii (diktaturu většiny), zatímco já nepléduji ani pro demokracii ani pro nacismus ani pro komunismus ani pro jakýkoli jiný systém uspořádání společnosti. Spokojen jsem pouze s diktaturou Boží…
A propos, ten nepořádek na Ukrajině je mimo jiné právě důsledkem importu tohoto nebezpečného viru „otevřené společnosti“.
P. Ašer
Ad pavel v
Napsal jste:
„Karl Popper definuje otevřenou společnost jako takovou, kde systém zajišťuje možnost personálních změn na vedoucích místech bez toho, aby došlo k násilí a krveprolití. Opakem je totalita, například nacismus a komunismus.“
Celý svět bez výjimky žije v totalitě hříchu (1 J 5:19). Proto všechny rozdíly, které rozlišuje tento svět mezi tzv. společnostmi svobodnými („otevřenými“) a tzv. společnostmi totalitními, jsou pouze rozdíly kosmetickými. Z totality hříchu nás ovšem nemůže vysvobodit žádný Popper a jeho „otevřená společnost“, nýbrž jedině Ježíš (J 8:34.36).
Pro ilustraci uvádím několik citátů z Popperova stěžejního díla o „otevřené společnosti“:
„Pro toho, kdo okusil ze stromu poznání, je ráj ztracen. Čím více se snažíme vrátit do hrdinského věku kmenového systému, s tím větší jistotou dospějeme k inkvizici tajné policii a romantizovanému gangsterství. Začneme-li potlačovat rozum a pravdu, nutně skončíme u nejbrutálnějšího a nejnásilnějšího potlačování všeho lidského. Neexistuje návrat k harmonickému stavu přírody. Jestliže se vrátíme, musíme se vrátit až na začátek – MUSÍME SE VRÁTIT KE ZVÍŘATŮM… Jestliže budeme snít o návratu do dětství, jestliže podlehneme pokušení spoléhat se na druhé a být tak šťastni, jestliže couvneme před úkolem nést svůj kříž, kříž lidskosti, rozumu a odpovědnosti, jestliže ztratíme odvahu a vyhneme se námaze, měli bychom hledat posilu v plném porozumění prosté volbě, před níž stojíme. MŮŽEME SE VRÁTIT KE ZVÍŘATŮM. Jestliže však chceme zůstat lidmi, pak máme pouze jednu cestu, cestu do otevřené společnosti. Musíme jít dál do neznáma, nejistoty a nebezpečí, a s veškerým svým rozumem usilovat jak o bezpečí, tak o svobodu.“ (K. R. Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé I, Praha 1994, s. 180-181)
„Právě tak je přinejmenším myslitelné (prozatím netvrdím více), že se člověk, který dnes především s jistotou ví, že směřujeme k období otroctví, ŽE SE OPĚT VRACÍME DO KLECE UZAVŘENÉ SPOLEČNOSTI, NEBO DOKONCE ŽE SE ZŘEJMĚ NAVRACÍME KE ZVÍŘATŮM, může nicméně rozhodnout, že nepřijme morální měřítka tohoto nadcházejícího období, ale napomůže, jak jen nejlépe bude moci, k přežití svých humanistických ideálů a bude snad doufat ve vzkříšení své morálky někdy v nejasné budoucnosti.“ (K. R. Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé II, Praha 1994, s. 176)
Tento druh „křesťanství“, který doporučuje vytvoření mýtu jako náhražky za křesťanskou odpovědnost, je kmenové křesťanství. Je to křesťanství, které odmítá nést kříž lidství. Mějte se na pozoru před těmito falešnými proroky! To, po čem touží, aniž si to uvědomují, je ztracená jednota kmene. A NÁVRAT K UZAVŘENÉ SPOLEČNOSTI, KTEROU OBHAJUJÍ, JE NÁVRAT DO KLECE A KE ZVÍŘATŮM.“ (K. R. Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé II, Praha 1994, s. 206)
Následovníkům Ježíše je ovšem jasné, že se nemohou vrátit k tomu, čím nikdy nebyli. Nemohou se vrátit ke zvířatům. Klidně si vydávejte toho darwinistického tmáře a lháře Poppera za světlo, ale světlem světa je pro skutečné křesťany jedině Ježíš (J 8:12). Žádný Popper ani nikdo jiný. Svou neustálou proklamací Poppera jen dokazujete, že jste nepochopil evangelium a nestojíte na jeho straně, nýbrž stále jen na straně tohoto světa.
Napsal jste:
„Porovnejme nyní vady otevřené společnosti, které se projevují hromadnými atentáty islámských a konzervativních radikálů nebo šílenými školními střelci, s totalitními systémy, kde nacismus způsobil 70 milionů a komunismus 100 milionů lidských obětí. Ve srovnání s tím je omezování lidí islámem ve věcech alkoholu či oblékání pouhou banalitou.“
Toto je ovšem porovnání ryze světské, nikoli biblické. Křesťanovi totiž může být jedno, v jakém světském společenském uspořádání žije. To pro něj vůbec není podstatné, poněvadž celý svět ve Zlém leží (1 J 5:19), ale on není z tohoto světa (J 15:19). Nebezpečnější jsou však pro něj paradoxně právě ty méně krvavé režimy, které se tváří, jako by byly blízké Božímu království, které zdánlivě poskytují svobodu a podobně, protože ty ho snáze svedou k tomu, aby se jimi nechal zlákat a zapojil se do nich, namísto aby se i od nich distancoval ve jménu Božího království. Satan se totiž převléká za anděla světla (2 K 11:14). Není proto divu, že vytváří i světské rádoby nápodoby Božího království, aby svedl neupevněné křesťany k tomu, aby místo hlásání záchrany v Božím království pomáhali budovat satanovo království v tomto světě, když přece teze „otevřené společnosti“ vypadají pro nepozorného pozorovatele tak žádoucí na pohled (srov. Gn 3:6), tak líbivě.