Timothy Keller o tom, jak kázat o pekle v dnešní postmoderní době

Americký populární pastor a autor Timothy Keller se zamýšlel v komentáři nad tématem, jak může dnešní církev přistupovat k biblickému popisu pekla. Na základě osobní zkušenosti vysvětluje, že právě toto téma se někdy může stát tou hlavní překážkou pro lidi, kteří chtějí přijmout křesťanskou zvěst.

Z důvodu, že dnešní lidé nechtějí slyšet o pekle, je podle Kellera lákavé se prostě tomu ve kázáních vyhnout. Zakladatel newyorského sboru Redeemer však před tímto pokušením varuje a popisuje, jak je důležité zachovávat vyváženost biblické zvěsti evangelia.

„Pokud budeme při zvěstování historické křesťanské víry bagatelizovat „zlé“ a tvrdé doktríny, zjistíme k našemu překvapení, že jsme ztratili také všechny naše příjemná dogmata křesťanské víry. Když se přestanete vyučovat o pekle, soudu a Boží svatosti, nenapravitelně to pak uškodí našim nejhlubším jistotám – našemu chápání Boží milosti a lásky a naší lidské důstojnosti a hodnoty, kterou jsme v Bohu získali. Abychom mohli kázat dobrou zprávu, musíme kázat i tu špatnou,“ konstatuje Keller v článku pro Christianity Today.  

Tradicionalisté a postmodernisté  

Keller rozděluje návštěvníky shromáždění do dvou skupin – lidé z tradičních, nábožensky založených rodin, kteří mají tendenci mít víru v Boha a silný smysl pro morální hodnoty a snaží se žít dobrý život a sekulárního člověka vychovávaného buď v nominální křesťanské rodině nebo v nevěřící.

V případě tradicionalistů se Jedná se hlavně o lidi z katolického prostředí. Tímto lidem je důležité pomoci pochopit, že jejich hřích je odděluje od Boha a vlastní spravedlností nejsou schopni nalézt spásu. Problémem u této skupiny může být fakt, že na evangelium reagují pouze ze strachu z trestu.  Tito lidé si musí podle Kellera hluboce uvědomit nejen bolest na kříži, ale speciálně hloubku utrpení samého pekla, kdy Bůh opustil Krista, aby tak byli ke Kristu přitahování kvůli vysoké ceně oběti pro naši spásu. Právě „tvrdost biblické zvěsti“ jim pomůže zbavit se povrchní víry v Boha. 

Keller při jedné příležitosti členům svého sboru vysvětlil, že tělo Božího syna do krvava zbičované římskými vojáky, bylo jen slabým odvarem toho, co se stalo s jeho duchem, když jej opustil Bůh sám a Ježíš na kříži prožíval muka pekla.

„Synův vztah s Otcem byl nekonečně větší než ten nejintimnější a nejvášnivější lidský vztah. Když byl Ježíš opuštěn Bohem, šel do nejhlubší jámy a nejpálivější pece. To všechno udělal z lásky k nám.“

Peklo pro postmodernisty

Keller druhé skupině lidí vysvětluje, že pro ně je nepřijatelná myšlenka existence pekla a mají tendenci mít pouze neurčitou víru v božství a malý smysl pro morální absolutno. Na příkladu alegorické Lewisovy knihy o nebi a pekle tvrdí, že největším paradoxem ze všech je, že lidé v autobuse směřujícím z pekla do nebe, jsou zotročeni vlastním hříchem, protože se tak svobodně rozhodli. „Raději budou mít svou svobodu (jak ji definují) než spásu,“ konstatuje spoluzakladatel portálu The Gospel Coalition.

 

Uvěřili lži, že pokud by uznali velikost Boha, ztratili by svoji vlastní (1. Moj. 3,4-5), ale paradoxně, jejich volba ve skutečnosti zničila jejich lidskou velikost. „Peklo je, jak říká Lewis, „největším památníkem lidské svobody,“ konstatuje presbyteriánský pastor.  

Dnes je moderní myšlenka, že všechny cesty vedou k Bohu a přístup, že Bůh nemůže dobré lidi se špatným náboženským vyznáním poslat do pekla. Zvěstí evangelia je, že Bůh nám díky své milosti daroval věčný život, ale pokud by k spáse stačilo konat dobré skutky nebo být dobrý člověkem, pak už to není totéž. Keller argumentuje: „Můžete věřit, že víra v Krista není nutná, nebo můžete věřit, že jsme spaseni Boží milostí, ale nemůžete věřit v obojí najednou.“

„Takže zdánlivě inkluzivní přístup je opravdu docela exkluzivní. Říká: Dobří lidé najdou Boha a špatní ne,“ konstatuje Keller a dodává, že tento přístup pak nedává prostor pro morální selhávání. Naopak zvěstí evangelia je, že nezáleží, jak na tom jsi dnes nebo na tvé minulosti, ale milosti můžeme skrze Krista vstoupit do vztahu s Bohem.

Pak existují lidé, kteří říkají, že mají vztah s milujícím Bohem, ale nevěří v Ježíše Krista. Důvodem je, že nesouhlasí s myšlenkou, aby milující Bůh dovolil nekonečné utrpení za hřích. Podle Kellera tato představa Boha nedává prostor pro utrpení a oběť, kterou pro nás přinesl Kristus a je to spíše pocit sentimentu, ale ne skutečná láska. Podle tohoto přístupu byla smrt na kříži úplně zbytečná a „ve snaze učinit Boha milujícím jsme učinili Boha méně milujícím,“ dodává.  

Postmoderní „citlivý“ přístup k tématu pekla je ve skutečnosti docela neosobní. „Říká: Nezáleží na tom, zda věříte v osobu Krista, pokud budete následovat jeho příklad. Ale to znamená, že podstata náboženství je intelektuální a etická, nikoli osobní,“ pokračuje ve svém komentáři pro Christinity Today Keller a přirovnává to k „náboženství bez slz a osobní zkušenosti.“

Neexistuje láska bez hněvu

„Nemohu uvěřit v Boha, který posílá lidi do věčného utrpení,“ je častým argumentem proti biblické zvěsti. „Když tedy kážeme o pekle, musíme vysvětlit, že Bůh bez hněvu nemůže být milujícím Bohem,“ argumentuje dále.

Becky Pippertová píše: Pomyslete, jak se cítíte, když vidíte někoho, koho milujeme, jak se ničí nemoudrým chováním. Nezareagujeme vlídností a tolerancí, ale hněvem. Hněv není opakem lásky. Boží hněv není výbuchem Božího rozmaru, nýbrž jeho trvalého nesouhlasu s rakovinou… která zevnitř stravuje lidskou rasu, kterou On bytostně miluje.

T. Keller k tomu dodává, že Boží hněv pramení z Boží lásky a potěšení z vlastního stvoření, zároveň se hněvá na zlo a nespravedlnost, protože ničí jeho mír a integritu. E. Gifford zas tvrdí: „Lidská láska zde nabízí skutečnou analogii: čím více otec miluje svého syna, tím více v něm nenávidí opilce, lháře, zrádce.“  Pouze vyučováním o soudu a pekle se podle Kellera stávají Ježíšova slova o milosti a lásce tak úžasně ohromující.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

-red- Datum: 28. listopadu 2020 Foto: Redeemer – Timithy Keller

Tags: ,,,,,

3 Komentáře

  1. S první polovinou textu, učení pekla pro tradicionalisty, souhlasím. Líbí se mi tato myšlenka v citovaném článku na CT:

    „Ale Synův vztah s Otcem neměl počátek a byl nesrovnatelně větší, než nejdůvěrnější a nejvášnivější lidský vztah. Když byl Ježíš odťat od Boha, odešel do nejhlubší jámy a nejsilnější pece, mimo všechny představy. A udělal to dobrovolně, kvůli nám“.

    Ano, i toto Kristovo duchovní a duševní utrpení je součástí Božího evangelia a vážím si kazatelů, kteří je lidem zvěstují i s tímto důrazem. Děkuji ti, Ježíši, že jsi prošel jako nevinný těmito mukami proto, abychom my, vinní, nemuseli .

