David Novák / Identita a služba

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí. Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. J 13, 1 – 16

Pokud člověk něčeho v životě dosáhl, pak se očekává, že to poslední, co bude dělat, je někomu sloužit. Spíše bychom očekávali opak. Úspěšní jsou ti, kterým se druzí podřizují. Jenže Ježíš ukazuje jinou logiku. Svoji sílu využívá k službě, autoritu k povzbuzení a moc k pomoci bezmocným. A přesně to je jedním z úkolů druhé poloviny života. To, co jsem dokázal, poznal, získal, předat dál, druhým pomoci, vytvořit podmínky pro jejich růst. A. Schweitzer to vystihl těmito slovy: „Nevím, jaký bude váš osud, ale jedno vím – šťastní budou jen ti z vás, kdo budou hledat a naleznou způsob, jak sloužit.“  Jedním z paradoxů života je, že skutečný život, nikoliv pouhé přežívání či honba od prožitku k prožitku začíná, když nežiji svůj život jen pro sebe, pro svoji rodinu, jen pro svůj byznys, ale pro druhé. František z Assisi to vystihl slovy modlitby, jejíž část zní: 

SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Nesouhlasit a porozumět, jde to? 

Pane, učiň, ať nechci tolik být utěšován,
jako spíše utěšovat,
být chápán, jako spíše chápat,
být milován, jako spíše milovat.

Neboť tak jest:
kdo se dává, ten přijímá,
kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán,
kdo odpouští, tomu se odpouští,
kdo umírá, ten povstává k věčnému životu.

Bible tomu říká služba.  Kdo je ale schopen něčeho takového? Jen ten, kdo ví, kým je, kdo má pevnou identitu a kdo si nepotřebuje na druhých nic dokazovat, pro koho není – řečeno výše uvedeným příběhem – ostudou, trapasem, ponížením druhému umýt nohy.

Pojďme se na problém identity podívat hlouběji. Pokusím se to vysvětlit na dvou rozhovorech z filmu Rocky a Ohnivé vozy. Když se Rockyho přítelkyně ptá, proč se snaží vždy v ringu vydržet až do konce i když dostane nakládačku, pak Rocky odpoví, že až pak ví, že není flákač a že hraje fér. Ve filmu Ohnivé vozy jeden z hlavních hrdinů, který tvrdě trénuje v běhu na 100 metrů, aby se dostal na Olympiádu, řekne, že na začátku každého závodu má deset osamělých vteřin na to, aby ospravedlnil svoji existenci. Oba sportovci vnímají sportovní výkon jako něco, co dává jejich životům smysl a cíl.

Podobnou věc tvrdí držitel Pulitzerovy ceny Ernest Becker, který napsal, že „potřeba dítěte cenit si sebe sama je významnou podmínkou jeho života a že každá osoba zoufale hledá kosmický význam“. O co vlastně jde. Každý člověk hledá něco, čím by si ospravedlnil svoji existenci, nebo jinak řečeno něco, co mu dá význam. Jako lidé hledáme svoji identitu, svoji odlišnost, svůj význam, něco, co nám dá pocit hodnoty a smyslu. A to platí od dětství po hrob. Naše potřeba ceny je natolik silná, že to, na čem svoji identitu postavíme, v podstatě zbožšťujeme. Již zmiňovaný Becker uvádí jako příklad romantickou lásku: „Partner či partnerka se stávají božským ideálem pro naplnění života.“ Jenže pak pokračuje: „Žádný mezilidský vztah nemůže unést břemeno božství… Pokud je vám partner vším, začne vás ohrožovat jakýkoli jeho nedostatek. Co nás nutí povyšovat partnera do této pozice? Chceme se zbavit pocitu vlastní prázdnoty. Chceme vědět, že nežijeme zbytečně. Chceme vykoupení… jenže to nám lidé dát nemohou.“

Ať se jedná o zmiňovanou lásku, ale i práci, sport nebo cokoliv dalšího, každá osoba si potřebuje nalézt nebo ospravedlnit svoji existenci, potřebuje ať pomyslný nebo reálný Facebook, kde může druhým sdělit, že jsem něco dokázal a že mám hodnotu. Jenže pokud se tento postoj stane středobodem mého života a mých postojů, staví nás to do pozice, kdy jen těžko někomu můžeme sloužit, protože si jsme vnitřně nejistí a obáváme se, že službou druhým se ponížíme. 

Ježíš v souvislosti s obmýváním nohou a tedy se službou, hovoří o tom, že každý člověk potřebuje obmýt. Od čeho? Od hříchu. Pro mnoho lidí zní toto slovo anachronicky, církevnicky. Pod slovem hřích si obyčejně vybaví pár potěšení, které jim chce pokrytecká církev zakázat.  Jenže ono je to jinak. O co tedy jde, a jak to souvisí s identitou, kterou Ježíš, který se službou druhým v očích Petra ale i jiných lidí vlastně ponižuje, ztrácí? 

Je-li člověk Božím stvořením, pak mu identitu, tedy pocit hodnoty může dát jen ten, kdo jej stvořil.  Problém je, že pokud postavíme svoji identitu na lásce, práci, sportu, úspěchu, pak se jedná o něco velmi křehkého a nestabilního, zároveň jsme v pokušení nesnášet ty, kdo nám šlapou na paty a naši identitu ohrožují, tím že jsou lepší. Hřích tedy neznamená dělat špatné věci, ale klást dobré věci na místo, které bylo vyhrazeno Bohu.

Pokud platí, že Bůh zná naše skutečné potřeby, pak nejhlubší zákoutí naší duše nic a nikdo jiný nemůže uspokojit ani kdybychom měli skvělé vztahy, byli úspěšní, měli úžasnou kariéru. Uspokojit nás nemůže láska a sláva, ale pouze autor lásky a slávy. Pokud tuto realitu zakoušíme, můžeme na vztahu s ním postavit svoji identitu a s jeho pomocí najít zdroj k nezištné službě druhým. 

Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 10. listopadu 2025 Foto: Wikimedia Commons

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.