David Novák / Duchovní otcovství podle podobenství o marnotratném synu

Můj vlastní otec již zemřel. Když se dívám na jeho fotografie, často v něm poznávám sám sebe. A čím jsem starší, tím více mi lidé říkají, že jim ho připomínám. Když se podívám na svého staršího syna a srovnám to s fotografiemi, na kterých jsem ve stejném věku, je naše podobnost až zarážející. V mnohém neseme otisky svých rodičů – nejen fyzicky, ale i charakterově. Do určité míry jsme kopiemi svých předků.

S tímto však příliš mnoho nenaděláme. Co ale ovlivnit můžeme je, jak duchovně ovlivníme druhé.

Co nám chce podobenství o marnotratném synu říci o otcovství? Pojďme se pozorněji podívat na postavu otce v tomto příběhu. Brzy si všimneme, že jeho jednání se zcela vymyká tehdejším zvyklostem:

1. Vyslyšení žádosti mladšího syna
   V Ježíšově době bylo nemyslitelné, aby otec rozdělil dědictví za svého života. Takový krok byl chápán jako akt vlastní smrti – jako by se otec sám dobrovolně vymazal ze života rodiny.
2. Odsekávací ceremoniál
   Ve svitcích od Mrtvého moře se zachovalo varování, že pokud židovský syn promrhá dědictví mezi pohany, má být veřejně vyloučen ze společenství. Vesničané provedli tzv. „odsekávací ceremoniál“ – rozbili před provinilcem nádobu s kukuřicí a pronesli slova: „Ať je tento člověk vyvržen ze svého lidu.“ Otec měl podle zvyku tuto hanbu potvrdit. Neudělal to.
3. Otec běží naproti
   Patriarchové neprobíhali vesnicí. Bohatí muži bydleli v jejím středu a nikam by neběželi a už vůbec ne veřejně. Otec v příběhu však synovi vychází vstříc, sám se tím vystavuje posměchu a ztrácí důstojnost. Tím zpochybňuje tehdejší představy o autoritě.
4. Otec jako matka
   Ve starověkém patriarchátu by bylo běžnější, aby na návrat dítěte reagovala matka. Ta by vyhlížela, běžela a objímala. Otec měl zůstat doma a zachovat si odstup. Ježíš však tuto roli záměrně převrací.
5. Oslava v rozporu s očekáváním
   Slavnost, která se konala při návratu mladšího syna, připomínala spíše svatební hostinu. Přitom společnost očekávala jiný rituál – veřejné zahanbení a vyloučení. Otec místo trestu slaví.
6. Vyhledání staršího syna
   Odmítnout otcovské pozvání na hostinu bylo veřejným pohrdnutím. Otec měl reagovat tvrdě, možná i syna potrestat. Místo toho za ním sám vychází a prosí ho. Takové chování bylo zcela bezprecedentní.

SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Naučená bezmoc

Ježíš tímto podobenstvím zásadně narušuje tehdejší představy o společenském řádu. Jeho posluchači museli být šokováni. To, co dnes můžeme snadno přehlédnout, jim bylo ihned jasné – Ježíš bourá konvence. A navíc, celé podobenství je reakcí na kritiku farizeů a zákoníků (Lk 15,1–2), že Ježíš jí s hříšníky. Odpovědí je příběh, ve kterém Bůh – v symbolu otce – ztrácí důstojnost, aby přijal ty, kteří se ztratili. Buď je to rouhání, nebo naprosto nový pohled na Boha. Asi nemusím psát, co platí.

Co si můžeme z otcovství v podobenství vzít?

1. Duchovní otec zve k radosti

Radost, ke které zve otec, není laciná. Je to radost nad tím, že hříšník byl nalezen. V Lukášově 15. kapitole se třikrát opakuje: „Radujte se se mnou.“ Umění radovat se není samozřejmost. Je to disciplína: rozhodnout se pro světlo, i když je kolem tma. Vybrat si život, i když se zdá být poražen. Opakem radosti není smutek, ale skepse, která pohrdá nadějí a zesměšňuje víru. Otec v příběhu má důvod být skeptický, ale raději zve k radosti. Duchovní rodič je ten, kdo rozpozná světlo a šíří ho dál.

2. Duchovní otec žehná

Požehnat znamená dobře mluvit o druhém (lat. bene-dicere, řec. eu-logein). Otec neváhá veřejně vyjádřit, co se stalo: „Tento syn byl mrtvý a zase žije.“ To je požehnání. Žehnat znamená vidět v druhém působení Boha – a říci to nahlas. Brání nám v tom často to, že jsme pohlceni sami sebou. Ukazatelem toho, zda jsme požehnáním pro druhé, je i způsob, jak o nich a s nimi mluvíme. Pokud mluvíme o druhých špatně nebo mluvíme jen o sobě, něco není v pořádku.

SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Zrození hrdiny a když je vše jinak, než si představujeme

3. Duchovní otec čerpá ze vztahu s nebeským Otcem

Otec v podobenství je jediný, kdo nemá, ke komu by se vracel. Synové mají domov, on má odpovědnost. Duchovní rodič čerpá identitu od Boha, ne z reakcí druhých. Když přijde kritika – jako od staršího syna – obstojí jen ten, kdo stojí na pevném základu. Kdo čerpá sílu od nebeského Otce, ten může být skutečně svobodný.

4. Duchovní otec udělá první krok

Otcova iniciativa směrem k oběma synům je výrazem zranitelnosti. Často čekáme, až si druzí o pomoc řeknou – ale duchovní rodič jde napřed, i s rizikem odmítnutí. A skutečně, otec je odmítnut. Ale jeho identita není závislá na přijetí, nýbrž je zakotvena v Bohu. Proto může jednat svobodně.

Co tedy znamená stát se duchovním rodičem? Zvát druhé k radosti, žehnat, čerpat identitu od nebeského Otce a udělat první krok. Jak na to? Naznám přesný návod, ale ten není ani v tomto příběhu. Bible není knihou návodů, ale principů. Pokud o ně usilujeme, cestu si najdeme. Včetně toho, jak realizovat duchovní otcovství. V našich sborech tento rozměr někdy hodně chybí.  

Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 16. června 2025 Foto: Pixabay

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.