Křesťan dnes

Společensky přijatelné hříchy v křesťanské službě 

V době misijní služby naší rodiny v zámoří se hříchy našich hostitelských kultur daly snadno diagnostikovat. V jihovýchodní Asii se nároží ulic jen hemžila chrámy, svatyněmi a oběťmi, které prozrazovaly uctívání falešných bohů. Na některých místech v Evropě nezůstávaly veřejné domy a drogy skryty zrakům, nýbrž neúprosně se vnucovaly v plném denním světle. K spatření temnoty kolem nás nebylo třeba velké námahy.

I po návratu do USA byly hříchy zřetelné. Vydali jsme se založit sbor v zemi, která oslavuje chamtivost, alkoholismus, sexuální nemravnost – a to uvádím jen některé z hříchů. 

Právě tyto do očí bijící hříchy jsou velkým důvodem, proč pracovníci služby evangelia pozitivně reagují na své povolání k ní. Vidíme temnotu a klademe si za úkol být městem ležícím na hoře (Mt 5,14-16). Zatímco snadno diagnostikujeme hříchy jiných, zlo v nás samotných často přehlížíme. Vidíme třísky v očích jiných lidí, ale ne trám v těch svých (7,3-5). Jerry Bridges v knize „Společensky přijatelné hříchy?“ (viz https://www.databazeknih.cz/knihy/spolecensky-prijatelne-hrichy-481706) vysvětluje, že hřích mravně či eticky závadného chování lidí ve společnosti dokážeme ochotně a zeširoka identifikovat, ale „přijatelné hříchy svatých“ často nevidíme, a že ve skutečnosti náš život charakterizuje totéž zapírání vlastního hříchu, jaké je rozšířené ve společnosti. 

SOUVISEJÍCÍ Aby dokázal zvěstovat evangelium, naslouchal můj taťka (Tim Keller) historii

Bridges správně poukazuje na to, co je všem křesťanům společné. Co kdybychom však tuto pravdu aplikovali zvláště na ty – domácí i zahraniční – kteří jsou zapojeni v duchovní službě? Ruku na srdce: církevní vedoucí musí připustit, že právě v rámci této služby jsme ke „společensky přijatelným hříchům“ náchylní. A přivykáme jim tak, že je často považujeme za normální a opravdu přijatelné. 

Jsme ustaraní

Služba je nákladná a riskantní, a potřebných prostředků se církevním vedoucím často nedostává. Strach, že nevyjdeme, často pokřivuje naši mentalitu strašákem nedostatku. Křečkujeme, úzkost v nás tlumí štědrost. Prezentujeme svou ustaranost jako „moudrost správců“, ve skutečnosti se však chováme tak, jako bychom si svou úzkostí nějak chránili pravidlo “až sem a dál ne“.

I pro církevní vedoucí platí Ježíšova slova: nemějte o svůj život starost Váš nebeský Otec ví, co potřebujete. Mějte víru. Hledejte nejprve Jeho království. On vám dá, co potřebujete (Mt 6,25-34). 

Hrajeme si jen na „svém písečku“

I tento „společensky přijatelný“ hřích má své kořeny v mentalitě pokřivené strašákem nedostatku. Sloužíme často na neúrodné půdě, a pak býváme v pokušení – když semena začnou klíčit a rostlinky zapouštět kořeny – omezit se jen na „svůj píseček“. Jen sbory, které nesou ovoce, se přece osvědčují, a my chceme svou hodnotu dokázat. Snadno se tak soustředíme na úsilí, aby ten náš vzkvétal třeba i na úkor jiných, a lakotně si hlídáme své učedníky, aby se jim nezachtělo sloužit někde jinde než u nás, kam přece patří. 

SOUVISEJÍCÍTruchlící lidé potřebují víc, než jen abyste na ně mysleli

Jeden z mých pastorů nám správně připomínal: „Hledejme Království s velkým K, ne svoje královstvíčko s malým k. Dovolme, aby i na stromech jiných sborů rostlo ovoce.“ Když Ježíšovy učedníky skličovalo, že jiní pracují v jeho jménu, řekl jim: „Kdo není proti nám, je pro nás“ (Marek 9,40). 

Drbeme a pomlouváme

Když se my, kteří sloužíme, scházíme za zavřenými dveřmi, měli bychom si přiznat, že nám dělá dobře vylít si svou zlost. Pod zástěrkou moudrého sdílení nebo proseb o modlitby nestoudně pomlouváme sourozence v našich věřících rodinách a dokonce služebníky jiných sborů v našich kontextech. Úkolem a potřebou sloužících týmů je sdílet si vhled a informace; poctivě si však přiznejme, že někdy překročíme červenou čáru a zvrtne se to v pomluvy – a nám to dělá dobře. 

Vím, jak mne naštve, když někdo o některém z mých dětí mluví ošklivě. Představte si, co asi na to říká náš Otec, když mluvíme špatně o jeho dětech. Ježíš svým učedníkům přikázal: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,34-35). 

Reptáme

Vzepřít se temnotě předpokládá obětovat pohodlí, bezpečí, které nám vyhovují. Z reptání se může stát zhoubný návyk. Jak snadné je stěžovat si na obtížné lidi – naříkat nad jejich nevděkem, nad kulturou, která se projevuje útočnými hříchy, nebo nad všudypřítomným bezprávím. Může to vypadat jako prosté sdílení pravdy, ale v pozadí reptajícího srdce zaznívá: Bůh nemá pravdu a já to vím lépe. 

Když zástupy zpochybňovaly Ježíšovo sdělení, že on je chléb života, odpověděl jim: „Nereptejte mezi sebou! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec“ (Jan 6,43-44). V matoucích situacích pro nás platí příkaz důvěřovat našemu Bohu. On je při díle a táhne lidi k sobě – a to i v rámci událostí a struktur, které nám nedávají smysl. 

Přeháníme to s prací

Tento „společensky přijatelný“ hřích vypadá jako pečlivost a pracovitost. Skrývá se však pod ním nevyslovená víra, že u svých svěřenců hrajeme úlohu spasitele. Spoléháme-li se na sebe a na své metody, mění se naše starostlivost postupně v závislost na nás samotných. Zříkáme se Ducha svatého a hlubokého odpočinutí, jaké nám umožňuje spojení s Kristem, Vyhoření ve službě opravdu existuje, a Bůh je zavedl jako příležitost připomenout si, že jen sám Bůh je nekonečný. 

Když Ježíš vyslal dvanáct svým jménem do služby (Marek 6,7-13) a oni „oznámili mu všecko, co činili a učili“ (v. 30), řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ (v. 31). I sám Ježíš měl ve zvyku stáhnout se na klidné místo do samoty (Mt 14,13). Bůh nás stvořil s omezeními, a jeho vůlí je, abychom sloužili v souladu s tím. 

Kát se ze společensky přijatelných hříchů

Zaměření na tyto hříchy mi působí žaludeční neurózu. Připadají mi velké, a vím, že jsem se jich dopustila. Vniknou nám do srdcí snadno, v maskách, a zabydlí se tam. Vypadají normálně a dokonce přijatelně. Jsou však jako jed: každý krade, zabíjí a ničí. Každý je vzpourou proti dobrému a svatému Bohu. Každý mi připomíná, jak velice potřebuji Kristovu milost. 

Kajme se – my, jimž bylo svěřeno evangelium – ze svých tajných hříchů. Běžíme v závodě: odhoďme tedy veškerou přítěž (Žd 12,1-2). Jako sloužící ve jménu Kristově bychom si měli přát, aby slova našich úst a rozjímání našich srdcí byla pro něj přijatelná (Ž 19,15). Kéž je naše víra i chování odrazem jeho slávy. 

O autorce:  Jen Oshmanová již více než dvě desítky let slouží ženám na třech světadílech. Vydala knihy Enough About Me (O mně už dost), Cultural Counterfeits (Kulturní padělky) a Welcome (Vítejte). Uvádí týdenní podcasty o kulturních událostech a trendech pod názvem All Things (Všechny věci) a je matkou dvou dcer. V současnosti žije rodina v Coloradu a založili v tamním městě Parker sbor Redemption Parker (Parker – město vykoupení), v němž Jen vede službu ženám. 

Zdroj: The Gospel Coaliton Překlad Ivana Kultová Datum: 12. února 2024 Foto: Pixabay – ilustrační  

Exit mobile version