David Novák: Nové formy v církvi a staré já…

Nedávno jsem se dal do řeči s jedním člověkem a zabrousili jsme i na sbor, do kterého chodí. Dotyčný byl nadšený, liboval si především v tom, že přišel nový kazatel, který „přináší reformy“.  Měl jsem z toho radost, a protože se sám ocitám v permanentním neklidu, zda nejsem špuntem na pomyslné lahvi, která se jmenuje sbor, kde působím, ptal jsem se, jak se ony reformy projevují.

Důvodem mojí otázky byla inspirace, co bych mohl dělat jinak, lépe. Dotyčný mi odpověděl, že se u nich ve sboru začal měnit styl zpěvu (jiní tomu říkají chvály, ale na názvosloví až tak nezáleží). Když jsem se ptal, co dalšího se reformuje, pak to prý zatím je všechno. Ne, nechci psát o zpěvu. Ani zpochybňovat odpověď, kterou jsem dostal. Vlastně o chvály či zpěv v tomto blogu vůbec psát nechci.

Popsaný krátký rozhovor ve mně vyvolal vzpomínky na založení dvou sborů, jehož jsem byl součástí. Každé založení sboru byla vlastně malá reforma, která začínala od nuly. Zvláště na začátku skoro nic nebyl problém. To, co by v některých sborech trvalo dny či týdny, v novém sboru trvalo dny. Asi nejsnáze se pak mění některé formy jako je hudba, styl kázání, délka bohoslužeb, problémem ale není ani rozdělení sboru na skupinky atd. Není těžké zformulovat vizi, hodnoty, vymyslet logo, vypsat očekávání od členů atd. Prostě paráda! Někteří si po pár měsících dokonce začnou myslet, že chodí (konečně) do zdravého a moderního sboru. Pokud jste ve velkém městě, je pravděpodobné, že k vám začnou chodit křesťané, kteří ve vašem sboru konečně najdou „pořádné společenství, které dlouho nemohli najít“.

Na rozdíl od některých „starých“ sborů, vše šlape jak má a navíc rozvoj nebrzdí někteří věční nespokojenci.

Jenže… jenže dříve nebo později narazíte na to, čemu maratónci říkají zeď. O co jde? V maratonu se zhruba okolo třicátého pátého kilometru ve vašem organismu začnou dít věci, které jste sice čekali, protože jste o tomto fenoménu četli, ale dokud si to nezkusíte, nepochopíte. Zjednodušeně popsáno, narazíte na svoje fyzické limity a hodně to bolí. Jak to souvisí se sborem?

Tak, že i v nové práci pravděpodobně narazíte na zeď v podobě hříchu, lenosti, závisti, pohodlnosti, svárlivosti a mnoha dalších nehezkých věcí. Proč? Protože neutečete sami sobě. Tyto a další oblasti nemají nic společného se stylem písní, kázání, oblékání nebo některými zvyklostmi vaší církve či sboru. Nebo ještě jinak napsáno, tyto a další oblasti nemají nic moc společného s formou vašich bohoslužeb a zbožnosti. Pokud vás trápil chtíč, neláska nebo závist na starém sboru, s největší pravděpodobností tomu neutečete ani v novém sboru.

Tím není řečeno, že na formách nezáleží nebo dokonce že nemá smysl se o něco nového pokoušet. Záleží, jenže ten nejtěžší boj, který vedeme se svým starým já, budeme muset vybojovat v jakémkoli sboru nebo církvi nezávisle na varhanách nebo bicích, kravatě nebo tričku, rukách zdvižených nebo upažených, s náhlavním nebo před vám stojícím mikrofonem.

Netvrdím, že nemá smysl se pokoušet zkoušet nové věci, zakládat novou práci, usilovat o nové formy, ve kterých přinášíme staré evangelium.  Určitě má! Toto vše nám může být pomocí v následování Krista, navíc mnoho z nových projektů se dělá s cílem zpřístupnit evangelium hledajícím a to je skvělé! Chci jen ukázat, že nic z toho nás neochrání před námi samými.

Pochopitelně může nastat situace, kdy společenství do kterého chodíte, je z nějakého důvodu nesnesitelné a zásadním způsobem vám brání v duchovním růstu. Tento stav ale většinou nenastane kvůli zastaralým formám, ale kvůli nějaké formě hříchu. Tam pak asi nezbývá, než odejít. Ale i když odejdete a nejdete něco lepšího, stejně narazíte na sebe sama.

Zdravý sbor nebo společenství je potom takové, které připouští realitu lidského selhání a dokáže svoje členy vést na hlubinu poznání, které se přetavuje v konání. Kde je možné být hříšník beze strachu, že budete odsouzeni, kde lidé nerezignují na to, aby byli společenstvím, které v dobrém slova smyslu šokuje evangeliem a nikoli církevní kulturou. Kde jsou vedoucí kritizovatelní. Kde se lidé učí kriticky myslet nad Písmem a pravdivě žít. Kde se místo Krista nestaví v nepodstatných oblastech na první místo „správný a jediný“ výklad Bible a kde lidé dorůstají k samostatnému a zralému rozhodování zakořeněnému v Kristu. Kde forma je důležitá, ale není nejdůležitější.

Najdou se takové společenství v naší zemi? Jistě najdou, jen je otázka, kolik jich je… Přál bych onomu člověku, který mě inspiroval k tomuto blogu, aby reformy v jeho společenství pokračovaly. Vím jen, že změna v hudebním stylu je jen první a velmi malý krůček vpřed. To skutečně podstatné ještě mají před sebou…

 

Autor je předseda Církve bratrské   Zdroj: blog Davida Nováka  Foto: Wikepedia, ilustrační

 

Kategorie: Komentáře

4 Komentáře

  1. Amen i amen. Goethe prý kdysi řekl, že krásný mladý člověk je hříčka přírody, kdežto krásný starý člověk je umělecké dílo. Být členem nově založeného sboru je poměrně snadné; vydržet ve sboru, který má už něco za sebou, bývá obtížnější. Jde o to, co očekáváme. Jestli nějaké duchovní „vzrůšo“, nebo práci na vlastním nitru a na vztazích mezi členy sboru. Nové sbory budou vznikat stále, a je to tak dobře. A dá se předpokládat, že v nich budou lidé vskutku duchovní vedle „duchoborců, kteří zůstávají na povrchu. V tradičním sboru nemá cenu zůstávat, pokud ztratíme naději, že vztahy, které zpovrchněly, už se nespraví. Ale právě práce na hlubokých vztazích znamená práci na vlastním nitru, a to může probíhat i v navenek velmi „tradičních“ sborech. Ty nejcennější věci nebývají vždy viditelné na první pohled…

    Odpověď
  2. Zřejmě je to výstižný popis nějaké existující reality, o tom nepochybuji. To, co mi tu schází, je důraz na zvěstování Božího slova, které má moc měnit nejen moje vlastní „nitro“ – myšlení, mluvení i jednání – ale i mezilidské, mezikřesťanské vztahy. A chápání Písma je v tom podstatné. Pokud u kazatelů a starších není Písmo tou první a poslední autoritou v tom smyslu, že je jako celek slovem Božím – slovem od Boha – pak není divu, že zvěstování slova je bez moci, resp. kazatel Slovu odpírá moc, kterou od Boha má. Apoštol Pavel píše Timoteovi o těch, kteří „zvnějšku budou ztělesněním zbožnosti (forma), ale její obsah (moc, dunamis) jim bude cizí“ (2.Tim.3,5). „Kriticky myslet nad Písmem“ ? Anebo zůstávat v učení Písma (2.Tim.3,14-17). Věrnost důslednému zvěstování Božího slova si může někdy vynutit nové formy zvěstování, ale ty formy musí být podřízeny obsahu, jinak je to jen fasáda.

    Odpověď
  3. Konečný Fr.

    Církev by měla být nízkoprahové zařízení, kde jde mimo jiné i o společenství lidí a kde hudba a zpěv by měly spíše přitáhnout, než odradit. Zpívejte píseň novou! Byl tu ale středověk, renezance, baroko, romantismus – a ty zanechaly v hudbě hodnotná díla i dnes použitelná. Nejenom vpřed, možná někdy i zpátky.

    Odpověď
  4. Možná se jedná jen o nešťastný výraz, ale Církev rozhodně není „zařízení“, nízkoprahové nebo jiné. Církev je společenství Těla Kristova, místní společenství se shromažďují ve jménu Pána Ježíše Krista a samozřejmě jsou v těch shromážděních i nevěřící, kteří by tam měli být srdečně vítáni, aniž by se jim to společenství jakkoli přizpůsobovalo, včetně hudby, apod.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář