Demokracie, inkluze a kniha Zjevení

Na biblické skupince už několik měsíců probíráme knihu Zjevení. Postupujeme pomalu, kapitolu po kapitole a s překvapením zjišťuji, že  moje počáteční nedůvěra k této nevyzpytatelné knize se pozvolna mění v zájem a sympatie. Nedokážu vyložit, co přesně který výjev znamená a jestli se už naplnil, naplní, nebo se plní právě teď. Ale ponořit se do této knihy znamená odpoutat se na chvíli od všeho každodenního, praktického a pragmatického.

Nad stránkami Zjevení si uvědomuji, že osud lidstva a všech národů je v Božích, nikoli lidských rukou. Je to velký příběh, který nás nekonečně přesahuje. Zjevení mě ujišťuje, že Bůh ochrání své vyvolené, ale zároveň rozptyluje moje naděje na světlé zítřky lidstva. Zní to krutě, protože optimistický evoluční pohled na vývoj dějin mám pod kůží. Nicméně, podle Bible to se světem půjde až do Ježíšova druhého příchodu spíše k horšímu.

Jsem člověk 21. století a žiji v době demokracie, vlády lidu, tedy mojí vlády. Demokracie mě přesvědčuje, že jsem to já, volič, kdo rozhoduje o osudu své země a národa. Před volbami cítím na svých bedrech velkou zodpovědnost a volím podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nechápu, proč můj soused, babička, kolega v práci nebo bratr ve sboru, nevolí toho správného kandidáta X jako já, ale toho nemožného Y. Vždyť přece musí být každému jasné, že Y je úplná politická katastrofa! Můžu tak tupého voliče vůbec milovat? Je to ještě můj bližní? Je to stále můj bratr v Kristu?

Pak je po volbách a ráj na zemi se v následujícím volebním období zase nekoná. Prožívám kocovinu z nenaplněných nadějí na lepší svět a moje frustrace volá po krvi. Chci vědět, kdo to zase zkazil! Pusťte mě na něj! Jenže když se ponořím do knihy Zjevení, je nadmíru jasné, že je to Bůh, nikoli já volič, kdo rozhoduje o osudu světa i mého národa. Boží scénář je již dávno napsán do nejmenších detailů. Nemůžu o píď prodloužit svůj život ani způsobit, aby zbělel jediný vlas na mé hlavě. A přitom si myslím, že s volebním lístkem v ruce můžu hýbat dějinami? Obávám se, že je to velká iluze. Než mě odsoudíte za můj občansky nezodpovědný postoj, dovolte mi jeden konkrétní příklad z mé profese.

České školství prochází hlubokou transformací, které se říká inkluze. Jako většina kolegů i široké veřejnosti jsem rozhodně proti. Není to ale nic platné, rozjetý vlak už nelze zastavit. Většina lidí má inkluzi spojenou s bývalou ministryní školství, která prosadila některé změny v naší legislativě. Byl jsem na tu dámu naštvaný tak moc, že jsem odmítal její jméno byť jen vyslovit. Jenže pak jsem byl nucen se z profesních důvodů inkluzí více zabývat. A byl jsem šokován. Můj hněv zaměřený proti člověku vystřídal úžas nad pohybem dějin, který přesahuje možnosti jednoho lidského života. Zjistil jsem, že o inkluzi u nás bylo rozhodnuto v červnu roku 1994. Ano, je to pravda, ačkoli tento veřejně dostupný fakt je znám pouze několika zasvěceným.

V červnu roku 1994 jsme já i ona paní ministryně maturovali. Slovo inkluze ani jeden z nás dozajista neznal. Ale právě tehdy naše vládní delegace na světové konferenci OSN ve španělské Salamance podepsala úmluvu, kterou jsme se dobrovolně zavázali k radikální reformě našeho školství a k faktické likvidaci sítě našich tehdy velmi dobře fungujících speciálních škol (viz: https://osf.cz/cs/blog/prohlaseni-ze-salamanky/). Věřte nevěřte, je to tak. Vše, co od té doby ve školství probíhalo, jede podle scénáře z roku 1994. Koleje byly vytýčeny a lokomotiva inkluze se rozjela. Ministrů školství se od té doby vystřídalo šestnáct a žádný z nich neměl na směr inkluzivního vlaku podstatný vliv.

Ať už si o inkluzi myslíte cokoli, fascinující je fakt, že o směřování našeho školství a tím do značné míry o budoucnosti celého národa bylo rozhodnuto zcela bez vědomí a souhlasu občanů. Stalo se to kdesi uprostřed Španělska, anebo spíš možná o několik týdnů dříve v nějaké ministerské kanceláři, kde někdo někomu řekl: „Tak to tam, Franto, podepiš, vždyť o nic nejde.“ Neproběhla žádná veřejná ani odborná diskuse a běžný volič netušil zhola nic. U moci byla tehdy kovaná pravice a premiérem byl otec současného nejhlasitějšího kritika inkluze. Pánové možná tehdy vůbec netušili, co vlastně podepisují. Dokument byl totiž do češtiny přeložen až v roce 2016 nadací Open Society Fund Praha.

Jaká byla moje možnost o inkluzi rozhodnout? Jakou nesu občanskou zodpovědnost? Na jaře 1994 jsem už sice volební právo měl, ale volby byly o dva roky dříve. Po maturitě jsem šel na vojnu a paní ministryně na práva. Žádný z volebních lístků, které jsem za těch 25 let do uren naházel (a že jich bylo, protože volím a rád a žádné volby nevynechám), ani jeden z těchto lístků neměl podstatný vliv na to, co dnes zásadním způsobem ovlivňuje moje zaměstnání, moje děti, děti a rodiny mých přátel, moje žáky, kolegy a kolegyně a co výhledově ovlivní budoucnost celého mého národa.

Kdybych nečetl knihu Zjevení, byl bych frustrovaný a naštvaný. Takhle jsem také, ale mnohem míň. Nevládnu dějinami, nevybírám si kulisy pro svůj život. Osud světa a mého národa je v Božích rukou. Moje zodpovědnost je především mít na sobě „zářivě čistý kment“ spravedlivých skutků (Zj 19, 8). Budoucnost asi nebude jednoduchá a naše volební lístky, ty „dobré“, ani ty „špatné“, na tom nic zásadního nezmění. Ale strach není namístě, naopak. Doufat ve volební výsledky znamená doufat v člověka a to nemá Boží zaslíbení. Já se můžu a mám plně spolehnout na Boží ochranu, na Jeho věrnost, na Jeho lásku, spravedlnost a sliby. Být věrný v malém. Ovlivnit, co můžu a netrápit se tím, co ovlivnit nemůžu. Nejsem na tomto světě doma a svět není přátelské místo pro křesťanský život. Dokonce ani demokratický svět. Toužím získávat Boží pohled na dějiny, politiku a osudy národů. Nechci stále dokola prožívat volební vzlety a pády, naděje a zklamání, zlobit se na ty druhé. Chci mít nadhled a moudrost, kterou dává Boží Slovo. A jestli mě přistihnete, že se zase rozčiluji nad politikou, zeptejte se mě, kdy jsem si naposledy četl v knize Zjevení.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Autor: Vítězslav Šťastný je učitel  Foto: CC Search – ilustrační 

Tags: ,

9 Komentáře

  1. Eva Hájková

    Díky za článek. Souhlasím, že my jednotlivci nevládneme dějinami. Dokonce, i kdyby se nám podařilo se úplně sjednotit (což je těžko představitelné), nebudeme jimi zcela vládnout. Souhlasím se slovy „ovlivnit, co můžu a netrápit se tím, co ovlivnit nemůžu“. Ona je to vlastně (velmi známá) modlitba, u níž není jistý autor:
    „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil“.

    Odpověď
  2. „k faktické likvidaci sítě našich tehdy velmi dobře fungujících speciálních škol “
    .. to nebyly „speciální školy“, jak píše autor , ale až do roku 2004 „zvláštní školy“. A ať si prosím autor zjistí, kolik procent romských dětí šlo .. v podstatě automaticky .. do těchto zvláštních škol. A tím se rozhodlo vlastně o celém jejich dalším životě. protože odtud mohly pokračovat jen na velmi omezený počet učebních oborů.

    Odpověď
  3. Eva Hájková

    Ty zvláštní školy byly školy pro děti s omezenými schopnostmi vzdělávat se, možná se dá říct se sníženou inteligencí nebo s omezenými duševními schopnostmi. Nevím, jak to přesně vyjádřit. Jestliže tam učitelé tyto děti připravili pro výkon nějakého životního povolání či zaměstnání (jak jinak než vybrané učební obory), k čemuž tam byly dobré podmínky, bylo to docela záslužné. To, že se na ty školy ve velkém posílaly romské děti, u kterých byl problém v jiné oblasti než ve snížené inteligenci, byla druhá věc. To jistě správné nebylo. Ale proč kvůli tomu taková zařízení šmahem odmítnout?
    Jako studentka pedagogiky jsem na začátku osmdesátých let absolvovala týden praxe na zvláštní škole v Ostravě a to prostředí tam mě příjemně překvapilo, vzhledem k mým původním představám o zvláštní škole.

    Odpověď
    • „To, že se na ty školy ve velkém posílaly romské děti, u kterých byl problém v jiné oblasti než ve snížené inteligenci, byla druhá věc.“.. ne .. to nebyla „druhá věc“. To znamenalo, že škola nezjišťovala, zda je děcko přes svůj handicap za pomoci pedagogů „normální školu“ zvládnout. Ať už se jednalo o romské děli neumějící správně česky a nemající kulturní návyky, nebo děti postižené (nejčastěji fyzicky, děti hyperaktivní ADHD, lehčí autisty a downíky, ), které potřebovaly pomoc pedagogů či asistentů. Praktikovala se snaha tyto lidi „uklidit“ .. třeba i za cenu invalidního důchodů .. aby se s řešením jejich handicapu nemusela společnost zabývat.

      Odpověď
  4. Eva Hájková

    Postavení učitele mezi dnešními dětmi je někdy hrozné. Sprosté nadávky nejsou ničím zvláštním. Někdy přecházejí až ve fyzické útoky. Myslím útoky dětí na učitele.
    Rodiče odmítají se školou spolupracovat. Často si se svými dětmi sami nevědí rady.

    Odpověď
  5. To není dobrý tón…Zjevení (a ani křesťanství) není o tom, že vše je do poslední maličkosti mimo naše rozhodování a předem dáno. Paradox Boží vševědoucnosti nelze vyřešit popřením lidské svobody.

    O inkluzi vím málo. Myslím, ale, že jde o typické české přehánění. Jako v jiných oblastech legislativy EU jsme mnohem papežštější než papež. V mnoha evropských státech speciální školy samozřejmě mají a nijak je neruší. Třeba ve Švédsku po velké módě inkluzí v 80. letech došli k tomu, že speciální školy pro část dětí nahradit nejdou. Za ideální zde pokládají spojení speciální školy k normální. Inkluze přinesla i dobré, není to úplně černobílé.

    Odpověď
  6. Velmi dobrý článek, jeden z mála o biblickém postoji křesťana k pomíjivému dění tady na Zemi. Psaný bez osočování, manipulací, zloby a výčitek. Tak tomu má být bratře, to je pak i dílo DS 🙂

    Odpověď
  7. Klaus byl vůči EU velmi zdrženlivý, bál se, že přijdeme a suverenitu. A vzpomeňte si jak byl za to osočován a označován za zrádce a kým a jak se zachoval soudce Rychetský – žádné obavy. Obavy Klause se naplnily a naplńují. Jedna věc je něco podepsat, druhá věc je, že by mělo být právo odstoupit od podpisu, nebo dát lidem šanci v referendu.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář