Jedna sestra mě opakovaně vyzývá k tomu, abychom si – poslušni Ježíšova slova z 13. kapitoly Janova evangelia – umývali nohy. Není to poprvé, co se na mě někdo obrátil s touto výzvou; koncem osmdesátých let jsme byli dokonce určitou křesťanskou skupinou obviněni, že neposloucháme Boží slovo, protože před každou Večeří Páně je třeba podstoupit obřad umývání nohou a my tak nečiníme. Domnívám se, že to dnes není třeba, ba že by to ani nebylo vhodné.
Jak vyplývá z bohatého a hutného textu listu Hebrejům, obřady konané v Izraeli a později i v církvi jsou vždy jakýmisi ilustracemi duchovních a někdy i fyzických skutečností. Jeden z nejvýraznějších obřadů, křest ve vodě, je odrazem duchovní skutečnosti, že člověk, který přijímá Ježíše Krista za svého Spasitele a Pána, přechází ze smrti do života. Pokud ovšem hříšník nečiní pokání a nerozhoduje se následovat Pána Ježíše Krista, pak křest pouze ze suchého hříšníka činí mokrého hříšníka. K vnitřní proměně, k nové smlouvě s Bohem, nedochází.
Podobně je tomu například u pokrývání hlavy – mám na mysli Pavlovo slovo o tom, že žena se má modlit s pokrytou hlavou. Na rozdíl od křtu se pokrývání hlavy praktikuje jen v některých evangelikálních církvích. Princip je ale stejný. Pokrývka na hlavě měla či má ilustrovat, že žena je pod autoritou svého manžela. Vůbec nic proti pokrývání hlavy nemám, i když se nechystám ho zavádět. Jen upozorňuji, že jde opět o podstatu věci, nikoli o její ilustraci. Během svého života jsem poznal několik sester (v různých dobách a v různých společenstvích), které nosily na hlavě okázalý turban, ale ve skutečnosti svými muži docela „voraly“, jak se říká. Měly vnější znamení, ale to, k čemu mělo toto znamení odkazovat, jim unikalo. (Tím nechci pokrývání hlavy nějak „shodit“, jen upozorňuji, že postoj nitra je důležitější než vnější znamení.)
S umýváním nohou je to podobné. Kdybychom to nyní v církvi zaváděli, brali by to všichni vnější pozorovatelé jako náboženský obřad, nadto obřad dosti bizarní.
Jaká je duchovní realita, jež má odpovídat tomuto obřadu? Když Ježíš umýval nohy svým učedníkům, konal něco, co bylo všem lidem tehdejší doby dobře známo. Byl to projev uvítání návštěvy. V dnešní době návštěvě zpravidla podáme ruku a pak ji vyzveme, ať si odloží. Vezmeme jí kabát nebo bundu, deštník nebo klobouk, a pokud je u nás poprvé, ukážeme, kde je koupelna a WC, pokud by si návštěvník chtěl umýt ruce. Na slovenském venkově, jak jsem ho poznával koncem šedesátých let, bývalo zvykem návštěvu uctít ještě štamprlí slivovice (kupodivu jak v evangelických, tak v katolících rodinách).
Toto vše v Judsku Ježíšovy doby neznali. Bylo ale zvykem připravit pro návštěvu nádobu na umytí nohou (cesty byly prašné a lidé nosili téměř výhradně sandály) a pokud byla rodina bohatší, nohy návštěvě umyl otrok.
Když Ježíš umýval nohy svým učedníkům, nechtěl tím dle mého názoru zavádět další obřad (obřadů v tehdejší době existovalo mnohem více než dnes a nebylo třeba přidávat další), ale chtěl jim ilustrovat, že si máme navzájem sloužit. A v tomto postoji služby se nemáme zastavit ani před „otrockou“ prací.
Když vznikalo naše společenství na Maninách, naplňovaly toto Ježíšovo slovo – možná dokonce nevědomky – sestry, které se na společných pobytech na chalupě nebo na nějakém táboře samy od sebe, bez nějakých výzev, ujaly umývání nádobí. A když se k nim přidal nějaký bratr, bylo to ještě lepší. Lidi, kteří mají kristovský postoj, nemusíte v takových situacích přemlouvat, aby se zapojili; sami si všimnou, co je třeba udělat, a pustí se do toho.
