Když jsem byl malý, a vlastně až do dospělosti, jsem vždy zpozorněl, kdyže mě maminka oslovila „milánku“. (Bylo to něco jako „miláčku“; s vlastním jménem Milan to nesouviselo.) Věděl jsem ze zkušenosti, že pak bude následovat nějaká výtka či napomenutí. Někdy šlo o něco vážného, jindy o maličkosti. Maminka používala toto slovo zřejmě proto, aby mi před výtkou dala najevo, že i přes své nedostatky jsem jí milý. Až někdy po čtyřicítce jsem ji požádal, aby toto úvodní slovo vynechala, že může jít rovnou k věci. Byl to docela otevřený rozhovor a maminka pochopila, proč mi to vadí, a toto slovo přestala používat. Napomínání však – díky Bohu – pokračovalo.
Co se týče napomínání, situace v církvi se příliš neliší od situace ve společnosti. Už si nevybavuji, zda jsem slyšel od nějakého sekulárního psychologa nebo od nějakého kazatele, že než někoho napomeneme, měli bychom mu nejdřív říci alespoň pět věcí, které se nám na něm líbí. Napomenutí by nemělo být nikdy drsné a zraňující. (Přítel mi připomenul, že tuto radu dával Prof. Zdeněk Matějček, aktivní člen evangelického sboru v Praze-Vršovicích.)
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Zvládli bychom probuzení?
Problém je ale v tom, že o tom, zda napomenutí bude drsné nebo snesitelné (asi bych nepoužil slovo „vítané“), mnohdy rozhoduje spíše vnitřní nastavení napomínaného než to, zda použijeme ta správná slova a dodržíme správné postupy.
Jordan B. Peterson má ve své úžasné knize „12 pravidel pro život“ kapitolu 9, nadepsanou „Předpokládej, že člověk, kterému nasloucháš, ví něco, co ty nevíš.“ Z vlastní zkušenosti vím, že je užitečné dobře naslouchat i lidem, kteří nás nemají v lásce. A přiznat sobě i jim, že měli pravdu – pokud ji měli. A mí kritici někdy pravdu měli. Nezbývalo než svůj názor opravit a poděkovat tomu, kdo nás na náš omyl upozornil. Je to cvičení v pokoře a v pořádnější práci (někdy jsem neudělal dost pro to, abych si nějaké tvrzení ověřil).
Pokud jde o napomínání a pokoru, chci zmínit tři místa Písma. Jedno je z Žalmu 141: „Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne…“ Je evidentní, že kárající i káraný sdíleli přesvědčení, že lidé se mají napomínat, když chybují. K teologii staré Jednoty bratrské patřilo, že pravá církev se mimo jiné pozná podle toho, že se v ní vykonává kázeň. Shodou okolností jsem nedávno slyšel jednoho kazatele říci, že největší slabinou současného křesťanstva je absence napomínání.
Druhé místo je z evangelia (viz Matouš 15,22-29). Pán Ježíš pohance, která ho žádala, aby uzdravil její dceru, nejprve neodpověděl vůbec, a pak jí odpověděl velmi tvrdě: Nebylo by správné pomáhat pohanům, když je tolik nemocných Izraelců. Žena ale projevila (dnes neobvyklou) pokoru, takže Pán Ježíš nejen že její dceru uzdravil, ale ještě tu ženu pochválil za její víru.
Třetí místo je ještě drsnější. Pavel v listu Titovi cituje jistého krétského básníka: „Kréťané jsou věční lháři, zlé bestie, líné pupky!“ (Tit 3,12 B21).
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Kořist a dar
Ano, je to v Bibli. Kdyby to tam nebylo, tak bych asi usiloval o to, aby autor takového dopisu byl dán do kázně. Jednak uráží celý národ (nebo alespoň obyvatele Kréty), jednak hrubě zevšeobecňuje.
Měli bychom psát podobně drsné dopisy? Já se k tomu rozhodně nechystám. Jednak je dobré si uvědomit, že apoštol Pavel pouze cituje. Jistě, to neznamená, že za to, co citoval, nenese zodpovědnost. Adresát Titus mohl ale zvolit jiný postup než kritiku tvrdosti (a ten Pavel nepochybně zamýšlel): Mohl se v konkrétních případech zamýšlet nad tím, zda si křesťané způsoby starého života nevnášejí do života nového. Pavel sice zevšeobecňuje, ale nemusíme hned oponovat, že se nepochybně najdou i Kréťané pravdomluvní a pilní. Pavlovi nešlo o urážku národa, ale o proměnu křesťanů a o to, aby se zbavili negativního dědictví, které si patrně přinesli ze starého života.
Když tě někdo napomíná, přemýšlej raději o tom, zda skutečně v něčem nechybuješ, než o tom, zda ti to napomínající „řekl v lásce“. Klíčová otázka zní, zda jsi vůbec ochoten napomenutí přijmout, nebo zda jsi nastaven tak, že i kdyby to bylo řečeno v té největší laskavosti, stejně bys to nepřijal.
Naše doba napomínání moc nepřeje. Máme dojem, že bychom mohli žáka ve škole nebo křesťana ve sboru „ranit“. Obávám se, že tato obava je i za nyní zaváděným slovním hodnocením místo známkování ve škole. Ti, kdo prosazují slovní hodnocení, přinášejí pro ně řadu argumentů, z nichž některé jsou validní: Čtyřka nebo pětka na vysvědčení žákovi jistě nenapoví, jak se má zlepšit. Ovšem snaha nějak se žáka či studenta nedotknout, nezpůsobit mu nepříjemné pocity, když zjistí, že se ocitl v neúspěšné společnosti dvou či tří dalších propadlíků, nějak podivně koreluje s množícími se útoky žáků a studentů na učitele a profesory. Nebo tu žádná souvislost není?
Doporučuji každému z nás, abychom někoho požádali, aby nás napomenul, když uvidí, že chybujeme. My současní křesťané skutečně napomínání moc nepraktikujeme, a tudíž ho neumíme ani udílet, ani přijímat. Bez napomínání je ale duchovní růst nemožný. Když někoho požádáte, aby vás napomenul, pak to neznamená, že vám to nebude nepříjemné, když to skutečně udělá. Ale rozhodně to bude méně nepříjemné, než kdybyste mu tu svobodu napomínat předem sami nedali.
Napomínání má dva břehy. Jeden z nich je vyjádřen podobenstvím o třísce a trámu v oku. Druhým jsou výzvy zejména v novozákonních dopisech, v nichž nás apoštolové nabádají, abychom napomínali – a také napomínání přijímali. Buďme citliví a laskaví, ale ne přecitlivělí a nenapomenutelní.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 23. dubna 2025 Foto: Pixabay
2 Komentáře
Petr Adamec
S autorem souhlasím, je to pěkný článek.
Jen k tomu slovnímu hodnocení. Samozřejmě se dá pojmout různě. Ale hlavní účel není, aby se žák cítil lépe. Existuje závazný metodický pokyn pro slovní hodnocení, který udává konkrétní slovní spojení, které znamenají známku. (Třeba 1 je ovládá bezpečně.) Slovní hodnocení může dávat lepší a hlubší informace. Třeba co znamená známka 3 z českého jazyka? Může znamenat hodně věcí. Navíc známkování se liší dle škol a konkrétních učitelů. Dle průzkumů se vysvědčení liší až o 2 stupně. A kluci mívají v průměru o stupeň hůře než dívky za stejné znalosti. Známkování na vysvědčení není tedy příliš objektivní. Proto se dnes u přijímacích zkoušek již používá omezeně – protože to nic moc nevypovídá o znalostech. Třeba u toho českého jazyka, jak zohledním, kolik dítě čte, jaký má slovní projev, jak píše sloh, znalosti o literatuře, pravopis, pochopení textu, větná skladba? Tohle vše zhodnotím jediným objektivním číslem? Slovní hodnocení umožňuje to popsat šířeji. A méně dítě škatulkuje. Samozřejmě je to ale podstatně náročnější na čas.
Karel Krejčí
Také souhlasím s kladným hodnocením článku.
Pokud přeneseme tento pohled na dění kolem nás, do světa, tak se musíme útrpně usmát, jak je záměrně diskreditován, umlčován a nechtěn. Příklady uvedené v Písmu jsou pouhý „slabý odvar“. Nalejme si čistého vína: pokud se opravdu rozhodneme pro znovuzrození, jako jedinou, Bohem vítanou a podporovanou cestu zpět do stavu, ve kterém jsme se nacházeli před Adamovým pádem, pak je naopak podmínkou vnímat citlivě své jednání, pozorovat co mi přináší, jaké vzbuzuje reakce okolí, kam a k čemu mě směřují, jakou mi naznačují cestu atd. A to vše s plnou důvěrou, že Bůh má veškeré dění celého Stvoření pod svou absolutní mocí a kontrolou.
Jestliže si nebudu jist a nebudu chápat význam mého znovuzrození, tak stále budu jenom bloudit a namlouvat si, že jsem věřící – ale čemu?