Křesťan dnes

Dan Drápal / Proč jsou v Bibli rodokmeny

Když se nám podaří v někom probudit zájem o četbu Písma, měli bychom mu do začátku dát několik málo rad. Předně mu můžeme doporučit, aby začal Novým zákonem, konkrétně evangelii. Pokud začátečník začne od Genesis, může se snadno stát, že se „zasekne“ buď na rituálních předpisech v Exodu či Levitiku, nebo na rodokmenech. Sám jsem v prvních letech svého křesťanského života rodokmeny často přeskakoval. To bylo takové první období mého křesťanského života. 

 Po několika letech jsem přestal rodokmeny přeskakovat a nastalo druhé období, které bych mohl nazvat „objevování perel“. Byla to doba, která například objevila tyto dva verše z 1. Paralipomenon 4: „Jaebes byl váženější nežli jeho bratři. Jeho matka jej pojmenovala Jaebes se slovy: Vždyť jsem ho porodila v trápení. Ale Jaebes volal k Bohu Izraele: Požehnej mi a rozšiř mé území. Tvá ruka ať je se mnou. Učiň, ať jsem ochráněn od zlého a nejsem trápen. A Bůh splnil to, oč žádal” (vv. 9-10). O tomto Jaebesovi bylo dokonce napsáno několik článků a knih. Nicméně – přiznejme si, že těch perel v rodokmenech neobjevíme mnoho. 

  SOUVISEJÍCÍDan Drápal / Do třetího či čtvrtého pokolení

Proč tedy tyto rodokmeny v Písmu jsou? Jistě nám skrze ně chce Bůh něco říci. A domnívám se, že to, co nám chce říci, je dnes navýsost aktuální. 

  Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Židům na rodokmenech velice záleželo. Neuctívali předky, jak to například činili Japonci. Nicméně věděli, že jsou s nimi nějak spjati. Poněkud známější je dnes, že jména, která svým dětem dávali, považovali za nositele určitého smyslu. Dnešní lidé volí zpravidla jméno podle libozvučnosti nebo něčeho podobného, a mnohdy ani nevědí, co dané jméno znamená. Tedy třeba že Klára znamená Jasná, Debora znamená včela, Markéta znamená Perla – a tak podobně. 

 Rodokmeny jsou v Bibli jaksi zástupně. Lidé, jejichž rodokmen se nezachoval, nejsou Bohu o nic méně drazí. I my máme nějaký rodokmen. Něco jsme zdědili po předcích. Toto dědictví může být pozitivní či negativní, ale zpravidla nebývá zcela jednoznačné. Tak třeba moje maminka chtěla být misionářkou. To se jí nesplnilo, ač o to s tátou i za „komančů“ usilovali. Když jsem se pak stal pastorem rostoucího sboru, velice ji to těšilo, protože jsem alespoň částečně naplňoval to, o čem ona snila. Její tatínek, můj dědeček, byl také zbožný člověk. Vzal si dceru kazatele Františka Urbánka, a ten se jistě modlil za své děti a patrně i za jejich děti. 

Nikdo z nás neskončí u Pána jen proto, že se narodil do zbožné rodiny. Rozhodnutí pro Pána Ježíše Krista musí udělat každý sám za sebe. Nicméně přijímáme určité dědictví, které nás zavazuje, abychom ho rozvíjeli. 

Božímu nepříteli se v posledních generacích celkem dařilo rodiny rozbíjet. Znám řadu milých a požehnaných bratrů a sester, kteří pocházejí z totálně rozbitých rodin. Rodiče jsou nevěřící, dávno se rozvedli a vůbec se spolu nestýkají. Někdy se nestýkají ani se svými dětmi. Někde to není až tak zlé, ale jsou lidé, kterým stačí se se svými dětmi, případně rodiči, vidět třeba jen jednou ročně. Já to nechápu. 

 SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Modlitební kruhy

Pokud jde o křesťany a já mám příležitost s nimi o těchto věcech mluvit, nabádám je, aby hleděli do budoucnosti a aby se stali jakýmisi zakladateli nového dědictví. 

 Rodina je Boží vynález. Bylo řečeno, že má-li vyrůst emocionálně zdravý a vyrovnaný člověk, potřebuje otce a matku, kteří ho nejméně osmnáct let zahrnují láskou. Záměrně říkám: Tatínka i maminku. Pokud dítě nevyrůstá v intaktní přirozené rodině, hrozí, že až bude dospívat, nebude „vědět, čí je“. Odtud pak nápady změnit pohlaví. 

Nemá tím ovšem být řečeno, že v intaktních rodinách k tomu nedojde. Jakmile dítě vstoupí do puberty, mohou na něj různé vnější vlivy působit silněji než rodiče.

Znám řadu rodin, které adoptovaly děti. Považuji to za šlechetný počin. Když se děti dozvědí, že jsou adoptované, reagují na to nejrůznějšími způsoby. Některé s tím nemají žádný problém. Jiným jako by se zhroutil svět. Adoptivní rodiče za to nemohou; znám rodiny s více adoptovanými dětmi, a i tyto rodiny zakusily diametrálně odlišné reakce. Adoptivní rodiče mohou pro své adoptované děti udělat hodně, ale i když udělají maximum, plně biologické rodiče nahradit nemohou. 

 Za zcela nepatřičné považuji tzv. surogátní mateřství, kdy si neplodná matka „pronajme“ lůno plodné ženy. Reakce matek, které se k tomu uvolí, jsou nejrůznější, a mnohdy velmi negativní. A co samotné dítě? Pokud v dospívání „neví, čí je“, pak je to možná doslovně pravda.

  SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Evangelikální reakce na zkázu

Svět je plný bolesti, ale najdeme-li Krista, najdeme jistě i způsob, jak se vyrovnat s negativním dědictvím. Adopcí dítěte můžeme jeho trápení zmírnit, nikoli však dokonale odstranit. To může jenom Bůh.

 I zde platí, že věci si jen komplikujeme, pokud přistupujeme k životu na základě nároku. Dva muži nebo dvě ženy žijící spolu mají dojem, že mají „nárok“ na dítě. Nemají. Neexistuje nárok na dítě (nebo „právo“ na dítě). Pokud chceme v těchto souvislostech mluvit o právu, pak dle mého názoru platí, že dítě má „právo“ na otce a matku. 

  Vidíte, kam až jsme se dostali od těch rodokmenů. Daleko, předaleko. Svět je stále rozbitější, psychické poruchy z toho plynoucí jsou na setrvalém vzestupu. 

 Boha ale lze nalézt, jakkoli jsme od něj byli daleko. On nás přijímá a je schopen nás dát dohromady. 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 10. května 2023 Foto: Pixabay – ilustrační

Exit mobile version