Z víry nebo ze skutků?

Otázky po tom, zakládá-li se lidská spása na víře nebo na (dobrých) skutcích, vyvolávají už novozákonní texty. Výpovědi v nich obsažené totiž ukazují obojím směrem. Nutno říci, že těch prvních je více. Z toho sice nelze činit definitivní závěry, ale něco to naznačuje. O víře, jako projevu, jímž člověk získává podíl na spáse, mluví předně Ježíš. V 11. kapitole Janova evangelia například říká: „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“

Nejvýraznějším novozákonním zastáncem názoru, že spasení je z víry, je apoštol Pavel. Tento důraz se stal jádrem jeho teologie. Výlučnost, s níž podmíněnost spásy vírou hájí, je zřejmá třeba z výroku v 10. kapitole epištoly Římanům: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“ Ani historicky mladší epištola Jakubova či kniha Zjevení spásnou funkci víry nezpochybňují. Skutky se v nich však dostávají do pozice jakéhosi kontrolního projevu víry. A v tom se skrývá čertovo kopýtko. Odtud se dá totiž snadno vytvořit schéma, podle něhož kde nejsou skutky, není ani víra. A je-li spása vírou podmíněna, jsou k ní tedy skutky nezbytné.

Tato teologická konstrukce umožňující zvnějšku identifikovat a kvantifikovat víru začala bytnět zejména potom, co se křesťanská církev vyprofilovala jako instituce, která nad lidmi vykonává kázeň. Skutky se pro ni staly v této situaci základním ukazatelem zbožnosti. Osvobozující, důvěrně odevzdaný vztah k Ježíši, jak jej známe z evangelií, tím církevní úřad opět vrátil do polohy zákonického plnění předpisů. Pojistka proti sobeckému sledování pouze svého prospěchu tu přitom už byla. Ježíš ji vytvořil spoustou svých výroků odmítajících odpovídat na milost tvrdostí. Církevní představitelé však nechtěli, aby vnitřní integritu křesťana posuzovalo pouze jeho vlastní svědomí. Chtěli tuto kompetenci získat pro sebe, aby tak mohli panovat nad dušemi. A skutky, povýšené na důkaz víry, se jim k tomu jedinečně hodily. V modelu spásy zakotvené ve skutcích mají vedle panování nad lidským svědomím kořeny i další neřesti církve. Odpustky, zpovědní zrcadla, očistec, modlitby za mrtvé či řazení Kristových vyznavačů do různých kvalitativních stupňů.

Zkusme však v úvaze, podle níž bez skutků není víra, a proto bez nich není spásy, pokračovat. Co když někdo činí (dobré) skutky a Krista nezná? Nevyjadřuje jimi víru v něho, ale koná je z jiných důvodů. Bude i on z těchto skutků spasen? Pokud ne, je to divné. Pokud ano, znamená to, že spásy lze dosáhnout i bez Krista. Stačí prostě dělat dobré skutky… Sem spěje křesťanská teologie. A protestantská rychleji než katolická. Je to paradoxní, protože klíčovou myšlenkou reformace byl návrat od záslužnické praxe konání dobrých skutků k živému vztahu ke Kristu. V protestantismu jako by se opakoval myšlenkový vývoj ranné církve. Když se v reformačních církvích začala víra stávat pouhým přitakáním k doktríně, vznikl v nich tlak na její obnovu. Ten dal vzniknout jednak pietismu, jednak sociálnímu aktivismu. Většina lidových evangelických církví si vybrala ten druhý směr. Jejich teologický liberalismus kořeněný výběrovým fundamentalismem tak způsobuje, že v nich způsob účasti na spáse přestává být viděn ve víře v Krista a kladen do skutků milosrdenství.

Ve svých důsledcích to znamená konec křesťanské víry. V kostele se o Kristu sice stále mluví, jeho postava se však stává pouhým bohoslužebným koloritem. Frekventované jsou zejména biblické texty, jejichž prostřednictvím lze vytvořit tlak na posluchače, aby konali (dobré) skutky. Podle nejběžnějšího kazatelského schématu spása vstupuje tam, kde posluchači jednají jako Ježíš. Kde jako on nejednají, tam na spásu čekají marně. Tato negace se z kazatelny výslovně neříká, z absence jiné alternativy však vyplývá. Jedinými nositeli spásy jsme my! Naše (dobré) skutky se už ani ke spáse nemusí transformovat skrze víru. Dostávají se totiž do pozice absolutního a božského samy o sobě… Je to tak úžasná zbožnost nebo rafinovaný ďáblův tah, jak přesvědčit člověka, že vlastně Boha nepotřebuje, že se spasí sám? To zodpoví až soudný den. Dnes víme, že stavět svou spásu na víře v Boží milost dává svobodu a otevírá srdce. Stavět ji na skutcích svazuje a připravuje o bezprostřední vztah k Bohu. Přitom právě z něj vycházejí ty nejdůležitější podněty pro život.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

 

Autor: Emanuel Vejnar je evangelický farář Datum: 7. února 2020  Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Tags: ,,,

14 Komentáře

  1. Karel Krejčí

    Velice výstižné. Důvěru v Boha, jeho absolutní moc a spravedlnost, nahradila křečovitost dobrých skutků. Jako bychom si Kristovo vítězství museli nějak zpětně zasloužit nebo odpracovat. Pokud ale takto jednáme, současně popíráme Boží milost. To prostě nejde sloučit dohromady, buď jedno nebo druhé.

    Odpověď
  2. Karel Krejčí

    Jestliže si v srdci plně uvědomíme to, co pro nás Kristus udělal, budeme mít v srdci mír a klid a budeme se prožívat jako součást Božího Stvoření. Pokud toto bude pramenem našich dobrých skutků, pak jsme pochopili smysl našeho vykoupení.

    Odpověď
  3. Olga Nedbalová

    Možná někteří lidé špatně pochopili kauzalitu víry a skutků. První je vždy víra, nezasloužený dar, na kterou navazují skutky. Třeba Skutky apoštolů – první byl dar Ducha svatého a následně apoštolové dokázali kázat evangelium, uzdravovat atd. Pokud si spleteme pořadí, tak je to špatně, ze skutků nemůže vzniknout víra. Já sama u sebe pozoruji touhu po duchovním růstu, tu touhu zažehl dar víry, z mé strany ničím nezasloužený. Někdy jsem si říkala, proč zrovna já, vždyť nejsem o nic lepší nebo horší než ostatní. Toužím být jako strom, který nese dobré ovoce. „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ ( Galatským 5,22). Ne, ještě všechny tyto plody nenesu a občas se na mně najde ještě svárlivost, neochota, podezíravost, povýšenost. Naštěstí Ježíš je nejen dobrý pastýř, ale i ovocnář. Postupně ze mně ty špatné plody očesává a ty dobré pěstuje. Nutno dodat, že mě osobně duchovně posiluje také život ve sboru (včetně nedělních bohoslužeb), četba Písma a online pomoc bratří a sester i zde na webu. Možná by našim sborům pomohlo, kdyby více žily živým životem víry. Tedy nejen v neděli sednout na bohoslužbu do kostele a v poklidném dřímání vyslechnout kázání. Ale třeba i účastnit se biblických hodin, tam už se dá víra i více sdílet. Udělat si čas zajít osobně za svým bratrem, sestrou ve víře a navzájem se povzbudit, pomoci. Umět vyjádřit svou radost z víry. Více chválit Hospodina. Třeba jako král David, když navzdory společenským konvencím tančil a skákal radostí. Tak jak se zpívá ve Svítá 161: 2. „David skákal radostí, tak jak hudba hrála, třebas k jeho vážnosti nehodná se zdála. Nic si z toho nedělal, i když lidem k smíchu, zpíval Bohu chvalozpěv, nedbal na svou pýchu.“ A hlavně nespouštět z očí Ježíše. On je nad námi, On je ten dokonalý, On nás vykoupil. Díky Bohu, tuto cestu nám naplánoval On, ne my.

    Odpověď
  4. 13A kterému z andělů kdy řekl: ‚Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou‘? 14Což nejsou oni všichni služební duchové, posílaní k službě kvůli těm, kdo mají dostat do dědictví záchranu?

    Je jasné, že služební duchové jsou boží Svatí andělé. Tak stejně i ten kdo má víru v syna Božího a jediného Boha se stává služebním duchem samotného Boha a naplňuje tak boží skutky skrz svou vlastní duši pomoci ducha Svatého.

    Odpověď
    • Olga Nedbalová

      Nevím, věřím v Ježíše Krista, ale jak jsem psala výše, ještě se mi nezdají všechny moje skutky zrovna dokonalé. Duch svatý má ve mně pořád ještě co dělat, abych nesla dobré ovoce. Ale bezpochyby jsou lidé, kteří by mohli Svatým andělům zdatně sekundovat. Možná to bude u mě tím, že má víra někdy není úplně pevná? Nebo jsem teprve na cestě duchovního růstu.

      Odpověď
  5. Vzpomenete na Františkovu odpověď chlapci, který se ptal na možnost spasení svého otce, který kluka dal pokřtít, ale sám byl nevěřící ?

    Odpověď
    • Olga Nedbalová

      Bohužel Františkovu odpověď neznám (asi myslíte papeže Františka)? Pro mě osobně je obtížné komentovat, kdo bude spasen a kdo ne. Nejsem zase tak teologicky zdatná. Cítím ale, že tato věc je plně v rukou Božích. Ohledně svatosti, pro mě jediný stoprocentně svatý mimo Hospodina je Ježíš Kristus. On byl a je skutečně oddělený od hříchů. Někdy mě trochu mrzí, že se spasením vírou v Ježíše Krista existují snahy odsunout svatost Hospodina na druhou kolej. Vždyť i sám Ježíš jako první a největší přikázání dal: “ Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.“ K druhému přikázání, které je také bezesporu pravdivé: 31 „Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe. “ tak trochu se mi z článku zdálo, jakoby milosrdenství bylo podezřelé, aby si snad někdo nemyslel, že sám sebe spasí. Pamatuji si ale například článek tady na webu, kdy se psalo o duchovní (ale i jiné) pomoci ve věznicích. S rozhovoru s onou paní (bohužel si nepamatuji jméno) ale rozhodně nevyplývalo, že to dělá kvůli své svatosti. Spíše cítila povolání k této službě, viděla, že je potřeba jít a pomoci a tak to prostě udělala. Na celé záležitosti ohledně spasení mě nejvíce uklidňuje, že to nakonec posoudí sám Ježíš Kristus. On do nás vidí, zná nás lépe než se známe my a je spravedlivý. Otázka našeho spasení je v těch nejlepších rukou.

      Odpověď
  6. Svatý duch , Ježíš jsou jedním. Rozdíl je jen ve velikosti, počátku a konci… Každý anděl má svůj počátek i konec, protože každý vzešel z Boha neboť Bůh je pán duchů a tyto duchy umisťuje do všelijakých nádob.

    36Pošetilý člověče! To, co zaséváš, neobživne, jestliže to neumře. 37A co zaséváš, není to tělo, které má vzniknout, nýbrž holé zrno, například pšeničné nebo nějaké jiné. 38Bůh mu však dává tělo, jak to sám chtěl: každému semeni jeho vlastní tělo. 39Není každé tělo stejné, nýbrž jiné je tělo lidské, jiné je tělo dobytka, jiné tělo ptáků a jiné tělo ryb. 40A jsou těla nebeská a těla pozemská, ale jiná je sláva nebeských a jiná pozemských. 41Jiná je sláva slunce, jiná je sláva měsíce a jiná je sláva hvězd. Neboť hvězda od hvězdy se liší ve slávě.

    Z toho znalý usoudí, že jitřní hvězdou není nic jiného nežli Svatý duch.

    Odpověď
    • Olga Nedbalová

      Určitě se dá souhlasit s tím, že Ježíš i Svatý duch jsou jedním, s tím souvisí samozřejmě i trojjedinost Boha. Přiznám se, že já jsem schopna plynule při modlitbě přecházet od Hospodina přes Ježíše až k Duchu svatému. Takže i já podvědomě vnímám, že opravdu trojjedinost existuje. Je dobré, že i v Písmu se dá najít potvrzení této trojjedinosti.

      Odpověď
  7. Milá paní Olgo, není jediný verš v bibli ani v jiných apokryfem, který by obsahoval slovo „trojice“ „trojjediný“. Trojice je lidská nauka vzniklá na koncilu v roce 381. Ti co na koncilu byli proti odsouhlasení této nauky byli pronásledování a ničeni.

    Takže kdyby jste náhodou během studia Svatého písma nějaký to slovo „trojice“ našla můžete dát vědět :). Vím, že je tam zcela jistě psáno, že Bůh je jediný… a jediný je jediný…. tak stejně jako je jediný Izrael.

    Ze Svatého písma víme, že Bůh je duch, víme že je Svatý a jediný…. Jediný Bůh je tedy Svatý duch, ten kteří o sobě říká jsem ten, který jsem a který budu…. No a Svatý duch přišel v lidské tělo jako Ježíš. Takže Bůh je pořád jediný….pořád Svatý duch. I všichni Svatí andělé mají Svatého ducha…tedy jediný a pořád stejný Svatý duch může být i v tisících duchovních tělech. A ostatně není náhoda, že právě hřích proti Svatému duchu je jako jediný smrtelný.

    Odpověď
    • Olga Nedbalová

      Tak to jsem nevěděla, jak jsem psala dříve, nejsem v teologii zběhlá. Děkuji za vysvětlení, trojjedinost se celkem často všude vyskytuje a je dobré vědět, že tento výraz vznikl až na koncilu.

      Odpověď
  8. To že je Otec stejného Ducha jako Ježíš lze dokázat Svatým písmem, neboť je psáno :

    Jestliže však někdo nemá Kristova ducha, ten není jeho. 10Je-li však Kristus ve vás, je sice tělo mrtvé kvůli hříchu, ale duch je živý kvůli spravedlnosti. 11Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá. 12Nuže tedy, bratři, jsme dlužníky, ale ne těla, abychom podle těla žili. 13Jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít; jestliže však Duchem usmrcujete činy těla, budete žít. 14Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. 15Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! 16Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží.

    Je z toho jasné, že jak Ježíš tak Otec jsou stejného a jediného ducha a to Svatého… a jak jsem psal rozdíl je jen ve velikosti, počátku a konci.

    Odpověď
  9. Z víry nebo ze skutků ??? Na to je jasná odpověď ve Svatém písmu :

    Zákon spočívá na dvou největších příkázání
    Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista
    Zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ
    Zákon slouží k poznání hříchu
    Ostnem smrti je hřích a mocí hříchu je Zákon
    Všichni lidé zhřešili kromě přišlého v tělo syna božího Ježíše
    Kristus je konec zákona k spravedlnosti pro každého, kdo věří.
    Naplněním zákona je láska
    Jsme-li vedeni Svatým duchem, nejsme pod zákonem
    Pozemské tělo a krev nemůže být dědicem Božího království

    Víra = Láska k Bohu a bližním = Skutky

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář