S napětím a s určitou bezmocí sleduji zápas mezi diktátorem Lukašenkem a velkou částí jeho vlastního národa. Obávám se, že Lukašenko i pro tentokrát zvítězí, protože mu zůstala věrná většina silových složek (policie a armády) a protože prezident Ruské federace Putin udělá vše pro to, aby v Bělorusku nezvítězila skutečná demokracie. Možná čeká Bělorusko podobný scénář jako kdysi normalizační Československo, ovšem bez vojenského obsazení. Dnes probíhá válka především v kyberprostoru, přesuny tanků nejsou nezbytné.
Začnu pár slovy o diktátorech. Domnívám se, že Vladimír Putin zfalšoval jedny prezidentské volby, v nichž by i bez falšování zvítězil. Pravda, nikoli tak výrazně, jak naznačovala zpráva volební komise, ale přes to… Kdyby Lukašenkova „volební komise“ ohlásila výsledek 53 procent pro Lukašenka a 44 procent pro Svjatlanu Tichanouskou, byl by v těchto dnech v Bělorusku patrně již klid. Sice by to bylo také zmanipulované, ale přece jenom uvěřitelnější než oznámených 82 procent pro Lukašenka. Někteří diktátoři zkrátka potřebují mít pod palcem všechno: To, že dokáží volby zmanipulovat, je pro ně důležitější, než jaká budou konkrétní oznámená čísla. Kromě toho žijí v jakémsi vlastním světě. Nemohu zapomenout, jak se Gustáv Husák rozplakal dojetím, když byl v roce 1985 opět „zvolen“ prezidentem. Možná si myslel, že ho poslanci tehdejšího „parlamentu“ opravdu mají rádi.
Alexandr Dubček zřejmě do poslední chvíle věřil, že Sovětský svaz proti „Pražskému jaru“ nezasáhne. Podobně – byť jde o zcela jiný kontext – Lukašenko dnes možná opravdu věří, že desetitisícové demonstrace proti němu vyvolávají nějaké nepřátelské síly ze západu. Žije svůj vlastní příběh, který je ve stále větším rozporu s tím, co prožívá jeho národ.
Čechům a Slovákům v roce 1968 nešlo o změnu politické orientace. Volání po neutralitě se objevilo až po srpnové invazi. Podobně Bělorusům nejde dnes o změnu politické orientace. Běloruští demokraté nežádají zpřetrhání pevných svazků s Ruskou federací a vstup Běloruska do NATO a EU. V současnosti jim jde především o to, aby běloruská policie nemlátila a nemučila vlastní občany. Právě nepřiměřenost policejních zásahů mobilizovala i řadu lidí, kteří volili Lukašenka. Lukašenko si zbytečně zkomplikoval situaci.
Češi a Slováci měli před rokem 1968 Rusy opravdu rádi. Srovnatelně kladný postoj měli k Rusům už jen Bulhaři, kterým Rusové (nikoli ovšem carská vláda!) vydatně pomáhali v jejich boji za nezávislost v 2 polovině 19. století (zejména v roce 1878). Brežněv a ostatní moskevští mocipáni si možná mysleli, že Čechům a Slovákům „prodají“ svůj narativ o „záchraně“ Československa před imperialisty. Patrně ale tušili, že tím definitivně ztratí sympatie západoevropských levicových hnutí. Nicméně stálo jim to za to. Diktátoři jednoduše demokracii nemohou připustit. Proruské sentimenty se sice do naší země vracejí, ale chybí jim ona vřelost a jakási nezávislost na politice, kterou se tyto sentimenty vyznačovaly před srpnovou okupací. Podobně až anexe Krymu byla podnětem k výraznému posílení ukrajinské identity. S něčím takovým můžeme očekávat i u Bělorusů, pokud by Rusko nějak otevřeně zasáhlo ve prospěch diktátora (kterého Putin z nejrůznějších důvodů nikterak nemiluje). Putin si je toho možná vědom a o přímém zásahu zřejmě neuvažuje. Ostatně – jiných pák na Bělorusko má víc než dost.
Ať si pan Michal Pullmann říká co chce, na normalizaci byla nejhorší beznaděj, která společnost zachvátila. Myslím na řadu dospívajících dětí, které spáchaly sebevraždu, když viděly, jak jejich otcové „prekabátili“ – zapřeli své skutečné postoje (což mnohdy zdůvodňovali právě ohledem na své potomky). Jenže (mnozí) lidé nemohou trvale žít v celoživotním pokrytectví.
Obávám se, že podobnou beznaděj budou zakoušet mnozí mladí Bělorusové, pokud se Lukašenkovi opravdu podaří Bělorusko „normalizovat“.
Objektivně vzato má demokracie šanci tam, kde jsou splněny dvě základní podmínky. První je existence právního státu, druhou je dosažení určité míry ekonomického rozvoje. Proto např. Portugalsko a Španělsko přešly k demokracii poměrně klidně. Jistě, v obou zemích vládli diktátoři. Ve Frankově Španělsku by se ale nemohlo dít totéž, co v Bělorusku, totiž že policisté vytáhnou z auta řidiče, který se žádných demonstrací nezúčastnil a ani to neměl v úmyslu, a zmlátí ho do krve. Celý prostor, ovládaný nejprve carským Ruskem a posléze Sovětským svazem, byl právního státu „prost“ – snad s výjimkou Finska, které sice do roku 1918 rovněž náleželo k carské říši, ale těšilo se poměrně velké autonomii s fungujícím parlamentem. To je nyní pro Bělorusko velké minus. Velkým plus naopak je poměrně rozvinutá a v rámci možností fungující ekonomika. Ta by byla s demokracií kompatibilní.
Často v kázáních říkávám, že nezáleží tolik na okolnostech našeho života, jako spíše na naší reakci na tyto okolnosti. Z hlediska šíření evangelia není diktatura žádnou překážkou. Odvažuji se dokonce tvrdit, že probuzení, které jsme zakoušeli v evangelickém sboru „Na Maninách“ v 80. letech, by možná nenastalo, nebýt normalizace. Komunistický režim tvrdil, že náboženství je pro staré báby v prázdných chladných kostelích; když ale někdo přišel na Maniny, našel tam zejména vysokoškolské studenty, tísnící se ve vydýchaném a rozhodně ne chladném prostoru. Nechci tím říci, že přeji Bělorusům normalizaci, aby se evangelium snáze šířilo; chci tím ale říci, že z hlediska evangelizace není Lukašenko překážkou, byť patrně bude pronásledovat i církve, neboť ty se vesměs postavily ne-li přímo na stranu demokracie, tedy v každém případě proti nekontrolovanému a nesmyslnému násilí. Přeji běloruským křesťanům, aby zůstali nezlomení, aby nazývali věci pravými jmény, a aby jejich společenství byla místy pravdivosti a vzájemného povzbuzování. A jsem vděčný za ty Čechy (a Češky), kteří běloruským křesťanům (a nejen jim) nezištně pomáhají. Z bezpečnostních důvodů je tady jmenovat nebudu, ale raduji se z toho, že jejich jména jsou zapsána v nebesích.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 26. srpna 2020 Foto: Wikimedia Commons – sovětské tanky v Československu
10 Komentáře
Mikul
Pane Drápal,jakou demokracii byste pro Bělorusko chtěl ? Tu naši Českou nebo tu současnou Americkou a nebo tu pokojnou Španělskou(Katalánskou) ?
Petr Adamec
Určitou demokracii chtějí ti bělorusové. Proto demonstrují. Každopádně stávající režim se jim nelíbí. Jsem přesvědčený, že na to mají právo. Možná moc nevědí, co vlastně chtějí. Podobně jako arabské jaro. Ale mají oprávněné touhy žít jinak.
Když jsme demonstrovali my v roce 1989, také byli jistě nějací koumáci, kteří z demokratického světa psali o tom, jakou že demokracii ti češi chtějí?
Asi pro Vás nemá ta demokracie velkou hodnotu. Už svoboda napadat demokracii není samozřejmá. Za komunismu byste skončil za napadání režimu ve vězení, v Rusku v lágru… Nejste aspoň rád, že máte právo takto veřejně nadávat? Pokud Vám ta demokracie fakt nevyhovuje, co abyste se vystěhoval do nějaké diktatury?
Mikul
pane Adamec,můj stařeček nechtěl vstoupit do družstva,byl mu vyvlastněn celý majetek,otec byl pak vyhozen z učení,já jsem se hlásil na střední školu,přijímačky jsem udělal ale z morálně politických důvodů jsem nebyl přijat.Po odchodu z mého prvního zaměstnání mi do posudku napsali,propaguje kapitalistické zřízení a udržuje styky s kapitalistickou cizinou.Takže, ještě stále mne chcete poučovat o demokracii?Demokracie je už s podstaty tohoto slova – vláda lidu-.Je tedy možné říci,že dnes žijeme v demokracii?
Petr Adamec
Omlouvám se Vám, myslel jsem , že jde o dalšího příznivce Ruska a odpůrce západu jako Fr. Konečný.
Ano, žijeme v demokracii.
Nejde o nic moc hezkého, ale ostatní varianty jsou ještě horší. Pokud by lidé ve velkém nevolili Babiše, nebyl by předseda vlády. Pokud by většina nevolila Zemana, nebyl by tam. Nezdá se Vám, že demokratické mechanizmy víceméně fungují? Jistěže jsou zde všelijaká ale.
Kvalita naší demokracie odpovídá kvalitě politických a společenských názorů většiny lidí i elit. Snad i ta demokracie vydrží, zatím se její kvalita spíše zhoršuje.
Když jde o vládu lidu, nemůžete čekat, že ta kvalita bude nějak zázračná za situace, kdy významná část lidí uvažuje čistě materiálně a hedónisticky a politika je jí lhostejná, eventuálně bere stávající stav jen jako možnost si nahrabat. Promluvte si s 50 lidmi mimo Vaše známé o jejich politických názorech, snad budete ještě rád, že to není o dost horší?
Mikul
děkuji za odpověď
Milan
Áno, je to veľmi smutné keď človek číta o násilí, diktátoroch či pozerá na obrázky s okupačnými tankami v uliciach. Je však nutné nezabúdať na to, že to boli práve kresťania, ktorí za posledných cca 1700 rokov povraždili nespočetný počet ľudí. Iba v minulom storočí tí, ktorí o sebe tvrdili, že sú kresťania, 2x totálne rozvrátili Európu a poslali na krutú smrť minimálne desiatky miliónov ľudí, no možno to presiahlo i 100 miliónov. Však ešte v tridsiatych rokoch minulého storočia sa hlásila v Nemecku ku kresťanstvu drvivá väčšina obyvateľov, t. j. cca 95 % (cca 2/3 obyvateľov sa hlásilo k protestantizmu a cca 1/3 ku katolíckej cirkvi), teda v dobe keď si za svojho národného vodcu zvolili slobodne, dobrovoľne – demokraticky práve Adolfa Hitlera. Keď už si ho teda zvolili, keby sa boli títo kresťania aspoň zachovali tak, ako to bolo bežné u kresťanov v prvých storočiach, kto by bol vlastne za toho Hitlera bojoval, keby to kresťania odmietli?! Kto by povraždil ty milióny Židov, Slovanov, … keby tie vraždenia kresťania odmietli?!
Konečný Fr.
Stejně jako církev kolaborovala s Hitlerem, dnes kolaboruje s EU, která vede Evropu do záhuby.
Konečný Fr.
Situace v Bělorusku ohrožuje Rusko. Domnívám se, že je lepší, aby Bělorusko zůstalo ve sféře ruského vlivu. Pochopitelně, že USA a EU vyhovuje, aby v Bělorusku panoval chaos a demonstrace a nepochybně se v tomto směru snaží působit – tedy ovlivňovat dění v Bělorusku pro vlastní sobecké zájmy.
Pullmann má nejspíš pravdu v tom, že nemalá část Čechů přijala pravidla normalizace, režim nedráždili a v podstatě se měli dobře a dnes na to mohou vzpomínat jako na krásná léta. A tito lidé ten režim vlastně drželi při životě tím, že se nemíchali do politiky a v listopadu 89 seděli u televize a sledovali jak se ten režim hroutí a vyšli ven, až když bylo vyhráno.
pavel v
Na události v Bělorusku se můžeme dívat také jako na určité varování pro nás. Lukašenko byl poprvé zvolen prezidentem v roce 1994 víceméně demokraticky. Všechny další volby byly provázeny protesty a demonstracemi jako zmanipulované. Ukázala se známá zkušenost: Budoucího totalitního vládce lze demokraticky zvolit pouze jednou. To znamená, že pokud občané propásnou příležitost se takového člověka zbavit, později to bude spojeno s hrůzami (bitím a vražděním), jakých jsme dnes svědky v Bělorusku. Ukrajina se zbavila Janukovyče za pět minut dvanáct a za cenu obětí střelby do bezbranných demonstrantů. Je charakteristické, že organizátoři demonstrací proti Janukovyčovi byli obviňováni z porušování demokratických pravidel, zatímco Putinovo porušování demokracie lidé jako Miloš Zeman schvalují. Jak se tedy zbavit potenciálního totalitního vládce včas? Řešením je podle mého nazývat věci pravými jmény. U nás má na totalitního vládce našlápnuto Andrej Babiš. Je to bývalý agent StB a komunista. Podnikání zahájil vytunelováním pobočky slovenského Petrimexu v Čechách. Je to zloděj dotací a je v obrovském střetu zájmů – jako premiér nepřímo rozhoduje o dotacích pro své firmy. Ovládá třetinu mediálního trhu. Je velice vychytralý a tak každému říká, co by chtěl slyšet. Získává tak spojence i mezi demokraticky smýšlejícími, ale naivními osobnostmi. Až získá neomezenou moc, stane se spor mezi konzervativci a liberály bezvýznamným. Ani jedni, ani druzí už nebudou mít na nic vliv. Všechno překryje chvála na Babiše, podobně jako v Maďarsku, kde se Orbánovi podařilo ovládnout všechny relevantní média. Jedině v případě, že lidé alespoň na čas dokáží spojit své síly na obranu demokracie, že zapomenou na mnohem méně důležité spory, je alespoň nějaká naděje na záchranu.
Eva Hájková
„Češi a Slováci měli před rokem 1968 Rusy opravdu rádi“
Tak tohle je ovšem jen částečná pravda. I před rokem 1968 bylo dost Čechů, kteří Rusy rádi opravdu neměli. Jenomže nedostali šanci, aby se mohli projevit. Zatímco v roce 1968 už tu šanci měli. Dějiny jim samy nahrály – tím, co se stalo.
Tady ale nejde jen o to, zda jim projevení názoru dovolila či nedovolila státní moc, vyzbrojená cenzurou. Jde i o to, zda jim to dovolili (či nedovolili) ostatní spoluobčané.