Dan Drápal: Rouhání v Brně

K dramatu chorvatského dramatika Olivera Frijiće „Naše násilí a vaše násilí“ už se vyjádřil kdekdo. Já se plně ztotožňuji s tím, co na Křesťanu dnes napsal David Novák. V tomto článku chci krátce zareagovat na článek Filipa Štojdla, plzeňského biskupa Husitské církve (link). I s ním v řadě bodů souhlasím, nicméně vůči některým pasážím vám vážné námitky.

Pan Štojdl píše: „Troufám si říct, že většina kritiků hru dramatika Olivera Frljiće nikdy neviděla a jeho práci vůbec nezná.“ Sám přiznává, že hru taky neviděl, mimo jiné proto, že díky protestům je toto představení beznadějně vyprodané.

Já jsem často slyšel námitky, když jsem se proti něčemu vymezoval: „A četls to vůbec?“ Nebo: „A byl ses na ten film podívat?“ Přiznám se, že jsem nečetl jedinou knihu Dana Browna. A přiznám se, že nejdu na žádný film, o kterém předem vím, že jsou tam otevřené sexuální scény. (Proto jsem nebyl ani na filmu „Masaryk“, ačkoli by mě jinak velmi zajímal.)

Ano, vím, že mě tento postoj do jisté míry diskvalifikuje. Nemohu díla Dana Browna rozebírat, a nemohu napsat ani recenzi na „Masaryka“. Pro ten postoj jsem se ovšem vědomě rozhodl. Nechci Ducha svatého, který ve mně přebývá, vystavovat obscénnostem nebo lžím jenom proto, abych pak na dané dílo napsal kritiku, která by byla téměř jistě negativní. A chci poslechnout výzvu apoštola Pavla, abychom přemýšleli o tom, co je „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4:8).

Naprosto se ale nemohu ztotožnit s následující úvahou pana Štojdla: „Bojíme se zpochybňování hodnot? Pak tedy doopravdy žádné nemáme. Hodnoty nás utvářejí zevnitř, nebo nás neutvářejí vůbec. Když píšu tyhle řádky, říkám si, díky za Frljiće. Mluvíme o podstatných věcech, díky jemu. To je fajn.“

Já se zpochybňování hodnot bojím, a přitom jsem si jist, že opravdu nějaké mám. Vezměme si například takovou pravdivost. (Snad se shodneme, že je to taky hodnota.) Je-li zpochybňována pravdivost, může to velmi negativně ovlivnit celou společnost, a člověka zpochybňování jeho pravdivosti může zničit, nebo mu to může přinejmenším vážně ublížit. A dále: O jakých podstatných věcech díky Frljićovi mluvíme?

Diskuse mezi křesťany – a mezi křesťany a nekřesťany – se vede téměř výhradně o tom, jak mají křesťané na danou divadelní hru reagovat.

Dejme tomu, že pan Frljić chtěl vyvolat nějakou debatu. Ale těžko můžete debatovat s někým, koho na samém počátku hrozným způsobem urazíte. Já Pána Ježíše Krista miluji; kdyby někdo nařkl mě, že jsem někoho znásilnil, asi by mě to naštvalo a zcela určitě by mě to bolelo. Ale když někdo urazí někoho, koho mám rád, a to s plným vědomím, pak s ním asi žádný rozhovor „o podstatných věcech“ nepovedu. Měl bych pocit, že zrazuji toho, koho on urazil.

Podle Filipa Štojdla Frljić prý zaútočil na naše neuralgické body. „Nejen, že skrze naše dogmata je vnímán sex jako něco nečistého a zvráceného, ale je to mnohem horší. Sexuální zneužívání dětí, stovky sebevražd lidí, kteří se ocitli v rozporu se svou sexualitou, stigmatizace homosexuálů, to vše jsou naše hříchy proti Kristu.“ Pan Štoidl zde opakuje otřepané klišé, že církev pokládá sex za něco nečistého. Mluví o dogmatech – fakt nevím, která má na mysli. Sexuální zneužívání dětí je hrozná věc, ale to panu Štoidlovi řekne každý křesťan. A za „stovky sebevražd lidí, kteří se ocitli v rozporu se svou sexualitou“, těžko může církev. Za to může spíše postmoderní zmatení, kdy lidé nevědí, čí jsou a kým jsou. Pan Štoidl z toho dělá pěkný guláš, když jedním dechem mluví o dogmatech a o selháních. O obojím se dá mluvit, ale nejprve je potřeba vymezit, co vlastně chceme řešit. Stačí, když pan Štoidl navštíví nějaké křesťanské knihkupectví – nade tam spoustu skvělých knih o sexualitě i o identitě člověka.

S panem Štojdlem se více méně shodnu v tom, že nemá smysl autora a herce trestat. Tím se ale dostáváme k základní otázce, která nás křesťany bolestně rozděluje.

Upřímně řečeno, ta hra je nesporně kravina. Líčit Ježíše tak, jak ho líčí Frljić, mu jistě přinese slávu a divadlu plné hlediště. Já ale doporučuji nad tím mávnout rukou, povzdechnout si – a věnovat se tomu, čemu se věnovat máme. A přitom vím, že za tento postoj mě řada křesťanů odsoudí a někteří o mně patrně dokonce napíšou, že s Frljićem souhlasím, nebo přinejmenším „že jsem neudělal nic proti“.

Chápu všechny protestující. To, co Frljić sepsal, je nechutnost, a on to věděl. Jeden křesťan mi řekl: „Jestli se neozvat teď, tak kdy?“ Rozumím mu. A proto neodsuzuji protestující.

Na druhé straně mám smutný pocit, že právě o to Frljićovi – i Božímu nepříteli – šlo. Budou moci církev líčit jako netolerantní, zakazující, zpátečnickou atd. atd. Křesťané poslušně vstoupí do role, kterou jim určil někdo jiný, a Bůh to nebyl. Velmi by mě překvapilo, kdyby se pod dojmem křesťanských protestů obrátil byť jen jediný člověk.

V dobách prvních křesťanů, v době Římského impéria, se nekonaly potraty. Nechtění novorozenci byli odkládáni na ulici, kde je sežrali potulní psi. Křesťané nepořádali demonstrace proti této hrůzné praxi (ano, vím, to by ani nebylo možné). Nerozčilovali se nad tímto hrůzným zvykem. Ale tyto novorozenci zachraňovali a přijímali za své. Jestli byli něčím přitažliví, tak něčím pozitivním, nikoli bojem proti tmě. Proto jsem všemi deseti pro „Pochod pro rodinu“, ale nefandím protestům proti „Pochodu hrdosti“.

Mám obavy, že pokud se nevěřící podívají na protestující křesťany, mohou si říci, zda na tom Frljićovi nebude kus pravdy.

Ale nevím. Prostě pokrčím rameny a půjdu dělat něco pozitivního. Jsem rád, že jsem v minulém týdnu mohl s několika lidmi mluvit o Ježíšovi a že to bude mít tento týden pokračování. Na některé věci je lepší zapomenout.

 

 

Autor: Dan Drápal je teolog a publicista  Foto: Divadelní svět Brno

 

 

.

 

 

Kategorie: Komentáře

7 Komentáře

  1. Vždy je jednodušší složit ruce do klína a říkat, že nedělat nic je lepší. Při osobním soudu v nebeském království se nepočítají jen hříchy, ale i dobré skutky a činy, které měl člověk udělat a neudělal. Což přiznání se ke Kristu nenásilnou formou zajisté je. Holt, když nechci nic dělat aspoň ty co něco dělají zesměšním nebo varuji před jejich extrémismem, který se sice ještě nestal, ale Vy se ho už pro jistotu bojte. Zdá se Vám podepsání petice jako protest neslučitelný s křesťanstvím? Poradím bázlivým, lze podepsat i tak, že ostatní neuvidí Vaše jméno. A to bychom snad mohli zvládnout všichni, ne?

    Odpověď
  2. No, doufám, že jsem nikoho nezesměšnil. A nikdy jsem se za své názory nestyděl. Podepsal jsem řadu petic a své jméno jsem nikdy neskrýval. Je mi líto, že mi takové věci podsouváte. O peticích jsem se nijak nezmiňoval.
    Domnívám se, že s panem Frljičem se mluvit nedá, s panem Štoidlem patrně ano. Alespoň jsem to zkusil.

    Odpověď
  3. V článku Dana Drápala čtu, že je na každém, aby jednal podle svého a vysvětlen jeho názor. Nechápu tedy váš útok a odsouzení za pasivitu. Svůj postoj nijak neskrývá, nikoho nezesměšňuje a ani nevím, z čeho usuzujete, že má strach.
    Tak, pane Rozku, s modlitbou zvažte své stanovisko, jednejte podle něj a bude vše OK, ne?
    Zoja Zlonická

    Odpověď
  4. Nejvíce Vám neublíží ti, kteří nechápou proč nás ta hra uráží -s nimi můžete diskutovat, ale ti, kteří se považují za křesťany obdařené velkým darem ducha a ostatním hází klacky pod nohy svými vyjádřeními, že určitě nejlepší je pasivita.

    Odpověď
    • Možná je i dobře, že tu ta hra je a možná, že za měsíc, dva se nad tím zavře voda a bude po všem. Hru je možno pochopit tak, že postava Krista zastupuje křesťany a je tedy kritikou těch, kteří se označovali křížem nebo označují a jejichž skutky jsou v rozporu s Kristovým učením. Křížové výpravy, inkvizice, náboženské války apod. Mnoho zla bylo napácháno lidmi, kteří se považovali za křesťany. Tito lidé vždy jednali v rozporu s Kristovým učením.

      Odpověď
  5. Jirka Zlonický

    Pane Rozku,
    vaše útočnost na autora tohoto článku se mi zdá zcela neodůvodněná a kontraproduktivní. Na urážlivostí té hry se jako křesťané jistě všichni shodneme. Neshodnete se ale s panem Drápalem na tom, co s tím dělat. Vyžadujete, aby ostatní křesťané s vámi ve všem souhlasili? Tvůrci hry získávají popularitu právě tím pohoršením, které vyvolávají, a naše protesty jim tak pomáhají.
    Článek jsem četl a pak našel vámi sepsanou petici a podepsal ji, i když jsem si říkal, že bych ji neadresoval řediteli divadla nýbrž radním. Pro toho ředitele divadla jsme totiž jen dalším názorem, má přece vyprodaná představení, bere to jako podnětnou hru (i když ke sporům). A o autorovi hry ani nemluvě, pro toho je urážení způsobem obživy. Ale petice je projevením názoru ostatní společnosti a tím může být hodnotná pro okolí. Šanci na zaražení těch urážek vidím u politiků, kterým jde o všechny hlasy a nechtějí vyvolávat pohoršení.
    Po přečtení vašich reakcí na článek však již váhám, zda také nepatříte k těm, kdo žijí vyvoláváním sporů.

    Odpověď
  6. Saša Štěpánovský

    „Já ale doporučuji nad tím mávnout rukou, povzdechnout si – a věnovat se tomu, čemu se věnovat máme.“
    Přesně tak.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář