Neboť jsi mě vysvobodil z jisté smrti. Což jsi neušetřil moje nohy podvrtnutí, abych před Bohem směl chodit dál ve světle živých?
Ž 56,14
Najednou u něho stál anděl Páně a v žaláři zazářilo světlo. Anděl udeřil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: „Rychle! Vstaň!“ A z Petrových rukou spadly řetězy.
Sk 12,7
Žalmy čteme jako poezii, jako velmi osobní vyjádření vnitřního rozpoložení autora, do kterého se musíme vcítit, ať jde o chvály a projevy radosti, nebo o nářky a vzdychání. To platí i o verši, kterým 56. žalm končí – slovy díkůvzdání za záchranu života. Jinak na nás může tento verš působit poněkud podivně. Spojovat podvrtnutí nohou s ohrožením života může snad jen hypochondr. My v tom ale můžeme vidět něco víc. Je to výzva k akci, ať jde o nemocné a ochrnuté, kterým bylo náhle dáno vyjít, nebo o vězně, kterým spadly okovy a rozestoupila se zeď vězení. Ale můžeme v tom vidět i pozvání k vykročení z našich zvyků, které nás jako okovy svazují s naší minulostí.
Pane Bože, chválíme tě, že i nám dáváš vyjít k novému životu s tebou.
1K 2,6–10 * L 8,19–21
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
