Dan Drápal / Spravedlnost a právo

Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu; milosrdenství a věrnost kráčejí před tebou. (Žalm 89:15)

Lidé vesměs touží po spravedlnosti. A mnozí z nás vědí, jak je bolestné, když spravedlnost prohrává a když se jí člověk nemůže dovolat. A pokud se na toto téma podíváme z hlediska historie nebo politologie, zjišťujeme, že demokracie se může prosadit pouze tam, kde nejprve zavládne právní stát. To je důvod, proč se demokracie neuchytila v Rusku, ale i proč se dvě evropské diktatury, Salazarovo Portugalsko a Francovo Španělsko, změnily po pádu diktatury v demokratické země poměrně snadno a rychle. V Rusku sice po pádu Sovětského svazu vznikly demokratické instituce, ale lidé se nemohli dovolat práva, protože ony navenek demokratické instituce nemohly fungovat bez demokratů. Lidé si pak úpadek 90. let vyložili jako selhání demokracie jako takové, a proto ji většinově odmítli, nebo jim na ní přestalo záležet.

Naopak v uvedených jihoevropských zemích, byť to byly diktatury, jakýs takýs právní stát existoval. Pokud si člověk dával pozor, mohl žít celkem klidně. Politických vězňů bylo relativně – zdůrazňuji relativně – málo, v Portugalsku několik málo stovek. Zajímavý a o mnohém vypovídající je fakt, že když portugalské kolonie Angola a Mosambik dostaly nezávislost, do dvou let tam bylo násobně více politických vězňů než za správy kolonizátorů. 

 SOUVISEJÍCÍDan Drápal / Nejsem hoden

Lidé vědí, že chybí-li spravedlnost a právo, svévolníci stoupají a spravedliví klesají (srv. Přísloví 29,2: „Když se množí spravedliví, lid se raduje, když vládne ničema, lidé vzdychají“). 

 

Křesťané mají, zdá se mi, proti ostatním dvojí výhodu. Předně vědí, že na této straně nebe se ke spravedlnosti a právu pouze přibližujeme, ale nikdy jich plně nedosáhneme. Máme však výhodu v tom, že věříme, že bude „poslední soud“. Ten, kdo se na této zemi spravedlnosti nedovolá, si může být jist, že jednou stane před soudnou stolicí Kristovou. To mu může dodat sílu, aby si nezoufal, a současně mu to dává sílu odolat snaze vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tomuto pokušení zpravidla podléhají revolucionáři – proto naprostá většina revolucí končí krveprolitím. Neznamená to, že by se křesťan žádné revoluce nikdy nemohl účastnit, nicméně nikdy se nesmí podílet na takových věcech, jako jsou mimosoudní popravy, mučení zajatců apod. 

SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Morální dilema migrace II.

Druhou výhodou křesťana je, že jeho chápání spravedlnosti a práva je založeno na Božím slovu, Božích řádech.

Uvedu příklad z poslední doby. V západních společnostech se objevila myšlenka, že by utlačovatelské rasy měly platit odškodné utlačovaným. Konkrétně je míněno, že američtí běloši by měli platit reparace černochům a původním obyvatelům, tedy Indiánům (a analogicky Australané Aboridžinejcům, Novozélanďané Maorům apod.).

Tato představa by, pokud by ji někdo začal prakticky uskutečňovat, znamenala naprostý rozvrat společnosti, protože by vedla k mnohem větším nespravedlnostem, než byly ty, které byly spáchány a které by měly být touto cestou odčiněny. Do Spojených států přece proudilo mnoho lidí, kteří utíkali před hladomorem či naprostou bídou. Tito lidé na tom mohli být v některých případech hůř než někteří černoši. Kdyby někdo začal tuto představu uskutečňovat, vedlo by to k tomu, že mnozí lidé, kteří se žádné nespravedlnosti nedopustili, by platili reparace lidem, na kterých žádná křivda spáchána nebyla. 

 Mé přesvědčení, že tato představa je zcestná, je ovšem založeno zejména na tom, co nazývám principem „třetího a čtvrtého pokolení“. Ano, děti někdy musí splácet dluh, který zdědily po svých rodičích. Ale toto vymáhání spravedlnosti musí někde skončit, jinak by se společnost rozložila. Z tohoto důvodu považuji za hloupé a kontraproduktivní, když někteří polští politici žádají reparace od současných Němců. V šedesátých nebo sedmdesátých letech by to mohlo být do jisté míry oprávněné, ale dnes by to jen „nadělalo zlou krev“. Jako křesťané se musíme smířit s tím, že některé věci lidé na této zemi nevyřeší. Je možné o nich diskutovat, je možné k nim zaujímat stanoviska nebo je soudit, je možno se za ně omluvit nebo z nich činit pokání, ale nesnažme se je za každou cenu vyřešit podle našich představ. Maminka mi často citovala verš z knihy Kazatel, který možná někoho z vás překvapí: „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“ (7,16 v kralickém znění).

Vraťme se však na počátek, k onomu verši z 89. žalmu. Boží trůn je založen na spravedlnosti a právu, ale pak je ještě řečeno, že ho předchází milosrdenství a věrnost. Co to ale znamená prakticky?

Nabízím dvojí výklad. Boží spravedlnosti a právu musí předcházet milosrdenství a věrnost. Společnost musí – alespoň do určité míry – znát a cenit si milosrdenství a věrnosti, než vznikne funkční právní stát. Bez milosrdenství a věrnosti zůstane společnost brutálně bezprávná. Proto vznikaly právní státy zejména tam, kde lidé z Písma poznávali, že Bůh je milosrdný a věrný. 

Druhý výklad je snad ještě důležitější. Mnozí lidé volají po spravedlivém Bohu. Mnozí v něj odmítají uvěřit, protože „dopustil druhou světovou válku“. (Jak asi dobře víte, na tuto námitku je spousta variací.) V rozhovorech se často marně pokouším lidem vysvětlit, že kdyby byl Bůh spravedlivý, jak oni po tom volají, už by tu nebyli, aby tuto námitku vznášeli, a nebyl bych tu já, abych se pokoušel na jejich námitku odpovědět. Všichni jsme zhřešili a jsme daleko od slávy Boží. Ale na Bohu je něco důležitějšího než to, že je spravedlivý. Bůh je především milosrdný… a my můžeme být také. 

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor je teolog a publicista Datum: 15. ledna 2025 Foto: Pixabay

Tags: ,

20 Komentáře

  1. Lidé vědí, že chybí-li spravedlnost a právo, svévolníci stoupají a spravedliví klesají (srv. Přísloví 29,2:. No skvely vers ktery krasne vystihuje soucasnou realitu nejenom u nas. Demokracie v zastupitelske forme diky temto svevolnikum upada a upada i duvera ve vladnouci …elity… coz v podstate vidime v celem svete. Vladnouci elity si uvedomuji ztraty sve moci a proto zavadeji cenzuru a snazi se ziskat opravdu nezavisla media pod svou kontrolu. Nastesti jwk Musk tak i Zuckenberg ..vysel zs pravdou navenek a verejne prohlasili ze byly tlaceni a zastrasovani k tomu aby vladnouci elity ziskali nad jejimi medii kontrolu a prosazivali svou verzi lzi. Cely Green deal je podvod a slo jen o predpripravu predem pripravovane vyprovokovane valce v niz nejde o cloveka jako bytost…ale jde o rvacku o nerostne suroviny.

    Odpověď
  2. Navic se i krasne ukazuje jak je cely tento svet nedokonaly. Tak stejne jak v prirode silnejsi vyhrava a szira mensiho tak to vzdy fungovalo bud sryte nebo nesrkryte v geopolitice. A tak stejne jak v prirode jsou i v lidskych spolecenstvich paraziti, kteri jsou prisati na poctive pracujicich. V dokonalem bozim svete nejsou zadni parazite. Je to dokonale misto bez entropie. Vsichni lide by meli zacit cinit pokani, …nejenom touzit po prijeti daru ..Svateho ducha… ale vnitrne se modlit a vnitrne si prat Svateho ducha prijimout protoze jedine ten dokaze obnovit lidskeho ducha a umensit ego. Vylity Svaty duch je duchovni krev Jezise a darovany chleb ktery je treba prijmout dokud je cas volby. Tento soucasny svet … nakonec bude szirat sam sebe a bude mistem zvanym peklo.

    Odpověď
  3. Karel Krejčí

    Pane Drápale,
    je typické, avšak i tragikomické, vracet se ke Staré smlouvě, praktikovat ji a uplatňovat v novozákonní době a ani se nezmínit slůvkem o Kristově kříži, který veškerá jejich ustanovení za nás naplnil a navíc, vzal na sebe všechny naše hříchy, smazal naše dlužní úpisy, které nás z minulosti provázely. Kristův kříž vše definitivně ukončil.
    Uvědomujeme si, že vlastně o tom pochybujeme?
    My však nemáme odvahu vykročit z tohoto padlého světa, protože jsme v něm silně zakořeněni svou „úspěšně“ zapíranou minulostí, zametanou pod koberec. Náš duch je silně spojen s naším – nenapravitelným – tělem a proto nemáme jinou možnost, než zemřít v Kristu a stejně jako On se znovuzrodit jako nový člověk.
    — a znovu studovat a řídit se podle Starého a Nového zákona?
    Nenastal již konečně čas zamyslet se, zda není něco špatně?

    Odpověď
  4. Autor článku stran spravedlnosti evidentně zůstává na půdě Starého zákona (viz i jeho citace), kde bylo cílem v rámci tohoto světa nastolit jakýsi relativně spravedlivý státní útvar ve formě izraelské pospolitosti pod vedením Mojžíše, pak soudců, později ve formě izraelského a judského království. V Novém zákoně ovšem spravedlnost už není svázána s žádným státním útvarem, ale je garantována až v nebeském království. V Novém zákoně je činěn oproti Starému zákonu zásadní rozdíl mezi tímto světem a Božím královstvím, zatímco ve Starém zákoně bylo izraelské a judské království pouze jedním z mnoha království tohoto světa, které se lišilo od ostatních pouze svým exkluzivně monotheistickým náboženským kultem, zatímco mnoho jeho občansko-právních a trestně-právních ustanovení mělo analogických s okolními národy. Jeho spravedlnost se proto od spravedlnosti tehdejšího okolního světa nijak diametrálně neodlišovala.

    Ježíše ani apoštoly však vůbec nezajímal nějaký právní stát, natož jakási demokracie, ale pouze Boží království, které není z tohoto světa (J 18:36) čili nebeské království, v němž teprve bude přebývat spravedlnost (2 Pt 3:13). Na tomto světě, jehož vládcem je podle Ježíšových slov ďábel (J 12:31; J 14:30; J 16:11), spravedlnost pochopitelně vůbec přebývat nemůže. Ďábel totiž světu vládne stejně tak v demokraciích jako v tzv. totalitních režimech, v právních státech stejně jako ve státech, kde je právo ohýbáno podle potřeb vládnoucího režimu. Ježíš ani apoštolové se proto nestarali o nějakou relativní spravedlnost tohoto světa, o nastolení práva v tomto světě:

    “Někdo ze zástupu mu řekl: „Učiteli, řekni mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ On mu řekl: „ČLOVĚČE, KDO MĚ USTANOVIL NAD VÁMI SOUDCEM NEBO ROZHODČÍM?“ (L 12:13-14)

    Ježíš zde výslovně odmítá řešit nespravedlnost tohoto světa. Odbývá toho, který se cítí být obětí nespravedlnosti, slovy, že není kompetentní k řešení této nespravedlnosti.

    Ve světě nespravedlnost přebývá zcela přirozeně, když je jeho vládcem ďábel (J 14:30), jehož lidé ze světa poslouchají (Ef 2:2):

    Proto křesťané nemají řešit nespravedlnost tohoto světa, ale mají starat pouze o to, aby nespravedlnost tohoto světa nepronikala do církve:

    “ Napsal jsem vám v dopise, abyste se nesměšovali se smilníky; nemíním však všeobecně se smilníky TOHOTO SVĚTA, nebo s hrabivci, lupiči a modláři, neboť to byste museli z TOHOTO SVĚTA vyjít.” (1 K 5:10)

    “PROČ BYCH MĚL SOUDIT I TY, KDO JSOU MIMO NÁS? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? TY, KDO JSOU MIMO, BUDE SOUDIT BŮH. Odstraňte toho zlého ze svého středu!” (1 K 5:12-13)

    Jinými slovy: Proč bych se měl starat o nespravedlnost tohoto světa, jakkoli ji rozsuzovat a sisyfovsky marně se snažit ji napravovat? To mám ponechat Bohu.

    To však neznamená, že se křesťané mají ve světě chovat nespravedlivě. Naopak, oni sami skutky spravedlnosti konat mají, když byli ospravedlněni skrze Ježíše (Ř 5:17.21; Ř 6:13.16.18.19; Ef 5:9; Fp 1:11; 1 Tm 6:11; 2 Tm 3:16; 1 J 2:29; 1 J 3:7.10; Zj 22:11). Nemohou však chtít po těch, kteří jsou mrtví ve vinách a hříších (Ef 2:1.5) kvůli své poslušnosti satana (Ef 2:2), aby se chovali proti své padlé přirozenosti (Ř 5:12; Ef 2:3) a žili bez Krista spravedlivě stejně tak, jako žijí křesťané jedině díky svému novému stvoření v Kristu Ježíši (Ef 2:10). Místo vylepšování tohoto světa, usilování o právní stát a demokracii, mají křesťané nabízet lidem ze světa záchranu v Božím království (Sk 2:40; Kol 1:13), teprve v němž bude skutečně přebývat spravedlnost:

    “Podle jeho zaslíbení očekáváme nová nebesa a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.” (2 Pt 3:13).

    Odpověď
  5. Dalsi ukazkou zkazenosti tohoto sveta je teroristicky reznik z Isilu, ktery byl dosanem v Syrii. Je opravdu nechutne kdyz s tim zabijakem krestanu jezdi vyjednavat aktivisticti soudruzi z Bruselu. O to horsi jsou mainstreamove media ktere tento fakt pomijeji a prezentuji ho jak jakehosi andela…

    Odpověď
  6. To p. Ašer: Co mají, či nemají křesťané dělat, ponechám stranou, na to má každý svůj názor. Objektivně ale není pravda, že by Izrael měl stejné právní a státní uspořádání jako analogické národy okolo. To je absurdní tvrzení. Je to zcela naopak, Izrael se objektivně vymykal okolním systémům. Mnoho právních systémů těsného okolí úplně neznáme, ovšem tam, kde podrobně známe, jde o zcela odlišné systémy. Třeba Egypt, Mezopotámie. U malých národů v těsném okolí se dá důvodně předpokládat na základě vykopávek a písemných zpráv, že i tam byly systémy hodně odlišné. Třeba milostivá léta, potlačování krevní msty, vůbec jistá rovnost a role žen, práva otroků atd. jsou jen izraelské vymoženosti, ani náznakem se neobjevují v okolí…
    Vůbec koncept desatera, tedy že stejné zákony platí stejně pro úplně každého bez vyjímky, je zcela převratný a v okolních národech nebývalý. Okolí mělo systémy takové, že král byl bůh či boží potomek a zákony pro něj neplatily stejně jako pro běžné lidi. Pro šlechtice také ne, ani pro svobodné versus otroky… Viz třeba podrobný Chamurabiho zákoník.

    Odpověď
  7. V článku se píše:

    „Neznamená to, že by se křesťan žádné revoluce nikdy nemohl účastnit, nicméně nikdy se nesmí podílet na takových věcech, jako jsou mimosoudní popravy, mučení zajatců apod.“

    A na soudních popravách se podílet snad může? 😮

    Zajímalo by mě, z jakých novozákonních textů autor vyvozuje, že by se křesťan nějakých revolucí účastnit mohl.

    Podle mého mínění totiž novozákonní principy křesťanovi jakoukoli účast na revolucích zapovídají.
    Proč si to myslím? Jednak by se křesťan vzpíráním se proti Bohem ustanovené vládní moci (Ř 13:1) bouřil proti Božímu nařízení a přivolal tak na sebe soud (Ř 13:2), jednak ani to, že ho vláda nutí třeba k nějaké robotě či placení vyšších daní atd., nemůže být důvodem ke vzpouře. Naopak, křesťan má dle Ježíšových slov udělat nebo dát ještě více, než k čemu je nucen:

    „A kdokoli tě bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.” (Mt 5:41)

    To znamená, že příliš vysoké daně, zavedení nucených prací atd. nemohou nikdy ospravedlnit účast křesťana na revoluci. (Z tohoto důvodu také Americká revoluce r. 1776, která vznikla hlavně kvůli daním pro britskou korunu, nemůže být křesťany nikdy akceptována jako něco pozitivního. Američtí křesťané by proto za tuto revoluci měli činit zástupné pokání, a ne být na ni dokonce hrdi.)

    Ať už křesťana vládní moc odírá, nutí ho k nějakým pracím či jakkoli jinak ho nadměrně zatěžuje, nedává mu to žádné právo na revoluci. Jedině, kdyby jej vládní moc nutila ke hříchu, tak ji může pasivně odmítnout v tomto poslechnout (Sk 5:29), ne ovšem odmítnout jí poslušnost i ve všem ostatním en bloc, a už vůbec ho to neopravňuje proti ní aktivně bojovat za účelem jejího svržení.

    Odpověď
  8. Jaká je spravedlnost v tomto světě jde vidět i ve videu jedné Bruselské soudružky

    https://www.facebook.com/reel/1279822146599000

    je dobré že je tak hloupá a takové videa točí ale alespoň všichni poznají proč je celá ekonomika EU v úpadku když to řídí takoví pracanti, co po sobě neumí ani umýt nádobí. Přitom sedí ve zelených výborech a vymýšlejí no asi to jediné co vymyslet takový odborník může…

    Odpověď
  9. Demokracie ve Velké Británii. Líza Trusová se stala premiérkou, dostala instrukce co má dělat a ty byly pojištěny pistolí přiloženou ke spánku. Premiérkou byla asi měsíc. A kdo hrozil tou pistolí? Dům Sion.
    Další ukázkou je např. Gruzie, kde se prezidentka málem přilepila k prezidentské židli a nebo zrušené volby v Rumunsku.
    V Rusku takovou demokracii nemají, to je pravda.

    Odpověď
  10. Tentokrát naprostý souhlas s autorem. Právní stát, tedy fungující justice, je alfou a omegou ideálního státu.

    Někdo si myslí, že primární je demokracie, ale není tomu tak. Aristotelés demokracii dokonce považoval za vládu lůzy. Měl ovšem na mysli něco hodně jiného, než jak demokracii chápeme dnes.

    Právo znamená dodržování pravidel. Pokud se vládce situuje do pozice člověka, který stojí nad právním řádem a nemusí pravidla dodržovat, nejde o právní stát. Právní stát není ani v případě, že pro nějakou část obyvatelstva obyvatelstva platí jiná pravidla než pro ostatní (židé v 3. říši). Když část obyvatelstva nesmí dělat, co ostatní, je to omezení jejich svobody. Právo a svoboda jedno jest. Svoboda ovšem není totéž, co zvůle – není dovoleno škodit.

    Stalo se módou svobodou opovrhovat. Slovo liberál se používá jako nadávka. Proč si někteří lidé svobody (práva, spravedlnosti) neváží? Podle mého jsou přesvědčeni, že lidé si nejsou rovni, že by neměli mít stejná práva. Nacionalismus a rasismus byly příčinou 2. světové války. Od té doby uplynulo 80 let a lidé zapomněli. Rasismus s nacionalismem znovu přicházejí do módy. Už se neříká, že někteří lidé jsou méněcenní, říká se, že jsou nekompatibilní – je to eufemistické vyjádření téhož. Jinou formou rasismu jsou řeči, že multikulturalismus selhal.

    Má si Evropa nechat vnucovat od muslimů jejich manýry, jako například nerovnost mezi muži a ženami. Samozřejmě nemá. Každý člověk se buď přizpůsobí právnímu řádu, nebo musí odejít do jiné země, kde mu právní systém vyhovuje.

    Musolini vyvolával strach z cizáků, Hitler strach z jinověrců. V obou případech rozbili právní stát. Ti, co dnes vyvolávají strach z migrantů, mají cíl stejný.

    Odpověď
  11. Co jsou to ty “utlačovatelské rasy”?
    A hloupý Poláci chtějí hloupě reparace! Z toho si vem ponaučení milý čtenáři: dluhy se nemusí platit, stačí jen počkat.
    A chytří Češi nic nechtějí. To je velice moudré, Německo jim stejně nějaké reparace uhradilo, asi 7% dluhu, tak ať jsou rádi.
    A na okraj, pro poučení, milý čtenáři, Německo doplatili reparace za světovou válku v roce 2010, byly to ovšem reparace za 1. světovou válku.

    Odpověď
  12. Ad Petr Adamec

    Máte pravdu v tom, že u blízkovýchodních národů, s nimiž přicházel Izrael do styku, se nevyskytovalo žádné stručné apodiktické shrnutí základních mravních principů, které by se podobalo Desateru. Ale to jsem ani netvrdil. Já jsem psal občansko-právních a trestně-právních analogiích čili o kasuistických právních normách, které se u těchto národů vyskytovaly a v nichž se Izrael od těchto národů až tolik neodlišoval. Měl tyto normy podobné, někdy měkčí, někdy však dokonce tvrdší. Ve Starém zákoně jsou to hlavně kasuistické právní předpisy uvozené především hebr. spojkami chí = „když“ – např. Ex 21:2.37; Ex 22:4.5.6.9; Dt 24:10 aj. či hebr. wechí = „a když“ – např. Ex 21:7.14.18.20.22.26.28.33.35; Ex 22:13.15 aj., případně uvozené hebr. im = „jestliže“ – např. Ex 21:32; Ex 22:1.3.7.24.25 aj. či hebr. weim = “a jestliže” – např. Ex 21:5.9.11.23.27.29; Ex 22:11; Dt 22:2.20.25; Dt 25:7 a podobně.

    Řadu paralel k těmto starozákonním kasuistickým právním předpisům najdeme např. v Chammurapiho zákoníku, ve Středoasyrských zákonech, v Chetitském zákoníku a v dalších blízkovýchodních právních kodexech, často starších, než je Starý zákon.

    Jako ukázku těchto právních paralel uvedu několik příkladů:

    Chammurapiho zákoník

    “Kdo někoho ukradne, ať už jej prodá nebo jej u něho naleznou, musí zemřít.” (Ex 21:16)

    “Jestliže někdo ukradl dítě plnoprávné osoby, bude potrestán smrtí.“ (Chammurapi § 14 in Klíma s. 123)

    „Když někdo nechá spást cizí pole nebo vinici tím, že pustí svůj dobytek, aby se pásl na jiném poli, poskytne náhradu z nejlepšího, co je na jeho poli a na jeho vinici.” (Ex 22:4)

    “Jestliže se pastýř nedohodl s majitelem trávy o spásání pole bravem, a nechal pole bravem spásat bez souhlasu majitele, majitel pole své pole sklidí; pastýř, který bez souhlasu majitele nechal pole spásat bravem, naměří nad to (za) 1 bur plochy 20 gurů obilí.“ (Chammurapi § 57 in Klíma s. 126)

    “Když koupíš hebrejského otroka, bude sloužit šest let; sedmého roku odejde jako propuštěnec bez výkupného. Jestliže přišel sám, odejde sám, měl-li ženu, odejde jeho žena s ním.” (Ex 21:2-3)

    “Jestliže někoho svíral dluh a on prodal svou manželku, svého syna nebo svou dceru, nebo je dal jako rukojmí pro dluh, budou po tři roky pracovat v domě jejich kupce nebo jejich věřitele; ve čtvrtém roce bude uskutečněno jejich propuštění.” .“ (Chammurapi § 117 in Klíma s. 130)

    “Když někdo svěří svému bližnímu k opatrování stříbro nebo předměty a ty budou z domu toho muže ukradeny, poskytne zloděj, bude-li přistižen, dvojnásobnou náhradu. Jestliže zloděj nebude přistižen, bude majitel toho domu předveden před Boha, zda sám nevztáhl ruku po výtěžku práce svého bližního. Ve všech majetkových přestupcích, ať jde o býka, osla, ovci, plášť či cokoli ztraceného, o čem někdo řekne: „To je ono“, přijde záležitost obou před Boha; koho Bůh označí jako svévolníka, ten poskytne svému bližnímu dvojnásobnou náhradu.” (Ex 22:6-8)

    “Jestliže někdo odevzdal do úschovy svou věc, a tam, kde ji odevzdal, jeho věc se ztratila při vloupání do domu nebo při probourání (zdi) spolu s věcí majitele domu, majitel domu, který byl nedbalý, nahradí majiteli (ztracené) věci vše, co mu bylo dáno v úschovu a čeho dopustil ztrátu; majitel domu bude pátrat po všem, co mu bylo ukradeno a odejme (to) zloději těchto věcí. Jestliže někdo, komu se jeho věc neztratila, prohlásil “moje věc se ztratila”, a (jestliže) u svého městského obvodu (babtum) podal stížnost, jeho obvod jej před bohem usvědčí, že se jeho věc neztratila; tu on vrátí svému obvodu věc, které se domáhal, dvakrát.” (Chammurapi § 125-126 in Klíma s. 131)

    “Když bude přistižen muž, že ležel s vdanou ženou, oba zemřou: muž, který ležel se ženou, i ta žena. Tak odstraníš zlo z Izraele.” (Dt 22:22)

    “Jestliže něčí manželka byla dopadena, když souložila s jiným mužem, sváží je a hodí do vody. Jestliže pán manželky nechá svou manželku na živu, také král nechá na živu svého služebníka.” (Chammurapi § 129 in Klíma s. 131)

    “Když dívku, pannu zasnoubenou muži, najde nějaký muž v městě a bude s ní ležet, vyvedete oba dva k bráně toho města, ukamenujete je a zemřou: dívka proto, že v městě nekřičela, a muž proto, že ponížil ženu svého bližního. Tak odstraníš zlo ze svého středu. Jestliže nalezne muž zasnoubenou dívku na poli a zmocní se jí a bude s ní ležet, zemře jenom ten muž, který s ní ležel. Dívce neuděláš nic. Dívka se nedopustila hříchu hodného smrti. Je to podobný případ, jako když někdo povstane proti svému bližnímu a zabije ho. Vždyť ji našel na poli, zasnoubená dívka křičela, ale nebyl tu nikdo, kdo by ji zachránil.” (Dt 22:23-27)

    “Jestliže někdo zacpal ústa něčí manželce, jež (dosud) nepoznala muže, a vyspal se v jejím klíně, a dopadli jej, tento člověk bude potrestán smrtí, tato žena bude bez viny.” (Chammurapi § 130 in Klíma s. 131)

    Nu 5:12-31 popisuje ordál s hořkou vodou v případě, že muž podezřívá ženu z nevěry. Totéž nalezneme i v Chammurapiho zákoníku, pouze ordál probíhá jinak:

    „Jestliže něčí manželku nařkl její manžel, avšak ona nebyla dopadena, když spala s jiným mužem, odpřisáhne (tato žena) při bohu a vrátí se do svého domu. Jestliže na něčí manželku bylo ukázáno prstem kvůli jinému muži, ona však nebyla s jiným mužem přistižena, když u něj spala, ponoří se kvůli svému muži do Řeky.“ (Chammurapi § 131-132 in Klíma s. 131)

    “Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Ona vyjde z jeho domu, odejde a vdá se za jiného muže. Ale ten druhý muž k ní také pojme nenávist, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Anebo ten druhý muž, který si ji vzal za ženu, zemře. Tu její první manžel, který ji vykázal, si ji znovu za ženu vzít nemůže, když byla poskvrněna, neboť by to před Hospodinem byla ohavnost. Neuvalíš hřích na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví.” (Dt 24:1-4)

    “Jestliže manželka někoho, jež u něho v domě, si předsevzala, že odejde, a (jestliže) hospodaří pro svou kapsu, promrhává rodinný majetek, uráží svého manžela, usvědčí ji; a jestliže se její manžel vyslovil pro její vypuzení, vypudí ji; na její cestu a na její rozlučné nebude jí nic dáno; jestliže se její manžel vyslovil, že ji nevypudí, vezme si jinou ženu (jako manželku); ona (první) žena bude v domě svého manžela pobývat jako otrokyně. Jestliže žena pojala nenávist ke svému manželu a řekla mu „nebudeš mě objímat“, její případ bude prozkoumán v jejím městském obvodu; tu dbá-li o svou počestnost a je-li bez chyby, (jestliže) však její manžel odchází (z domu) a velmi ji ponižuje, tato žena nemá viny; vezme si své věno a odejde do domu svého otce; jestliže nedbá o svou počestnost a odchází (z domu), promrhává rodinný majetek, uráží svého manžela, tuto ženu hodí do vody.“ (Chammurapi § 141-143 in Klíma s. 132-133)

    Paralela k příběhu otrokyně Hagar (Gn 16:1-15), která si po otěhotnění s Abramem přestala vážit své paní (Gn 16:4).

    „Jestliže někdo si vzal (za manželku) kněžku naditum a ona dala svému manželu otrokyni a (otrokyně) porodila děti, poté se otrokyně kladla na rovno se svou paní, poněvadž porodila děti, její paní ji neprodá; vtiskne jí otrockou značku a přičte mezi otroky.“ (Chammurapi § 146 in Klíma s. 133)

    Paralela zákazu pohlavních styků s blízkými příbuznými Lev 18:6-18; 20:10-21; Dt 27:20.22-23):

    „Jestliže měl někdo styk se svou dcerou, toho člověka vyloučí z obce. Jestliže někdo vybral pro svého syna nevěstu a syn s ní měl styk, on sám se poté vyspal v jejím klíně a dopadli jej, tohoto muže sváží a hodí do vody; jestliže někdo vybral pro svého syna nevěstu a syn s ní neměl styk, avšak on sám se vyspal v jejím klíně, zaplatí ji půl miny stříbra a nadto jí nahradí vše, co přinesla z otcovského domu a muž jejího srdce si ji může vzít (za manželku). Jestliže někdo se po smrti svého otce vyspal v klíně své matky, upálí je oba. Jestliže někdo po (smrti) svého otce byl dopaden v klíně své nevlastní matky, jež porodila děti, tohoto člověka vypudí z otcovského domu.“ (Chammurapi § 154-158 in Klíma s. 133-134)

    Paralela k právnímu postavení Abrahamova syna Jišmaela (Gn 21:9-21)

    „Jestliže někdo, jehož rovnrodá manželka (mu) porodila děti a jehož otrokyně (mu) porodila děti, (jestliže) otec za svého života řekl dětem, jež mu porodila otrokyně „jste moje děti“ (a) přičtl je k dětem rovnorodé manželky, poté, když otec odejde za osudem, děti rovnorodé manželky a děti otrokyně se rozdělí rovným dílem o majetek otcovského domu; dědic, syn rovnorodé manželky, si vybere mezi podíly a vezme si (díl).“ (Chammurapi § 170 in Klíma s. 135)

    „Kdo uhodí svého otce nebo matku, musí zemřít.” (Ex 21:15)

    “Jestliže dítě udeřilo svého otce, utnou mu ruku.“ (Chammurapi § 195 in Klíma s. 138)

    „Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu.” (Ex 21:24)

    „Jestliže plnoprávný občan vyrazil oko plnoprávného občanu, vyrazí mu oko; jestliže zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost.“ (Chammurapi § 196-197 in Klíma s. 138)

    „Jestliže plnoprávný občan vyrazil zub plnoprávného občana, sobě rovného, vyrazí mu zub.“ (Chammurapi § 200 in Klíma s. 138)

    „Když někdo udeří do oka svého otroka nebo otrokyni a vyrazí mu je, v náhradu za oko ho propustí na svobodu. Jestliže vyrazí zub svému otroku nebo otrokyni, v náhradu za zub ho propustí na svobodu.” (Ex 21:26-27)

    „Jestliže vyrazil oko otroku někoho nebo zlomil kost otroka někoho, zaplatí polovinu jeho kupní ceny.“ (Chammurapi § 199 in Klíma s. 138)

    Citáty z Chammurapiho zákoníku uvádím podle překladu Josefa Klímy uveřejněného v knize Josef Klíma: Nejstarší zákony lidstva – Chammurapi a jeho předchůdci, Praha 1979.

