„Buď proklet, kdo svádí slepce z cesty,“ čteme v Deuteronomiu 27,18 (ČEP). Tato věta je zcela srozumitelná a lidé doby Mojžíšovy ji chápali stejně dobře jako my a naši současníci. Tento verš je součástí Tóry, jejíž značnou část tvoří různá právní ustanovení. Ačkoli všemu podstatnému můžeme rozumět, byť to bylo psáno před tisíciletími, přesto biblický text vyžaduje určitou interpretaci.
Pisatelé Bible, znalí hebrejštiny, používali (a znali) mnohem méně abstraktních pojmů a abstraktně se vyjadřovali jen výjimečně. Kdybychom chtěli dnes říci, co Mojžíš (a Duch svatý) vyjádřili citovaným veršem, patrně bychom volili formulaci „Buď proklet, kdo jakkoli ubližuje postiženému.“ Lidé doby Mojžíšovy stejně jako lidé dnešní si jistě toto ustanovení zákona nevykládali tak, že slepému ubližovat nelze, hluchému nebo chromému však ano. Všichni dobře rozumíme, co chtěl zákonodárce říci.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Epizody z kulturních válek
Nicméně někteří současní právníci dokáží věci jednoduché značně zkomplikovat. Trvají na tom, že věc je nutno formulovat naprosto přesně. A tak si dokážu představit právníka, který pěstuje tzv. právní pozitivismus. Kdyby hájil někoho, kdo ublížil kulhavému, argumentoval byl tím, že zákon přece o kulhavých nehovoří.
Někteří politici (záměrně nejmenuji) dokáží vykládat zákony i ústavu „kreativně“. Pokud je v ústavě psáno třeba že „prezident jmenuje…“ a není tam řečeno dokdy, někteří usoudí, že vlastně jmenovat nemusí, protože ústava mu neukládá žádné lhůty. Ano, jmenuje, ale třeba za půl roku.
Právníci (a laici), kterým se to nelíbí, navrhují jako řešení doplnit ústavu. Reakce je to přirozená, ale tudy cesta nevede. Čím je ústava podrobnější, tím více poskytuje možností, jak něco zpochybnit, protože to v ústavě není dostatečně specifikováno.
Co tím má být řečeno? Že bez dobré vůle se vládnout nedá. Je určitým specifikem českého prostředí, že jak prostý lid, tak mnozí politici se často snaží vymýšlet způsoby, jak zákon obejít. Je to jeden z důvodů, proč u nás mnoho nepravostí zůstává nepotrestáno. Jak zdůrazňovali otcové – zakladatelé Spojených států, demokracie je pro lidi mravné. Bez dobré vůle dlouhodobě fungovat nemůže.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Bůh po nás vyžaduje mravnost. A Bůh není právní pozitivista. Pokud nám řekl, že nemáme svádět slepce z cesty, jistě tím mínil, že nemáme ubližovat ani jinak postiženým. Boží zákony jsou, odborně řečeno, ilustrativní, nikoli normativní. To znamená, že „slepec“ zastupuje všechny kategorie postižených, a spousta věcí, které máme dodržovat, v Písmu není vůbec zmíněna. Například to, že nemáme usedat za volant bez řidičáku. Ano, Bible je napsána tak, aby jí rozuměly i „primitivní“ národy, které nepoužívají abstrakta, ale současně je psána pro lidi dospělé, kteří ji dokáží interpretovat.
Ilustrativně, nikoli normativně bychom měli přistupovat i k těm částem Písma, které se týkají státního zřízení a politiky. Je evidentní, že apoštol Pavel nebyl bojovníkem proti otroctví. Tedy… nebyl jím prvoplánově. Ve skutečnosti jeho důraz na to, že v otázce spásy není rozdílu mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, a otrokem a svobodným, položil základ, na němž mohli křesťané, když nazrál čas, postavit boj proti otroctví, a nakonec dosáhnout jeho zrušení. Nemusíme se tím sice vytahovat, ale můžeme být hrdí na to, že to bylo právě křesťanství, které dalo impuls ke zrušení otroctví, a nakonec zákaz otroctví prosadilo. O žádném jiném náboženství to neplatí.
Apoštol Pavel neváhal využít výhody, kterou měl, totiž římského občanství. Tuto výhodu neměl ani Pán Ježíš a téměř jistě ani nikdo z prvních apoštolů. Můžeme si klást otázku, proč, ale to by přesahovalo meze tohoto článku.
Klíčový text pro vztah k vrchnosti spatřují křesťané v 13. kapitole Římanům. A zcela právem. Jiná otázka je, jak tento text aplikovat v dnešní době.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Zápas s pochybnostmi
Svět – a nyní mám na mysli evropskou civilizaci, kterou vesměs označujeme jako „Západ“ – se v průběhu času vyvíjel. Židovsko-křesťanská tradice sice počítala s tím, že někdo se stává panovníkem „z Boží milosti“, nicméně načrtla jasnou hranici: Panovník není Bůh. Křesťanům nešlo o rozvracení státního zřízení, nicméně nepřekročitelnou čarou pro ně byl božský nárok římských císařů. Prohlásit se za bohy sice nebylo něco, co se zrodilo v hlavách těchto císařů – byli to jejich maloasijští poddaní, kteří je jako bohy začali uctívat. To ovšem křesťanům bylo celkem jedno. Oni vyznávali, že Ježíš je Pán (kyrios Iésous) a odmítali vyznání, že císař je Pán (kyrios kaisar). A byla to věc života a smrti. Ti, kdo za své vyznání zaplatili životem, ve skutečnosti umožnili, aby se po mnoha staletích zrodil nejprve právní stát a posléze i demokratické státní zřízení.
Kdo je vrchností dnes? Kdo nebo co je nejvyšší autoritou ve státě? Mnozí se shodnou v tom, že ústava. Králové, císaři, knížata – ti všichni se v dnešním civilizovaném světě musí sklonit před ústavou a zákony. Poslanci a senátoři skládají poslanecký či senátorský slib, a neslibují věrnosti Panovníkovi, ať už to je kdokoli, ale ústavě. A to se týká i hlavy státu.
Nejvyšší, autoritou, tedy chcete-li, vrchností, je tedy u nás – podobně jako v ostatních demokraciích – ústava. Poddanost vrchnosti tedy v našem zřízení nespočívá v tom, že plním přání a rozkazy premiéra, hejtmana, primátora či starosty, ale že se řídím ústavou a zákony.
Ano, vím, že v Bibli o ústavě nic není. Tedy… prvoplánově. Bibli ovšem musíme interpretovat, a o tom je tento článek. Věřím ve verbální inspiraci Písma v tom smyslu, že jsem přesvědčen, že se nám Bible dostala do rukou v podobě, jak to Bůh zamýšlel. V tomto smyslu je pro mě Písmo Božím Slovem. Nicméně toto Slovo potřebuje inspirovanou interpretaci, a to do každé generace a do každé kulturní situace. Pokud byste chtěli vidět, kam by asi vedlo, kdybychom brali Písmo „doslovně“, poučte se od radikálního islámu. Sekání rukou zlodějům, zahalené ženy, popravy homosexuálů… My bychom museli analogicky kamenovat cizoložnice a probodávat uši otrokům, kteří by si přáli našimi otroky zůstat.
Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že místa, kde jsou podobné věci zmíněny, by měla být z Písma vypuštěna. Naopak, ona mají svůj dosah i pro dnešní dobu a při správné interpretaci nám mají hodně co říci. Pokud církev usoudí, že některé části Bible jsou „zastaralé“ nebo „překonané“, nakonec opouští Písmo celé – v naší generaci to můžeme pozorovat více než kdykoli dříve.
Ano, ke správné interpretaci Písma potřebujeme Ducha svatého. Ten byl na „vysílači“ (svatopiscích) a stejně ho potřebujeme na „přijímači“ (dnešních čtenářích).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Článek byl psán pro časopis Život v Kristu Datum: 7. července 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
10 Komentáře
Karel Krejčí
Bratře Drápale, je to smysluplná a dobrá úvaha.
Písmo je třeba chránit před různými změkčujícími interpretacemi z toho důvodu, aby se stalo a fungovalo právě jako protiklad k padlému světu. Jistě ne fanaticky až násilně – jako zmíněný islám – ale s nadhledem a pochopením smyslu Stvoření a důvodu, proč zde vlastně jsme. A toto vše nám v potřebném rozsahu Bůh sděluje v Písmu. V tomto Stvoření máme v podstatě dvě volby, což se dá připodobnit dvěma stranám stejné mince. Dokud nepochopíme, že smyslem této dvojnosti je POZNÁNÍ, budeme se zmítat světem jako na mořských vlnách. Ale to je právě ona cesta, ten Bohem daný způsob, jak dojít k tomuto poznání. Až budeme skutečně unaveni, zklamáni a znaveni životem, začneme opravdu přemýšlet, jaká strana mince je výhodnější a jaká je sice lákavá, ale nekonečná a zbytečně dlouho přetrvávající iluze. Právě proto nemá být církev podbízivá světu, ale má být k němu v protikladu. Každý z nás musí objevit podle jemu danému času a zralosti, kdy této realitě uvěří, aby se mohl začít postupně vymaňovat ze zajetí tohoto světa. Pak už nebude potřeba k donucení a prohlédnutí tolik tmy, protože budeme objevovat stále jasnější světlo, které nás začne spolehlivé vést přesně tam, kam si to náš Stvořitel přeje. Pak se konečně stane Kristus skutečnou záchranou, kotvou a smyslem všeho.
Realtoltek
Takový Izrael ústava nemá…
David Brož
To není přesné – má nepsanou ústavu. To znamená, že dosud (jak je plánováno) nepřijali jednotný souhrnný dokument. To, co má budoucí ústava obsahovat ovšem obsahují tzv. základní zákony (je jich myslím 12). Poslední byl zákon o národním statě z r. 2018. Rozdíl mezi např. ČR a Izraelem je v tomto spíš kosmetický. Nejde o nějaké právní vakuum – to, co obsahuje psaná ústava (jeden dokument) je rozptýleno ve více zákonech.
Eva Hájková
Před časem se úvahami o ústavě (a o pokusech doplňovat ji) zabýval filosof Václav Bělohradský v eseji: https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/esej-vaclava-belohradskeho-prezije-demokracie-antropocen-vek-cloveka-a-hodnotove-ohnisko-ustavy-40304485?fbclid=IwAR1TtbKgr2WU0dJSAokabpIx0zSKaoDjjI0OCovcw4Ogx7XH5Oh6AUgl3sU
Naznačuje tam, že svého času bývala ústava smlouvou mezi panovníkem a lidem. Pak ústavu od konstituční monarchie převzala liberální demokracie, aniž upřesnila mezi kým a kým je to smlouva. Volení zástupci jsou zástupci lidu a volený prezident je přece také zástupce lidu. Navíc, jak naznačuje Bělohradský, občas nastává problém, jak ústavě či případným jejím doplňkům rozumět. Například, co přesně znamená, píše Bělohradský, že je zapotřebí „zabránit činům společensky škodlivým“? Nebo co znamená „obrana důstojnosti a svobody sebe sama i druhých“? Jak si to jednoznačně vyložit tak, aby nedošlo k nedorozumění? Z jazyka jakoby se vytrácel společný smysl.
U nevěřících spoluobčanů se přece neočekává, že budou mít Ducha svatého, aby rozuměli ústavě.
Dan Drápal
Já si nejsem jist, jestli je možno o naší ústavě mluvit jako o smlouvě. Spíše se mi zdá, že to vystihli Němci: Mají Grundgesetz, „základní zákon“.
A máte pravdu, resp. má ji Václav Bělohradský, říkáte-li, že v ústavě jsou věci nejasné. Ono pak záleží na dobré vůli, jestli se lidé budou chtít shodnout. Proto má smysl mluvit o „ústavních zvyklostech“, které Miloš Zeman soustavně shazuje.
Máte pravdu v tom, že se „z jazyka vytrácí společný smysl“. Ten totiž bývá dán jakýmsi transcendentním ukotvením. To nám chybí, a proto demokracie skomírá. Nicméně nic lepšího jsme zatím nevymysleli.
Realtoltek
15Ježíš mu odpověděl: „Nech to nyní; neboť takto je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost.“ On ho tedy nechal.
Realtoltek
A pročpak asi říká Ježíš nech toho nyní ??? Poněvadž věděl,že v budoucnu bude i křest obnoven :P. A teprve později pak přijde i křest ohněm.
Vítek Šťastný
Jak vykládat Bibli? Především rozlišovat mezi normativností Starého a Nového zakona. Příkazy Nového zákona platí pro křesťana a církev stále a beze změny, na rozdíl od příkazů Starého. A v Novém zákoně nic o kamentování cizoložnic a propichovani uší otrokům nečteme. Zato tam máme příkaz modlit se za v moci postavené- za lidi, nikoli za právní dokumenty. Autor převraci učení apoštolů. Kdo má Ducha Božího, pozná to.
Eva Hájková
To máte pravdu, že Starý zákon pro křesťany doslovně neplatí, zatímco v Novém je výslovně uvedeno „modlit se za vládce“. Ovšem pro výklad Dana Drápala (o důležitosti ústavy) mluví zase to, že dnes máme demokratické zřízení, tedy vládne lid prostřednictvím volených zástupců. Do značné míry jsme tedy za ony vládce odpovědní. To v době apoštola Pavla neplatilo. Vláda byla záležitostí vládců a nikoho jiného.
Bylo by zajímavé vědět, co by k tomu řekl apoštol Pavel dnes. Nebo co by řekl třeba takový Petr Chelčický, který nechtěl, aby pravý křesťan měl cokoli společného se světským vládnutím.
David Brož
Jde o to, co jsou to ty „příkazy Nového zákona“. Ježíš kromě dvojpřikázání lásky (jakási ústava) připomíná v podstatě celé desatero, které ovšem interpretuje hlouběji (např. liberálně – sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu, ale přísněji – kdo nenávidí, je v srdci vrah). Otázkou jsou některá další ustanovení ranné církve. Nevím nic o tom, že by někdo v dnešní církvi řešil jako hřích konzumaci jelit nebo zabijačkové polévky (zákaz požívání krve Skutky 21:25). Nebo, že by musely mít během modlitby ženy pokrývku hlavy, se dnes také moc neuplatňuje (1 Kor. 11:5). Sporná je ostatně vůbec role ženy v dnešní církvi. Pavel píše „vaše ženy nechť ve shromážděních mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; ať jsou podřízené, jak praví i Zákon.“ (1 Kor. 13:34). Na druhou stranu právě v 1 Kor. 11:5 píše, že mají mít zakrytou hlavu během prorokování (což vyžaduje mluvení). Podle 1 Tim 2:12 není ženě dovoleno učit a mít autoritu nad mužem a ve 14. verši autor zdůvodňuje tím, že žena byla první svedena a svedla Adama. Následující verš říká „bude však zachráněna skrze rození“ (τεκνογονία = rození dětí, mateřství). To, že by ženy byly nějak hříšnější než muži, nepozoruji (ostatně mezi aktivními účastníky bohoslužeb ženy převažují). Některé církve ordinují do pozice pastora ženy, jiné ne ( často ovšem jdou cestou jakéhosi kompromisu – tedy mohou učit, ale jen děti v nedělní škole). Představa, že správná křesťanka má držet pusu a doma se nechat poučit manželem a smyslem jejího života by mělo být rození dětí – působí jako špatný vtip.
„Příkazy Nového zákona“ bychom tedy neměli aplikovat jako Ježíšovi odpůrci – farizeové a zákoníci (legalisticky), ale tak jak naznačuje Dan Drápal např. v otázce otrokářství („již není není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“). Existuje autorita formální a přirozená. Formální autorita nefunguje, pokud není i přirozená. Přirozená autorita se zakládá na přístupu obou stran (nebyla chyba Ježíše, že neměl autoritu v Nazaretu – Mt 13:57). V době apoštola Pavla bylo nepředstavitelné, aby ženy zastávaly ve společnosti vůdčí pozice a pokud by byla formálně postavena do čela místního sboru žena, velká část mužů by ji neuznávala, což by vedlo k rozvratu. Dnes je rovnoprávnost a rovnocennost žen brána jako samozřejmost a jsou ve vůdčích pozicích ve firmách, ve správě i v politice. Nevidím tedy důvod, proč by neměl být naplněn ideál „všichni jste jedno v Kristu Ježíši“,. Někteří by ale asi potřebovali zvláštní zjevení, jakého se dostalo Petrovi (Sk 10:11-16), aby toto pochopil jako Petr (Sk 11:34)