Ave Dane.
Je zvykom tvrdiť, že kritika ktorá v sebe neobsahuje konštruktívne návrhy je sterilná; podobá sa to tvrdeniu, že ten kto nie je schopný ukázať pútnikovi správnu cestu ho nemôže upozorniť na to, že kráča ku strmému zrázu. Faktom je, že každá pravda je konštruktívna. Jedine omyl je ničivý. A zničiť to, čo je ničivé, je konštruktívne.
Patrím k pravidelným čitateľom Tvojich politických článkov. Nedávno, keď si napísal Chválu současného světa, vo mne vskrsla otázka, ako pojímaš slobodu? Často totiž píšeš, že žijeme v slobode, v slobodnej časti sveta apod… Myslím, že je to otázka kľúčová, esenciálna. Žijeme naozaj v slobode, v slobodnom režime?
Dovoľ mi krátke zamyslenie.
My kresťania veríme, že sloboda má nadprirodzený počiatok i cieľ. Je to Boží dar a má svoj cieľ v Bohu. Jej esenciálnym atribútom je transcendencia, presnejšie prirodzené súcno, ktorému je sloboda darovaná vďaka nej a iným Božím milostiam samo seba synergicky presahuje a stáva sa účastným na prirodzenosti Božej.
Filozofický humanizmus, modernizmus, liberalizmus (nazvime ideologické revolučné smery, ktoré zvrhli ancient regime akokoľvek), ktoré môžu byť ateistické ale nutne nemusia, vychádzajú z chápania, že človek a jeho pozemský blahobyt, pozemské dobrá reprezentujú „absolútne“ hodnoty; teda že neexistujú iné hodnoty, ktoré by mohli byť v nesúlade s pozemským blahobytom a pozemskými dobrami. Všetko protirečiace ľudskému indivíduu a jeho komfortu, nemôže byť teda dobré.
Sloboda sa v tomto chápaní (a túto definíciu implicitne či explicitne prevzali – zdedili krajiny súčasnej EU) vyvodzuje z prirodzenosti indivídua, chápe sa čisto naturalisticky a z toho plynie i praktický imanentizmus, tj. sledovanie čisto temporálnych záujmov. V takomto rámci je zadefinovaná politická „sloboda“ tej slobodnej časti sveta v ktorej žijeme.
Sloboda slova, sloboda zhromažďovania, sloboda pohybu etc… nekonštituujú esenciu slobody. Sú to akcidenty. Esencia slobody tkvie v jej transcendentnom Zdroji a Cieli. Praktickým prejavom slobodného človeka je sebapresah, ktorý sa často prejavuje ako sebazápor, sebazriekanie a umŕtvovanie jástva. Rozširovanie poľa možností, ktoré nastáva po páde totality by sme mohli prirovnať ku kvantitatívnej horizontále. Možnosti obsiahnuté v substancii, v prirodzenosti sa kvantitatívne multiplikujú. Táto multiplikácia sama o sebe je voči esenciálnej vertikále slobody akcidentálna. Sloboda vlastne tkvie v oprostenosti, v jednoduchosti (prechode od mnohého k Jedinému).
Je jasné, že človek môže byť slobodný i v režimoch totalitných. Podobne v režime demokratickom sa nachádza mnoho neslobodných indivíduí. Režimy fašizmu, nac. socializmu či komunizmu predstavujú evidentné príklady znásilňovania slobody.
Liberálna demokracia taktiež nepredstavuje slobodný režim. Neútočím proti demokracii! Vystupujem proti ideológiám, ktoré si demokraciu privlastňujú od Veľkej francúzskej revolúcie až podnes.
Zásadná otázka znie: Je možná sloboda bez Boha? Tradičná a pravdivá odpoveď znie: Nie je.
Ľudia navyknutí na agresívny ateizmus komunizmu môžu podceniť iné plíživé formy „praktického“ ateizmu, ktorý má svoje ideologické zdroje v predsudkoch, ktorým sa v súčasných demokratických režimoch dobre darí. Slobodná bytosť si môže paradoxne zvoliť otroctvo (hriech).
