John Piper / Rád trávím čas o samotě – je to projev nelásky?

V dnešním díle se budeme bavit o křesťanech, kteří jsou založením samotáři. Náš posluchač Brian nám napsal: „Dobrý den, pastore Johne. Jaký je podle vás rozdíl mezi křesťanským samotářem a samotářem, který nemiluje bratry, jak o tom píše Jan v 1. Janově 3,14? Je to totéž? Znamená to, že samotáři nemilují druhé? Jak byste to rozlišil?“

Jak bývá mým zvykem, začnu nejdříve definicí. Nemůžeme mluvit o něčem, když vlastně ani nevíme o čem. Takže nejdříve definuji samotáře. Samotář je člověk, kterému vyhovuje být o samotě. Rád si čte večer knihu, když je v bytě sám. Rád pracuje se dřevem v garáži, kde kromě něj nikdo není. Rád pracuje v kuchyni, dělá ruční práce nebo chodí po horách, aniž by měl kolem sebe své přátele.

Tak chápu samotáře. Ať už je to dáno geneticky, výchovou, nebo zkušenostmi v pozdějším věku, samotář se cítí dobře, když je sám. Otázka tedy zní: Pokud jste samotář, znamená to, že nemilujete druhé?

SOUVISEJÍCÍJohn Piper / Měl bych svým dětem odkázat dědictví?

Vrozený charakter

Už dlouho mě fascinuje skutečnost, že lidé se od své přirozenosti tolik liší jeden od druhého, a jejich přirozené sklony a tendence jsou různé kvůli jejich vrozenému charakteru. Fascinuje mě, jaký to má význam z hlediska morálky, protože je to natolik zakořeněné v naší osobnosti a nezdá se, že by se to nějak zásadně změnilo ani poté, co se staneme křesťany.

Dám vám příklad z Bible, abych ukázal, co mám na mysli a proč mě to fascinuje. V Římanům 12,6–8 Pavel předkládá pokyny, jak používat své duchovní dary. Je to neobvyklý seznam. Uvedu alespoň tři z nich, které mě podněcují, fascinují a nutí mě přemýšlet o samotářství. Říká: „Máme rozdílné dary podle milosti, která nám byla dána: … Má-li kdo službu, ať slouží… Kdo rozdává, ať rozdává upřímně… Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí radostně.“

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Služba, dávání, milosrdenství. Je překvapivé, že jsou nazývány duchovními dary, protože všichni křesťané mají sloužit, dávat a prokazovat milosrdenství. Co má tedy Pavel na mysli? Podle mě tím chce vyjádřit, že i když tyto tři rysy by měly charakterizovat každého křesťana, někteří k nim neobvyklým způsobem tíhnou více než jiní. Jsou prostě takoví, je to jejich součástí. Jsou odevzdaní službě, dávání nebo prokazování milosrdenství.  

Z toho vyvozuji následující závěr: mezi lidmi, včetně křesťanů, existují opravdové rozdíly v tom, jak přirozeně a ochotně tíhnou nebo netíhnou k chování, které je pro každého křesťana povinností.

To, že méně tíhneme k určitým dobrým věcem, nemusí být nutně hříšné. Neznamená to, že jsme hříšní – tedy, že se dopouštíme hříchu, když tyto dobré věci neděláme ve stejné míře jako druzí lidé. Můžete být založením spíše samotář, nebo být společenští a družní, a v obou případech nemusíte hřešit. To je můj závěr.

SOUVISEJÍCÍ – John Piper / Jak bojovat s přehnanou kritičností?

Pravda z různých úhlů pohledu

Když si klademe otázku, proč Bůh právě takto stvořil svět, částečnou odpověď najdeme ve způsobu, jakým Ježíš mluvil o sobě a o Janu Křtiteli. Zde jsou jeho slova:

K čemu tedy přirovnám lidi tohoto pokolení? Komu jsou podobni? Jsou podobni dětem, které sedí na tržišti, volají na sebe a říkají: „Pískali jsme vám, a netancovali jste; naříkali jsme, a neplakali jste.“ (Lukáš 7,31–32)

Dále v Lukáši 7,33–35 vysvětluje:

Neboť přišel Jan Křtitel, nejedl chléb ani nepil víno, a říkáte: „Má démona.“ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: „Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!“ Ale moudrost je ospravedlněna všemi svými dětmi.

