Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce. Jeremjáš 17:8
Tak mluví Písmo o člověku, který doufá v Hospodina. V Čechách a na Moravě jsme několik let zakoušeli „reálné“ sucho, kdy byl často smutný pohled na vyschlou zemi a usychající vegetaci. Někdy se mi zdá, že toto „pozemské“ sucho je ilustrací duchovní vyprahlosti. Ne o každém křesťanovi platí, že nepřestává nést ovoce v čase sucha. Mnozí se obávají žáru, kterému jsou vystaveni, nebo dokonce s velkým neklidem pozorují, jak jejich listí vadne.
Modlili jsme se za déšť, ale modlili jsme se i za duchovní rozvlažení, tedy za probuzení národa. Letos je fyzické vláhy dostatek. Jak jsme ale na tom, co se týče duchovní vláhy? Jak společnost vnímá křesťanství?
Australský teolog Greg Sheridan v úvodu své knihy „Bůh je pro tebe dobrý“ dokládá, jak se v posledních desetiletích poznenáhlu, ale nepřetržitě měnil postoj společnosti ke křesťanství. Když psal G. K. Chesterton své Povídky otce Browna, mohl být hlavní postavou katolický kněz. To by dnes už těžko bylo možné. Sheridan si všímá, že v oblíbeném televizním seriálu Inspektor Morse, který se vysílal od osmdesátých let do počátku milénia, hlavní postava postupně měnila svůj postoj ke křesťanství od přejného po odmítavý. A v mezinárodně oblíbeném americkém seriálu Donovan už byli všichni členové hlavní rodiny seriálu v dětství či mládí zneužíváni katolickými kněžími.
Problémy s kněžími, kteří zneužívali mladistvé, se objevují snad ve všech zemích západního civilizačního okruhu. Ač nepochybuji o tom, že určité procento obvinění je nepravdivých, problém jako takový je vážný a reálný. Nelze ho ani bagatelizovat, ani zametat pod koberec. Pro takové kněží platí stejná otázka, jako pro všechny, kdo se hlásí ke Kristu: Máš ve svém životě člověka/lidi, jimž jsi dokonale vykazatelný? Dobře vím z evangelikálního prostředí, že mnozí pastoři jsou bez pastora. Všichni potřebujeme být vykazatelní. Ano, vím i o určité komplikaci: Upřímnost, pravdivost a poctivost nelze vynutit či institučně zajistit. Měli bychom se o vykazatelnost alespoň snažit.
Problém sexuálního zneužívání církev těžce poškodil. V českém prostředí církvi ublížila ještě jedna záležitost, a sice nešťastné církevní restituce. Máloco poškodilo církev tolik jako snaha církve získat zpět alespoň část majetku zabaveného komunisty. Ne že by církev nebyla v právu. Boží nepřítel ale využil do posledního ždibce představu, že církev se v této věci zpronevěřuje svému zakladateli, který, podle nepříliš poučeného, a tudíž velmi zjednodušeného mínění mnohých nevěřících, „hlásal chudobu“. Byl jsem od počátku, kdy byla otázka restitucí v první polovině devadesátých let nastolena, přesvědčen, že by bylo lepší se onoho majetku vzdát, jakkoli na něj církev měla právo. Dnešní duchovní scéna by vypadala úplně jinak.
Nicméně nemá smysl hořekovat nad rozlitým mlékem. Skutečností zůstává, že církev je ve společnosti značně nepopulární a tato averze zřejmě ještě zdaleka nevyvrcholila. Obávám se, že je jen otázkou času, kdy bude proveden masivní útok na Bibli jako takovou. Přepisování určitých základních literárních děl, případně jejich editace, je jen dělostřeleckou přípravou tohoto útoku.
Přes hlubokou krizi křesťanství ale nepostrádáme argumenty pro aktivity církve. V roce 2017 byla publikována studie Amerického ústavu pro ekonomická studia (US National Bureau of Economic Research), nazvaná „Prospívá vám náboženství?“ Podle této studie je rozdíl mezi vírou a praktikovanou vírou – tj. mezi lidmi, kteří říkají, že jsou věřící, a lidmi, kteří se aktivně účastní života církve. Uvádím zajímavá data: Když lidé začnou chodit do sboru dvakrát častěji než dříve, jejich příjem stoupne o 9,1 procenta, jejich závislost na sociálních dávkách klesne o 16 procent, riziko rozvodu klesne o 4 procenta a pravděpodobnost, že člověk vstoupí do manželství, stoupne o 4,4 procenta.
Tato data vůbec nejsou špatná. Pochopitelně nenaznačují, že křesťané se nerozvádějí nebo že žádné křesťany nepostihla exekuce. Nicméně naznačují, že označování církví za nejméně důvěryhodné instituce nemá oporu v empirických datech a je spíše záležitostí předsudků.
Co si máme počít?
Hovořil jsem s jedním nevěřícím, který se pohoršoval nad tím, kolik kněží zneužívalo mladistvé. Jeho představa byla, že by v církvi neměl být žádný takový kněz. Řekl jsem mu, že bych si to sice přál, ale že takové přání považuji za nerealistické. Snažil jsem se mu vysvětlit, že pokud se obrátí hněvivý člověk, máte pak hněvivého křesťana. Pokud se obrátí líný člověk, máte líného křesťana. A tak podobně. A pokud se obrátí člověk se sexuální úchylkou, jednoduše neplatí, že v okamžiku obrácení tato úchylka rázem zmizí. Nemá tím být řečeno, že křesťané jsou na tom po všech stránkách stejně, jako nevěřící. Obrácení bývá jednorázové, ale pak nastává proces proměny. Ten vyžaduje čas. Kdyby na tom nově obrácený člověk byl po dvou letech stejně jako v den své konverze, bylo by to zlé, velmi zlé.
Nevěřící někdy po křesťanech chtějí, aby byli dokonalí. A usvědčují je, že nedosahují norem, které hlásají, respektive které hlásal Ježíš Kristus. Sami ovšem mnohdy neprozradí, jaké normy dodržují oni sami. Křesťan jde s kůží na trh, a proto lze snadno poukázat na to, kde normu, k níž se hlásí, porušil. Někteří nevěřící žádné normy nehlásají ani neuznávají. Pak je ovšem nelze usvědčit z pokrytectví, z nějž oni často usvědčují křesťany (nebo si to alespoň myslí).
Proto radím: Žijme svatě, jak nás k tomu vyzývá Bůh: „Svatí buďte, jako já jsem svatý.“ Tato výzva je v Písmu mnohokrát opakována. Usilujte o svatost – při plném vědomí, že mnohokrát selžete. Usilujte o svatost, ne proto, abyste ji použili jako argument proti nevěřícím – tudy cesta opravdu nevede – ale z lásky k Bohu.
Není mi jedno, co si lidé myslí o církvi, ale více mi záleží na tom, co si o nás myslí Bůh. Usilujme o krásnou církev, jak o ni usilovala Jednota bratrská nebo reformovaný teolog Jan Karafiát. Nesnažme se ale dokázat, že jsme lepší. Vždyť křesťany jsme se stali, protože jsme poznali, že jsme špatní a potřebujeme odpuštění. Nevěřícím se pokusme vysvětlit, že církev je jediné společenství, kdo podmínkou členství je nehodnost kandidátů. Dokud si oni sami nezačnou zoufat nad vlastní hříšností, nebudou nám rozumět. Nenechme se tím znejistět a následujme svého Pána.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista. Článek původně vyšel v Živoě víry Datum: 21. října 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
17 Komentáře
Karel Krejčí
Nepochybně, svět je hříšný. Žijeme v době dva tisíce let po Kristu. Ježíšovi učedníci chápali učení, které jim předal, že se jeho obsah naplní v krátkém časovém horizontu. Na tom není vůbec nic divného, neměli žádný konkrétní záchytný bod, ani jim Ježíš nesdělil žádné konkrétní časově ohraničené období, které by z lidského chápání upřesňovalo představu o začátku a konci. My však již žijeme v dostatečně dlouhém období, abychom si mohli v dvoutisícileté historii přiznat – pokud jsme tedy ochotni – že co se týče časové orientace, nejsme o mnoho moudřejší, než prvotní apoštolové. Co je však zcela zásadní výzvou je skutečnost, že můžeme pozorovat, jak se obsah samotného Písma neomylně naplňuje. Smutná realita však je, že svět se ve svém chápání sama sebe nezměnil ani nezmění, není toho schopen. Co je z těla je tělo, co se narodilo z Ducha je duch. Křesťané tomuto zákonu rozumí – svět však ne, není mu to dáno. To je na tom všem to nejsmutnější – svět neví. I tato informace nebo spíše realita, by měla být zdůrazňována jako součást evangelia. Vždyť i toto poznání, tato realita, představuje kvalitu – svatý. Tato nelehká doba vše potvrzuje.
pavel v
Velmi zajímavý článek na velmi aktuální téma. Když se člověk stane křesťanem, stane se jeho život šťastnějším*. Tak proč v našich končinách lidé z církve spíše utíkají, než aby se tam hrnuli? Mohli bychom se vymluvit, že jejich „bohem“ se stal konzum, ale to by byla pravda jen částečně. Jak známo, poloviční pravda je celá lež, takže tato výmluva neobstojí. Chyba je v nás, věřících. Tím se nechci nikoho dotknout – vím že každý by měl mluvit sám za sebe. Takže, chcete-li, chyba je ve mně.
Autor má pravdu, že církev je nedokonalá a že například „pedofilie“ kněží je tragédií. Za 30 let se v Česku objevila informace o 53 obětech sexuálního zneužívání duchovními. Jde o případy, které skončily u soudu. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/mapa-sexualniho-zneuzivani-v-katolicke-cirkvi-v-cesku-je-53-dolozenych-obeti-69243 To je 1,8 případů ročně. Celkový počet sexuálního zneužití za rok činí cca 800 případů. I zde se jedná jen o doložené případy. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/sexualni-zneuzivani-deti-obeti-pomoc-psychologie-machkova.A191023_152018_ekonomika_kuce Porovnáme-li jen doložené: 1,8 případů ročně u duchovních s celkovými 850 případy za rok, zjistíme, že se duchovní na zneužívání podíleli dvěma až třemi tisícinami. Nedokážu říci, zda je to málo nebo moc, ale vím, že sexuální zneužívání dětí duchovními není v dané věci dominantní. Lidé z venku ani tak nekrituzují církev za samotné zneužívání, nýbrž za jeho jeho krytí nadřízenými autoritami. To samé (krytí viníků) se sice děje i ve školách a dětských (například sportovních) zařízeních, ale na církev je plným právem používán mnohem přísnější metr. Neupřímnost (pokrytectví) je kardinálním selháním ve středobodu její úlohy.
Nezdá se mi, že „pedofilie“ duchovních by byla hlavní příčinou nízké popularity církví. Příčinu vidím v minulosti. Císař Josef II. z katolické církve udělal jeden z úřadů státu. Zbavil ji samostatnosti a tím nastartoval její úpadek. Víra se stala „dobrovolnou povinností“. Výsledkem byl naprostý formalismus. Za I. republiky byla (většinová) katolická církev považována téměř za zrádce národa. Korunu tomu všemu nasadili komunisté svojí ateistickou ideologií. Pro ně byla církev nepřátelskou, tmářskou a hamižnou institucí.
Nepřátelství vůči církvi rostlo v našem státě po mnoho generací. Nelze očekávat, že její viny i následné předsudky budou ze dne na den zlomeny. Domnívám se, že církev by měla postupovat jako kdokoliv jiný, kdo se dostane do problémů – přiznat si své chyby a propříště se jich vyvarovat. Základní chybou byla kolaborace s politickou mocí. Církev by měla průzračně demonstrovat nezávislost na státu – odstřihnout se i od tradičních (často středověkých) praktik. Jde o to, aby její étos nemohl být ani náznakem deformován, aby se vyjadřovala naprosto svobodně, aby nikdy nemusela přistupovat na nějaké kompromisy.
Autor článku nás vyzývá, abychom byli svatí. Ale co to znamená být svatý? Podle mého to znamená následovat Krista. Ježíš svou misi shrnul takto: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Ježíš mu neodpověděl, jelikož odpověď na tuto otázku dokáže dát i malé dítě: Pravda je opak lži. Ze zkušenosti víme, že mnozí raději slyší příjemnou lež, než „surovou“ pravdu. To platí jen krátkodobě. Z dlouhodobého hlediska opravdu pravda vítězí. Odhalujme lež všude, kde na ni narazíme. Dnes se to nebude líbit, ale v budoucnu si nás za to budou vážit.
*Díky víře je člověk disciplinovanější a tím se vyhne různým neštěstím, ba tragédiím.
Konečný Fr.
Základní chybou byla kolaborace s politickou mocí. I dnes je chybou církve, že kolaboruje s EU a její zvrácenou ideologií. Církve se měly důrazně postavit proti ideologii LGBT a proti migrační politice EU. V demokracii máte možnost volby a tady církve měly od začátku říkat jasné – ne. Vezměme si příklad z Poláků nebo Rakušanů. Ti nechtějí, aby dopadli jako ve Francii – uřezávání hlav za urážku proroka. Rovněž je třeba se distancovat od papeže, který je populista a komunista. Zneužívání kněžími je zveličováno médii, ve skutečnosti je spíše zanedbatelné.
pavel v
Evropská unie je konstituována na sekulárním základě. Že kolaboruje s nějakou církví, je naprostý nesmysl. Žádná církev nezasahuje do jejího rozhodování a EU nezasahuje do žádné církve. Nemají na sebe žádný vliv, což je ideální.