Kristus nie je kráľom súčasných režimov. To je fakt. Kiež sa kresťania, ktorí sa na moci prakticky podieľajú, usilujú neoddeľovať doktrínu od praxe.
Záverom praktická implikácia. Snáď provokatívna. Teokratický a teocentrický stredovek bol slobodnejší režim, než režim súčasný.
Sv. Katarína Sienská sa raz opýtala Pána čo mu bráni v tom, aby s človekom mohol viesť dôverný rozhovor. Pán jej nato odpovedal, že človek už viac nie je v stave primeranej jednoduchosti. Privlastňuje si dary a osvietenia, ktorými ho On obdaroval. A namiesto toho, aby načúval Pánovi ako svojmu Učiteľovi, chce naopak aby Pán načúval jemu, ako jeho učeník.
S priateľským pozdravom
Radovan Zachar
Milý Radovane,
přiznám se, že Tvůj článek mi připadá dosti složitý a nejsem si jist, zda dokážu správně sledovat tvou linii uvažování. Nicméně pokusím se nějak reagovat.
Volím jednodušší řešení: Rozlišuji svobodu vnitřní a vnější. Vnitřní svoboda souvisí se sebeovládáním. Vnější svoboda je dána právním rámcem.
Toto rozlišení považuji za důležité. Je-li někdo alkoholik, má svobodu jít si koupit svou drogu někam do večerky, ale nemá svobodu se neopít. Má tedy vnější svobodu, nemá však vnitřní svobodu.
Naopak člověk žijící v totalitním režimu může být vnitřně svobodný. To se projeví tím, že nevěří ideologickým lžím, na nichž daná totalita spočívá, je schopen kriticky se zamýšlet nad vlastními východisky, a má morální sílu třeba při výslechu nezradit kamaráda. Takový člověk je vnitřně svobodný, byť je v poutech.
Jako ctitel Hospodinův věřím, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu (Jan 8:34). Poznání vlastního hříchu a vítězství nad hříchem je tedy předpokladem (vnitřní) svobody. Toto poznání hříchu a moc k novému životu přijímáme od Ježíše Krista („Jestliže vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ – Jan 8:36). V tomto smyslu souhlasím s Tebou: Skutečná svoboda není možná bez Boha.
To ovšem neznamená, že bychom si neměli vážit svobody vnější a že bychom o ni neměli usilovat. Jistě, neměli bychom se s ní spokojit, protože dobře víme, že svoboda hřešit vede do záhuby. Nicméně pokud tvrdíš: „Teokratický a teocentrický stredovek bol slobodnejší režim, než režim súčasný“, pak, mám obavy, nemístně předpokládáš, že středověcí vládcové, kteří tvrdili, že věří v Boha (a nějak v něj možná i věřili), poskytovali svým poddaným více svobody než „režim současný“. Na to by Ti mnozí – včetně mě – namítli, k čemu je ti taková „svoboda“, když lidé žili v nevědomosti a žili jako nevolníci? Asi se moc svobodní necítili – byli rádi, když měli následujícího dne co jíst. Tvé tvrzení má pouze tu hodnotu, že – ano, i v těchto podmínkách mohli žít lidé, kteří byli vnitřně svobodní, kteří dokázali sami sebe ovládnout a nevolit hřích. To je jistě pravda. Rozhodně jim však chyběla vnější svoboda a dosáhnout té vnitřní bylo patrně mnohem těžší než v „současném režimu“. Proto netuším, jaký smysl má tvé tvrzení, že „teocentrický středověk byl svobodnější“, zvláště když mluvíš o „praktické implikaci“. Máme se do něj vrátit?
Já se jako křesťan raduji z vnější svobody a myslím, že bychom o ni měli usilovat. Ale současně patří k našemu poselství i upozornění, že vnější svoboda je nám z hlediska věčnosti málo platná, pokud nebudeme mít svobodu vnitřní, což je svoboda od hříchu, schopnost kriticky se podívat na sebe sama a ochota vážně se zamýšlet nad otázkou, zda nežijeme v sebeklamu. Řečeno novozákonně: Zdali nejsme farizeové, kteří mají vnější formu zbožnosti, ale jimž chybí skutečná duchovní moc.
Mnohokrát jsem v různých článcích psal, že svoboda je hodnota podpůrná, nikoli absolutní. Svobodu potřebujeme, abychom mohli milovat. Bez svobody láska není možná. Proto je i svoboda nezbytná a měli bychom o ni usilovat na rovině vnější i vnitřní. Neměli bychom ale zapomínat, že nakonec záleží na tom, k čemu svobody využijeme – zdali k oslavě Boha nebo k cílům čistě sobeckým. Jinak řečeno: Svoboda je předpoklad, předběžná podmínka, nikoli cíl.
S přáním všeho dobrého
Dan Drápal
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Datum: 27. listopadu 2019 Foto:
19 Komentáře
Eva Hájková
S autorovým dělením svobody na vnější a vnitřní úplně souhlasím.
Karel Krejčí
Je zajímavé a úsměvné, jak každý touží po svobodě. Ve skutečnosti to znamená, že jeden od druhého by nesměl nic požadovat a pokud ano, musel by se nejdříve zeptat, zda jej to nebude obtěžovat a zda to nenaruší jeho svobodu. Není to utopie? Neusiluje tento svět o něco, co v principu vůbec není realizovatelné a pokud ano, tak pouze více či méně. Opět se vraťme k Písmu.
Eva Hájková
Nemám představu, co konkrétně máte na mysli, pane Krejčí. Já mám zase takový pocit, že ve světě platí: když někoho o něco žádáme, musíme mu za to dát protihodnotu. Kupříkladu v obchodě musíme dát za zboží peníze, zaměstnavateli musíme odvést nějakou práci, abychom peníze dostali, atd….
Zadarmo se něco dává jedině z lásky.
Karel Krejčí
Paní Hájková,Vy sama jste několikrát použila slovo – musíme. Není to snad právě ono? Ano, jsou věci, které za nesvobodu nepovažujeme, jak jste uvedla „něco za něco“. Jenomže toto my přece nevnímáme za nesvobodu, to je přece normální a logické. Tu nesvobodu vnímáme například v tom, že musíme dělat něco co se nám nelíbí, a proč tedy právě já a proč ne někdo jiný? Ona naše věčná touha po svobodě je nespokojenost sama se sebou a se svým okolím, protože obojí je ve své podstatě hříšné. Je to hnací síla, která nás neustále nutí nějak jednat, reagovat, rozhodnout se, odmítnout, podřídit se atd. Určitou formu nesvobody nepochybně prožíváme například i v manželství a dobře víme, že je naopak v podstatě tvůrčí silou, vedoucí nás k proměně být lepším, vnímavějším, tolerantnějším atd. Stejně tak je nesvoboda hnací silou ke změně, k transformaci, k opuštění něčeho, co se neosvědčilo a nalézání nového, kde se budeme cítit svobodněji. To je ale přece Boží záměr! Bůh nám dokazuje, v jakém jsme postavení a v jakém prostředí a předkládá nám ty nejvhodnější učitele, abychom jejich prostřednictvím pochopili, co není z Božího pohledu správné.
Eva Hájková
Ono asi dost záleží na tom, kdo nebo co nás k něčemu nutí. Zda nějaké objektivní životní okolnosti nebo nějací konkrétní lidé.
V manželství by si nikdo neměl připadat nesvobodně, pokud si manžela či manželku vybral dobrovolně. Což předpokládám, že se dnes děje. Horší je to se státem, či místem, kde žijeme. Tam se člověk musí buď nějak přizpůsobit ostatním nebo odejít jinam.
Pokud nějaké těžkosti dopustí Bůh (třeba nám někdo zemře, postihne nás neštěstí), nemůžeme to brát jako nesvobodu. Různé těžkosti označoval Komenský za „pres Boží“. Tedy Boží „lis“, který z člověka někdy vytáhne, co je v něm nejlepšího, jako když se z hroznů lisuje šťáva, z níž se udělá víno.
O té vnitřní svobodě jsem nedávno četla knížku. Následující úryvek jsem už použila v jedné diskusi:
„Jednou z nejnezbytnějších podmínek k získání vnitřní svobody je schopnost žít přítomný okamžik. Svou svobodu můžeme uplatňovat jen v přítomném okamžiku. Nad minulostí nemáme žádnou moc, nemůžeme v ní změnit ani čárku, všechno naše znovuprožívání minulých událostí, jichž litujeme a považujeme je za nezdar (měl jsem udělat to, měl jsem říct ono…) je jen honbou za větrnými mlýny – obrátit tok času nelze. Jediným možným úkonem svobody ve vztahu k minulosti je přijmout ji takovou, jaká je, a s důvěrou ji odevzdat Bohu.
Na budoucnost máme pramalý vliv. Dobře víme, že bez ohledu na naši předvídavost, plány a zajištění stačí málo a nic nebude probíhat tak, jak jsme počítali. Svůj život skutečně nemůžeme naprogramovat, lze ho jen okamžik po okamžiku přijímat.
Jedinou věcí, která nám vposledku patří, je přítomný okamžik. Je jediným prostorem, kde naše úkony mohou být opravdu svobodné. Pouze v přítomném okamžiku jsme opravdu v kontaktu se skutečností.
Pomíjivost přítomného okamžiku a fakt, že ani minulost ani budoucnost nám skutečně nepatří, lze prožívat tragicky. Pokud se však postavíme do perspektivy víry a křesťanské naděje, ukáže se nám, že přítomný okamžik je nositelem milosti a nesmírné útěchy. Přítomný okamžik je v první řadě okamžikem, v němž je přítomen Bůh: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20). S Bohem se nespojujeme ani v minulosti ani v budoucnosti, ale tak, že každý okamžik přijímáme jako prostor jeho přítomnosti, jako místo, kde se nám Bůh dává…Měli bychom se naučit prožívat každý okamžik jako plnost – jako plnost existence, neboť Bůh je zde, a je-li Bůh zde, nic mi nechybí.“
(Jacques Philippe: Vnitřní svoboda)
Olga Nedbalová
Možná poznámka o tom, že středověk byl svobodnější než současnost, vychází z mylné představy, že k víře můžeme být dovedeni pomocí zásahu jiného člověka. Nevolník prostě musel do kostela, musel odevzdávat desátky, musel dodržovat církevní svátky, takže procentuálně bylo daleko více věřící populace než dnes. Otázka je, zda to byli skuteční věřící. Ale rozhodnutí následovat Ježíše Krista vychází z naší svobodné vůle (samozřejmě samotná víra je dar od Ducha svatého). My se rozhodneme, zda chceme následovat Ježíše. A zde je nutné si připomenout z Bible, Matouš 16, 24 – 25: Potom Ježíš řekl svým učedníkům:
„Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne.“ Alespoň já to tak vnímám, má svoboda je svobodou Ježíše Krista. Děkuji Pánu, že ve věcech života mě vede, protože sama sobě jsem se osvědčila jako velmi špatný vedoucí. A děkuji Pánu za svobodu jít za ním a nemuset spoléhat na své omezené síly.
Konečný Fr.
Teocentrický středověk byl svobodnější – stojí za zamyšlení. V naší ústavě by mělo být zakotveno, že manželství je svazek muže a ženy, což zatím není. To by znamenalo omezení svobody pro homosexuály. Pokud by zákon zakazoval působení islámu ve školách a armádě a propagaci islámu na veřejnosti – opět se jedná o omezení svobody. Jestliže Orbán si přeje, aby Maďarsko zůstalo křesťanskou zemí, to znamená, že nepodporuje multi- kulti společnost, je to zase omezení svobody. Za Rakouska-Uherska byli věřící v podstatě všichni a atheisté byli považováni tak trochu za blázny. EU jak víme se stydí za své „rodiče“ , protože Evropa byla vybudována na křesťanských základech. Zákon je omezení svobody a pokud stát omezuje občany určitými zákony, může to být vlastně k dobru jim samým. To platí i opačně.
Eva Hájková
V moderním liberálním a demokratickém státě může být člověk klidně i konzervativcem. Tedy může žít jako konzervativec, věřit, čemu chce a otevřeně se k tomu hlásit. Zatímco v konzervativním středověku mohl být za odchylný způsob života i upálen. Proč křesťané adorující středověk za minulého režimu vlastně rovnou neřekli: My chceme také totalitu, akorát jinou než je tato?
Ač jsem původně chtěla něco jiného, dospívám stále více k přesvědčení, že demokracie (s tou svou vnější svobodou) je nejlepší cesta. K Bohu musí každý jednotlivý člověk najít cestu sám a dobrovolně, nikoliv být přitažen za ucho.
Konečný Fr.
Také jsem pro demokracii, ale ne pro liberální demokracii. Liberální demokracie Západu je totiž ve skutečnosti totalitní neomarxistickou diktaturou a tyranií menšin. Její integrální součástí je antibělošská a antievropská ideologie multikulturalismu, jejímž filosofickým a intelektuálním základem je kulturní komunismus. Rozdíl mezi demokracií a liberální demokracií je jako rozdíl mezi kazajkou a svěrací kazajkou.
Eva Hájková
Já jsem měla za to, že liberální demokracie byla už dávno před multikulturalismem. Že je to zkrátka jen jiné označení toho, co marxisté kdysi nazývali buržoazní demokracií (buržoazie = měšťanstvo).
Můžete samozřejmě tvrdit, že chcete demokracii bez přívlastků, ale demokracie byla už v dobách antiky a její součástí bylo otroctví. Nemluvě o americké demokracii 19. století, která otroctví akceptovala také.
Samozřejmě, bazírovat na názvech je hloupost. Nejsou důležité názvy, ale obsah.
Konečný Fr.
Kdekdo je dnes pro liberální demokracii, ale ne každý tuší, že se za ní skrývá nová totalita. Lidová demokracie po roce 1948 – to je také název – a víme jak to bylo.
Jiří Kouba
Ve víru listopadových oslav jsem někde četl úplně zapadlou poznámku, která stavěla do jistého napětí svobodu a spravedlnost. Lidé, kteří touží svrhnout totalitu, mají mnoho různých motivací. Ty rozdíly vyjdou na povrch až když se jim to podaří, pak se bývalí disidenti začnou mezi sebou hádat. A tím motivem byla svoboda, ale jindy spravedlnost.
Mně nesvoboda za minulého režimu nevadila, vadila mi nespravedlnost. mezi lidmi, „třídami“, i regiony. Dnešní svoboda je formální. Za jinými politickými stranami jsou jen jiné skupiny lobistů a korporátů, ale cíle mají stejné. Oligarchu můžete svrhnout, ale hned se nabídne jiný.
Bylo by na samostatnou úvahu, co je to spravedlivý život. A přece ten máme žít. Svobodu zvenčí nutně nepotřebujeme, není ani moc opravdová, svobody máme tolik, kolik si jí nadělíme, říkával kamarád.
Eva Hájková
Různí lidé chápou svobodu různým způsobem, přičemž my často ani nevíme, jak kdo tomu rozumí. Václav Bělohradský, který je odjakživa liberálem a postmoderním filosofem, mě teď překvapil, když mi napsal, že emancipace (tím slovem se nemyslí ženská emancipace, ale všeobecná) byla dosud nesprávně pojímána jako zbavení se pozemské tíže, což prý byla chyba. Nikoliv lehkost bytí, ale přijetí odpovědnosti (čili pout) má být našim cílem, pravil. A mělo by se to nějakým způsobem vepsat do ústavy.