    Středoasyrské zákony

    “Když se muži budou spolu rvát jeden s druhým a přistoupí žena jednoho, aby vyrvala svého muže z rukou toho, který ho bije, a vztáhne ruku a uchopí ho za ohanbí, bez slitování jí utneš ruku.” (Dt 25:11-12)

    “Jestliže žena zranila ve rvačce někomu varle, uříznou jí prst. Jestliže, ačkoli lékař (varle) ošetřil, také druhé se nakazí a zanítí (nebo) jestliže ve rvačce mu poranila i druhé varle, vytrhnou jí obě (prsní bradavky).” (Středoasyrské zákony, tabulka A, § 8 in Klíma s. 143)

    “Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích.” (Ex 21:22)

    “Jestliže někdo udeřil něčí dceru a způsobil jí potrat, jestliže byly podány důkazy a byl usvědčen, zaplatí 2 talenty cínu, dají mu 50 (ran) holí, plný měsíc bude konat nucené práce pro krále.“ (Středoasyrské zákony, tabulka A, § 21 in Klíma s. 145)

    Levirátní manželství:

    “Když budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého jinam, za cizího muže. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ženu právem švagrovství.” (Dt 25:5)

    “Jestliže někdo vylil olej na hlavu (něčí dcery) a přinesl kovové mísy (k hostině) a syn, kterému byla určena manželka, zemřel nebo uprchl, dá ji (jednomu) z ostatních synů, od nejstaršího k nejmladšímu, který má nejméně 10 let, tomu komu chce; jestliže otec zemřel a také syn, jemuž určili manželku, zemřel, ale je tu nejméně desetiletý syn zemřelého syna, vezme si ji za manželku; jestliže však synové (zemřelého) syna jsou mladší 10 let, otec dcery, chce-li, dá svou dceru (jednomu z nich) nebo, chce-li, vrátí dary rovným dílem. Nemá-li syna, cokoliv přijal, drahé kameny a vše co není požívatelné vrátí v původním množství; nevrátí, co je poživatelné.” (Středoasyrské zákony, tabulka A, § 43 in Klíma s. 151-152)

    Citáty ze Středoasyrských zákonů uvádím podle překladu Josefa Klímy uveřejněného v knize Josef Klíma: Zákony Asýrie a Chaldeje – pokračovatelé Chammurapiho, Praha 1985.

    Těch právních paralel v různých právních kodexech blízkovýchodních národů je pochopitelně ještě mnohem více. Máte-li zájem se s nimi seznámit, je jich celá řada uvedena např. v knize V. H. Matthewse a D. C. Benjamina: Old Testament Parallels – Laws and Stories from the Ancient Near East, New York/Mahwah, New Jersey 2006, s. 101-103:

    https://www.amazon.com/Testament-Parallels-Revised-Expanded-Third/dp/0809144352

    Existují však i mnohé další knihy, které se těmito nápadnými analogiemi zabývají.

    Takže o žádné absurdní tvrzení nejde, Izrael se v oblasti kasuistických právních norem právním systémům okolních národů až tak příliš nevymykal.

    Odpověď
  13. Ad pavel v

    Napsal jste:

    „Právní stát, tedy fungující justice, je alfou a omegou ideálního státu… Právo znamená dodržování pravidel. Pokud se vládce situuje do pozice člověka, který stojí nad právním řádem a nemusí pravidla dodržovat, nejde o právní stát. Právní stát není ani v případě, že pro nějakou část obyvatelstva obyvatelstva platí jiná pravidla než pro ostatní (židé v 3. říši).“

    Naivní představy o tom, že může existovat nějaký právní stát, v němž jsou všichni spokojeni, vyvrátil již před nějakými 2 400 lety Alkibiadés ve svém rozhovoru s Periklem. Už jsem ho dříve pod jiným článkem reprodukoval, ale nezbývá, než ho speciálně pro Vás zopakovat, když jste se z něj zatím nepoučil:

    „Alkibiadovi například ještě nebylo ani dvacet let, když prý měl se svým poručníkem Periklem, tehdejším vedoucím politikem athénským, tento rozhovor o zákonech:

    „Pověz mi, Perikle, mohl bys mi vysvětlit, co to je zákon?“ „Samozřejmě“, přisvědčil Periklés. „Tak mě o tom při bozích pouč,“ žádal Alkibiadés. „Slyšel jsem totiž chválit některé muže, že žijí podle zákonů, a myslím si, že si takovou pochvalu nezaslouží, kdo neví, co je to zákon.“

    „Není těžké dát ti odpověď, po které toužíš, Alkibiade,“ řekl prý mu na to Periklés, „když se chceš dovědět, co to je zákon. ZÁKONEM JE TOTIŽ VŠECHNO, NA ČEM SE NÁROD VE SHROMÁŽDĚNÍ PO PROZKOUMÁNÍ USNESL A V ČEM URČIL, CO SE MÁ DĚLAT A CO NE.“ „A soudí národ, že je třeba jednat dobře, nebo špatně?“ „Ovšem že dobře, chlapče, a ne špatně.“

    „A KDYŽ SE NESEJDE CELÝ NÁROD, ALE JEN PÁR LIDÍ, JAK TOMU JE V OLIGARCHII A USNESE SE NA NĚČEM, CO SE MÁ DĚLAT, CO TO JE?“ „Na čem se usnese státní moc, že to je třeba činit, a pak to vyhlásí, to všechno je zákon.“ „A KDYŽ NĚJAKÝ SAMOVLÁDCE VLÁDNOUCÍ OBCÍ PŘEDEPÍŠE OBČANŮM, CO JE TŘEBA ČINIT, I TO JE ZÁKON?“ „I to, co nařídí samovládce, který je u moci, i to se nazývá zákon.“ „A CO JE TO, PERIKLE, NÁSILÍ A NEZÁKONNOST? NENÍ TO SNAD TAKOVÝ STAV, KDY MOCNĚJŠÍ SLABŠÍHO NE TÍM, ŽE BY HO PŘESVĚDČIL, ALE NÁSILÍM DONUTÍ DĚLAT, CO ON SÁM POVAŽUJE ZA SPRÁVNÉ?“ „Myslím, že máš pravdu,“ řekl prý Periklés. „A když tedy samovládce nutí občany jednat, jak jim určil, aniž je přesvědčil, je to nezákonné?“ „Souhlasím s tebou,“ připustil Periklés, „a odvolávám své tvrzení, že je zákonem to, co nařídí samovládce, aniž by občany přesvědčil, že to je správné.“ „A co menšina, opírající se o svou moc, vyhlásí jako zákon, aniž by přesvědčila většinu o správnosti, prohlásíme to za násilí, nebo ne?“ „VŠE, CO NĚKDO BEZ PŘESVĚDČENÍ NUTÍ DRUHÉHO DĚLAT,“ ODPOVĚDĚL PERIKLÉS, „AŤ UŽ K TOMU DÁ PÍSEMNÝ PŘÍKAZ, NEBO NE, POVAŽUJI SPÍŠE ZA NÁSILÍ NEŽ ZA ZÁKON.“

    „NENÍ TADY SPÍŠ NÁSILÍM NEŽ ZÁKONEM TO, CO VYHLAŠUJE LIDOVÉ SHROMÁŽDĚNÍ JAKO ZÁKON NAD MAJETNÝMI LIDMI, ANIŽ JE PŘESVĚDČILO, JEN PROTO, ŽE MÁ V RUKOU MOC?“ „Milý Alkibiade,“ vyhnul se Periklés odpovědi, „v tvém věku jsem i já byl velmi obratný v takových debatách, i já jsem uvažoval a cvičil se v přemýšlení o takových věcech, o jakých, jak vidím teď uvažuješ ty.“ A Alkibiadés si povzdechl: „Kéž jsem se s tebou, Perikle, setkal tenkrát, když jsi byl v těchto věcech nejkovanější.“
    (Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, Praha 1972, s. 33-35)

    Zkrátka to, co považujete za právo, je lidem vždy vnuceno, ať už jedincem (monarchie, tyranie), nějakou menšinou (oligarchie) nebo většinou (demokracie). Vždy tedy jde o právo silnějšího. Právo silnějšího však není právem, nýbrž bezprávím.

    Právní stát by měl být založen na právu. Ale jak vzniká právo? No přece diktátem, jak neúprosně dokazuje právě Alkibiadés. Takže ani právní stát není ničím jiným než diktaturou. V případě demokracie pak diktaturou parlamentní většiny.

    V žádném státě na světě nemohou být uspokojeni všichni jeho obyvatelé, poněvadž každý stát se skládá z různorodých skupin socioekonomických, náboženských, etnických a tak dále. Zájmy těchto skupin jsou různé, často protichůdné. A vždy jsou ve státě, dokonce i ve státě sebevíce „právním“, zájmy nějakých skupin preferovány a zájmy jiných skupin upozaďovány, ať už otevřeně nebo skrytě.

    Napsal jste:

    „Když část obyvatelstva nesmí dělat, co ostatní, je to omezení jejich svobody. Právo a svoboda jedno jest. Svoboda ovšem není totéž, co zvůle – není dovoleno škodit. Stalo se módou svobodou opovrhovat. Slovo liberál se používá jako nadávka. Proč si někteří lidé svobody (práva, spravedlnosti) neváží?“

    Je-li někomu něco vnuceno, což právo je, jak jsem doložil výše, tak těžko může být svobodný. A také v demokracii a v právním státě musí člověk poslouchat i zákony, s nimiž bytostně nesouhlasí, které mu byly vnuceny diktátem parlamentní většiny. Žádnému člověku pochopitelně nekonvenují všechny zákony, a přesto je musí všichni pod sankcí poslouchat. Ani v demokracii ani v právním státě tudíž nikdo nemůže být svobodný.

    Napsal jste:

    „Rasismus s nacionalismem znovu přicházejí do módy. Už se neříká, že někteří lidé jsou méněcenní, říká se, že jsou nekompatibilní – je to eufemistické vyjádření téhož. Jinou formou rasismu jsou řeči, že multikulturalismus selhal. Má si Evropa nechat vnucovat od muslimů jejich manýry, jako například nerovnost mezi muži a ženami. Samozřejmě nemá. Každý člověk se buď přizpůsobí právnímu řádu, nebo musí odejít do jiné země, kde mu právní systém vyhovuje.“

    Jestliže se muslim v Evropě odmítá přizpůsobit jejímu právnímu řádu, pak je s evropskými hodnotami nutně nekompatibilní. S tím souhlasíte, když píšete, že se člověk buď přizpůsobí, anebo musí odejít do jiné země. Zároveň však tvrdíte, že pokud se o někom řekne, že je se zdejším právem a kulturou nekompatibilní, že je to jen eufemistické vyjádření rasistického postoje. Sám sebe tak usvědčujete z takto definovaného rasismu, když požadujete, aby byl člověk buď kompatibilní s evropským právním řádem, anebo odsud vypadnul. To samé totiž chtějí i ti Vámi zavrhovaní „rasisté“. Inu, máte v tom evidentně guláš…

    Odpověď
  14. Pane Ašere, dal jste si s tím hodně práce. Nicméně právě v těch citacích vidíme, že mezi nařízeními Chammurapiho a Mojžíše určité rozdíly jsou. Např. sr. Ex 21,26-27, kdy poškozený otrok má právní nárok vůči svému pánu; zatímco Chammurapi §199 ošetřuje jen právo vlastníka. Ona ta podobnost je dána do velké míry tím, že žádný civilizační kodex např. neglorifikuje zloděje a netrestá okradeného. Ale pochybuji, že Chammurapiho zákoník říká “ miluj svého bližního jako sebe samého “ Lv 19,18.
    Stejně se musím vymezit proti vašemu opakovanému tvrzení, že nemáme dělat to, co nedělali Ježíš a apoštolé. Jednak se jednalo o krátkou dobu několika desetiletí a navíc vznikající křesťanství nemělo sil se angažovat třeba ke zrušení otroctví. Přitom je zcela logické, že když křesťanství prostoupilo společností, ke zrušení otroctví došlo. Jak dokládá Rodney Stark, zatímco ekonomika Evropy 1. století byla poháněna otroky, o tisíc let později již místo otroků pracovaly vodní a větrné mlýny, inovace v zemědělství a stavitelství. Stejně tak se mohou dnes křesťané angažovat v právu, školství, ba i té politice. Jen to nesmí přepísknout a Krista ve svém životě odsunout na druhou kolej.
    Všem přispěvatelům doporučuji zkrátit sáhodlouhé příspěvky a raději přezkoumat, zda jste skutečně přijali Ježíše jako svého Pána a činili pokání ze svých hříchů. M. Pinkas

    Odpověď
  15. to P. Ašer

    „V žádném státě na světě nemohou být uspokojeni všichni jeho obyvatelé, poněvadž každý stát se skládá z různorodých skupin socioekonomických, náboženských, etnických a tak dále. Zájmy těchto skupin jsou různé, často protichůdné. A vždy jsou ve státě, dokonce i ve státě sebevíce „právním“, zájmy nějakých skupin preferovány a zájmy jiných skupin upozaďovány, ať už otevřeně nebo skrytě.“ – konec citace
    ———————————————————-
    Na rozdíl od vás já říkám, že všichni obyvatelé státu uspokojeni být mohou. Mají totiž jeden společný zájem, který stojí vysoko nad jejich partikulárními zájmy. Je to svoboda, totiž rovnost před zákonem. Zákon nikdy není dokonalý, nicméně je limitován ústavou, která brání přijetí zákona, který by utiskoval menšiny. Takový zákon ústavní soud zruší. Ústavní soud stojí nad zlovůlí parlamentu.

    Nacisté i komunisté měli utlačovatelské zákony. Neměli však ústavní soud. O právním státě se nedalo mluvit.

    Řecká demokracie byla úplně jiná než ta naše. Chyběl jí nejdůležitější pilíř moci – na parlamentu nezávislé soudy. Proto souhlasím, že měl Alkibiadés ve sporu s Periklem pravdu. Mluvili však spolu o něčem úplně jiném, než my.

    Křesťané tvrdí, že právo pochází od Boha. Bůh řekl lidem, co je spravedlivé. Podle ateistů Bůh není a o tom, co je spravedlivé, rozhoduje člověk. Je-li tomu tak, pak není žádný univerzální základ práva, ale rozhodují zájmy. Vy, pane Ašere, mluvíte o zájmech. Proto nevěřím, že jste křesťan.

    Odpověď
  16. Ad Mirek P.

    Napsal jste:

    „Pane Ašere, dal jste si s tím hodně práce. Nicméně právě v těch citacích vidíme, že mezi nařízeními Chammurapiho a Mojžíše určité rozdíly jsou. Např. sr. Ex 21,26-27, kdy poškozený otrok má právní nárok vůči svému pánu; zatímco Chammurapi §199 ošetřuje jen právo vlastníka.“

    Jak už jsem napsal, někdy je Mojžíšův zákon v kasuistických právních normách měkčí než zákoníky okolních národů, někdy je však tvrdší. Mnou citované právní normy však vykazují signifikantní podobnost, což nelze popřít.

    Pár příkladů norem, kdy je Mojžíšův zákon tvrdší:

    Mojžíšův zákon je tvrdší než Středoasyrské zákony např. v Dt 25:11-12, kde je už za pouhé uchopení varlat (LXX: δίδῠμοι) protivníka ženina muže, ve snaze pomoci tím svému muži, žena potrestána utnutím ruky, zatímco ve Středoasyrských zákonech, tabulka A, § 8 je jí uříznut pouze prst, a to až poté, pokud došlo ke zranění varlete. Mojžíšův zákon oproti Středoasyrským zákonům obsahuje navíc výslovně zákaz slitování se nad takto se provinivší ženou (srov. stejná hebr. formulace v Dt 19:13; Iz 13:18; Ez 8:18; 9:1).

    Tvrdší než Chammurapiho zákoník je Mojžíšův zákon v otázce dlužního otroctví. Zatímco podle Chammurapiho musel být takový otrok propuštěn čtvrtého roku (§ 117), podle Mojžíše musel být propuštěn až sedmého roku (Ex 21:2-3). Toto otroctví tak v Izraeli trvalo déle než v Bábelu.

    Tvrdší než Chammurapiho zákoník je Mojžíšův zákon i v otázce trestání cizoložství. Zatímco Chammurapi ponechává podvedenému manželovi možnost svou cizoložnou ženu omilostnit a nechat ji na živu (§ 129), Mojžíš takovou možnost podvedenému manželovi nedává, neboť přednější je odstranění zla z Izraele (Dt 22:22).

    Chammurapiho zákoník je rovněž, dnes by se řeklo, „genderově vyváženější“ než Mojžíšův zákon, neboť právo na rozvod přiznává i ženě (§ 143), pokud je ponižována svým manželem, ač se ničeho špatného nedopustila, zatímco Mojžíšův přiznává právo na rozvod jen muži (Dt 24:1).

    Napsal jste:

    “Ale pochybuji, že Chammurapiho zákoník říká “ miluj svého bližního jako sebe samého “ Lv 19,18.“

    Takový příkaz v Chammurapiho zákoníku nemůžete nalézt už z toho prostého důvodu, že v tomto zákoníku nejsou mravní normy formulovány apodikticky, nýbrž kasuisticky. Ale apodiktický příkaz Mojžíšova zákona “milovati budeš svého bližního jako sebe samého“ je stejně pouze výrazem izraelského ethnocentrismu, jak vyplývá z jeho kontextu: „Nebudeš se mstít synům SVÉHO LIDU a nezanevřeš na ně…” A proto jeho dodržování podle Ježíše ke vstupu do Božího království nemůže stačit (Mt 5:43-44), poněvadž ještě nedělá z lidí syny nebeského Otce (Mt 5:45). K tomu je zapotřebí teprve láska k nepřátelům, ne pouze ke svým soukmenovcům či jinak blízkým lidem (srov. Mt 5:46-47). Příkaz milovat bližního svého jako sebe samého tak nepřesahuje spravedlnost zákoníků a farizeů (Mt 5:20), kteří ostatně tento příkaz dobře znali (Mk 12:33).

    Napsal jste:

    “Stejně se musím vymezit proti vašemu opakovanému tvrzení, že nemáme dělat to, co nedělali Ježíš a apoštolé. Jednak se jednalo o krátkou dobu několika desetiletí a navíc vznikající křesťanství nemělo sil se angažovat třeba ke zrušení otroctví. Přitom je zcela logické, že když křesťanství prostoupilo společností, ke zrušení otroctví došlo.“

    Těch pár desetiletí rané církve zachycených v Novém zákoně je dostačující k tomu, abychom chápali, že jako následovníci Krista a apoštolů se máme věnovat zvěstování Božího království, a ne vylepšování tohoto světa. Ježíš ani apoštolové, nikdo z nich ani slovem nenaznačil, že bychom se měli nějak veřejně angažovat na nápravě politických, právních, ekonomických, technických aj. poměrů tohoto světa. O všenápravu světa usiloval Komenský, nikoli však prvotní křesťané, kteří nespatřovali svou vlast na této zemi, kde jsou jen cizinci, nýbrž po vzoru praotců vzhlíželi k vlasti nebeské (Fp 3:20; Žd 11:13-16).

    Tady jde o principy, ne pouze o to, že Ježíš a apoštolové něco nedělali, čímž zanechali příklad, že to nemáme dělat ani my. Např. Ježíšem vyslovený princip:

    „Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.” (Mt 6:33)

    Jádrem politiky je zabezpečit jídlo, oděv, bydlení atd. O to se však starají pohané (Mt 6:32), ne křesťané, kteří mají hledat Boží království a spoléhat na to, že to, co potřebují, jim bude Bohem přidáno. Pokud by se stejně jako pohané starali o politiku, kde jsou podle běžného mínění peníze až na prvním místě, sloužili by dvěma pánům, což podle Ježíše nelze (Mt 6:24). Nelze sloužit Bohu i mamonu. Nelze zároveň spoléhat na to, že si živobytí zajistíme svou politickou angažovaností a zároveň na to, že nám naše potřeby budou přidány Bohem jestliže se budeme prioritně starat o věci Božího království a jeho spravedlnosti. Takže ten, kdo se politicky angažuje v tomto světě, zpronevěřuje se tomuto Ježíšovu principu.

    Podobný princip nalezneme u apoštola Pavla:

    “Jestliže jste tedy s Kristem vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na pravici Boží. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi.” (Kol 3:1-2)

    Máme se tedy obírat věcmi nebeského království, nikoli věcmi pozemskými. Nemáme se rozptylovat politickými nesváry a morálními nešvary tohoto světa.

    Tento princip Pavel potvrzuje i na jiném místě:

    “Snášej spolu se mnou útrapy jako dobrý voják Krista Ježíše. Žádný voják ve službě se nezaplétá do záležitostí každodenního života, aby se zalíbil tomu, kdo ho na vojnu najal.” (2 Tm 2:3-4)

    A politika bezesporu je záležitostí každodenního života, zatímco ten, kdo následuje Ježíše, je jeho dobrým vojákem, který se do ní nezaplétá.

    Dalším principem je:

    “Nebuďte zapřaženi do cizího jha s nevěřícími. Neboť co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké je společenství světla s tmou? Jaký je souzvuk Krista s Belialem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím?” (2 K 6:14-15)

    Ten, kdo táhne společné jho, ať už jako volič nebo straník, s pravičáky či s levičáky, s demokraty či s fašisty, pořád táhne společné jho s nevěřícími. A právě to křesťané nemají dělat.

    Ve své argumentaci tudíž nejsem odkázán pouze na argumentum e silentio, tedy na to, že Nový zákon mlčí o tom, že by se Ježíš a apoštolové nějak politicky angažovali, což by někdo mohl napadnout tím, že tato jejich politická pasivita byla platná jen pro omezenou dobu rané církve, která vyhlížela brzký konec, nýbrž mohu argumentovat obecnými principy, které Ježíš a apoštolové vyslovili a které jsou platné po celou dobu, dokud bude trvat tento svět, v němž nepřebývá spravedlnost (2 Pt 3:13).

    Také nejde o to, zda křesťané v novozákonní době měli nebo neměli dostatek sil čili politickou moc odstranit otroctví. I když ji samozřejmě neměli, tak pokud by otroctví považovali za něco špatného, tak by to určitě napsali. Podobně jako např. apoštol Pavel napsal, že samcoložníci nezdědí Boží království (1 K 6:9). Ve výčtu těch, kdo nezdědí Boží království na citovaném místě však nenajdeme majitele otroků. Nenajdeme je ani v katalozích neřestí na jiných místech NZ (Ga 5:19-21; Ef 5:5; 1 Tm 1:9-11; Zj 22:15). Přitom sodomie („homosexualita“) byla mezi Řeky běžná stejně jako otroctví. Křesťané nedisponovali žádnou politickou mocí k jejímu odstranění, přesto však psali, že je s následováním Ježíše neslučitelná (1 K 6:9; 1 Tm 1:10). Kdyby tedy vlastnění otroků považovali za něco neslučitelného s následováním Krista, tak by o tom zajisté napsali tak jako napsali o sodomii. Sodomie byla v řecké kultuře normální, a přesto Pavel napsal, že sodomité nezdědí Boží království. Kdyby si Pavel myslel, že otroctví, které bylo v řecké kultuře rovněž normální, je podobně špatné jako sodomie, tak by napsal, že ani majitelé otroků nezdědí Boží království. Ale nic takového nikde nečteme. Naopak, Pavel předpokládá, že i majitelé otroků mohou být dobrými křesťany:

    „A vy, páni, jednejte s nimi také tak a zanechte vyhrůžek; vždyť víte, že jejich i váš Pán je v nebesích a že u něho není přijímání osob.” (Ef 6:9)

    “Páni, prokazujte otrokům, co je spravedlivé a správné; vždyť víte, že i vy máte Pána v nebi.” (Kol 4:1)

    “Snad právě proto byl pryč na chvíli, abys jej navždy přijal nazpět – ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, jako milovaného bratra. Je obzvláště drahý mně, ale tím víc tobě: i jako člověk, i jako bratr v Pánu.” (Fm 15-16)

    Takže být majitelem otroků a přitom být dobrým křesťanem, to se v Novém zákoně nevylučuje, zatímco být sodomitou a přitom být dobrým křesťanem, to se vylučuje (1 K 6:9). Zrušení otrokářského společenského zřízení tedy není nutným vyústěním Nového zákona. Církev fungovala efektivně i v otrokářském prostředí, kde i někteří křesťané vlastnili otroky.

    Napsal jste:

    „Všem přispěvatelům doporučuji zkrátit sáhodlouhé příspěvky a raději přezkoumat, zda jste skutečně přijali Ježíše jako svého Pána a činili pokání ze svých hříchů.“

    Důvodem mého sáhodlouhého příspěvku bylo obvinění pana Adamce, že mé tvrzení, že Izrael měl řadu analogických právních norem jako okolní starověké národy, je absurdní. Abych dokázal, že toto mé tvrzení absurdní není, některé právní paralely jsem zde musel vypsat, jelikož nepředpokládám, že čtenáři tohoto webu mají po ruce potřebnou odbornou literaturu, v níž by si mohli znění těchto zákonů ověřit, pokud bych jen odkázal na příslušné paragrafy a přímo tyto právní normy necitoval.

    Odpověď
  17. Ad pavel v

    Napsal jste:

    „Na rozdíl od vás já říkám, že všichni obyvatelé státu uspokojeni být mohou. Mají totiž jeden společný zájem, který stojí vysoko nad jejich partikulárními zájmy. Je to svoboda, totiž rovnost před zákonem.“

    Lidé tohoto světa se sice zajímají o svobodu, ale obvykle pouze o svobodu svoji, aby mohli prosazovat pokud možno bez překážek své zájmy. Svoboda jiných lidí a jejich zájmy jsou jim veskrze lhostejné, pokud nekříží jejich zájmy. Pokud ano, pak jsou jim přímo protivné. Netouží po tom, aby si byli rovni, nýbrž po tom, aby nad jinými ve jménu svých zájmů dominovali. Příliš si lidi tohoto světa, kteří jsou mrtví ve svých vinách a hříších (Ef 2:1.5), idealizujete. Na rovinu to kdysi přiznal Henry Kissinger: „Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, jen zájmy.“ Mezi individuy platí totéž egoistické zaměření, které platí mezi státy.

    Napsal jste:

    „Zákon nikdy není dokonalý, nicméně je limitován ústavou, která brání přijetí zákona, který by utiskoval menšiny. Takový zákon ústavní soud zruší. Ústavní soud stojí nad zlovůlí parlamentu.“

    A ústava snad dokonalá je? Vnikla přece úplně stejně jako běžné zákony – tzn. diktaturou většiny ( v případě ústavních zákonů většiny třípětinové). Menšiny jsou utiskovány bez ohledu na to, že je v ústavě formálně deklarovaná ochrana menšin (čl. 6). Např. sodomité se cítí utiskováni tím, že nemohou uzavřít manželství, stejně tak se mohou cítit utiskováni zastánci polygamie či incestu, kterým je rovněž manželství zapovězeno, incest je navíc ještě k tomu trestným činem, utiskováni se mohou cítit barvoslepí, poněvadž se nemohou stát držiteli řidičského průkazu atd. atd.

    Ústavní soud se musí řídit ústavou, která nevznikla nijak jinak než zase jen diktaturou většiny. Ústava nespadla z nebe. Takže až tolik nestojí nad zlovůlí parlamentu, když se musí řídit tím zlovolným parlamentem vytvořeným základním zákonem. 😉

    Ústavní soudci jsou jmenováni prezidentem zvoleným na základě diktatury většiny se souhlasem většiny senátorů zvolených opět na základě diktatury většiny (§ 6 zákona č. 182/1993 Sb.).

    A ústavní soud dochází ke svým nálezům zase jen na základě diktatury většiny:

    „Rozhodnutí pléna je přijato, jestliže se pro ně vyslovila většina přítomných soudců. Jde-li však o rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a), g) a h) a čl. 87 odst. 2 Ústavy nebo o rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, je přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců.“ (§ 13 zákona č. 182/1993 Sb.)

    „(1) Nezíská-li postupem podle § 20 většinu hlasů žádný z návrhů na rozhodnutí ve věci samé, postoupí předseda senátu věc bez zbytečného odkladu k rozhodnutí plénu [§ 11 odst. 2 písm. h)].“ (2) V ostatních věcech rozhoduje při rovnosti hlasů v senátu hlas předsedy.“ (§ 21 zákona č. 182/1993 Sb.)

    Vy si neuvědomujete, že se pořád točíte v kruhu? Když chcete korigovat diktaturu většiny („zlovůli parlamentu“), tak skončíte u orgánu, který je zase založen na jen na diktatuře většiny a diktaturou většiny rozhoduje – totiž u ústavního soudu.

    Napsal jste:

    „Nacisté i komunisté měli utlačovatelské zákony. Neměli však ústavní soud. O právním státě se nedalo mluvit.“

    To je otázka náhledu. Sodomité a další mnou výše zmiňovaní si mohou myslet, že i dnes máme v našem právním řádu utlačovatelské zákony. A to i přes existenci ústavního soudu.

    Napsal jste:

    „Řecká demokracie byla úplně jiná než ta naše. Chyběl jí nejdůležitější pilíř moci – na parlamentu nezávislé soudy. Proto souhlasím, že měl Alkibiadés ve sporu s Periklem pravdu. Mluvili však spolu o něčem úplně jiném, než my.“

    To máte pravdu, poněvadž naše zastupitelská „demokracie“ založená na soutěži politických stran nemůže být z hlediska athénské demokracie označována za demokracii. Je to jen obyčejná oligarchie.

    A pokud jde o srovnání soudů ve starověkých Athénách a u nás, náš ústavní soud je konstituován na základě diktatury většiny úplně stejně jako parlament. V athénské demokracii byly tamější soudy (dikasteria) rovněž založeny na diktatuře většiny, nicméně tím, že soudcové byli každodenně losováni z penza laických uchazečů o tuto funkci (v Athénách neexistovali profesionální soudcové), aby se na nadcházející proces nemohli v něčí prospěch připravit či nechat se uplatit, byly rozhodně nezávislejší než naše obecné soudy složené ze stabilních profesionálních soudců a stabilních přísedících, byly rovněž nezávislejší než náš soud ústavní, který je rovněž složen ze stabilních (na dobu 10 let jmenovaných) profesionálních ústavních soudců.

    Napsal jste:

    „Křesťané tvrdí, že právo pochází od Boha. Bůh řekl lidem, co je spravedlivé. Podle ateistů Bůh není a o tom, co je spravedlivé, rozhoduje člověk. Je-li tomu tak, pak není žádný univerzální základ práva, ale rozhodují zájmy. Vy, pane Ašere, mluvíte o zájmech. Proto nevěřím, že jste křesťan.“

    Právo pochází od Boha, nikoli však lidské právo. Nebo snad chcete tvrdit, že se naše ústava nebo nějaký náš zákon dovolává nějakého Božího nařízení? Ne, lidské právo vzniklo pouze na základě konsensu nějaké skupiny duchovně mrtvých hříšníků (Ef 2:1.5), která ho vnutila ostatním. Proto často tak flagrantně odporuje v bibli zjeveným Božím nařízením.

    A já právě proto jakožto křesťan nevěřím ve spravedlnost tohoto světa, stejně jako v ní nevěřil apoštol Pavel, který en bloc nazývá pohanské soudce nespravedlivými (1 K 6:1) a jako v ní nevěřil Ježíš, který soudce ze svého podobenství rovněž označuje za nespravedlivého (L 18:6). Takže ani jeden z nich neměl důvěru ve spravedlnost tohoto světa. Proto ani křesťané v ní nemohou mít důvěru. Pokud ji přesto máte a oháníte se pořád nějakými ústavními soudy a podobnými ďáblovými vějičkami, pak to nejsem já, kdo není křesťanem, když nevěřím ve světskou spravedlnost, nýbrž zjevně Vy…

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář