Boj Jordana Petersona proti chaosu

Loni Jordan Peterson o vlásek unikl smrti. Ale už je tu zase – s pokračováním svých 12 pravidel pro život, která šla na dračku. Nová knížka má název Beyond Order: 12 More Rules for Life [Až za řád. Dvanáct dalších pravidel pro život] a vazbu, která napovídá, že jde o doplněk k první knize. Zatímco 12 pravidel pro život nabízelo řád jako „protilátku proti chaosu“ (jak zni podtitul), tato kniha se snaží o krok „za“ tento řád. Je to tedy kniha chaosu? Skoro, ale ne tak docela.

Za řád je skutečně jin k předešlému jangu [dvě protikladné a doplňující se síly v dávné čínské filosofii – viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Jin_a_jang]. Prozrazují to obálky obou knih: mají obě stejnou grafiku, až na to, že první je bílá a druhá černá. Peterson na toto uspořádání upozornil v úvodu k první knize, kterou nazývá prací o „zásadách vnášejících řád“. Kniha Beyond Order však není ani tak chaosem, jako spíše vyvážením či protiváhou. 

SOUVISEJÍCÍ Jordan Peterson se přiznal, že je ohromen vlastní vírou v Krista

Ano, má opravdu černou obálku a byla napsána v chaotickém období Petersonova života. Opakovaně též zdůrazňuje potřebu tvořivého přetváření, potřebu změny v případě, že se status quo pokazil. Není to však chaos, spíše volné pokračování v původním duchu a záměru s pravidly. Lidé mohou „pravidla eticky porušovat“, avšak teprve poté, co „si je nejprve osvojili a natolik se ukáznili, že pochopili, jak jsou tato pravidla potřebná“ (85).

Nakonec Peterson požaduje „vyváženost mezi konservativismem a originalitou“ (34). Připouští, že to může být paradoxní, vidí však v této vyváženosti konstitutivní součást povahy reality: „Tyto dva způsoby bytí jsou propojeny úplnou vzájemnou závislostí. Jeden bez druhého opravdu nemůže existovat, ačkoli je mezi nimi vskutku napětí“ (35).

Mezi chaosem a přemrštěným řádem

Chaos je v Petersonově světonázoru nadále sprosté slovo. Jasně to ukázal v převyprávění eposu Enúma eliš, báje o Usirovi a Hórovi či dokonce Harryho Pottera a Šípkové Růženky. Vítězí-li chaos nad řádem, vzniká utrpení, smrt a děs. Beyond Order však přidává další úroveň pohledu: dodává, že se to s řádem nesmí přehnat. Nevyvážené, nekompromisní úsilí vše ovládat skončí tyranií – která utrpení a hrůzu ještě rozmnoží. 

Zvlášť pěkně to Peterson ilustruje výkladem Petra Pana. Petra charakterizuje „ryzí potenciál“, ovšem tento ztělesněný potenciál se odmítá přizpůsobit aktuálním potřebám a stát se „něčím smysluplným, produktivním, dlouhodobě přínosným a udržitelným“ (115). Jako takový je pořád chaosem. Jeho protikladem je ale kapitán Hook, „archetypální tyranský král, patologie řádu“ (115).

Hook je dospělý muž (a s klasickým vzděláním, aspoň v původní verzi příběhu od J.M. Barrieho), avšak deformovaný strachem ze smrti (vyděsil ho krokodýl, který spolkl hodiny). Podle Petersona nemůže Petr „dospět“ právě proto, že ten, kdo proti němu stojí jako vzor řádu, je tak nevyvážený. 

Řešením však není přijmout chaos, nýbrž spíše přijmout potenciál konflikt, k němuž dochází v boji o přemožení onoho chaosu. Peterson žádá od čtenáře „konfrontaci s tím, co mu stojí v cestě“ (86), ať už to znamená podrobení chaosu pomocí zásad zavádějících řád (prvotní břemeno, o němž mluví první kniha), nebo „etické porušení pravidel“ (85).

Moudrost v pravidlech

Kniha Beyond Order tvoří jasnou dvojici s 12 pravidly pro život, lze ji však číst i samostatně. Podle mne je silnější prací, v níž najdeme řadu vynikajících kapitol. 6. pravidlo „Odmítni ideologii“ lze velmi dobře uplatnit na některé dnešní kontroverzní tendence a je to snad nejlepší kapitola knihy. Pro Petersona – v protikladu k tomu, jak používají těchto slov třeba mnozí kritikové náboženství – nejsou slova „ideologie“ a „náboženství“ synonyma. Nikoli, Peterson definuje ideologii jako modlářství, totalizující pohřbení skoro všeho, co tvoří život, pod určitou teorii. 

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Podle jeho výkladu „ideologie začíná „výběrem několika abstrakcí, v nichž se s nízkým rozlišením a skrýváním představují velké, nerozlišené kusy světa“ (168–69). Jako pár příkladů uvádí mimo jiné „národ“, „nadvládu mužů“, „boháče“ nebo „utiskované“. Tyto pojmy se aplikují na značně složité skutečnosti, ovšem ideologie je cestou abstrakce zjednodušuje. „Pak začne tvůrce pančovaných teorií spřádat následnou teorii, jak se na každý, byť sebesložitější jev lze dívat jako na druhotný důsledek tohoto nového, totalizujícího systému“ (170). Ten pak rozvine do podoby „školy myšlení“ zcela vlastní výroby, jejíž zastánci následně ideologie využijí k „ovládnutí“ a „kritice … či výslovné démonizaci“ každého, kdo ji odmítá přijmout (170). Osvojit si porozumění, jak ideologie funguje, je pro dnešní život podstatně důležité – stejně jako poznání, že ideologie ve skutečnosti není teorií v tom smyslu, že by ji bylo možno – v naději na moudřejší přístup – prověřit a usvědčit z padělanosti, nýbrž že je prostředkem pro uchvácení moci. 

Osvojit si porozumění, jak ideologie funguje, je pro dnešní život podstatně důležité – stejně jako poznání, že ideologie … je prostředkem pro uchvácení moci.  

Tento druh kritiky nesedí jen na – byť přehojné – levicové ideologie. Lze jej uplatnit i na konzervativce, kteří dokáží něco příliš rychle označit jako „marxismus“ nebo ovoce marxismu. (Zde je na místě připomenout, že někteří skeptici to řekli dokonce o Petersonovi.) Nejde zkrátka o to jednu stranu v ideologickém boji odzbrojit, nýbrž vysvětlit, co to je ideologie a proč není poctivým nástrojem k nastolení řádu, nýbrž naopak nástrojem tyranie a chaosu. 

Jiným důležitým bodem je 10. pravidlo o milostném vztahu a manželství. Pastoři budou v pokušení si je zkopírovat a rozdávat členům sboru. Ta kapitola je stejně dobrá jako většina předních křesťanských knih o manželství. Peterson přináší realistické rady týkající se řešení konfliktů, milování a dokonce tradičních genderových rolí.

„Tradiční role jsou mnohem užitečnější než si moderní lidé, kteří tak nesmírně přeceňují svůj kladný vztah ke svobodě a výběru, mají sklon uvědomit“ (290). Měli bychom snad vmáčknout lidskou sexualitu do modelu jang/jin? Doma to raději nezkoušejte, ale ano, Peterson to dělá (v původním taoistickém pojetí jsou jang a jin také genderově rozlišeny). Při tom všem se ale Peterson vyhýbá právnímu formalismu nebo nějakým zevšeobecňujícím předpisům. Spíš nabízí zásady, které nastolují řád a umožní nám řešit konflikty vhodným způsobem, jenž pomáhá k dosažení zralosti. 

Jak by se měli k Petersonovi stavět křesťané?

Mnozí se očividně budou ptát: „Je Beyond Order křesťanská kniha?“ Odpověď zní: „Skoro – ale není.“ Je zde důraz na stvoření, hřích, smrt i vzkříšení, ale smíření snadno nenajdeme. Peterson dokonce mluví o satanovi i o hříchu, ale ne ve významu, jak by jich užilo tradiční pravověří. Velkým problémem pro Petersona není hřích proti přírodě, nýbrž sama příroda. 

Pár příkladů: „Příroda se může zvrhnout v chaos, a soustavně to dělá“ (313). A také: „Příroda dělá co může, aby nás zabila“ (336). Nejvíc nás zabolí Petersonovo tvrzení, že „Kristus a satan jsou dvojicí, která představuje ještě podstatnější dualitu. . . Kristus a satan jsou prvky samotné zosobněné (zbožštěné?) věčnosti“ (334; vložená otázka je Petersonova).

SOUVISEJÍCÍDavid Floryk: Jak chutná Petersonova protilátka proti chaosu?

Zdá se, že Peterson vtiskl svůj základní dualismus do božské podoby s věčným Bytím (ano, píše to substantivum s velkým písmenem), které představuje trvalou dialektiku řádu a chaosu a stává se ryzejší bytostí tím, že jedinci vytrvají v zápase. Podle jeho slov „jste zváni k síle bytí – toho Bytí, které by ve vás mohlo zjevit samo sebe“ (366). Je to spíš taoistické než křesťanské, spíš hegelovské než augustinovské. Kdybychom to měli zařadit podle křesťanských kategorií, muselo by jít o některý druh gnosticismu.

Je zde důraz na stvoření, hřích, smrt i vzkříšení, ale smíření snadno nenajdeme. 

Dodejme něco pozitivnějšího: Peterson knížku zakončuje rozjímáním o vděčnosti. Místo abychom se poddávali zahořklosti a roztrpčení, musíme podle něj vzdávat díky. To naznačuje, že možná není daleko od království, zatím však – aspoň v knize Beyond Order – k němu ještě nedospěl. Některé z jeho poznámek po vydání knihy snad naznačují, že jeho cesta pokračuje.

Jako kritika knihy ovšem nejsou tyto náboženské poznámky spravedlivé, protože si nečiní nárok být knihou křesťanskou. Jde o jistý druh věčné moudrosti tohoto světa, to nejlepší, co mohou pohané nabídnout. Měli bychom Petersona vnímat jako typ moderního filosofa zabývajícího se zákonem přírody. A v tomto smyslu je to skutečně dobrá kniha.

Podle starého rčení bychom měli „sníst maso a kosti vyplivnout“. Kdo ovšem umí zacházet s mraženým sumcem, vytáhne obvykle celou kostru jedním škubnutím. S Petersonovým dílem je tomu také tak. Křesťanský čtenář může dokonce lépe Petersonovi porozumět, když si to vše zařadí do poznávacího rámce kontextu rozlišujícího stvoření a Stvořitele a metafyzické reality pádu. Mám na mysli to, že příroda byla původně dobrá a zlo chaosu tehdy nehrozilo, že však toto původní dobré stvoření podlehlo chaosu kvůli hříchu. Realita, které Peterson říká „příroda“, je ve skutečnosti přírodou padlou. A tato padlá příroda bude nakonec vykoupena spásným Božím dílem v Kristu. Peterson podává dobré rady pro „život pod sluncem“, jak by to možná nazval Šalomoun, evangelium však přináší ujištění, že to není poslední slovo. Beyond Order tedy sice nenabízí spásnou milost, může však poskytnout užitečný návod, jak žít uprostřed realit světa plného hříchu.  

I Peterson by to mohl nahlédnout, bude-li dál číst Bibli, která jej očividně fascinuje. Až si tedy budeme pochutnávat na Petersonově knížce, spojme to s modlitbou za autora, aby sám začal vnitřně zpracovávat to, co mu nabízí ona druhá kniha – ta Boží.

Autor: Steven Wedgeworth (MDiv, Reformovaný teologický seminář) je druhým pastorem Reformovaného presbyterního sboru víry (Faith Reformed Presbyterian Church) v kanadském Vancouveru. Je zakladatelem a šéfredaktoreminternetového časopisu The Calvinist International věnovaného křesťanskému humanismu a politické teologii, dále též ředitelem vzdělávacího ústavu Davenant Trust. S manželkou Annou mají tři děti. Zdroj: The Gospel Coalition Překlad Ivana Kultová Datum: 24. června 2021 Foto: Wikimedia Commons – Jordan Peterson

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Tags: ,,,,

5 Komentáře

  1. O tom, že každá ideologie je v podstatě modla, vyučoval jeden z lektorů UDD (Užívání duchovních darů) už v roce 2014 v Praze. Takže křesťané to vědí, ale ne všichni a je třeba to znovu připomínat a jak radí J. Peterson, osvojit si, jak ideologie fungují. Někdy mi i církev připadá, jakoby před světem provolávala: „Ať žije Jan 3:16, ať žije Jan 3:16 Hurá!!!“ Všichni u toho mají své srdce, ale svět nic nechápe. Jsou to velmi často i před Bohem jen ideologické fráze.

    Co je podle mne křesťanská ideologie? Je to jakákoliv, třeba i velmi dobrá biblická myšlenka (idea), kterou si křesťan umístí na horizont do úběžníku svého pozemského usilování a tím se jí začne klanět. Žádný takový úběžník ale neexistuje, je to jen optický klam, na horizontě je to úplně stejné, jako ve výchozím bodě. K tomuto zjištění ale už dávno dospěla postmoderní filosofie.

    Neil Cole v knížce „Církev 3.0“ psal, že je až směšné číst, jak se konzervativec ze svého lineárního pohledu snaží definovat mnohorozměrovou postmodernu.
    Konzervativec třeba napíše: „Svět je ve vleku postmoderní ideologie.“ Vůbec neví, co říká. Postmoderna je cokoliv jiného, jen né ideologie. Je to přímo programová alergie na cokoliv ideologického. Proto také ze své definice nemá žádnou definici, aby z ní nikdo nemohl udělat ideologický manifest. Pokud z toho někdo ideologii dělá, rozhodně to není konzistentní posmodernista.

    Pokud Peterson svým pomyslným překročením Rubikonu za hranici svého řádu do chaosu očekává, že se smrtící strnulost jeho řádu oživí životadárným konfliktem s chaosem, pak se mílí a mimoděk se ocitá ve stejné pozici, kam se postmodernisté dostali už v 80. letech a možná i dříve, i když na úplně jiných paradigmatech.
    Postmoderna není něco, co přichází po moderně, ale její rozvaliny. Je to konec modernistického opřekotného úprku za utopickými vizemi, které se ukázaly klamnými a marnými a ze všech se postupně staly jen ideologické fráze. To ale bylo pravdivé zjištění a k němu teď dochází i Peterson z druhého konce filosofického vesmíru.

    Co je tedy lepší? Postmoderna byla rozhodně rychlejší a jednodušší a to, že neuznává absolutní hodnoty z pohledu lidské filosofie v tomto světě je dokonce velmi biblické. Šalomoun také říkal, že v tomto světě není pevného bodu, o který by bylo lze se opřít, (Marnost nad marnost, všechno je jen honba za větrem.) A co jiného tvrdí posmodernisté?
    Pokud ovšem je někde pevný bod a zdoj absolutní pravdy, pak není z tohoto světa a tedy ani v žádné jeho filosofii. Pouze ve zjevení Krista k nám přichází absolutní pravda, tu ovšem nelze ani filosoficky hodnotit nebo popsat, natož si ji pouhým rozumem „vyfilozofovat“.
    Snažit se oživit strnulost konzervativního řádu špetkou chaosu mi připadá v posledku stejně smrtící jako postmoderna, která zůstává bez zdroje absolutní pravdy ve svých rozvalinách. Obojí je jen jedení ze stromu poznání, které život nedává.

    Odpověď
  2. Abych napsal o J. Petersonovi něco pozitivního – má zřejmě pevný vztah se svou manželkou.
    Abych o něm napsal něco upřímného – svou urputnou snahou míchat všemožné disciplíny ( např. jako graduovaný psycholog používá terminologii ze zoologické etologie !!! ) mi ze všech českých intelektuálů a vzdělanců nejvíce připomíná Járu Cimrmana či brouka Pytlíka.
    Raději se ve vztahu k němu budu řídit radou Dereka Prince : “ Nepomáhej ambiciózním lidem dostat se nahoru.“ Vraceli bychom se od milosti k zákonu, od Kristovi svrchovanosti k věčnému boji přírodních demiurgů, k poopičení člověka a mytologizaci pravdy.

    Odpověď
  3. Myslím, že v současné době přecházíme od řádu vnějšího, který byl dán tradicemi a autoritami, k řádu vnitřnímu. To jistě bývá doprovázeno chaosem a nepokojem. Ale to pomine.

    Odpověď
  4. Když už zde cituji D. Prince, podíval jsem se, jaká jeho kázání jsou vlastně přístupná na youtube v češtině. A objevil skoro nový ( 2 roky ) kanál For God. A hned v tom jediném příspěvku, který jsem si zatím pustil, D. Prince říká :
    Psychologie vám může ukázat, co je špatně. Jediné, co vám může ukázat, co je dobře, je kříž. To je to jediné, čím se liší křesťanství od ostatních náboženství. Musíme opět postavit kříž do středu našich církví a Ježíše jako jedinou její hlavu.
    Kéž je mezi námi stejné smýšlení : nebudu se chlubit ničím jiným než křížem mého Pána Ježíše Krista.
    M. Pinkas

    Odpověď
  5. Moc čteme, máme ke čtení mnoho času, pramenů, zdrojů, prostředků a způsobů, ale velice málo pozorujeme. Na to nám nezbývá čas. Přes získávání všech těch různých „obohacujících“ informací nám uniká samotný život, který zcela přirozeně plyne a nám uniká, aniž bychom si to uvědomovali. Svět je přesycen a zahlceni vším moderním, na co je pyšný a čemu věří, že jej dovede k jakému si vysněnému cíli. Pravděpodobnější ale je, že svět vůbec neví kam a k čemu směřuje.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář