Každý z nás se zřejmě setkal s člověkem, na kterého platilo hodnocení, že byl zlý. Ještě horší je, když je takový člověk součástí vašeho pracovního kolektivu, sboru nebo pokud je to dokonce váš příbuzný či partner.
Zároveň je jednoduché ukazovat prstem na druhé a zapomínat, že zlo a jeho projevy se nevyhýbají nikomu z nás. Před řadou let jsem navštívil terezínskou Malou pevnost. Obešel jsem všechny vystavované předměty a podobně jako mnoho jiných návštěvníků jsem odcházel s otázkou, jak se může někdo dopouštět tak hrozných věcí. Na konci mě však čekal šok. Vešel jsem do malé cely, kde bylo vycpané zvíře, cosi mezi vlkem a hyenou, a všude okolo se válely kusy roztrhané slepice. Chvíli jsem na tento nechutný výjev koukal a pak jsem pozvedl zrak, abych viděl sám sebe. V místnosti totiž bylo zrcadlo. Poselství bylo následující: Ta bestie jsi ty, ta bestie je v každém z nás. Ano, na rozdíl od sadistických esesáků jsem nikoho nezabil ani nemlátil, ale zlo je i ve mně a jsem všeho schopen. Můj pocit „nejsem, jako byli oni, jsem dobrý člověk“ dostal zabrat. Navíc zlo má často mnohem rafinovanější a elegantnější rozměry, než je zabíjení a mlácení, ale stále zůstává zlem. O tom byste možná mohli mnozí povídat své, a to buď jako oběti, nebo jako tyrani.
SOUVISEJÍCÍ – Dávid Novák / Soud nad Bohem aneb když správně odpovídat je ďábelské
Jak se tedy projevuje zlé chování? Podle známého autora a psychiatra M. S. Pecka se projevuje:
– Důsledným destruktivním chováním obětujícím druhé lidi
– Nadprůměrnou netolerancí k jakékoli kritice
– Výraznou starostí o vnější dojem a představou o vlastní úctyhodnosti
– Přetvářkou a zakrýváním nenávistných pocitů a pomstychtivých pohnutek
– Duševní nevyzpytatelností s narůstající pravděpodobností lehké schizofrenické poruchy myšlení v období stresu. (Z knihy Lidé lži)
Peck dále píše, že zlí lidé bývají často destruktivní, protože se pokoušejí zničit zlo, jenže problém je v tom, že nesprávně umísťují ohnisko zla. Namísto ničení druhých by se měli snažit zničit chorobu v sobě samotných. To pochopitelně neznamená, že člověk nemá bojovat proti zlu, protože sám není dokonalý, ale je třeba si uvědomovat, že zlo je mojí součástí a že pojmenováváním zla u druhých se nestávám lepším.
V této souvislosti malá rada pro duchovní a terapeuty, ale vlastně pro všechny, kteří proti něčemu bojují nebo se proti někomu vymezují. Tato rada je dobrá možná zvláště po volbách, které proběhly, kdy jedna strana viděla v druhé ztělesněné zlo. „Následky vyvolané příliš dlouhou intenzivní koncentrací na zlo jsou vždy katastrofální. Boj proti ďáblu skrytému v jiných ve své snaze o lepší svět nikdy neuspěje. Zanechá jej takový, jaký byl – a občas mnohem horší. Naše úmysly mohou být sebelepší, ale myslíme-li pouze na zlo, přivoláme jej. Nikdo nemůže soustředit svou pozornost na zlo, aniž by zůstal neovlivněn. Být více proti ďáblu než pro Boha je velice nebezpečné. Každý takový bojovník je předurčen k zešílení“ (podle A. Huxleyho, Ďáblové z Loudunu).
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Peck v souvislosti se zlými lidmi píše, že nedokážou snést jeden specifický druh bolesti: Bolest vědomí své vlastní hříšnost a nedokonalosti. Dále pokračuje: „Proto jsou schopni udělat téměř cokoli, aby se vyhnuli specifické bolesti, kterou přináší sebezpytování. Za normálních podmínek budou zlí lidé posledními, kteří by byli schopni podstoupit psychoterapii. Zlí lidé nenávidí světlo – světlo dobroty, které ukazuje, jací skutečně jsou, světlo, které je obnažuje, světlo pravdy, které prohlédne jejich klam.“
Jako křesťan bych místo sebezpytování dal slovo pokání. Pokání bolí, ale v konečném důsledku působí osvobození. Jenže někdy toto osvobození člověk odmítne, protože si svá selhání nechce přiznat. Zároveň pokud někdo zapadne do spárů zla, většinou se z nich nedostane sám. Peck jako psychiatr navrhuje terapii. Osobně s tím problém nemám, ale jako kazatel, který má o terapii omezené znalosti, bych ze své pozice navrhl a navrhuji pastorační rozhovor či rozhovory. Jenže mnozí lidé se tomu bytostně vzpírají. Vědomí, že bych byl konfrontován, slovy Pecka „se svojí hříšností a nedokonalostí“ a dokonce něco musel změnit, je příliš hrozné… a tak se stáváme lidmi lži.
Vím, že se to nečte snadno, ale někdy již samotné pojmenování může být prvním krokem ke svobodě, ke změně a osvobození se od pocitů viny (kterými ale zlí lidé většinou netrpí).
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 4. listopadu 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
5 Komentáře
Karel Krejčí
Bratře Nováku,
ano, zlo je v našich tělech zakódováno a není v našich silách nad ním zvítězit. Můžeme denně polykat spousty pilulek, stejně tak nechat si napíchat množství injekcí, ale zlo zůstane zlem. Můžeme být na sebe pyšní, jakých dosahujeme vítězství nad v pozadí „uzurpujícími“ zájmovými skupinami nebo hloupou a zlou přírodou, ale jsou to vítězství pouze dočasná. A na tyto dočasná vítězství je svět pyšný, jenom že, ona „slavná a hrdinná“ vítězství jsou začátkem další a další prohry, kdy vedeme ve skutečnosti nekonečný boj se sebou samými.
Karel Krejčí
Jenom Bůh, náš tvůrce nám může ukázat, jak jsme beznadějně zkažení. Kdysi jsem byl velice závislý kuřák ač jsem také aktivně sportoval. Nedokázal jsem se z této závislosti vysvobodit. Jednou (v době, kdy jsem ještě skutečně nepřijal Krista jako svého zachránce) jsem si postěžoval na svou závislost spolupracovníkovi, pro kterého byl Kristus vším. On mi s radostí nabídl pomoc a pomodlil se za zrušení mé závislosti. Já jsem očekával zázrak, který se jistě okamžitě projeví, ale opak byl pravdou, velmi dlouho se nic nedělo. Až jednou, po silně „prokouřené“ noci, kdy mě ráno bolelo na plicích, byla ve mne síla a odhodlanost, definitivně skoncovat s devastujícím a sebezničujícím zlozvykem. A to byl pravý okamžik pro skutečný zázrak. Najednou jsem se mohl dívat na krabičku cigaret a nic mi „neříkala“, neměl jsem chuť na cigaretu, ale v hloubi duše jsem také vnímal strach a výstrahu: „Už si nikdy nezapal ani jednu cigaretu“! A já jsem si uvědomil, že jsem osvobozen od tohoto hříchu a zpětně jsem se viděl v tom pravém světle, v Kristově čistotě, kterou nic neoklame. V předcházejících marných snahách vždycky ve mně bylo něco z toho „zlého“, které si nechávalo otevřená zadní vrátka a já to možná vnímal a toleroval. A to něco, vždycky stačilo k tomu, aby stále vítězil ve mě ten „Zlý“. A já jsem si uvědomil, že jenom Kristus nám může dát nahlédnout a uvidět se takovými, jací skutečně jsme. Pouze Kristus. Jsem mu neskonale vděčný …
Olga Nedbalová
Krásné svědectví, pane Krejčí. Ano, skutečně to největší zlo, které nás ohrožuje, se skrývá v nás. Dokud si to nepřiznáme a nehledáme osvobození, pak z nás budou pořád otroci hříchu a zla. Pokud uvěříme v Ježíše, zbaví nás zlého. Jediný Kristus může nad ním zvítězit. Když se budeme snažit svoji silou zla v sobě zbavit, bude boj s větrnými mlýny. Snad i proto je důležité si uvědomit, že první je Kristus, Jeho oběť na kříži a naše vykoupení z hříchů. A pak až následuje naše vysvobození a nesení Ovoce Ducha Svatého. Snaha nést první Ovoce Ducha Svatého (být dobrý v božích očích) a pak se nechat vysvobodit je navíc velmi nelogická. Pokud jsem již sám o sobě dobrý, tak na co bych vlastně potřeboval Ježíše, když jsem se tak pěkně spasil sám?
Nevím, zda se dá ovšem tento křesťanský postoj zcela použít i v klasické psychiatrii a psychologii. Pravda je, že mi v nedávné době lékaři z obou oborů nezávisle na sobě sdělili, že si myslí, že lidem chybí pokora. Možná i pokora samých před sebou, před svými omezenými lidskými schopnostmi.
Souhlasím s tím, že se nemáme až příliš zaobírat pozorováním toho zlého. Tak jak nám v autoškole říkali: „Dívejte se tam, kde chcete jet a ne tam, kde jet nechcete.“ Tak i my, dívejme se především na Toho, za kým chceme jít a ne na toho, za kým jít nechceme. Selhání naše, našich bratří a sester, našich kazatelů, našich sborů – ano, udělejme si analýzu, vyhodnoťme stav. Ale hlavně volejme k Ježíši, ať nám pomůže. Nestyďme si přiznat selhání, sami před sebou, před svými dětmi, před členy sboru. Vždyť Ježíš chválí celníka, který kajícně stojí před Bohem, vědom si svých provinění. Nechválí dokonalého a pyšného farizeje. A pak můžeme radostně v Kristu růst. Ne proto, abychom oslňovali svou čistotou okolí, ale abychom pravdivě ústy i svými životy hlásali evangelium. Abychom následovali toho správného pastýře, Ježíše Krista. Abychom pocítili, jaká je to radost, mít živoucí srdce proměněné Ježíšovým evangeliem.
Eva Hájková
Už několik dní čtu pořád dokola Jeremjášův Pláč. Zaujalo mě tam toho hodně. Například toto: „Jen díky nesmírné Boží lásce jsme úplně nezanikli, neboť jeho soucit nikdy neslábne.“ ( Pláč 3, 22)
Olga Nedbalová
Krásné paní Hájková. Je zajímavé, jak křesťan v neustále objevuje nové věci v Písmu. Také se mi stává, že se mi z Písma objevuje stále dokola jedna zvěst. Ano, díky Duchu Svatému skutečně můžeme mluvit s živým Bohem. A také Ho poznávat. Dokonalý, bezhříšný Bůh a přeci má soucit se svým hříšným stvořením. Ano, naše naděje je v soucitu Boha s lidstvem. Mně se v poslední době zase hodně objevuje v hlavě tento verš z Jana 3:
6 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. 17 Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něj spasen.
Vlastně se ty naše verše skvěle doplňují. Bůh má s námi soucit a proto nám dal svého jednorozeného Syna.