    Odpověď
  2. „Můžete věřit, že víra v Krista není nutná, nebo můžete věřit, že jsme spaseni Boží milostí, ale nemůžete věřit v obojí najednou.“
    Opravdu? Dovolím si polemizovat. Což není možné věřit, že lidé jsou spaseni Boží milostí, která je tak veliká, že zahrnuje i některé, kteří se nesetkali s plným evangeliem, které by jinak radostně přijali? A co všechno může zahrnovat „víra v Krista“? A může někdo „věřit“ v někoho, koho vlastně ani nezná? („Co tedy ctíte, a ještě neznáte, to já vám zvěstuji“ – Sk. 17:23). A jaké je vymezení pojmu „věřit“, když se v Novém zákoně tolik mluví o skutcích? Když Ježíš ve 25. kapitole Matoušova evangelia popisuje poslední soud – proč jsou ti „dědicové království“ tolik udivení a proč vše spočívá v činech milosrdenství a „víra“ není ani zmíněna?
    Je důvodné myslet si, že jediný možný způsob, jak být spasen, je vyslovit „modlitbu hříšníka“ – modlitbu osobního přijetí Ježíše?
    „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (Jan 1:29) – to nezní příliš exkluzivně.
    „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Řím. 5:8). Tedy zemřel za hříšné, ale zároveň ne všichni nakonec spasení dojdou. A přijde o Boží odpuštění – spasení ten, kdo o něj výslovně nepožádá (skrze jméno Pána Ježíše) nebo ten, kdo ho odmítne? C.S. Lewis se ve zmíněné knize „Velký rozvod nebe a pekla“ kloní spíš ke druhé možnosti.
    „Ten otrok, který znal vůli svého Pána, a přece všechno nepřipravil a neudělal podle jeho vůle, bude velmi zbit. Kdo ji však neznal a učinil něco, co si zaslouží rány, bude zbit méně. Od každého, komu bylo hodně dáno, bude také hodně vyžádáno, a komu svěřili hodně, od toho budou žádat více.“ (Luk. 12:47,48). Takže ten kdo neznal Boží vůli, bude méně potrestán – co ale znamená? Existují různé úrovně pekla nebo snad opravdu existuje očistec? Každopádně na činech evidentně záleží.
    „Neboť u Boha nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní. Když totiž pohané, kteří nemají Zákon, přirozeným způsobem činí to, co Zákon požaduje, pak jsou sami sobě Zákonem, ač Zákon nemají. Ukazují, že mají dílo Zákona napsané ve svých srdcích. Jejich svědomí bude svědčit spolu s myšlenkami, jež se navzájem obviňují nebo také obhajují, v den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude podle mého evangelia soudit, co je skryto v lidech“ (Řím. 2:13-16). Toto píše největší křesťan Pavel o nevěřících pohanech – evidentně někteří budou ospravedlnění, pokud žili ve shodě s dobrým svědomím. Zdá se, že nějak bazálně Kristus mluví i k těm, kteří ho neznají jménem a možná ani nečetli desatero.
    „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn. Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího.“ (Jan 3:17-18) – tento verš bývá velmi citován, ale méně už jeho vysvětlení: „Toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo jedná zle, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (Jan 3:19-21)
    Mám tedy za to, že spasení spočívá v Boží milostí, protože sebelepší člověk nakonec není dost dobrý, aby si Boží království zasloužil. Ale milosrdenství dojdou milosrdní a odpouštěno bude těm, kteří odpouštějí svým viníkům. Nakonec je to všechno opět o lásce anebo nenávisti – ke Kristu, který je“ Světlem“ – tedy pravdou, dobrem, láskou, soucitem… Snad opravdu budou nasyceni i ti, kteří „jen“ hladovějí a žízní po spravedlnosti, kteří nejsou dost dobří, dost dostateční…. kteří sami nejsou světlem, ale po světle touží. Skutky samy neospravedlňují – jen prozrazují, co je v nitru člověka.
    To samozřejmě neznamená, že poznat Ježíše jako svého Pána a Spasitele a mít s ním osobní vztah není důležité nebo dokonce zbytečné. Je těžké milovat někoho, kdo je pro mě spíš něčím, než někým kdo má jméno a mluví jasnou řečí. Takový člověk je v boji s „knížetem tohoto světa“ jen velmi uboze vyzbrojen a chráněn. Na druhou stranu, jak řekl Ježíš v souvislosti právě se spasením – „u lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno“.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář