Slavný ruský spisovatel a filosof L. N. Tolstoj ještě před svou smrtí vzpomínal, jak si v dětství se svými sourozenci hrával na „mravenčí bratry“. Nejstarší z bratrů – Nikolaj totiž ostatním dětem vyprávěl, že kdesi pod zemí je ukryta kouzelná hůlka. Až ji jednou někdo najde a rozluští tajný nápis na ní, svět se jako zázrakem úplně promění. Stane se místem lásky a porozumění mezi lidmi, protože ze všech lidí se stanou „mravenčí bratři“. Záhadní „mravenčí bratři“ byli pravděpodobně moravští bratři, o nichž Nikolaj musel někde slyšet nebo číst, že žijí v lásce a svornosti. Jenom si asi popletl pojmy – vzhledem k podobnosti ruských slov „Moravija“ (Morava) a „muravěj“ (mravenec).
Kde asi mohli -Tolstoj nebo jeho bratr – už jako děti slyšet o moravských bratrech? Těžko soudit. Ale moravští bratři z hornolužického Ochranova vysílali své misionáře do různých koutů světa. Jednou z jejich vedlejších osad byla také ruská Sarepta.
Související – Dnešek je jistě nesmírný zázrak
Sarepta byla založena v Dolním Povolží, poblíž města Caricyn (dnešní Volgograd) v roce 1765. Moravští misionáři přišli do Ruska na pozvání carevny Kateřiny Veliké, která kvůli hospodářskému oživení málo osídlených oblastí s radostí podporovala usazování německých kolonistů. O bratřích slyšela jenom ty nejlepší reference. Zajímala se o zásady jejich víry i bratrského zřízení obce a usoudila, že jejich způsob života připomíná prvotní biblickou církev. Slíbila jim politické i náboženské záruky v případě, že se v Rusku usadí. Jedním z privilegií bylo zproštění vojenské služby.
Ochranovské vedení nabídku nejprve odmítlo. Měli zájem vysílat misionáře, nikoli kolonisty. Nakonec ale usoudili, že jde o příležitost šířit evangelium v oblastech, kde žijí Kalmykové a jiné stepní nebo horské národy. Mezi prvními osadníky byl Čech Josef Kučera .
Osada byla pojmenována pode biblické Sarepty, v níž pobýval prorok Eliáš, ale možná na ten nápad přivedl zakladatele i název řeky Sarpy, která na tomto místě ústila do Volhy. Stepní oblast vypadala zprvu tak vyprahle a bezútěšně, že to bratří chtěli po krátkém pobytu vzdát a vrátit se domů. Nebylo jim jasné, čím se budou živit. Nakonec ale vytrvali a brzy se dostavila prosperita. Osada se po několika letech rozrostla asi na dvě stovky obyvatel. Později jich zde žilo až tisíc.
V roce 1772 se konala první bohoslužba v nově postaveném kostele. První dřevěné domy byly brzy nahrazeny kamennými, což bylo tehdy široko daleko vzácností. Krátce po založení museli osadníci čelit povstání Jemeljana Pugačova, který osadu zapálil a srovnal se zemí. Obyvatelé se naštěstí včas ukryli, takže nikdo nezahynul.
Související – Zlatý věk dětství
Za krátký čas se Sarepta stala jedním z hospodářských a kulturních center regionu. Sarepťané významně přispěli k rozvoji místní ekonomiky. Vybudovali systém zavlažování. Prosluli pěstováním zemědělských plodin – hořčice, brambor, melounů a dalších. Postupně se v Sareptě rozvinula potravinářská výroba – vyráběli melounové pivo, hořčičný prášek, olej, perník a další produkty, které byly pro svou kvalitu žádány po celém Rusku. Sarepťané byli známí také výrobou tkanin, mýdla a oblíbeného balzámu. Objevili léčivé prameny a založili lázně, muzeum a veřejnou knihovnu. Osadníci se mohli chlubit nejlepším vzděláním v regionu. Studovali lingvistiku, historické disciplíny a přírodní vědy. Lékaři a lékárníci ze Sarepty se stali nejvyhledávanějšími v širém okolí. Sarepta byla dlouho požehnáním pro celé Dolní Povolží.
Nežili tu jen Němci. Osadníkem se mohl stát kdokoliv, bez ohledu na svůj původ, národnost či vyznání (mimo pravoslavné křesťany, což prý zakázala sama carevna), pokud přijal řád, jímž se zdejší komunita řídila. V Sareptě se na první místo kladla nezištná práce pro obec. Sňatky se uzavíraly až po třicátém roce věku, aby mladí lidé co nejdéle sloužili obci s plným nasazením. Do té doby bydleli muži a ženy odděleně, ve zvláštních domech, což odpovídalo způsobu života všech ochranovských obcí. Adepti pro manželství se vybírali losem z několika vhodných kandidátů. Děti byly od časného mládí vychovávány společně. Obec jim byla též rodinou. Za celou dobu existence Sarepty se prý na jejím území nestal jediný trestný čin. Věnovat se hlučným zábavám nebylo mezi osadníky zvykem.
Vesnice měla půdorys ve tvaru kříže, jejím srdcem byl kostel. Na věži měl hodiny se dvěma ciferníky. Bronzové ručičky na černém ciferníku obráceném k náměstí odpočítávaly pozemský život lidí a bílé hodiny obrácené směrem ke hřbitovu symbolizovaly věčný život v nebeském království.
Misionáři odcházeli na Kavkaz a mezi Kalmyky, ale celkově prý nebyly zdejší misie příliš úspěšné. Na konci 19. století byla osada dána do správy luterské církve. Podle dostupných informací se zdá, že společné hospodaření už v té době ustupovalo soukromému.
Dvacáté století Sareptě (a povolžským Němcům vůbec) přineslo mnoho zlého. Světová válka, revoluce a následné represe přivodily zánik prosperující oblasti. Němci z Povolží byli za Stalina deportováni na Sibiř. Teprve na konci dvacátého století byli rehabilitováni.
V roce 1989 byl na ploše sedmi hektarů vytvořen muzejní skanzen Sarepta zahrnující 26 historických budov, v němž se dnes návštěvníci mohou seznámit s historií této pozoruhodné obce moravských bratří.
Autor: Eva Hájková Datum: 9. března 2021 Foto: Wikimedia Commons – L. N. Tolstoj
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
10 Komentáře
Olga Nedbalová
Velmi zajímavý článek, děkuji.
Petr Adamec
Jsou tito německy mluvící moravští bratři totožní s ruskou evangelickou menšinou nazývanou okolím štundisty? Četl jsem o nich nějaké zmínky a velmi by mne potěšilo se dozvědět víc! Děkuji za moc zajímavý článek.
Eva Hájková
Panu Adamovi
Probuzenecké hnutí štundistů vzniklo v Rusku později, až v 19. století. Šířilo se mezi místním (ruským a ukrajinským) obyvatelstvem, ovšem pod vlivem německých protestantských kolonistů – název pochází od slova Stunde = hodina (biblická). Oni totiž za Kateřiny Veliké nepřicházeli do Ruska jen moravští bratři, ale i luteráni. Usadili se tam. Kateřina zřejmě chtěla povzbudit rozvoj průmyslu a zároveň ukázat světu, jak je tolerantní. Ale s tou tolerancí to nebylo až takové. Jiná víra byla povolena výhradně kolonistům. Každý car musel dbát na mínění pravoslavné církve, která Rusko jaksi držela pohromadě. Všechno nad to bylo bylo nežádoucí. Co nevadilo u německých kolonistů, to vadilo u domácího obyvatelstva. Štundisté – Rusové byli tedy pronásledování jako sekta. Myslím si ale, že štundisté měli blíž k baptismu nebo k nějakému podobnému evangelikálnímu hnutí.
Moravští bratři v Sareptě, pokud vím, měli také zakázáno získávat pravoslavné obyvatelstvo. Rusové mezi nimi tedy nebyli, i když jiné národnosti ano. Misijně se měli zaměřit jen na „divoké“ národy, kterých bylo v Rusku poměrně dost. Pozoruhodný byl typický způsob života a společné vlastnictví, čímž se podobali spíš izraelským kibucům.
Způsob života byl v podstatě stejný jako v Ochranově, takže pokud vás zajímají moravští bratři, můžete se podívat na nějaké informace o historii Ochranova. Já jsem se dočetla, že Sarepta byla na konci 19.století dána pod správu luterské církve, ale bohužel nevím, zda z ní moravští bratři odešli zpět do Ochranova nebo zda konvertovali.
Jiří Kouba
Měli jsme jeden čas německého kazatele, který mluvil česky, a jeho předkové byli právě Němci ze Sarepty. Ta léta s ním patřila v životě sboru k nejvíce požehnaným.
Eva Hájková
Ještě panu Adamcovi.
V jednom z těch ruských textů, které jsem na internetu našla, se psalo, že v Sareptě se jednalo o tábority. A skutečně je pravda, že původní Jednota bratrská u nás vznikla vznikla v patnáctém století z pozůstatku táboritů. Řekla bych, že šlo o tábority, kteří se vzdali násilí a ozbrojeného boje, zatímco jiné táborské prvky přijali. Začalo to Chelčickým.
Petr Adamec
Moc děkuji za odpověď a čas, který jste tomu věnovala.
Olga Nedbalová
Paní Hájková, kdybyste měla čas a chuť ještě napsat něco dalšího zajímavého z historie, byla bych ráda. Máte velký přehled, že jste pracovala jako archivář, je hodně znát. Nechci otravovat, ale je to opravdu hodně zajímavé a umíte to pěkně napsat.
Eva Hájková
Jistě napíšu, paní Nedbalová. A díky za uznání.
Eva Hájková
Možná bude lepší, paní Nedbalová, když příště zůstanu u těch svých básní. Ono je dost jiných lidí, kteří mají co říct.
Petr Adamec
Myslím, že takových služebníků je víc… třeba známý Daniel Kolenda – nástupce R. Bonkeho – je ze staré bratrské (a kazatelské) rodiny z okolí Herrnhutu.