Toto je nevěřící pokolení, kterému Bůh odhaluje jejich zatvrzelost tím, že jim ukazuje, že ať už k nim mluví Jan, nebo Ježíš, stejně neuvěří.

Na jedné straně tady máme osobnost Jana – opravdový samotář, rozhodně ne večírkový typ, který má rád poušť – hlásá pravdu, ale lidem se to nelíbí. Nelíbí se jim, jakým způsobem ji hlásal. Pak přichází Ježíš, který je úplně jiný než Jan. Jí, pije, je společenský a družný, účastní se oslav, ale ani jeho slova lidé nepřijímají, čímž Boží moudrost ukazuje, že nemůžou svou nevíru svádět na řečníka.

Boží moudrost posílá do života nejrůznější lidi, aby vám Bůh ukázal, že vaše odmítnutí těchto lidí je ve skutečnosti odmítnutím poselství, protože vám poslal tolik různých osobností. Nepřijmete poselství bez ohledu na to, jaká osobnost vám ho předá.

Na základě toho usuzuji, že jedním z mnoha důvodů, proč Bůh stvořil samotáře i společenské lidi, je zajistit, aby svět slyšel pravdu od různých nádob, různými hlasy, v různých podobách, od různých osobností, aby bylo jasné, o co skutečně jde.

Milující a nemilující samotáři

Takže moje odpověď na otázku, zda být samotářem znamená nemilovat druhé, zní: ne nutně. A totéž bych řekl o společenském a družném člověku. Je takový člověk milující? Ne nutně. Lidé můžou vyhledávat druhé ze sobeckých důvodů, stejně jako můžou milovat samotu ze sobeckých důvodů.

Otázkou tedy je: Jaký je rozdíl mezi sebestředným samotářem a samotářem, který miluje druhé? Zmíním dvě věci.

Bojovat proti strachu a lhostejnosti

Milující samotář se snaží očistit od všech forem strachu z druhých lidí a od všech forem lhostejnosti vůči dobru druhých lidí. Všechno, co je motivováno strachem, se snaží Duchem usmrtit (Římanům 8,13). Všechnu lhostejnost k dobru druhých lidí, kterou vidí ve svém srdci, se snaží na základě Božích zaslíbení umrtvit Duchem. Věří zaslíbení, že se o něho Bůh postará a pomůže mu. Nepotřebuje být ovládán hříšnými pohnutkami, jako je strach z člověka nebo lhostejnost vůči dobru druhých lidí.

Jedním ze způsobů, jak odhalit a usmrtit hříšné stránky naší osobnosti, je pravidelně vycházet ze své komfortní zóny a jednat v rozporu s našimi přirozenými sklony. Nemyslím tím, že přestaneme být tím, kým jsme, nebo že budeme neustále žít v rozporu se svými sklony podle toho, zda jsme od přirozenosti samotáři, nebo společenští lidé. Mám tím na mysli, že si čas od času ověříme, zda neomlouváme hříšné chování svým přirozeným sklonem. To je první zkouška, podle níž poznáme, zda jsme milující samotáři, nebo sobečtí samotáři.

Využití samoty k prokazování lásky

Přejdu k druhé věci. Milující samotář se od sebestředného samotáře liší tím, že si uvědomuje své přirozené sklony a místo toho, aby se snažil být osobností, kterou není, snaží se ze všech sil – na modlitbách, ve víře a tvořivosti – využít svou samotářskou povahu jako prostředek lásky.

Pokud rád sám pracuje se dřevem v garáži, nechte ho přemýšlet, modlit se a pracovat na tom, aby se jeho osamělá práce stala službou pro dobro druhých. Pokud se ráda přehrabuje v historických archivech knihovny, nechte ji přemýšlet o tom, jak své osamělé bádání proměnit ve službu pro dobro druhých. Jinými slovy, nemusíte propadat beznaději, že musíte být společenští, abyste mohli milovat druhé. Stačí, když vám skutečně záleží na tom, abyste svůj sklon trávit čas o samotě využili k prokazování lásky.


Tento podcast vznikl ve spolupráci s Desiring God.

Zdroj: blog.didasko.cz Datum: 9. prosince 2022 Foto: Wikimedia Commons – John Piper

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Tags: ,,

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář