Když jsem se přestěhoval do Jeseníku, pozval jsem starší sboru, aby promodlili můj nově nabytý byt. Když jsem ho kupoval od předchozí majitelky, pozval jsem ji na oběd do restaurace a ptal jsem se, kdo v tom bytě bydlel dříve. Naštěstí se nijak nepídila, proč mě to zajímá, takže jsem to nemusel vysvětlovat.
Pokusím se v tomto článku vyjádřit názor na určité věci, které mají duchovní význam, ale u kterých musíme dávat pozor na dvojí nebezpečí – mohli bychom určité úkony podcenit, nebo naopak přecenit.
Nicméně zpět k promodlování bytu. Vím o jednom domě v jisté pražské čtvrti – jde o velký činžák postavený v meziválečných letech – v němž došlo od konce druhé světové války do sedmdesátých let ke dvěma vraždám a třem sebevraždám. Poslední z oněch sebevražd se odehrála v bytě jedné mé známé. Mladá dívka spolykala nějaké prášky.
Když se oné známé narodila holčička, měla od dvou let podivné záchvaty – začala se dusit. V nemocnici nic nezjistili. Když se to opakovalo, doporučili mamince, aby s dcerkou trávila hodně času v horách nebo u moře. Později jsem zjistil, že ona dívka, která spáchala sebevraždu, spolykala prášky, které zablokovaly dýchání a ona se v podstatě udusila.
Náhoda? Možná ano. Ale od té doby jsem se setkal vícekrát s podobnými jevy, než abych nad nimi mávl rukou. Jsou místa, která jsou prokletá, a místa, která jsou požehnaná. Vzpomeňme na proroka Elíšu, který nasypal sůl do pramene vody, která ničila život obyvatelům Jericha. I to bylo kdysi prokleto a kletba se po mnoha letech naplnila (viz 1Kr 16,34). Ano, na místech či předmětech mohou nějakým způsobem ulpět hříchy předků nebo předchozích majitelů. A my máme autoritu rušit skutky ďáblovy, podobně jako je rušil Pán Ježíš (1J 3,8).
Nyní z jiného soudku: Když někteří lidé přijdou ke Kristu a zjistí, že v jejich životě nebo v životě jejich předků existuje nějaká spoutanost, jsou vedeni k tomu, aby vyznávali jednak svůj hřích, jednak hříchy předků. I tato praxe může být nejen legitimní, ale i blahodárná.
Tento článek ale píšu zejména pro to, abych varoval před extrémy. Tyto věci můžeme přecenit – nebo podcenit.
Tak třeba při vysvěcování bytu není třeba zjišťovat, zda jeho předchozí majitel nemluvil vulgárně nebo zda se v dotyčném bytě jeho synovec nedopustil cizoložství. Nesnažme se být předuchovnělí. Moje maminka, která během svého života udělala s předuchovnělostí některých křesťanů negativní zkušenosti, v této souvislosti citovala verš z knihy Kazatel (7,16 Kr.): „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“
Na druhé straně, pokud v předmětném bytě bydlel pasák, který provozoval nevěstinec, pak bych si kladl otázku, zda se tam vůbec stěhovat.
V této souvislosti potřebujeme dar rozlišování. Pokud šlo o byt mé zmíněné přítelkyně, radil jsem jí, ať se odstěhuje. Tuto radu nepřijala a po třech letech sama zemřela ve věku čtyřiceti let. V jiných případech jsem měl naopak jistotu, že určitý byt nebo dům můžeme promodlit a „zabrat pro Ježíše“. Je ale důležité, aby ho obývali lidé, kteří chtějí žít s Bohem. Tyto věci nefungují nějak magicky. Pokud někdo žije ve vzpouře proti Bohu, může nechat byt vysvěcovat, kolikrát chce, a ono to nebude fungovat. Bohu záleží především na našem srdci, ne na našem bytě.
Podobně potřebujeme dar rozlišování, když promodlujeme minulost nějakého člověka. Opět je zde dvojí nebezpečí: přecenění a podcenění. Slyšel jsem o lidech, kteří promodlovali svůj život nebo život druhých do desátého pokolení – o tom se domnívám, že jde o úlet. Pokud ale jde o „dědictví marnosti“ po rodičích či prarodičích, pak by byla chyba to nepromodlit. Jen je třeba tomu dobře rozumět: Jedna věc jsou hříchy, kterých jsem se dopustil já sám. Tam nesu vinu, tam musím činit pokání. Druhá věc jsou hříchy mých předků. Tam vinu nenesu, nicméně nesu důsledky hříchů mých předků, a v Písmu Bůh říká, že bude stíhat vinu otců na synech do třetího či čtvrtého pokolení (dále do minulosti bych tedy nechodil). Od hříchů předků se mohu oddělit, mohu je vyznat, ale nemohu se z nich kát stejným způsobem, jako se mám kát z hříchů vlastních.
Při těchto úvahách je třeba rozumět tomu, kam až sahá naše autorita. Uvedu příklad: Větší rodinný domek vlastní dohromady čtyři majitelé, z nichž jeden je biblicky věřící křesťan, zatímco další tři jsou nevěřící a jeden z nich je ještě k tomu člověk, kterého bych nazval „deklarativním hříšníkem“, tedy člověk, který ví, že hřeší, a ještě si z toho dělá legraci. V takovém případě křesťan nemá autoritu nad celým domem. Jistě, může se za něj modlit, může se modlit za svou ochranu, ale nemá autoritu modlit se za očištění celého domu. Musel byl další majitele vyplatit.
Všechny tyto a jim podobné úkoly ovšem mají smysl, jen když člověk žije v poslušnosti a pěstuje zdravé duchovní návyky: Čte Písmo, modlí se a našel své místo v Božím lidu.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 28. října 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
24 Komentáře
Konečný Fr.
Vysvěcování bytu mi přijde nebiblické stejně jako žehnání volů nebo piva. Beton nemůže být svatý nebo nesvatý.
Olga Nedbalová
Trefa do černého, pane Konečný. Já bych se ještě zeptala, pokud tedy nebrat byt po pasákovi, po tom, kdo krátí daně, stahuje si do PC programy na černo, byt mít mohu? Přijde mi také hodně nebiblické dělit lidi na hříšníky nenapravitelné (pasák) a napravitelné (80% OSVČ). Ale vážně, existuje duchovní svět a spojit se s ním mohou i dokonce i nevěřící. Ale Bible nás důrazně varuje před těmito praktikami. Trochu mi to připomnělo debatu u nás ve sboru ohledně vína při Večeři Páně – červené nebo bílé. Červené přece více připomíná krev, tak by snad bylo vhodnější. Debatu ukončila jedna sestra docela rázně – když červené víno ukápne na bílý ubrus na Stole Páně, kdo to má prát. Takže odteď jen bílé víno. A k svatosti místa – to místo je svaté díky přítomnosti svatého člověka. Dokonce i z míst vyloženě nesvatých (koncentrační tábory) šly zvěsti o lidech, díky kterým se tato místa proměnila na místa milosrdenství a soucitu.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Myslím, že podporu najdeme ve SZ, kde některá města měla být zničena jako klatá. Dále v tvrzení SZ, že lid modloslužbou a prolitou krví nejen urážel Hospodina, ale také „poskvrnil zemi“.
EVA URBANOVÁ
Tak naopak.Světit,Po 5 .stěhování svůj byt vždy zasvěcuji Ježíši a stavím pod krev Páně jako Mojžíš domy bratří v Egyptě.Snad díky tomu jsme všichni ve zdraví přežili různá ,,dopuštění“.Vykradení,vytopení,netopení v mrazech a pod.
Mikul
jednoduchá odpověď,podle Tvé víry se staň.Problém nastane ve chvíli kdy toto praktikuje tzv. vedoucí a všechny jeho ovce to bez přemýšlení(víry) začnou opakovat po něm.Pak se mnozí diví,že výsledek je 0.
Olga Nedbalová
Pokud je výsledek 0, tak to ještě není tak špatné. Ale co když výsledek bude záporný místo kladný? Celé mi to zavání ezoterikou. Ježíš v Novém zákoně svěcení míst nikde nedoporučuje, nebo se mýlím? Opravdu si nejsem jistá, ale celé se mi to nezdá
Eva Hájková
Já jsem mnohokrát přemýšlela o tom, co je psáno ve Skutcích 18: „Bůh konal skrze Pavla neobvyklé mocné činy. Lidé dokonce odnášeli k nemocným šátky a zástěry, kterých se dotkl, a zlí duchové je opouštěli.“
Nezavání to tak trochu vírou v relikvie? Démoni se polekali šátků a zástěr… Byla na nich snad nějaká „svatá“ energie?
Nebyli ti démoni nakonec v duších samotných věřících? A když tito pevně uvěřili, že démoni zmizí, tak oni zmizeli? Samozřejmě z toho nijak neplyne, že by takoví démoni nebyli dostatečně reální na to, aby mohli páchat škody.
Olga Nedbalová
Nevím, paní Hájková. Pokud si vybavuji, tak ani Komenský, Hus, Luther, Kalvín atd. o tomto nijak nehovořili. Ano, v SZ se prokletá místa uvádějí, ale myslela jsem si, že Ježíš svou obětí tyto hříchy smazal a máme s ním Novou smlouvu. Nechci se do toho moc zaplétat, nejsem teologický zdatná, jen mám z toho divný pocit. Jako z Pandořiné skříňky.
Petra R. Kaprálová (PRK)
Souhlasím s učením Dana Drápala v tomto bodě.
Otakar Vožeh
Nevím, komu adresovat svůj příspěvek, redakci nebo autorovi článku. Nejenže s milým autorem zásadně nesouhlasím, připadá mi navíc velmi lehkovážné až nezodpovědné zveřejňovat takové učení bez jasného biblického podkladu. Názor je jedna věc, věroučná výuka je něco jiného.
Jaroslav Rada
Vzhledem k tomu, že snad jen s vyjimkou Petry R. Kaprálové jsou vesměs všechny ostatní reakce na článek odmítavé, chtěl bych připomenout skvělé svědectví Pavola Streža z Dolného Kubína (na KChK 2016), kde až s matematickou přesností byly ve všech domech ukradených Židům před 70-ti lety samé hříšné podniky, hospody, noční kluby, pornoshopy, herny a pod. P. Strežo přijal z Ducha svatého, že duch vandalizmu a zlodějství se usadil v těch ukradených domech a způsoboval dodnes zločinnost mládeže v nočních hodinách na náměstí Dolného Kubína.
Svědectví ovšem vrcholí tím, jak intenzivní (a kolektivní) zástupné vyznávání hříchů svých otců před 70-ti lety přivodilo krach některých podniků a výrazné snížení nočního vandalismu v centru města, až si toho všimli i jeho oficiální zastupitelé.
Protože to není ke shlédnutí na YouTube, umístil jsem pro zájemce na FB stránku Aktualizace Evangelia krátký zvukový úryvek (7 min.) z tohoto svědectví.
Olga Nedbalová
A nelze obrácení lidí dosáhnout i pod vedením Ducha svatého, viz. návod níže od Jana Hellera? Je to bezpečnější a biblicky více ověřená cesta. Problém opravdu může nastat, pokud se těchto duchovních praktik ujme někdo, kdo nemá patřičnou duchovní autoritu. Ano, vím, že cesta, kterou nabízí Jan Heller, je cesta následování kříže a vypadá náročně a navíc nudně. Vysvětit určité místo je na první pohled lákavější a jednodušší cesta. Ale opakuji, před vymítáním zlých duchů a obdobnými ezoterickými praktikami bych se měla na pozoru. To, že fungují, nemusí znamenat, že jsou od Krista. Co když se v tomto angažují jiné duchovní bytosti? Já sama bych mohla říci, že máme v rodině zátěž. Můj pradědeček byl Žid a byl v roce 1918 vyhnán při Holešovském pogromu (samozvaní hrdinové se rozhodli, že Židé spolupracovali s Němci, a tudíž nemají co v nové republice dělat). ALE nikdy by mě nenapadlo, tento čin vyčítat pravnukům těchto lidí. Já sama, před Kristem hříšná a Jeho milostí spasená, rozhodně nebažím po krvi těchto lidí. Navíc jim nemám co odpouštět, mně osobně nikdo z nich neublížil. A pevně věřím Ježíši, že On sám to má nejlépe ve Svých rukou a On sám rozhodne, kdo bude spasený.
Otakar Vožeh
Svědectví člověka má svoji úlohu a váhu, ale jen omezenou. Měřítkem musí být Boží slovo.
Olga Nedbalová
Děkuji bratře Vožehu a jsem moc ráda, že se po dlouhé době zase zapojujete do diskuse. Jak jsem psala výše, nejsem teologicky zdatná. Ale na pomoc jsem si vzala knihu od Jana Hellera – Stezka ve skalách. Jan Heller byl vynikající biblista, znalec Starého zákona, přednášel na Teologické fakultě UK nejen evangelickým studentům, ale byl vyhledávaný i mezi katolickými studenty. Budu citovat z kapitoly Prosba o Ducha. Protože se myslím, že člověk, na kterém spočine Duch Svatý, bude posvěcovat jakékoliv místo, aniž by přitom musel vykonávat další rituály. Základem k tomuto kázání je Žalm 51, prosba Davida o stvoření čistého srdce, obnovení a utvrzení Ducha svatého.
„Ale kdo má Ducha? Či lépe: Komu byl darován, koho vede? Odpověď je docela prostá: Toho, kdo se trápí sám nad sebou, nad svou nedostatečností i nad svými vinami, kdo začíná od břevna ve svém vlastním oku, kdo neví, jak Bohu zaplatit za své dluhy, komu je těžko z toho, co promeškal, způsobil a zavinil.
A pro toho teď kážu, i kdyby tu seděl jediný. Všichni ostatní mohou přestat naslouchat. Milý bratře, milá sestro, ty sám nad sebou ztrápený, ztrápená, ty, který odmítáš lacinou útěchu, že se to všechno časem spraví a že zítra bude zase dobře, ty, který se trápíš, protože nedokážeš napravit, co jsi zavinil, pro tebe je v bibli důležitá zpráva. A já tě velice prosím, dávej pozor, aby ti neunikla, abys jí porozuměl. Bible říká, že člověk se nemůže začít trápit sám nad sebou, jen tak z ničeho, tedy sám ze sebe. Nad ostatními ano, ale sám nad sebou, to jest nad vlastní vinou nikoli.
A tu se musíme zeptat. Jak je to možné, že někdo cítí ve své bídě a ve svých nesnázích jen hněv a zoufalství, kdežto jiný svou vlastní vinu? To je zázrak. Dílo Ducha svatého. Kdo se opravdu trápí nad svou vinou, v tom už Duch svatý započal své dobré dílo, o němž máme zaslíbení, že je neopustí, ale dokoná. Trápit se nad svou vlastní vinou je nejnadějnější věc na světě. Moci se s Davidem modlit jeho kající modlitbu, žalm 51, to je výsada těch, jejichž srdcí se dotkl Duch svatý a které si vede do království. Oni jsou blahoslavení chudí duchem, jejichž je království nebeské, oni jsou ti blahoslavení lkající, kteří budou potěšeni, oni jsou ti blahoslavení lačnící, kteří budou nasyceni Boží spravedlností (Mt, 3-6)Podobně vyznává žalmista: Já pak v spravednosti spatřovati budu tvář tvou, nasycen budu obrazem tvým, když se procitnu (Ž 17,15).
Co říci sebespokojeným? Možná jen otázku: Uvaž, jak dlouho s tím vystačíš. Možná až do smrti. Ale vystačíš s tím i ve smrti? Odpovědět musí tvé svědomí, ne my. Ale pro ty, kdo už svou sebespokojenost ztratili a trápí se nad sebou, nad svými vinami a hříchy, má bible důležitou zprávu: Modlíš-li se: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože a ducha přímého obnov ve mně,“ Bůh ti dá čisté srdce a přímého ducha, nezamítne tě od své tváře a neodejme ti svého svatého Ducha, kterým tě už přivedl k jediné užitečné lítosti a jedinému užitečnému smutku, ale ne proto, abys v nich setrval, nýbrž proto, abys mohl vejít do pravé radosti, kterou nemění čas a jeho běh nezvrátí ani smrt. Bůh ti navrátí radost spasení svého a utvrdí tě duchem dobrovolným, takže ti Boží zákon a příkazy, všecko to, čím nás chce vést a vede, přestane být jhem těžkým a břemenem k neunesení. Ty, kteří se takto, jakoby v dobrovolné oběti, odevzdají Bohu i se svými vinami a hříchy, vede Boží Duch do království bez křečí a zlomů, ty opravdu utvrzuje duchem dobrovolným.
Prosíme tě, Pane, abys naši sebelítost proměnil v lítost nad tím, čím jsme tě ve svém životě zarmoutili. Dej nám naději, že tvá milost, tvůj Syn i tvůj Duch to všecko zmohou, abychom znovu našli radost z toho, že ti patříme v životě i smrti.“
1977 / 2006
Olga Nedbalová
A poznámka k hříchům našich předků a k tomu, že údajně ovlivňují i náš život. Celý rok čtu Písmo podle plánu čtení. Zrovna včera jsem četla Ezechiel 18:
1Dostal jsem slovo Hospodinovo: 2„Co je to s vámi, že o izraelské zemi říkáte toto přísloví:
‚Rodiče jedli trpké hrozny
a dětem trnou zuby‘?
3Jakože jsem živ, praví Panovník Hospodin, to přísloví už v Izraeli říkat nebudete. 4Hle – mně patří všechny životy, jak život rodičů, tak život dětí! Životem zaplatí ten, kdo hřeší.
Olga Nedbalová
A prosím všechny bratry a sestry, žehnejme i svým nepřátelům. K tomu nás vyzývá Pán. Není to známka slabosti žehnat tomu, kdo mi ublížil. Naopak je to známka obrovské síly a moci Kristova evangelia. Křivdí-li ti tedy někdo, žehnej, žehnej a s upřímnou modlitbou odevzdávej tohoto člověka Kristu. Jen pod Kristem můžeme dojít spasení jak my tak i naši nepřátele. Nenechejme si srdce otrávit jedem neodpuštění. Člověk s novým, čistým srdcem se může směla postavit všem výzvám. Oblečen v Boží zbroji bojuje společně s Kristem, ale úplně jiným způsobem, než zná tento svět. A je jedno, na jakém místě světa se nachází. Kristus v podobě Ducha svatého bude vždy s ním. A nemusí se při tom ani přehrabovat v morálním blátě svých předků a nějakým způsobem se z něho očišťovat.
Realtoltek
Světit tento svět je jako světit peklo… Vysvětte raději svůj chrám.
Olga Nedbalová
Co já tady složitě popisuji, lze říci i dvěma větami. Palec nahoru a klobouk dolů 🙂
Dalibor Dávid
Dobry den. Ja teda nevim, ale v clanku jsem asi vyhaneni duchu z bytu prehledl. Spis jsem si vsiml durazu na promodleni, byt tim kdo prinasi do bytu pritomnost Bozi. Mozna je potreba zamerit se na to dobre, co rezonuje, nez na to, co nas drazdi. Ale je samozrejme dobre diskutovat. Ja vsak nemam pocit, ze by byl clanek o esoterice nebo nejakych magickych ukonech. Je snad poveseny kriz nad dvermi magii? Nebo tabulka s napisem „Kde Buh hospodari, tam se dobre dari“? Ci snad soska naseho bratra a krale Krista nebo obraz se svatym vyobrazenim? Neni, a prece cely prostor jako by se vycistil od zleho (pocitu, uzkosti, strachu,…). Ale jen diky tomu, ze se na to divame my, ze se modlime my, ze jsme verici. Ne tim, ze vykurujeme byt salveji a sypeme do rohu sul. O tom tu jiste psano neni.
Olga Nedbalová
Spíše mně vadí a cituji přímo článek:
„Druhá věc jsou hříchy mých předků. Tam vinu nenesu, nicméně nesu důsledky hříchů mých předků, a v Písmu Bůh říká, že bude stíhat vinu otců na synech do třetího či čtvrtého pokolení (dále do minulosti bych tedy nechodil).“
Odpověď z Písma – Ezechiel 18, Bůh prohlašuje, že už odteď nebude stíhat děti za viny jejich rodičů (již jsem citovala).
Další věc:
„V takovém případě křesťan nemá autoritu nad celým domem. Jistě, může se za něj modlit, může se modlit za svou ochranu, ale nemá autoritu modlit se za očištění celého domu. Musel byl další majitele vyplatit. “
Proč bych se měla modlit za dům? Nemám se modlit za lidi? Modlím se pravidelně a modlím se za lidi, ať také na nich spočine Duch Svatý.
A doporučuji si přečíst můj diskusní příspěvek, kde cituji Jana Hellera. Tam, kde bude přebývat člověk, v kterém přebývá Duch Svatý, tam bude dobře i ostatním. Aniž by se muselo cokoliv vysvěcovat. Tam, kde se člověk bude spoléhat na vnější znaky zbožnosti, toto nikdy nebude. A také doporučuji si přečíst nový komentář zde na KD Všeobecný úvod do Listu Rimanom a opět cituji:
Čo sa ponúka ľuďom v evanjeliu? Nie je to šťastie, alebo nový život, ba ani iba odpustenie. Evanjelium ponúka ľuďom Ježiša Krista v celej jeho plnosti Záchrancu. Preto aj my neponúkame ľuďom šťastie, ale Krista. Šťastie (aspoň dočasné) môžete získať aj inde. My ponúkame Krista.
S tímto plně souhlasím. Naším úkolem zde není zajišťovat, aby se domu nic nestalo. To si může majitel dům pojistit a bude to mít jistější. Naším úkolem je nabídnout Krista. A naše cesta se bude podobat cestě Kristově.
Olga Nedbalová
A opravdu doporučuji si přečíst komentář Všeobecný úvod do Listu Rimanom. A zamyslet se nad tím, co nám křesťanům je slíbeno v tomto životě. Ne sláva, ne moc, ne materiální blaho, ba dokonce ani stálé zdraví. Modleme se za dar Ducha Svatého, volejme, ať nám Bůh dá čisté srdce a Ducha obnoví a bude-li to Boží vůle, budou nám přidány i ostatní věci, protože Bůh nejlépe ví, co je pro nás dobré.
Olga Nedbalová
Pane Dávide, máte pravdu, že mě na článku něco dráždí. Výraz promodlujme byt, prostor……Já doporučuji se modlit pravidelně a s ostatními bratry a sestrami, ne za účelem učinění svatého prostoru, ale za účelem poznání Boží vůle. Jak správně napsal pan Konečný – beton nemůže být svatý nebo nesvatý. To může být jen člověk. A nesvatý člověk se nemůže stát svatým pořízením si „svatého“ předmětu nebo bydlením ve „svatém“ bytu. Naproti tomu svatý člověk již nepotřebuje žádné další věci (obrázky, kříže), pokud na něm spočinul Duch Svatý. Oběť našeho Pána, Ježíše Krista je plně dostačující. A velké nebezpečí pro věřící je ve spoléhání se jisté úkony nebo věci, které mu mohou ještě navíc přidat něco k víře. A také představy, co vlastně máme zaslíbeno od Krista. V tomto životě máme zaslíben podíl na Jeho kříži. Ve věčném životě pobyt v Jeho království.
Mikul
kolikrát se musí něco promodlit,1x nebo 100 x ?Kdy je to dost?Kolikrát se musí něco posvětit,1x nebo 100x, kdy je to dost? Pokud si někdo dá tu práci a začne skutečně přemýšlet nad tím co dělá,dojde k jasné odpovědi.Odpověď nechám na těch co budou přemýšlet.
Olga Nedbalová
Pro sestry Kaprálovou, Urbanovou a bratry Radu a Dávida – Ježíš nám poslal Přímluvce – Ducha Svatého. I v našem životě se dějí zázraky. I mně bez ustání pomáhá, tak jako všem ostatním. Zajímavé je, že ani Ho konkrétně nemusím o nic žádat, prostě pozná, že je potřeba Jeho zásahu. Já si intenzivně dodnes vybavuji svůj zážitek na Štědrý den. Byla jsem strašně unavená, psychicky i fyzicky. Moje maminka byla v rozvinuté fázi Alzheimra (což si nechtěla přiznat a my jsme to ještě nevěděli), manželova maminka po operaci krčku si navíc zlomila ruku. Do toho starost o rodinu, nejmenší dcera měla teprve 4 roky. Ale kvůli dětem jsem se snažila pod stromečkem vypadat vesele, abych jim nekazila Vánoce. Seděla jsem na sedačce, na tváři nasazený křečovitý úsměv a jen jsem tak zírala. A najednou jsem pocítila, jak mě někdo objímá. Ohlédla jsem se, zda si za mnou nepřesedl manžel. Nikde nikdo. Z toho objetí na mě přešel neskutečný pokoj a síla. Jakoby mi někdo říkal, neboj se, nejsi v tom sama. Dám ti vždy tolik síly, kolik budeš potřebovat. Díky tomu jsem přestála celé náročné období. Večer jsem se padla únavou do postele, přečetla si úryvek z Bible a jen tak vnímala Boží přítomnost. Byla to pro mě obrovská posila. Bratři a sestry, modleme se, ale neberme modlitbu jen jako tok našich přání. Co nám má Ježíš zařídit – zdraví, hodné děti, aby se bytu nic nestalo. Naslouchejme, co nám chce Ježíš sdělit. Čtěme Písmo, vždyť tam najdeme odpovědi na mnohé naše otázky. Můžeme prosit o zdraví pro naše blízké, ale co když to nevyjde? Znamená to, že my jsme hříšní, nebo že člověk, který umřel, byl nenapravitelný hříšník? Nemyslím si to. Byla to prostě Boží vůle. Proto je tak dobré se pídit po Boží vůli a ne projektovat svá přání Bohu. On ví daleko lépe než my, co vlastně potřebujeme.