Konečný Fr.
Možná myslel emancipaci od Boha. Zvládneme to sami bez něho. Přijetí odpovědnosti – tzn. svoboda od Zákona nesmí být svobodou bez Zákona – “ nepřišel jsem zrušit Zákon“.
Eva Hájková
Inu, on patrně není věřící.
Ale ono je někdy těžké pochopit, co kdo myslí svými komentáři. Protože my lidé se navzájem vzdalujeme. Vzdalujeme se jeden druhému. Václav Bělohradský si myslí, že nedorozumění lze překonávat komunikací.
Já jsem nedávno napsala do Deníku Referendum o jeho eseji.
http://denikreferendum.cz/clanek/30456-ode-zdi-ke-zdi-premitani-s-vaclavem-belohradskym
Eva Hájková
Možná máte obavy, že někteří liberálové jsou ve skutečnosti skrytí autoritáři. Ovšem to není obecně platné. Stejně tak není rozumné považovat všechny konzervativce za správné a moudré lidi.
Já na Bělohradském oceňuji mimo jiné i to, že on jako uznávaný filosof, se ptá na můj názor mě, obyčejné ženy, která ani nedostudovala vysokou školu. Že nepovažuje za ztrátu času poznat, co si myslím o jeho filosofických textech.
O demokracii píše, že dobře funguje, když jedna část občanů nechce totálně porazit druhou část občanů, tedy když vítězství jedné strany ve volbách je pouze vítězstvím marginálním. To zaznělo i v mnou odkazovaném textu.
On říká: Marginalismus demokratického vládnutí předpokládá jednu velkou hodnotu – žit i nadále pospolu v jednom státě či společnosti, býti celkem! Nechtěl bych se například dostat do situace, že bych ztratil pohled na svět těch druhých. Žít nadále „na doslech“ nás všech je největší hodnota, té já – jako liberál – podřizuji všechny ostatní“.
Konečný Fr.
Pana Bělohradského jsem slyšel a má zajímavé názory. Křesťan může být v lecčems liberál, ale v otázce pravdy nikdy liberálem být nemůže jednoduše proto, že věří tomu Ježíšovu – Já jsem ta pravda. Ostatní pravdy jsou pro něho podřadné nebo nepravdy,lži. Podstata liberální demokracie je ta, že neexistuje jedna pravda, ale pravd je mnoho a musí mezi nimi býti rovnost, žádná se nesmí vyvyšovat. Tím se staví liberální demokracie do pozice soudce – a jedině ona je tedy tou správnou pravdou nadřazenou všemu. A křesťané proti této jejich pravdě vyznávají Krista. Proto křesťan nemůže podporovat EU.
Eva Hájková
Neexistuje mnoho pravd (to se jen tak říká), ale mnoho úhlů pohledu. Každý člověk to vidí ze svého hlediska, které je většinou dost omezené. Vidí tedy jen část pravdy, jako by měl klapky na očích. Myslet si: jen já to vidím správně, zatímco ti ostatní blbě, mi připadá tak trochu jako znak pýchy.
Celou pravdu by člověk mohl uvidět, kdyby mu ty klapky byly z očí sejmuty.
Konečný Fr.
Pán Bůh není tolerantní, ostatní bohové jsou z hlíny nebo dřeva – jsou totální nuly. Tolerantní je Bůh pouze tím, že své odpůrce nechá žít, i když jsou proti němu ve vzpouře – je milosrdný. Ježíš říká – Já jsem ta cesta. Není jiného jména, ve kterém by bylo spasení. To je třeba říci muslimům, budhistúm atd. Tohle přece musí být každému jasné. Tedy kromě T.Halíka, snad mu nekřivdím.