Dan Drápal / Proč Kenaan?

V textu, kterým jsme se zabývali v článku Úcta k rodičům, je dvakrát uvedeno, že Chám – v Písmu jednoznačně negativní postava – byl otec Kenaanův. Jeden z dotazů, který jsem obdržel, byl, proč je Kenaan líčen tak negativně – proč se na základě Noemova prokletí měl stát otrokem potomkům Šéma a Jafeta. V Písmu přece čteme, že děti nemají být trestány za hříchy otců.

A ano, každý z nás je odpovědný za svůj vlastní hřích. Podobně každý z nás potřebuje činit pokání ze svých hříchů, a potřebuje rovněž přijmout od Boha odpuštění. 

To, že nás Bůh netrestá za hříchy otců (a matek), ovšem neznamená, že nás tyto hříchy neovlivnily. Pokud se někdo porve v hospodě a za těžké ublížení na zdraví dostane čtyři roky naostro, budou jeho děti vyrůstat tři roky bez otce. A to nezůstane bez důsledků. Všichni si neseme nějaké důsledky hříchů našich otců. To ovšem neznamená, že za ně neseme osobní vinu. 

SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Uznání Palestiny

Ve studii „Rodinné problémy ve světle praotců“ popisuji, jak se určitý negativní charakterový rys táhne rodinou od Abrahama přes Izáka až po Jákoba. Tou negativní vlastností bylo nadržování jednomu synovi oproti druhému. Sára dává přednost Izákovi před Izmaelem, Rebeka Jákobovi před Ezauem, Jákob Josefovi před všemi ostatními. Toto hloupé nadržování vedlo k velkému trápení, nicméně osobní vinu nesl každý sám za sebe.

Lidi od Cháma přes Kenaana asi nějak pokračovala a možné se projevovala mezi Kenaanci dalších generací. Izraelci viděli něco negativního a říkali si: „No jo, vždyť jeho otec byl Kenaan a jeho děd Chám!“

Z reakcí některých lidí se mi zdálo, že viděli vinu na straně Noemově a nikoli na straně Chámově, potažmo Kenaanově. Vždyť co je to za otce, který je schopen proklít svého syna! Tento přístup je ovšem do značné míry dán atmosférou v současné církvi, do níž pronikl svět. A světská terapie rozvodně nevolá lidi k pokání! Naopak, hledá vysvětlení, polehčující okolnosti. Je mi zlé, ale ne proto, že jsem udělal špatná rozhodnutí, za něž nesu odpovědnost, nýbrž proto, že mne zneužíval otec, že jsem měl manipulativní matku, že mne zklamala církev atd. Toto všechno může být pravda, a také hříchy pochopitelně mají svůj vliv a nezůstávají bez následků. Vysvobození ale není v tom, že na někoho přesunu vinu za svá selhání, nýbrž v pokání. 

V Písmu máme dvě dlouhé pasáže o požehnání a prokletí – Leviticus 26 a Deuteronomium 27-28. Pokud děláme něco proklatého, prokletí se dostaví, i kdyby nás nikdo neproklínal. Naopak pokud nás někdo proklíná bez příčiny, jeho kletby nám nemusí ublížit (Přísloví 26,2: „Jako vrabec poletuje, jako vlaštovka létá, tak i bezdůvodná kletba: Nikam se nedostane.“) Noemova kletba je pro nás varováním: Když někdo takto zneváží svého otce, postihne ho kletba.

Naše doba si libuje v hledání chyb i na těch nejšlechetnějších postavách našich dějin. A nejde jen o jednotlivce; jde o odsuzování celých národů, v západní civilizaci jde zejména o otroctví. Někteří lidé se tváří, že před – jistě strašlivým – obchodem s otroky přes oceán otroctví jak by neexistovalo. Přitom všichni, kteří byli transportování do Ameriky, už byli otroky, když je bílí otrokáři koupili od otrokářů v Maghrebu či jiných částech Evropy. Děti se učí ve školách, že prosperita Británie byla založena na otrocké práci, ačkoli to není pravda, ale mnohdy se už nedovědí, že to byla jedině západní civilizace, kde se nakonec prosadila legislativa otroctví zakazující. Tak se „odkrývá hanba“ celých národů. Místo abychom se inspirovali pozitivními příklady, znevažujeme vlastní minulost.

 SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Úcta k rodičům

Týká se to nejen tělesných otců, ale i otců duchovních. Jak na tělesných, tak na duchovních otcích můžeme najít nějaké závažné vady. Ano, Luther byl antisemita. Ano, Dostojevskij upíral Polákům právo na svobodu. Ano, Martin Heidegger byl členem NSDAP, byť od roku 1934 čistě pasivním. Ano, antisemitské výroky najdeme i u Jana Nerudy. Když čtete biblické komentáře ze 16. až 19. století, ať už katolické či protestantské, možná vás překvapí, s jakou samozřejmostí se předpokládá, že „druhá strana“ je zcela mimo. Přitom v týchž komentářích najdete spoustu úžasných myšlenek. 

Ta negativa není dobré popírat, ale současně si dejme pozor, abychom podle dnešních standardů – a podle historického vývoje, o němž oni kritizovaní nic netušili – tyto autory neodsuzovali en bloc. A také můžeme zvážit, co oje skutečně závažné. Nechápu, jak mohou mnozí dnešní Rusové uctívat Stalina. Podobně jsem nechápal, jak si mohli Čechoslováci dát v roce 1988 na stokorunovou bankovku portrét Klementa Gottwalda. Když jsem o tom diskutoval s jedním komunistů, řekl: „No jo, ale nezapomínejte, že to byl první dělnický prezident!“ Jako kdyby jeho dělnický původ mohl ospravedlnit skutečnost, že poslal na smrt své nejbližší spolupracovníky. A nechápu, jak si mohli Češi zvolit za „největšího Čecha“ Karla IV., když už bylo známo, že byl ochoten tolerovat, vyvraždí-li jeho spojenci celé židovské ghetto v Norimberku, Štrasburku a řadě dalších měst, a dokonce je k tomu nabádal. (A ano, vím, že současně – zejména v Čechách – Židy chránil.) Já bych hlasoval pro Přemysla Pittera, ačkoli jsem nikdy nesouhlasil s jeho pacifismem. Jenže Pitter se prý nedostal ani do první stovky.

Vím o některých negativech jak svých tělesných rodičů, tak svých duchovních otců. Mým úkolem je, abych rozvíjel a naplňoval pozitiva, která jsem od nich  přijal. Vezměte si, prosím, ze mne v této věci příklad.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 3. září 2025 Foto: Wikimedia Commons

.