Před pár dny jsem napsal blog, ve kterém jsem se zabýval otázkou odpuštění v kontextu prezidentova mluvčího Ovčáčka. Strhla se velmi zajímavá, a třeba dodat, že i kultivovaná diskuse. A musím dodat, že jsem rozuměl oběma pólům. Nechci ale více psát o dotyčném pánovi, nakonec mnohé ukáže až čas. Zastavme se chvíli u otázky odpuštění. Nebudu originální, protože pouze převyprávím text z knihy Toma Segeva „Skutečnost a legenda“.
Jedná se o biografii Simona Wiesenthala, který mj. proslul přezdívkou „lovec nacistů“. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu povídku Slunečnice. Dovolím si tuto kapitolu převyprávět.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Ovčáček a pokání
Jednoho dne se zastavila pracovní jednotka, ke které Wiesenthal patřil, u německého vojenského hřbitova. Na každém hrobě kvetla slunečnice. Autor si při tom představil, že se dívá na tajné spojení mezi světem mrtvých a živých, a najednou ho přepadla závist. Protože byl v koncentračním táboře, věděl, že až zemře, jeho mrtvé tělo bude hozeno na jiná, v lepším případě bude jeho hrob zasypán hlínou, ale žádná slunečnice na jeho hrobě nevykvete. Toto byl jeden z podnětů, který dal název povídce Slunečnice. Když povídku dokončil, rozeslal ji řadě spisovatelů a intelektuálů a požádal je o jejich názor na morální dilema, které za chvíli vysvětlím a předložím i vám. Několik desítek z nich svolilo, aby jejich odpovědi uveřejnil, a tak vznikla kniha Slunečnice, která popisovala, co autor zažil za války, a která vrcholila jeho dramatickým setkáním s jedním příslušníkem SS.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Stalo se to za války ve Lvově, v budově polytechniky, kde Wiesenthal před válkou studoval. Z této budovy se stala nemocnice německých vojáků. Wiesenthal byl spolu s dalšími vězni do této budovy odveden, aby vykonával jakousi práci.
Náhle k němu přišla jakási sestra a zeptala se ho, zda je Žid. Když odpověděl kladně, odvedla ho do bývalé kanceláře děkana, kde bylo pouze jedno nemocniční lůžko, z něhož na něj, slovy Wiesenthala, „hledělo cosi bílého“. Jednalo se o těžce zraněného vojáka SS, který ho požádal, aby si k němu přisedl. Dotyčný se mu představil jako Karl a zároveň mu řekl, že ví, že se blíží jeho konec. Přitáhl si Wiesenthala blíže se slovy, že mu chce vyprávět o hrozném zločinu, který musí povědět nějakému Židovi. Wiesenthala to nevyděsilo, protože prý nebylo hrůzy, kterou by nebyl znal, jen se cítil nepříjemně, protože pochopil, že se dotyčný chce vyzpovídat, a napadlo ho, že za nějakou dobu nad jeho hrobem vykvete slunečnice.
Karl mu řekl, že se nenarodil jako vrah, že jeho otec pracoval jako mistr v továrně, matka ho vychovávala v duchu katolické víry, ale on vstoupil do Hitlerovy mládeže a za války se jako dobrovolník přihlásil k SS. Popisoval, jak se účastnil dobytí Dněpropetrovska. V jedné ulici pochytali asi 200 Židů, mezi nimi i ženy s nemluvňaty. Všechny nacpali do jednoho z domů. Pak do domu dovezli ještě jedno nákladní auto plné Židů a příslušníci SS přikázali několika židovským mladíkům, aby kolem domu rozlili několik barelů s benzínem. Příslušníci SS potom barely zapálili. Zraněný popisoval, jak někteří lidé uvnitř chtěli utéci, ale příslušníci SS je stříleli, ostatní se zaživa škvařili.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Naši občané především, tohle není naše válka! Stále to zabírá, že ANO?!
Wiesenthal se během vyprávění zvedl a chtěl odejít. Jenže zraněný ho prosil, aby vydržel až do konce. Wiesenthal si při slovech zraněného prý vzpomněl na jakéhosi Eliho, šestiletého chlapce, kterého občas vídal ve lvovském ghettu. Jednou si ho všiml, jak na špičkách stojí vedle jednoho domu a z parapetu shrabává drobečky, určené pro ptáky. „Měl velké zvídavé oči. Oči, které žalovaly. Oči, které nechápaly proč.“ Zraněný příslušník SS ale vyprávěl dál. Aby odešel v pokoji, potřeboval odpuštění od Žida. Žádal o to Wiesenthala. Wiesenthal napsal: „Uvnitř jsou dva cizí lidé, které na několik hodin osud svedl dohromady. Jeden prosí druhého o pomoc a ten je sám bezmocný a nemůže pro něj nic udělat.“ Nakonec se Wiesenthal podíval na zraněného, který měl ruce složené na hrudi. Mezi jeho rukama si představil slunečnici. Poté beze slova odešel…
Když o své zkušenosti hovořil se svými spoluvězni, ti byli spokojeni, že Němec zemřel. Jeden spoluvězeň mu řekl, že mu závidí, že by se každý den chtěl dívat na deset umírajících Němců. Jiní spoluvězni mu říkali, že nemá právo odpouštět za druhé. Jenže Wiesenthala váhání a pochybnosti neopustily a stále dokola se ptal sám sebe, co měl udělat. O pár dní později za ním přišla zdravotní sestra a dala mu balíček, u kterého byla adresa již mrtvého Němce. Wiesenthal balíček nepřijal a řekl sestře, aby ho poslala vojákově matce. Po pár měsících se dostal do Mauthausenu, kde potkal Bolka, polského vězně. Vyprávěl mu o jeho příhodě s umírajícím vězněm. Bolek se zeptal, zda umírající projevil lítost. Když slyšel, že ano, usoudil, že si umírající odpuštění zasloužil. Bolek byl katolický student teologie. Hned po válce se Wiesenthal vypravil do Stuttgartu, kde bydlela Karlova matka. Řekla mu, že Karl byl vždy hodný chlapec. Wiesenthal jí o jeho činech nic neřekl. Nadále ho ale mučila otázka odpuštění. Nakonec zjistil, že se s ní není schopen sám vyrovnat, a tak se obrátil na nevýznačnější spisovatele a intelektuály své generace s otázkou „Co byste dělali na mém místě vy?“.
Wiesenthalova honba za nacistickými zločinci s sebou nesla mnoho právních a etických otázek. Segev píše, že „sám Wiesenthal byl nevěřící už před válkou, proto neměl potřebu vyrovnávat se s otázkou, kde byl Bůh během holocaustu. Míst toho se obrátil na profesionály, filozofy, spisovatele, duchovní vůdce i na několik státníků“.
Mnozí ho podpořili. Např. filozof Herbert Marcuse napsal: „Lidé se jen tak nesmí potloukat po světě, s potěšením vraždit a mučit ostatní, a nakonec prostě jen požádat o odpuštění a získat ho.“ Americká spisovatelka C. Ozicková dokonce napsala: „Říká se, že pomsta přináší brutalitu a odpuštění přináší očištění, podle mého názoru je však opak pravdou.“ Svoji dlouhou odpověď zakončila slovy: „Ať jde ten esesák k čertu a zemře bez rozhřešení.“
Primo Levi, židovský autor, který sám přežil koncentrační tábor, Wiesenthalovi napsal, že rozumí jeho pochybnostem, ale za okolností, které popsal, je jeho rozhodnutí menším zlem. Levi vyjádřil pochybnosti, zda se esesák skutečně kál. V tomto duchu k debatě přispělo i několik duchovních včetně např. luteránského teologa Martina Niemöllera.
Jenže jiní se neztotožňovali s Wiesenthalovým pojetím Boží lítosti, pokání a odpuštění. Kardinál F. König napsal: „Ježíš kázal, že odpuštění je bez hranic, ale ve světle hrůz, které jste jako vězeň prožil, chápu, proč jste nemohl umírajícímu odpustit.“ Mnozí ale Wiesenthalovi vůbec neodpověděli. Mezi nimi H. Arendtová, David Ben-Gurion, Julian Huxley, Charlie Chaplin, Jomo Kenyatta a další.
Jiní, jako spisovatel G. Green nebo historik J. P. Taylor, napsali, že nemohou odpovědět, protože jen ten, kdo zažil holokaust, má právo se k Wiesenthalově otázce vyjádřit.
Sám autor nakonec došel k názoru, že odpuštění vin je soukromá záležitost a že nemám právo odpouštět ve jménu jiných. Slunečnice byla přeložena do dvaceti jazyků a v každé zemi byl seznam lidí, kteří se na ní podíleli, odlišný. V americkém vydání biskup Desmond Tutu vyprávěl, že když byl Nelson Mandela, který seděl 27 let ve vězení, zvolen prezidentem JAR, pozval jednoho bílého dozorce, aby byl hostem při obřadu jeho prezidentské přísahy. Chtěl tímto gestem vyjádřit sílu odpuštění. Biskup Tutu napsal: „Odpuštění není nějaký vágní pojem. Odpuštění je praktická politika. Bez odpuštění není budoucnosti.“
Slunečnice se stala brzy bestsellerem a sloužila jako učební materiál na mnoha školách. Děti dostaly za úkol psát o tom, co by na Wiesenthalově místě dělaly, a stovky dětí mu prý své eseje poslaly. Autor z toho měl velikou radost a i na konci svého dlouhého života (dožil se 93 let) odpovídal, že jeho odpověď zraněnému vojákovi by nebyla jiná…
Příběh, který jsem popsal, je extrémní. Zároveň někdy k tomu, aby k odpuštění nedošlo, stačí mnohem méně. Jenže bez odpuštění není možná milost… Můžete číst Bibli zepředu i zezadu, můžete se modlit, ale bez odpuštění se z vás stává monstrum, které sice může mít pravdu, ale pravda bez lásky je fanatismus. Slovy biskupa Tutua „bez odpuštění není budoucnosti“.
Na závěr si dovolím položit otázku, kterou položil autor. Jak byste reagovali vy?
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 25. února 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
11 Komentáře
Karel Krejčí
Pane Nováku,
pro mne jste stejně jako pan Drápal rozporuplná osobnost. Na jedné straně projevujete opravdovou snahu porozumět a propracovat se do co největší hloubky toho kterého problému, vcítit se do situace, myšlení a jednání aktérů, pochopit a utvořit si co nejvěrnější obraz, kde je pravda – pokud ji lze vůbec nalézt. Nalézt všechna pro a proti, dát prostor lidským slabostem, že jsme pouze chybující lidé (což je naprostá pravda) a ať se nám to líbí či ne, měli bychom odpouštět. Ovšem právě proto se nemohu smířit s realitou, jaké protikladné vyhraněné postoje zaujímáte v této době, která vyžaduje ještě více nadhledu, více nezaujatosti, ne-předpojatosti a nemanipulovatelnosti. Znovu opakuji, pro mne jste rozporuplná osobnost.
Petr Adamec
Myslím, že Davidova otázka je poněkud nefér. Život bez odpuštění je hrozný a člověk se sám zavírá do vězení – viz podobenství o králi a jeho nepoctivém služebníku. Takto odpověděl na tuto otázku C.S. Lewis. A každý křesťan napíše samozřejmě, že odpuštění by dal. Jenže jen málokterý ve skutečnosti odpuštěním druhým žije. A někdy odpustil něco extrémního. Myslím, že Wiesenthal s tím měl celý život problém.
Nejhezčí a nejvíce populární příběh známé již zesnulé evangelistky Corrie ten Boom je o tom, jak po dlouhém životě plném hlásání evangelia za ní přišel po shromáždění v Německu starý muž, moc děkoval za slova o odpuštění hříchů v krvi Ježíše Krista. A chtěl od ní slyšet ještě osobně jako bývalé vězenkyně, že v Ježíši Kristu jsou jeho hříchy odpuštěny. S hrůzou v něm poznala dozorce, který v koncentráku před ní zmlátil bičem její milovanou umírající sestru. Neměla sílu mu toto odpuštění dát, cítila odpor a nenávist. Podala mu ruku a modlila se, aby Bůh sám jí sílu dal. Zalila jí nadpřirozená láska a odpuštění Ducha Svatého. Nikdy necítila větší.
Tedy doufám, že v Kristu bych dokázal odpuštění dát jako zázrak, který by udělal skrze mne Ježíš sám, osobně bych sílu neměl. Část mé rodiny byli židé, tato větev byla z drtivé většiny povražděna. Vyhýbám se koncetračním táborům a knihám o šoa, vyvolávají ve mně deprese. Mám často problém důvěřovat Boží ochraně. Občas mne někdo na ulici označí za žida a mluví o koncentráku, kam bych patřil – vyvolává to ve mně paniku a strach.
Konečný Fr.
Jako kluk jsem zažil 21.srpen 1968 a mám na tu dobu vcelku pozitivní vzpomínky, nic se mi nestalo. Byla místa, kde to bylo nebezpečnější. Tahle událost nějakým způsobem ovlivnila můj život. Kdyby k tomu nedošlo, třeba by se můj život vyvíjel lépe. Jiné lidi tato doba poznamenala znatelně negativně. Po těch letech to mám nějak zpracované a o nějakém odpouštění ani neuvažuji. Když tak sleduji tu nenávist Čechů k Rusům, tak je mi to docela líto, že se s tím ti lidé nějak nevyrovnali. Podobně nenávidí Rusy Poláci. Je to tak těžké odpustit?
Petr Adamec
To p. Konečný Pokud máte nějakou bolest a zranění, odpuštění velmi těžké je, zvláště, pokud neznáte Krista. Když viděl Wiesenthal tolik utrpení, extrémně těžké to pro něj bylo. Pokud jste nic podobného nezažil, nemůžete to moc posoudit. Myslím ale, že jste jistě alespoň něco zažil. ale asi nikdy neřešil, když se takto ptáte.
Moji prarodiče zažili 2.SV a báli se a měli silnou nechuť k Němcům. Postoj Poláků i Čechů k Rusům je pochopitelný. Jedna věc je navíc odpuštění, další důvěra. Vidíme mezi lidmi strach z Ruska a pocit ohrožení, pak lidé jednají nenávistně. Viz divoké odsuny Němců z ČR. Bez empatie k pocitům ohrožení běžných lidí jsou těžko vysvětlitelné krvavé výlevy nenávisti.
Vy jste se nikdy nepotřeboval s proruským, komunistickým režimem vyrovnávat? Je to docela možné, že Vaše rodina komunistický režim prožívala spokojeně? Myslíte, že jediné, co Češi mají proti Rusům, je rok 1968?
Jiří Aron
Dobrá poznámka p. Konečného – 78 let po válce řešíme, že je dobře, abychom odpustili Němcům, což je správné. Bez odpuštění není budoucnosti.
Ale odpustit Rusům jejich podíl na událostech z r. léta 1968 neumíme. Naopak to neodpuštění ještě přiživujeme každoroční hromadou pořadů a textů či rovnou akcemi, vždy celou druhou polovinu srpna. Foukáme do toho ohně, aby více hořel.
Navíc toto neodpuštění aplikujeme na jen j e d i n o u z té mnohonárodnostní invazní skupiny. I když je nejpočetnější. Pokud jsme odpustili Ukrajincům, Uzbekům, Kazachům, Litevcům ale i Polákům, Maďarům či Bulharům, tak odpusťme stejně automaticky i Rusům. Když odpustit, tak všem.
Cituji: „…bez odpuštění není možná milost… Můžete číst Bibli zepředu i zezadu, můžete se modlit, ale bez odpuštění se z vás stává monstrum, které sice může mít pravdu, ale pravda bez lásky je fanatismus.“
pavel v
Za sebe říkám, že bych tomu člověku odpustil. Ale dal bych mu podmínku. Musel by se přiznat a prosit za odpuštění v přítomnosti jiného německého vojáka. Lotr po pravici také nedostal odpuštění úplně zadarmo. Pochopme, že ten lotr žádal o odpuštění Ježíše, který tam byl v roli naprostého lůzra – všemi nenáviděného či opovrhovaného. Takže se musel hodně ponížit.
pavel v
Komunisté v Československu popravili 248 politických vězňů. 450 lidí zavraždili na hranicích. 8 000 lidí zemřelo v komunistických lágrech. 200 000 nevinných lidí uvěznili. Do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 000 lidí a do Pomocných technických praporů z politických důvodů asi 22 000 osob. Přesto se nikdo na komunistech nemstil. Obávám se, že oni si to vyložili tak, že se vlastně nijak neprovinili. Mám pravdu nebo se mýlím?
Když je spáchána vražda a justice odhalí vraha, příbuzní oběti touží po tom, aby vrah dostal co nejpřísnější trest. Je to z křesťanského hlediska správné nebo jde o touhu po pomstě, která, jak známo, patří Bohu? Zaslouží si rodina oběti naše sympatie?
pavel v
Rusové u nás vyrabovali uran a v roce 1968 nás vojensky napadli. Slyšeli jste, že by se nám za své zločiny někdy omluvili, jako to udělali Němci po válce? Omluvili se Rusové za to, že v roce 1939 po okupaci Československa Německem uzavřeli s Německem spojeneckou smlouvu, a to přesto že s námi měli uzavřenou smlouvu, podle níž nám měli proti Němcům pomáhat?
Američané se omluvili původním obyvatelům za příkoří, které jim způsobili. Domorodí Američané mají nárok na různé sociální dávky, v rámci tzv. Affirmative action jsou přijímáni přednostně na univerzity. V dnešní době domorodí lidé často žijí v jedné z 314 rezervací, které mají vyjednány smlouvy s vládou USA a mají i občanství dané rezervace. Rezervace spadají výhradně pod jurisdikci této rezervace a neplatí na jejím území většina zákonů USA, včetně daňových povinností. Mimo rezervace jsou domorodci osvobozeni od daní v taxativně vymezené oblasti činností, nejznámější je provozování hazardních her. Mírná většina domorodců žije mimo rezervace, hlavně ve velkých městech. Největší komunitou je dnes národ Navahů, kteří žijí v rezervaci Navajo Nation. Největší populace dnes mají státy Oklahoma (bývalé Indiánské teritorium), Arizona, Nové Mexiko (rezervace Navahů), Aljaška (část z toho Inuiti a Aleuti) a dále státy Velkých plání jako Severní Dakota, Jižní Dakota a Montana. Největšími kmeny jsou Čerokíové s počtem přes 1 mil. osob, Navahové s počtem 0,3 mil. osob a Siouxové s počtem 0,15 mil. osob. Rezervace kmene Navahů má rozlohu větší než 9 států USA. V rezervacích nemají pravomoc lokální vlády, ani federální vláda, nýbrž kmenové rady. Různé rezervace mají různé systémy vlády. Ty mohou, ale nemusí kopírovat formy vlád mimo území rezervace.
Omluvili se Ruové za původním obyvatelům za kolonizaci Dálného východu? Mají původní obyvatelé Sibiře stejné výhody jako původní obyvatelé USA? Mají takovou atonomii jako původní obyvatelé Ameriky, nebo žijí v nepředstavitelné bídě, jako všichni Rusové na venkově mimo Moskvu a Petrohrad?
Konečný Fr.
Po dvou letech jsem odcházel do civilu s titulem – voj . Asi jsem byl málo angažovaný. Na rozdíl od nastupujícího prezidenta jsem tu propagandu nežral. USA stojí za teroristickým útokem na plynovody do Evropy. To jsou naši spojenci? Jasně že ne. Jsou to darebáci, darebácký stát, který posílá Evropu ke dnu a je hlavní příčinou zbídačení našich obyvatel.
pavel v
USA zachránily Evropu ve třech světových válkách. V první, druhé a studené. Darebáckým státem je Rusko, které společně s Německem rozpoutalo 2. světovou válku a posléze studenou válku.
Konečný Fr.
USA se vždycky na válkách řádně napakovali. Bohatství mnoha Američanů také mělo svůj původ v otrocké práci černochů, s kterými nezacházeli často příliš laskavě. Američané ve světě ztrácí kredit.