Tyto společné pobyty jsem vždy považoval za velmi důležité, protože tam jsme se setkávali jinak než na nedělním shromáždění. V neděli si mohl člověk vystačit s jakousi náboženskou fasádou. Tito lidé se mnohdy jevili jinak ve „všedním“ životě a někdy to bylo docela překvapení, a to oběma směry. Náboženský člověk měl ručičky dozadu, a člověk, který se nijak moc duchovně neprojevoval, se ukázal jako člověk pilný a pozorný.
Zpráva o tom, jak Pán Ježíš myl nohy svým učedníkům, nám má až do konce věků připomínat, že si máme sloužit a nemáme se snažit nad sebou panovat. Jde o postoj srdce, ne o repliku tehdejšího Ježíšova umývání. A pamatuj na to, že nikomu moc nevadí, kdy se mu říká služebník – konec konců slovo ministr znamená služebník, císař František Josef I. se nazýval „první služebník státu“ a papež má dokonce titul servus servorum Dei (služebník služebníků Páně). Nejde tedy tolik o tom, kdo se služebníkem nazývá; na lámání chleba dochází, zda jsme ochotni služebníky být, a jak zareagujeme, když s námi někdo jako se služebníky jedná.
Vůbec mi nevadí, když papež umývá nohy vězňům o Velikonocích. Může to být dobrá připomínka onoho počinu Ježíšova, jak je zachycen v 13. kapitole Janova evangelia. Nicméně nezaváděl bych tento obřad do běžného života církve. Raději zkoumejme sami sebe, zda máme skutečně postoj služebníka.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 12. srpna 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
19 Komentáře
Karel Krejčí
Velká proměna …
Avšak pozor, Písmo jako takové lze naplňovat dvěma způsoby. Za prvé tak, že je to tak psáno a tudíž teoreticky nemůžeme chybovat, a za druhé tak, že je v něm ještě skrytý skutečný a hluboký význam, který samotný, konkrétní akt nemusí zcela prozrazovat, třeba už jen proto, že může být vytržen z nějakého širšího kontextu. Doufám, že mi autor promine, ale pokud v tomto komentáři vyzdvihuje význam výrazu služebník, což je jistě dobře, tak v minulém komentáři o evropských kvótách a hodnotách byl sám od oné charakteristiky hodně vzdálen.
Dan Drápal
Vůbec nerozumím oné souvislosti, ale určitě prominu…
Karel Krejčí
To, v čem spatřuji největší konflikt je toto: skutečnost, že jsem uvěřil v Krista a Jeho zástupnou smrt, ovšem i mě přece zavazuje, že já změním celkový pohled na chod tohoto světa. Nemohu přece na jedné straně kázat o Kristově jedinečnosti a nadřazenosti a na druhé straně pohlížet a hodnotit těžkosti a problémy tohoto světa nezměněným pohledem, tedy podle apoštola Pavla – starým, nezměněným člověkem. To přece není možné? Nemohu přece posuzovat důležitost, hodnoty, klady a zápory tohoto světa tím způsobem, že mu vycházím vstříc stejnou mluvou, stejným uvažováním, stejným pohledem? Pokud ano, budu se stále marně potácet tímto světem způsobem nahoru a dolu. Ale Boží Stvoření má přece pevný základ a tím je Kristus. Nic přece nemůže uniknout Jeho spravedlivému a milujícímu pohledu. A pokud tedy v něho opravdu věříme, musí se podle toho změnit i náš celkový pohled. Já Vám rozhodně nechci podsouvat nějaký špatný úmysl nebo zasahovat do Vaší víry, ale já to prostě nechápu. Ani já samozřejmě nejsem bez chyb a přísloví o trámu ve svém oku … , platí pro mne přinejmenším stejně jako pro každého jiného. Ale nechápu ty Vaše dva rozdílné přístupy?
Dan Drápal
Já zase nechápu, v čem vidíte ty dva odlišné přístupy. S tím, co píšete teď, více méně souhlasím. Jistě, tím, že uvěříme v Ježíše Krista jako spasitele a Pána, se mění vše – a měl by se měnit i náš pohled na problémy tohoto světa. Je to ovšem proces, kdy se „proměňujeme obnovou své mysli“ (Ř 12).
