Muž hluboké zbožnosti, mravní opravdovosti a tolerance. Pro mnohé však také zrádce evangelické věci. Jako moravský zemský hejtman odmítl rebelii proti císaři a získal pro tento postoj i většinu moravských stavů. K tomu ho vedlo staré přesvědčení Jednoty bratrské, že politika nemá zasahovat do věcí víry, ale i realistické vidění mezinárodní situace. Předvídal, že pomoc Protestantské unie bude slabá a že ostatní mocnosti nebudou chtít konflikt kvůli české věci. Věděl o špatných vojenských přípravách a finanční situaci Unie. „Můžeme čekat jistou válku…nedá-li Pán Bůh pokoje, naprostou zkázu těchto zemí.“ Jednání Čechů měl za nezodpovědný hazard: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast.“ Neúspěšně se pokoušel o mírové řešení, později odmítl holdovat Fridrichovi Falckému.
Narodil se do bratrského panského rodu. Z rodových držav vybudoval rozsáhlé panství, takže patřil mezi nejbohatší moravské pány. Své osobní zájmy však vždy podřazoval zájmu o obecné dobro země. Vystudoval bratrskou školu v Ivančicích, vyššího vzdělání pak dosáhl na univerzitách ve Strasburku a Basileji. Během dalších studií a cest po Evropě načerpal rozsáhlé znalosti právnické a teologické, ovládl čtyři jazyky a navázal politické kontakty a přátelství. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu a záhy i vůdcem stavovské opozice. Na přelomu století se dostal do soukolí pletich nepřátel – byl obžalován ze zlehčování císařského majestátu a velezrady. Několikaletý proces vyhrál, ale byl zbaven svého úřadu.
SOUVISEJÍCÍ – George Whitefield (16.12.1714 – 30.9.1770)
K aktivní politice se vrátil až v roce 1608, kdy v bratrském sporu podporoval Matyáše proti Rudolfovi II. Po odtržení Moravy od Čech byl zvolen zemským hejtmanem. Snažil se uplatňovat ideál zákonnosti a stavovských svobod, předsedal soudům a sněmům, staral se o vojenské záležitosti, ale také pečoval o vdovy a (nejen) šlechtické sirotky (například financoval zahraniční studia Komenského). Na úřad rezignoval v roce 1615, znechucen jak nástupem katolických radikálů k moci, tak i stavovskou řevnivostí. Do úřadu se vrátil nakrátko v roce 1618, ale již v květnu 1619 byl převratem odstraněn.
Po porážce povstání pomáhal poraženým přímluvami u císaře i finančně, poskytl útočiště pronásledovaným bratrským kněžím (Komenskému v Brandýse) a podařilo se mu připravit exil pro Jednotu bratrskou v Uhrách a v Polsku (přestěhoval kralickou tiskárnu do Lešna a bratrskou knihovnu do Vratislavi). Přestože mu císař daroval výsadu, že může zůstat na svém panství, v roce 1629 odešel do exilu, ze svých statků si ponechal pouze Přerov a Brandýs nad Orlicí. Do Přerova se později se vrátil, aby zde strávil poslední roky pohnutého života.
Autor: Robert Hart Datum: 10. října 2021 Foto: Wikimedia Commons – Karel starší ze Žerotína Psáno pro časopis Brána
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
