Následující obraz se mi občas vybaví jako ošklivý sen. Mladší syn má touhu hrát fotbal. Beru ho proto v jeho sedmi letech do jednoho oddílu. Během tréninku se s ním nikdo z kluků nebaví, naopak jsou k němu agresivní a suroví. Syn se bojí jít do osobních soubojů. Trenér na něj několikrát zařve, ať hraje pořádně. Trénink končí a když jdeme spolu domů, koukám, že syn má na krajíčku. Najednou ve mně bouchnou saze a zvýšeným kazatelským hlasem pronesu nesmírně moudrou větu: „To víš, fotbal není pro slečinky“. Když toto moudro dořeknu, chlapec propukne v pláč… Hned se omlouvám, ale je pozdě. Když se to dozvěděla manželka, právem jsem dostal mírně řečeno „ostrou zpětnou vazbu“. Potřeboval jsem to jak sůl…
Obraz druhý. Druhý syn si dlouhou dobu šetřil na dron. Když mu bylo zhruba 14 let, konečně si našetřil a dron si koupil. Dron mu byl doručen večer. Říkal jsem synovi, ať je opatrný a s vyzkoušením dronu počká do rána. Když se rozhodl, že nepočká, alespoň jsem ho vyprovodil slovy, aby „dával pozor“. Asi není třeba psát, jak vše dopadlo. Za pár minut jsem se podíval z okna a viděl syna na kolenou, jak se snaží najít zbytky dronu, který narazil na korunu stromu a pak volně spadl na tvrdou zem. Několik měsíců poctivého šetření a těšení se bylo v tahu… Když se syn vrátil zdrcený domů, odolal jsem chytrému komentáři typu „já jsem tě varoval“. Nabídl jsem mu, že objednáme další dron, který zaplatím, a on mi postupně vrátí polovinu ceny.
Když srovnáte oba příběhy, pak asi není třeba psát, která reakce moje děti někam posunula. Výchova dětí mě naučila, že jedna z mých rolí je svoje děti povzbuzovat, netlačit do nich svoje ambice a nedělat katastrofu z neúspěchu. I když se jim v životě nedařilo, učil jsem se jim vštěpovat, že když něco těžkého zkusí, nebo když překonají strach, tak vyhrály. Mnohokrát jsem si opakoval, že dopředu je posouvají i porážky, které zvládnou nebo které jim pomohu zvládnout. Pravda je, že ne vždy se mi to dařilo, ale snažil jsem se.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Evangelium pro ty, kdo jsou v pohodě
Když mi kluci oznamovali svoje známky, které byly hodně různorodé, naučil jsem se ptát, zda mají pocit, že udělali, co mohli a více to neřešit.
Před pár lety mi jeden ze synů oznámil, že už dál nebude studovat vysokou školu. Popravdě řečeno jsem byl hrdý, že vysokou školu studuje, byť vím, že není základem života, ale v první chvíli mě tato zpráva naštvala. Nicméně jsem se naštěstí ovládl a neřekl, co jsem měl na srdci.
Rodičovské ambice a představy, co by měly naše děti dělat a čeho by měly dosáhnout, mohou být problém. Netvrdím, že nemáme od dětí nic očekávat, jen si dejme pozor, aby naše umanuté představy nepřekročily zdravou mez. Tím pak svoje děti někdy ničíme. Jistě je správné dávat moudré rady, nebát se děti citlivě konfrontovat, ale nakonec musíme přijmout, že některé naše představy nesplní a že si v životě najdou cesty, které bychom jim my nevybrali. A nejen to. Musíme je navzdory tomu mít rádi. A ani to nestačí. Musíme jim to i dávat najevo.
A na závěr… před pár dny měl můj mladší syn rapový koncert. Tohle naše rodičovská ambice skutečně nebyla, ale užili jsme si to.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 27. února 2026 Foto: Wikimedia Commons
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