Karel Krejčí
Ano, naše proměna se musí týkat i mysli. Jan Křtitel však upozorňuje na ještě důležitější a hlubší proměnu: „Já se musím zmenšovat a On – Kristus – se musí zvětšovat“. Tuto zcela zásadní skutečnost nelze spojovat s aktivitou ve světě ať je to v jakémkoli oboru nebo zaměření. Naopak, je nutné obrátit svou pozornost do svého nitra a vnímat svůj vnitřní hlas, své svědomí a hlas Ducha Svatého. Pokud ne, jsme stále na úrovni teorií a snah být lepším, prospěšnějším atd. Budiž, ale jak potom můžeme tvrdit: „Už nežiji já, ale žije ve mě Kristus?“ Snažit se o dokonalost, pravdomluvnost, čestnost, tolerantnost atd., přece mohou stejně tak i nevěřící lidé a mohou být třeba i lepší a příkladnější než leckterý věřící? Ale Bůh chce skrze nás přinést na tuto zem Boží království – naplnit Jeho obraz. Co však s tím má společného zavádějící snaha a zaplétání se do světských problémů? Vždyť ani toto Bůh po nás nežádá nebo snad ano? Jistě, nemůžeme se nečinně a netečně dívat na trpícího člověka, ale to je zase něco úplně jiného.
Jiří Aron
Panu Drápalovi. Názor pana Krejčího snad nejde nepochopit, píše to velmi jasně. Upozornil, že dnes píšete „Raději zkoumejme sami sebe, zda máme skutečně postoj služebníka.“ Což je pravdivé a dobré dělat a měl by to být postoj znovuzrozeného člověka.
Současně ale hned v tom Vašem předchozím článku „Kvóty, volný obchod a EU“ jste se dopustil dlouhé řady argumentačních faulů. Postoj služebníka v tomto článku byl takto nahrazen přesně opačným postojem.
Realtoltek
S umývání nohou by žádný obřad být neměl. Z pohledu Ježíše to byla symbolika bratrství. To, že nohy omývá papež chápu jako PR.
Eva Hájková
Já bych měla poznámku k pojetí otrockě práce.
„A v tomto postoji služby se nemáme zastavit ani před „otrockou“ prací.“
Jestliže nějakou práci děláme dobrovolně, aniž bychom museli, není to přece práce otrocká, ani když tato byla dříve vyhrazena otrokům.
Sloužit mají především ti, kteří chtějí být první. Mt: 20,27. I tam je použito slovo otrok. V těch dávných dobách se zřejmě nerozlišovalo mezi služebníkem a otrokem. Ale později už ano. Pro nás je otroctví prostě symbolem nesvobody, zatímco služba nemá negativní přídech. Kterýsi novodobý filosof dokonce tvrdil, že pojem „služba“ ten negativní přídech ztratil právě díky křesťanství.
O Terezii z Lissieux se říkalo, že byla svobodná jako královna, i když třeba v klášteře vykonávala ty nejhorší práce, které nadřízenými někdy byly pojaty jako trest.
Osvobozovalo ji to, že vroucně milovala – všechny své sestry v klášteře, i všechny lidi, s nimiž se setkala. I ty, s nimiž se nesetkala.
Realtoltek
Mnohým nedošlo, že umývání nohou má souvislost s Abrahámem. … Židé mu řekli: „Ještě ti nebylo padesát let, a viděl jsi Abrahama?“ Ježíš nejenom že Abraháma viděl ale dokonce ho i navštívil a umyl mu nohy. Umytí nohou učedníku je tak naplnění proroctví.
Realtoltek
Vězte tedy, že ti, kdo jsou z víry, jsou synové Abrahamovi….. přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: “Pane, ty mi chceš mýt nohy?” Ježíš odpověděl: “Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.”
Jak to tedy pochopil Šimon Petr ???
Petr Adamec
Souhlasím trochu s názorem autora. Na druhou stranu si ale myslím, že nejde úplně oddělit vnitřek a venek. Svátosti takové jsou – děje se něco důležitého uvnitř, ale má to i vnější formu. Člověk není jen duše a duch, ale i tělo. Třeba manželství není jen záležitost uvnitř,ale i těla. Kážeme nejen slovy, ale i činy. Pro někoho a často i pro všechny jsou činy ty lépe pamatovatelné. Styly učení jsou pedagogický obor s velmi zajímavými důsledky i pro církev. Třeba smysl svatby mnoho lidí nechápe a podobně argumentuje, že jde o nesmyslný obřad, důležité je to uvnitř.
Myslím, že je nedobré zavádět mytí nohou jako zákon vždy. Současně jsem byl sám přítomen více těchto obřadům mytí nohou a dělalo to ve mně uvnitř velkou práci. Zvláště pokud to u mne bylo spojeno s veřejným vyznáváním hříchů, večeří Páně a svatým polibením od okolí. Lidé jsou různí, ne všichni ideálně rozumějí skrze slova. Samozřejmě jsou i takoví a často se z nich stávají učitelé a kazatelé.
Podobně by šlo i celou večeři Páně vnímat z dobrých důvodů jako dobově podmíněný obřad, který by šlo nějak zmodernizovat a event. jen odkázat na duchovní vnitřní smysl. Nerad bych se toho dožil, abychom my, evangelikálové, úplně odložili křty, svatby, večeře Páně…
Takže si myslím, že minimálně někdy a pro někoho toto může být velkým nástrojem, kterého je škoda se vzdávat. Podobně i třeba svaté políbení. Samozřejmě jde o smysl a vhodnou formu a nelze to zavést jako plošný obřad zákonicky. Tehdy byla také večeře Páně pojímána jako skupinková záležitost – malé společenství bližších lidí a mělo to i jiná specifika, nešlo o obřad třeba pro 150 lidí…nebo snad i pro tisíce naráz.
Konečný Fr.
Políbení svatých dobře fungovalo v minulém režimu – např. Brežněv-Husák nebo Brežněv-Honecker. Večeře Páně se koná na základě výzvy- To čiňte na moji památku. To je rozdíl od mytí nohou.
Petr Adamec
Umývání nohou v Jan 13. kap. také přece obsahuje výzvu: Když jsem však já, Pán a Mistr umyl nohy vám, máte si i vy navzájem nohy omývat. V čem je rozdíl, pokud to chcete brát takto??
Konečný Fr.
Večeře Páně je jedním ze znaků pravé církve na rozdíl od umývání nohou.
Petr Adamec
Tato věta mi nedává žádný smysl. Jde, podle mne, prostě o názor nijak biblicky nepodpořený.
Otakar Vožeh
Tento článek otevírá celou řadu otázek, jednak v rámci biblického textu ze 13.kapitoly Janova evangelia, a jednak co se týče definice „obřadu“, a co jsou v Písmu ilustrace a co nikoli, atd.
1. když už hovořit o křtu, proč ne o tzv. „večeři Páně“ ?
2. pokrývka hlavy u žen určitě není ilustrace, má význam pro duchovní svět andělů
3. jsou vůbec některé „obřady“ povinné a jiné nikoli, a z jakého důvodu?
4. proč Pán Ježíš říká Petrovi : „Když tě neumyji, nebudeš mít se mnou nic společného“ ?
5. jaký dělá Pán Ježíš rozdíl mezi koupelí a pouhým umytím nohou ?
6. proč Pán Ježíš říká, že v té chvíli Petr nechápe, co On dělá, ale že později porozumí ?
7. dobrý překlad NBK : „Dal jsem vám příklad, abyste se chovali, jako jsem se já zachoval k vám“
Nechci být k autorovi kritický, jen chci nabídnout, že ten biblický text chce daleko víc, než co bylo napsáno, aby snad odpověď ohledně „obřadů“, byla jednoznačnější.
Karel Krejčí
Máte pravdu, dokonce bych řekl, že je tenká zeď mezi těmito obřady a náboženstvím. Apoštol Pavel upozorňuje na možný negativní dopad, pokud obřad-y nebudeme provádět se správným pochopením, vírou, pokorou a postojem.
Karel Krejčí
Omlouvám se , ale ještě bych doplnil : Matouš: 3,7, Když však uviděl, jak mnozí farizeové a saduceové přicházejí k jeho křtu, řekl jim: „ Plemeno zmijí! Kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem? To je pouze pro všeobecnou ilustraci.
Eva Hájková
Různý vnitřní postoj k obřadům je možná i jedním z důvodů, proč se křesťané rozdělili (a dále dělí) na další a další denominace. Každého totiž „vzrušuje“ jiný způsob obřadu.