Kritizujete islámský terorismus a jako příklad uvádíte brutální vraždu francouzského učitele. Vezměte, prosím, v úvahu, že v Srebrenici provedli srbští teroristé spolu s ruskými a řeckými dobrovolníky genocidu 8000 muslimů. Sečteme-li všechny muslimské atentáty v Evropě, bude to jhen zlomek z uvedeného počtu.
Konečný Fr.
To jste špatně pochopil. Říkám, že církve v Evropě se staly služkou EU, mají strach se postavit proti zlu. Celé Evropě hrozí islamizace a invaze z Afriky. Evropu z jihu ohrožují Turci, tedy mohamedáni a ne Srbové. Tak si to srovnejte.
pavel v
Říkáte, že církve v EU se staly její služkou, protože mají z Evropské unie strach. Neznám jediný případ, že by Evropská unie církve podplácela, nebo že by je zastrašovala. Vy lžete.
Není pravda, že 500 milionovou, moderně vyzbrojenou Evropu ohrožuje 81 milionové Turecko. Nevím ani o vojenské invazi z Afriky. Opět lžete.
Pokud za invazi považujete uprchlíky z Blízkého východu, do EU uteklo zhruba 2,5 milionu lidí. To činí cca 5 promile z počtu obyvatel EU. Vy v tom vidíte invazi? Jste směšný.
Skutečnou (vojenskou) invazi provedlo Rusko proti Gruzii a Ukrajině, přičemž anektovalo území cizího státu. Tato agrese je podobná jako anexe Sudet Hitlerem. Hitler argumentoval přáním sudetských Němců připojit se k Říši, Putin argumentuje požadavkem etnických Rusů žijících na Ukrajině připojit se k Rusku. Opravdovým nebezpečím pro Evropu je po zuby vyzbrojené Rusko vyhrožující novými, zázračnými zbraněmi (hypersonické rakety Avantgard).
Petra R. Kaprálová (PRK)
Díky za krátké shrnutí, co všechno nastartovalo nepřátelství k církvi v našem národě. I když by to stálo za důslednější pochopení. Někde na začátku byla asi Husova poprava a husitství a rekatolizace. Před 100 lety jsme dostali šanci a něco podstatného se začalo měnit. Plné duchovní vzkříšení národa, o němž mluvil Komenský v Kšaftu, je ale ještě před námi. Stojí za povšimnutí, že Komenský tam mluví o větší slávě, nežli jsme měli za doby jeho předků. Jak rozumím smyslu prorockého daru, tak je potřeba se modlit jako Daniel, když si četl slova Jeremiášova, tedy pokud už je ten čas, kdy se to slovo má naplnit.
pavel v
Násilná rekatolizace v českých zemích je opravdu zdrojem averze vůči církvi, ale jen proti té katolické. Pro protestanty by naopak mohla být pramenem sympatií. Jsem sice katolík, ale kdyby protestanté zaranžovali duchovní probuzení národa, byl bych nadšen. Jsem na prvém místě křesťan.
pavel v
Ještě jednou k autorově výzvě, abychom byli svatí. Určitou představu, jak má vypadat svatý člověk, si můžeme udělat na základě Izaiášova proroctví:
Spravedlivý soud přinese chudým,
poníženým v zemi právo zajistí.
Holí svých úst bude tlouci zemi,
dechem svých rtů zničí ničemy.
Na bedrech přepáše se spravedlností,
věrnost ponese jako pás na bocích.
(Iz 11,4-5)
A zde je opak svatosti:
Přestaňte přinášet marné oběti!
Kouř kadidla je mi odporný.
Všechna ta novoluní, soboty, slavnosti –
ta vaše zlá shromáždění nesnáším!
Ta vaše novoluní, ty vaše svátky –
jak se mi z duše protiví!
Jsou mi břemenem,
nemohu už je vydržet.
Proto když ke mně vzpínáte ruce,
zakrývám si oči před vámi;
když své modlitby hromadíte,
neslyším.
Ruce máte celé od krve –
umyjte se a očisťte!
Odkliďte mi už z očí
zlo, jež jste páchali.
Přestaňte jednat zle –
jednat dobře se naučte!
Prosazujte spravedlnost,
podpořte utlačovaného,
zjednejte sirotkovi právo
a zastaňte se vdov!
(Iz 1,13-17)
Eva Hájková
Svatý Augustin (který by dnes podle Piperových měřítek nesměl být ani pastorem) prý řekl : „Tak často slyšíme, jak lidé říkají: „Zlé časy, svízelná doba.“ Žijme dobře, pak bude i naše doba dobrá. My jsme ta doba. Jací jsme my, taková je doba.“
Karel Krejčí
To má Svatý Augustin nepochybně pravdu, protože všechno souvisí se vším. Naproti tomu však můžeme pozorovat a Písmo nám to potvrzuje, že můžeme zde na zemi žít život odlišný od toho viditelného. Nebýt v jeho područí, ale být více či méně od něho osvobozen. To ale znamená, zcela přehodnotit životní priority, změnit názor o sobě samém a hledat skutečný smysl, proč zde jsem. Na toto téma nám naprosto spolehlivě odpovídá Písmo – je přece Svaté.
Konečný Fr.
To je pouze částečná pravda. Když se dostával Hitler k moci, tak byla ve společnosti nervozita, rozčilení. A právem, protože pak to přišlo – válka a koncentráky.
Mirek P.
Mýlíte se, Augustin z Hippo žil od svého obrácení a křtu v celibátu https://www.augustiniani.cz/sv-augustin/zivot-sv-augustina-aurelius-augustinus-354-430 Že žil předtím ve více nezávazných vztazích, ho po řádném pokání nediskvalifikuje od povolání kněze a biskupa ( ani o jedno vlastně ani neusiloval ). Představte si, že pastorem může být i bývalý zločinec, pokud prokáže trvalé ovoce pokání, tj. změny života. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré pominulo, hle je tu nové!“ 2Kor5,17.
Pokud narážíte na odpověď Johna Pipera ohledně předmanželského sexu u vedoucího, nechtěl jsem na ni reagovat. Není ani jasné, zda šlo o jednorázové selhání nebo dlouhodobý stav. Každopádně každá církev by měla definovat požadavky na své pastory a starší. A podle mne k tomu patří i oddělení od mimomanželského sexu.
Eva Hájková
Tak to jsem asi špatně pochopila článek. Myslela jsem si, že podle Pippera ten, kdo měl jednou v životě předmanželský sex, třeba ještě v době, kdy nebyl pastorem nebo vůbec nebyl ještě křesťanem, je navždycky diskvalifikován.
Omlouvám se.
Olga Nedbalová
Nejsem si zcela jistá, zda vůbec existuje úplně dokonalý sbor (z hlediska světského)- v minulosti nebo současnosti. Ano, jsou jistě společenství věřících, které mají Krista ve svém středu, ale to se zase nemusí příliš zamlouvat nevěřícím. Kristus nás pravdivě varoval, že pro Jeho jméno budeme pronásledováni. Další otázka je, zda někdo, kdo vědomě a dlouhodobě páchá hřích, aniž by se snažil o pokání, je vůbec věřícím (kněží zneužívající děti). Vzhledem k tomu, že porušují v tomto případě i světské právo, tak by bylo nejlépe je předat světské jurisdikci, tak jak ostatní pachatelé obdobných činů. A konečný soud bych přenechala tomu nejpovolanějšímu – Ježíši, který vidí každému z nás přímo do srdce a bezpochyby je spravedlivý soudce.
Petr Adamec
Sexuální zneužívání a jeho krytí v katolické církvi je moc smutné… ještě smutnější mi připadá sexuální zneužívání a jeho krytí v evangelikálních církvích. O něm se totiž člověk nic nedozví… Přitom tyto případy znám a vím, že jsou.
Olga Nedbalová
Máte pravdu, nelze jen tak říci, že všichni katolíci jsou špatní a my evangelíci jsme příkladem všech ctností. Mně se v poslední době osvědčilo jedno pravidlo, dříve, než začnu kritizovat druhé, podívám se na sebe. Dneska mi padlo oko na Jakubův list:
26 Kdo se považuje za křesťana a přitom nedovede ovládnout svůj ostrý jazyk, klame sám sebe a jeho zbožnost je bezcenná. 27 Víte, co Bůh považuje za pravé a ryzí náboženství? Pomáhat osamělým a osiřelým v jejich těžkém údělu a nezadávat si se špínou světa.
Tak jak pěkně napsal pan Drápal. Nesnažme se dokázat, že jsme lepší.