Věřím ve smrt Julia Caesara a ve vzkříšení Ježíše Krista 

Mark Twain proslul svým popisem víry jako „věření něčemu, o čem víš, že tomu tak není“. Pravděpodobně si všiml, že takto si počíná docela dost křesťanů. Jak to s tím ale je? Věří přemýšliví křesťané v Ježíšovo tělesné vzkříšení přesto, že nemají důkaz, nebo právě proto? Právě dnes je dobrá příležitost zamyslet se nad některými důkazy toho, co tvoří jádro křesťanské víry.

Patnáctého března – tedy v den nazývaný v březnu, květnu, červenci a říjnu v starořímském kalendáři Idy – v roce 44 před Kristem zavraždily tucty římských senátorů Julia Caesara. Téměř o sedmasedmdesát let později, 5. dubna roku 33 od narození Krista, v neděli nebo v den jí blízký, vstal Ježíš Kristus z mrtvých. 

Oprávněnost víry v obě události si můžeme ověřit čtyřmi historickými postupy, jichž se užívá k zjištění pravdy o minulosti. .

Rozlišujte dvě metody

Vědecká metoda zaznamenává pozorování, vytváří hypotézy a předpovědi (prognózy), provádí opakovatelné pokusy a analyzuje výsledky. Bezpočet neopakovatelných faktů však není možno vědeckou metodou odhalit. 

Nelze vědecky dokázat, že Caesar v lednu roku 49 překročil Rubikon, nebo že Jiří Washington 25. prosince 1776 překročil řeku Delaware, ani to, že vojska spojenců 6. června 1944 překročila Lamanšský průliv. Rozumní lidé věří v pravost těchto událostí proto, že ji dokázala metoda historická. 

SOUVISEJÍCÍ – Kathy Kellerová / Pokud není naše víra historicky ověřená, tak nestojí za nic 

Tuto metodu definoval historik Louis Gottschalk jako „kritické zkoumání a analýzu záznamů a pozůstatků minulosti“. Prací „svědomitého historika“ je bez jakékoli osobní zaujatosti studovat dokumenty, zkoumat pozůstatky, shromažďovat fakta a pátrat po důkazech. 

Pomocí abduktivního usuzování pracují historikové na výkladu, který nejlépe vyhovuje faktům. 

Jádrem křesťanství je historické tvrzení, že Ježíš vstal z mrtvých. Odmítat toto tvrzení s odvoláním na vědu znamená ignorovat skutečnost, že věda má své limity. Pavel připustil, že „jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná“ (1 K 15,14). Na rozdíl od jiných náboženství lze ústřední křesťanská tvrzení historickou metodou ověřit, ale i zfalšovat.

Zamyslete se nad dvěma intervaly –

a to nejprve nad časovým rozestupem mezi událostí a původním rukopisem, který o ní podává zprávu. Čím je tento interval kratší, tím blíže je autor skutečným událostem. Jak víme, že Caesara v roce 44 před Kristem úkladně zavraždili? Nebyli jsme u toho, věříme tomu však ze stejných důvodů jako mnoha událostem v minulosti, o nichž psali očití svědkové nebo o nich podali zprávu jiným, kteří ji zapsali. 

Mnozí věří zprávě o Caesarově zavraždění jen proto, že během středoškolského studia četli slavné Shakespearovo drama „Julius Caesar“ uvedené poprvé na scénu v roce 1599. Jako zdroj posloužily Shakespearovi Plútarchovy Životopisy slavných Řeků a Římanů (viz https://www.databazeknih.cz/knihy/zivotopisy-slavnych-reku-a-rimanu-i-78236 a https://www.databazeknih.cz/knihy/zivotopisy-slavnych-reku-a-rimanu-ii-56347) v anglickém překladu Thomase Northa z roku 1579. Plútarchos však tyto životopisy napsal počátkem 2. století našeho letopočtu, asi 160 let po vraždě, takže nemohl být očitým svědkem. Od koho tedy čerpal on?

Pro část svého materiálu Plútarchos použil Caesarových Zápisků o válce galské (viz https://www.databazeknih.cz/knihy/zapisky-o-valce-galske-336). Očitým svědkem svého zavraždění byl jistě sám Caesar. Ten toho o něm ovšem bezpochyby mnoho nenapsal. Očitým svědkem byl pravděpodobně Cicero, ten však rok nato zemřel a podrobnosti o onom osudném dni nezaznamenal. Plútarchos neměl k očitým svědkům té události přístup, pravděpodobně mu však jako přednímu příslušníku římské společnosti byly dostupné dokumenty i ústní tradice, které pro nás jsou již ztraceny. Časový rozestup mezi Caesarovým zavražděním a původním Plutarchovým dokumentem tedy činí kolem 160 let. 

SOUVISEJÍCÍ – Když má pastorova manželka chuť odejít z církve 

A teď si to porovnejme: očité novozákonní svědectví o vzkříšení sepsali očití svědkové a osoby jim velice blízké. Na rozdíl od Plútarcha, který psal 160 let po Caesarově smrti, psali novozákonní autoři během života očitých svědků, kteří mohli dvě hlavní tvrzení – prázdný hrob a ony situace, během nichž přicházel na scénu vzkříšený Ježíš – buď potvrdit, nebo popřít. 

Již v roce 50 n.l. předává Pavel dále zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých (Ga 1,1). Jestliže Kristus zemřel roku 33 n.l., je časový rozestup mezi vzkříšením a nejstarší původní rukopisnou zprávou kratší než dvacet let. Přitom původní rukopisy Plútarcha ani žádného novozákonního autora nemáme. což je u starověké historie běžné. Proto má zásadní význam druhý interval. 

Jde o interval mezi původním rukopisem a těmi, které máme k dispozici dnes. Ke zkoumání existujících rukopisů (rukopisných opisů) za účelem rekonstrukce originálu užívá historická metoda textové kritiky. Čím je tento interval kratší, tím lépe.

Časový rozestup mezi původním Plútarchovým rukopisem Životopisů a těmi, které máme k dispozici dnes, přesahuje 800 let. Interval mezi původním rukopisem Janova evangelia a dnes existujícím úlomkem činí 50 let. 

Novozákonník Darrel Bock dospívá k závěru: „Při srovnání toho, co klasické prameny vypovídají o Ježíši a o Caesarovi, je situace pro evangelia příznivá. A napomáhá-li taková práce s prameny klasické filologii a ceasarologickému zkoumání, měla by to platit i pokud jde o Ježíše.“ 

Srovnejte dvojí četnost

Stejně jako je při soudním řízení lepší větší počet svědků, platí to obecně i o rukopisech. I v solidních rukopisech scházívají podrobnosti, které pisatelé neviděli, nebo jsou tam navíc detaily, o kterých si pouze mysleli, že je viděli. Zvážíme-li různá svědectví jako celek, nebude odlišností u nepodstatných detailů zas tak mnoho, to podstatné ohledně události však bude jasné. 

Srovnáme-li počet novozákonních rukopisů s jinými starověkými dokumenty, je převaha historických důkazů Nového zákona jasná. Různých rukopisných částí Plútarchových Životopisů je známo méně než deset, kdežto u rukopisů různých částí Nového zákona činí počet 23 986. Ohromující! 

Podle odhadu novozákonníka Dana Wallace by byl štos všech existujících rukopisů Nového zákona vyšší než čtyři Empire State Buildingy – tedy čtyřnásobná výška budovy, která se v roce 1931 stala nejvyšší stavbou světa. Oproti tomu štos existujících rukopisů všech klasických řeckých spisů by dosáhl výšky jen něco přes metr. 

Zvažte dva motivy

Jak – i při spolehlivé přítomnosti původního dokumentu – zjistíme, zda autor sděluje pravdu, nebo si vymýšlí lži? 

Běžně má lež dva důvody: získat něco potěšujícího, nebo se vyhnout něčemu, co bolí. Den Caesarova zavraždění i zprávu o něm, jak ji podává Plútarchos, lidé v hojné míře přijímají. Plútarchos nepsal nic kontroverzního ani politicky nebezpečného, co by poškodilo jeho pověst nebo společenské postavení. To, co napsal, jeho postavení ve společenské smetánce jen zvýšilo. Šlo prostě o starověkou obdobu dnešních nakladatelských smluv, při čemž neměl kvůli historickým tvrzením ve svém spise mnoho co ztratit – naopak mohl mnoho získat. 

První Ježíšovi učedníci buď sdělovali pravdu, nebo ne. Proč by však lhali? Jejich odvážná tvrzení byla kontroverzní a politicky nebezpečná. Kvůli sdílení toho, co poznali na vlastní oči (Skutky 1,22), přicházeli o postavení, o majetek, o svobodu – a někteří i o život. 

Historikům neuniklo, že takové strádání je důkazem pravdivosti dokumentu. Gottschalk podotýká: „Pokud může určité svědectví uškodit samotnému svědkovi, jeho blízkým nebo některým jeho záležitostem, je podle všeho pravdivé.“ Prohlášením, že viděli vzkříšeného Krista, učedníci velice škodili jak sobě, tak i svým rodinám a nejbližším přátelům. To, že o tom soustavně a vytrvale vydávali svědectví, lze nejlépe vysvětlit tím, že mluvili pravdu. 

Jistě – mnoho všelijakých náboženských fanatiků bylo připraveno zemřít za to, čemu věřili. Jenže, zatímco mnoho lidí jde na smrt za to, co považují za pravdivé, nikdo nezemře za něco, o čem ví, že to není pravda. Učedníci nevydávali svědectví o vzkříšení proto, že tím mohli něco získat. Svědčili o vzkříšení kvůli tomu, že k němu skutečně došlo.

Ony březnové idy si letos připomnělo leda pár podivínů posedlých historií, ale ani banky je nepovažovaly za svátek, kvůli kterému by měly mít zavřeno. Kristovo vzkříšení však o letošních Velikonocích budou oslavovat na každém obývaném kontinentě miliardy lidí. Caesar dal světu juliánský kalendář, avšak během prvního století se stalo něco, kvůli čemu u nás počítáme roky od narození jistého tesařova syna. A to ne kvůli jeho učení – rabíni přicházejí a odcházejí. Důvodem ukřižování bezpočtu nepřátel Říma byla jeho smrt.

Onoho dne, přede dvěma tisíci šedesáti osmi lety, zemřel v Římě Caesar, a svět to bere jako historickou poznámku pod čarou. O pouhých sedmasedmdesát let později došlo v Jeruzalémě ke vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých – a od té doby svět nikdy nebyl, není a nebude stejný. 

Autor: Steve Bateman Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 2. dubna 2024 Foto: Pixabay – ilustrační

Překlad: Ivana Kultová

Steve Bateman získal hodnost magistra teologie na Dallaském teologickém semináři a hodnost doktora duchovní služby v Reformovaném teologickém semináři. Je více než třicet let pastorem Prvního biblického sboru v Severní Alabamě a autorem knih Which “Real” Jesus?: Jonathan Edwards, Benjamin Franklin, and the Early American Roots of the Current Debate (Který „skutečný“ Ježíš?: Jonathan Edwards, Benjamin Franklin a raně americké kořeny probíhající diskuse) a Brothers, Stand Firm: Seven Things Every Man Should Know, Practice, and Invest in the Next Generation (Bratří, stůjte pevně: sedm věcí, které by měl každý člověk znát, praktikovat a investovat do nového pokolení).

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.