Dan Drápal: Miluji svůj sbor

Zřejmě jsem jakýsi antityp vizionáře. Když jsem v roce 1977 nastoupil jako vikář do evangelického sboru v Praze 7 – Holešovicích („Na Maninách“), ještě jsem neměl osobní vztah s Pánem Ježíšem a ani nějakou představu o tom, do čeho jdu. Myslel jsem si, že hlavní změna bude v tom, že nebudu muset chodit na noční jako topič Teplárny na Invalidovně a že se mi ve farní kanceláři nebude prášit na knížky. Ale protože náš Bůh má smysl pro humor, začal jednat a z nejmenšího pražského evangelického sboru, odepisovaného jak vedením církve, tak Státní bezpečností, se během deseti let stal sbor největší (alespoň co se týče návštěvnosti a finanční obětavosti). Jediná moje zásluha na tomto vývoji byla v tom, že jsem Pánu Bohu příliš nepřekážel.

Když jsem se v roce 2017 „na stará kolena“ přestěhoval do Jeseníku, o nějakém zakládání sboru jsem neuvažoval ani náhodou. Předpokládal jsem, že budu v klidu psát články a knížky.

A pak se to stalo. Bez mého přičinění se sešla malá skupinka a brzy jsme zjistili, že se máme rádi, že chceme společně číst bibli a vzájemně se za sebe modlit. Jsme malá skupinka na malém městě se spoustou problémů, ale já jsem zjistil, že to společenství miluji. Opět: Nemám žádnou vizi. Vzpomínám si na jednu větu, kterou mi kdysi řekl můj kolega ze studií a později evangelický farář Josef Vítek. On sám to větu slyšel od jistého starého evangelického faráře. Zněla asi takto: „Dobrý farář, i kdyby měl ve sboru jen patnáct členů, tak se musí ulítat.“

Je to tak. I když máte „jen“ patnáct lidí, je neustále za co se modlit a o čem si povídat.

Přesto chci dát několik jednoduchých rad, které, tuším, vzniku dobrého společenství napomáhají. Skoro se vám všem omlouvám, že půjde v podstatě o banality. Ale nepřišel jsem zatím na nic jiného, co by ten zázrak zrodu společenství vysvětlovalo lépe.

Ne, peníze nejsou „až na prvním místě“. A my jsme o penězích nějak obšírněji mluvili za poslední rok pouze dvakrát. Pořádáme v neděli sbírky, někdo posílá dary či desátky na bankovní účet. (Mluvíme raději o darech nebo příspěvcích, na některé lidi – naštěstí ne v naším společenství – působí slovo desátky jako „rudý hadr na býka“, tak jen nechci provokovat, ale, přiznám se, platím desátky už čtyřicet let, a je mi to velkým požehnáním.) Každý měsíc rozešlu všem, co jsou na e-mailu, finanční zprávu, kde jsou uvedeny veškeré příjmy a veškerá vydání. Kdo e-mail nemá, najde finanční zprávu na nástěnce ve sboru. Snažíme se být štědří k hostům a služebníkům odjinud. Někoho to možná překvapí, někoho možná ne – ale moje zkušenost je, že řada společenství se rozpadla, protože „ovečky“ neměly důvěru k vedoucím, kteří zacházeli s penězi evidentně netransparentně.

Druhá rada je ještě banálnější: Mějte zájem o „nové“ lidi. Mám téměř neuvěřitelnou zkušenost, jak pozitivně na lidi působí, když vás jednou navštíví a příště přijdou až po třech měsících a vy je oslovíte jejich jménem. Je to maličkost, ale já stále znovu žasnu, jak je důležitá. Pozor! Evangelisté si často jména nepamatují. Mají jiné obdarování. Ale pokud někdo buduje sbor, je tato věc velmi důležitá a stojí za to se to naučit. Někteří lidé říkají: „Já si pamatuji tváře, ale ne jména.“ To je hezké, ale pastor by se v tom měl přemoci.

Já to mám provázané s modlitebním seznamem. Kolikrát jsem si drbal hlavu, jestli nejsem v těch modlitbách málo spontánní. Když někdo přijde a má zájem, začnu se za něj modlit. A modlím se aspoň půl roku. Jedna z našich členek přišla kdysi dávno a pak prohlásila, že to pro ni není a že chodit nebude. Modlil jsem se za ni ještě půl roku. Pak dlouho nic… a po dalším roce přišla. Od té doby nechyběla jedinou neděli.

Snažte se být osobní. Lidé ve sboru vědí, co prožívám a co mám za sebou. Snažil jsem se na sebe všechno prásknout už při prvním setkání. Je to mnohem lepší, než když se pak někdo o mně dozví něco negativního odjinud a já pak vypadám jako člověk, který se dělá lepší, než je. Má to i tu výhodu, že kdo se chce pohoršit, pohorší se hned zkraje a neztrácí zbytečně čas. A druhá, podstatnější výhoda je v tom, že dáte dobrý příklad. Pak se setkáváme jako reální lidé, kteří znají své bolesti i svá selhání, a ne jako ti, kdo vytvářejí nějakou duchovní Potěmkinovu vesnici. A rozhodně se nedělejme lepšími před nově příchozími. Když nově příchozí nabudou dojmu, že přišli mezi nějaké dokonalé lidi, máte celkem zaručeno, že už mezi vás podruhé nepřijdou. Mají totiž pocit, že mezi tak dokonalé lidi nepatří.

A předposlední rada: Zkuste pro každého najít nějakou práci. Jelikož jsme mladé společenství, tak to lidi zpravidla překvapí – jsou mezi vámi třeba po čtvrté a vy je požádáte o nějakou jednoduchou službu, a ještě jim nabídnete klíče od sboru. Ale nejen pro finance platí „blahoslavenější je dávat nežli brát“. Platí to o životě sboru obecně.

Každého, kdo odejde, tak trochu obrečím. Ale naučil jsem se „pouštět lidi“ s požehnáním. Sice si myslím, že se mýlí, a nemám problém jim to citlivě říci. Ale stejně jim požehnáme. Vždyť jim přece nepřejeme nic zlého, třebaže z našeho hlediska dělají chybu. Pokud ji skutečně dělají, budou potřebovat Boží pomoc a Boží požehnání možná víc než jindy. Ne, to není podpora hříchu nebo vzpoury. Činíme tak s vědomím, že je to Bůh, kdo je stavitel Jeruzaléma, tedy i našeho sboru, a není všem dnům konec. Mnozí mne opustili, a někteří se vrátili. A často to pak byli ti nemilejší a nejplodnější lidé.

Miluji naše malé společenství.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

 

Autor je teolog a publicista  Datum: 18. února 2020  Foto: Wikimedia Commons – ilustrační

Tags: ,,,

5 Komentáře

  1. Olga Nedbalová

    Tento komentář mě hodně povzbudil a to z dvou hlavních důvodů. První důvod – povzbuzení do sborového života. V našem sboru se v poslední době objevila u některých členů pesimistická nálada, stále nás ubývá a v souvislosti s tím se řeší i financování. Jsme evangelický vesnický sbor a dát dohromady dostatek financí vzhledem k probíhající odluce státu od církví začíná být problém. Pan Drápal dává praktické a použitelné rady pro budování života ve sboru a zároveň klade důraz na to, aby „hlavní slovo“ v životě sboru měl Ježíš Kristus. Druhý důvod se nachází v posledním odstavci. Často tady řeším, jak je důležité netolerovat hřích ve sboru. Je to biblicky správné, ale jak upozornit hříšníka na hřích, aby mu člověk tím spíše neublížil. Probírala jsem s jednou zkušenou sestrou ve sboru, že mi poněkud chybí ve sborovém životě umění napomenout hříšníka v lásce. Ona mi na to řekla, že to zase taková idyla nebyla, protože někteří členové sboru tohoto spíše zneužívali. Napomenutí v lásce sklouzlo do odsuzování, moralizování, duchovní povýšenosti. Napomenout citlivě bližního a navést ho zpět ke Kristu je opravdu důležité obdarování. Já se přiznám, že jsem ještě nikdy nenašla odvahu někomu říci, že začíná jít po špatné cestě. Nejvíc mě to mrzí u jedné známé, která rezignovala na víru a já jsem si myslela, že se časem vrátí. Bohužel nenadále umřela a já se teď k tomu neustále v myšlenkách vracím. V posledním odstavci je popsán způsob, který se mi jeví jako velmi vhodný. Citlivě upozornit bližního a přitom se za něho modlit a vyprošovat mu Boží požehnání.

    Odpověď

Zanechej svou odpověď

Tvoje e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Děkujeme za váš komentář