Literatury na toto téma již byl zveřejněno mnoho. Existuje celá řada křesťanských proudů a celá řada dobrých pojednání na toto téma, ať už od domácích autorů nebo v přeložené literatuře. Z tohoto článku se – co se týče teorie – asi mnoho nového nedozvíte. Má být povzbuzením pro ty, kdo po duchovních darech touží a kdo se s nimi setkávají. Nedávno proběhla modlitební konference („Mokon“). Byla skvělá a zvu vás na další, která se bude konat v sobotu 8. listopadu.
Tyto konference mají již dlouhou tradici. Konaly se „prezenčně“, dokud nepřišel covid. A tak vznikla nová varianta – „Mokon online“. Ještě čerstvější je shromáždění „Církev spolu“, které se konalo 1. května a na kterém si vedoucí čtyř evangelikálních církví vzájemně žehnali. Všechny příspěvky byly velmi dobré; zvlášť musím ovšem vyzdvihnout slovo Davida Nováka, který mluvil o čtyřech dimenzích, které jsou pro evangelikalismus klíčové. Doporučuji si tento příspěvek pečlivě přečíst a periodicky se kolektivně i individuálně zamyslet nad tím, zda stále ještě jsme evangelikálové.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Policie moc nepomohla
Na těchto akcích – podobně jako na mnoha dalších – jsou účastníci vyzýváni, aby očekávali prorocké slovo, a pokud se domnívají, že ho dostali, aby ho předložili bratrům a sestrám, kteří byli pověřeni rozsuzováním. Na nich pak je, zda bude dané slovo zveřejněno nebo ne.
A o tomto momentu chci psát. Jak při rozsuzování nechybovat, a co když vznikne při posuzování slova spor?
První, kdo dané slovo rozsuzuje, je sám jeho příjemce. Dejme tomu, že mám pocit, že jsem dostal prorocké slovo. Přemýšlím o něm a vím, že je několik možností:
je to úplně mimo,
je to od Pána, ale není to určeno pro „širší veřejnost“, ale pro samotného příjemce nebo pro nějakého jiného jednotlivce
je to skutečně prorocké slovo (nebo slovo poznání či moudrosti) pro účastníky dané akce.
O těchto eventualitách každý zralý a zodpovědný křesťan přemýšlí, než toto slovo předloží těm, kdo mají prorocká slova rozsuzovat. Pro ty ovšem ve vztahu k rozsuzovanému slovu platí stejné tři body, jaké platí pro příjemce slova.
A zde je velká „příležitost“ k nesouhlasu mezi přijímajícím a rozsuzujícími. Ten, kdo slovo přijal, je skálopevně přesvědčen, že má slovo vyřídit, a to právě na této akci. Pokud se tak nestane, církev neuslyší správně hlas Ducha Svatého.
Jak se vyhnout nedorozuměním a hořkostem?
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Nedostatek pokory
Klíčové je „být na neutrálu“. Mým úkolem je slovo vyřídit. Úkolem rozsuzujícího je slovo rozsoudit. A co když se neshodneme? Připomeňme si, že naším úkolem není slovo prosadit. Od toho jsou tu jiní. Bůh miluje církev – a to i tehdy, když dělá chyby. Zdá se mi, že nejběžnější chybou je, že přijímající si je vědom určitých nedostatků církve, a napadá ho slovo, které by mohlo tento problém vyřešit, nebo alespoň do situace promluvit. Možná má pravdu. On ale není odpovědný za to, co se s tím slovem stane. Jeho odpovědností bylo slovo vyřídit, ne to slovo prosadit.
Církev bývá v nebezpečí, že za prorocké zjevení bude pokládána určitá samozřejmost, třeba v podobě napomenutí „tento sbor má velké rezervy“. To může být pravda, a dokonce je to patrné i bez prorockého slova. Pokud taková slova nerozsoudíme, hrozí nám, že budeme za prorocké slovo vydávat různé banality, a skutečně duchovní lidé to vycítí.
Nejhorší je, když se příjemce domnělého slova zatvrdí a začne prohlašovat, že vedoucí sboru či církve, případně pověření rozsuzující, uhašují Ducha Svatého a pohrdají prorockým slovem. Bohužel, tato reakce není ojedinělá, a je důvodem či záminkou, aby někteří vedoucí zaujali vůči všem duchovním darům nejprve rezervovaný a posléze někdy i zcela nepřátelský postoj. Nechcete-li mít problémy tohoto druhu, můžete přijmout učení, že duchovní dary, zmíněné v Pavlových a Petrových listech, se vyskytovaly jen v prvních staletích církve a dnes už je Bůh nedává. Celá řada sborů tuto eventualitu zvolila a skutečně mají pokoj. Ovšem o hodně se připravují.
Co tedy radím? Už jsem to zmínil: Buďte na neutrálu, ať už jste příjemci slova nebo těmi, kdo mají slovo rozsoudit. Pokud se v tobě hromadí hněv, že se nestalo po tvém, je to známka, že nic moudrého neřekneš, dokud si svůj problém nevyřešíš (viz Jakub 3,14-16).
V každém případě nezapomínej, že Bůh miluje i chybující křesťany.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 14. května 2025 Foto: Unsplash
2 Komentáře
Jaroslav Rada
Díky za tento článek, jen bych se přeci jen trochu dotkl různých prorokovaných oblastí.
Novozákonní proroci by více měli zjevovat Otcovo srdce, než ukazovat budoucnost, třeba co se má stát v politice, nebo kdy přijde Pán. To většinou nevychází a pak jim nikdo nevěří ani to, co možná opravdu uviděli v nebi. Pastorační proroctví, že je asi někomu v sále špatně, to teď neřeším.
Sami proroci říkají, že by proroctví nemělo zasahovat do věrouky církve, ale svou povahou někdy musí. Proroctví může přinášet i věci, které v Bibli nejsou, ale nesmí být s ní v rozporu. Proroctví by naopak mělo zasahovat do stávajícího učení církve, pokud je zastaralé, farizejské a ztrácí tah na bránu k účinnější evangelizaci a spáse světa.
Všiml jsem si, při osobní změně denominace, že v různých církvích si často prorokují v intencích svého vlastního učení. Neprorokují z nebe a z Božího Ducha, ale z „jeskyní ozvěn“ vlastního učení v ponebesí.
Dva nejznámější američtí píšící proroci, Bill Johanson a Rick Joyner prorokují každý z jiných duchovních pozic. Bill J. strhává Boží slávu na zem přímo do shromáždění, Rick J. vystupuje na horu Hospodinovu, aby lépe viděl prorockým pohledem povahu světa a Boží záměry s ním. Billovi J. zářila tvář, když na něj padlo pomazání Boží slávy, Rick J. uslyšel nevypravitelná slova v nebi po vzoru Pavlově („Povolání do poslední bitvy“). Srovnej dvě knížky: „Snění s Bohem“ od Billa J. a „Oheň na hoře – Cesta“ od Ricka J.
Kalvinista, který věří doslovně a povrchně Bibli tak, jakoby sama spadla z nebe, ten už většinou nepotřebuje žádné proroctví a proroky většinou bude v dobré víře odsuzovat. Právě Bill J. i Rick J. jsou velmi často neokalvinisty nazýváni falešnými proroky. Pokud v našem učení není, že i nám může zářit tvář, když na nás padne Boží sláva, a že i my můžeme zaslechnout nevypravitelná slova při prorockém přenesení do nebe, pak správně nevěříme Bibli.
Dost kontroverzně působící současná evropská prorokyně Emma Stark také prorocky zasahuje do současné věrouky evangelikálních církví. Škoda, že se nenajde nikdo, kdo by přeložil její knihu „The Prophetic varrior“, nebo mají snad naši evangelikální předáci důvod nás před ní chránit?
Karel Krejčí
Tento komentář lze hodnotit v porovnání s většinou těch předešlých, jako „hutnější duchovní potrava“.
Snad ale právě proto se nabízí oprávněně opatrná otázka, nakolik jsou ona proroctví důležitá, pravdivá, adresná nebo naopak zavádějící a falešná. Nepochybně pro toho, kdo se běžně pohybuje v této „prorocké“ atmosféře, to znamená, že buď sám prorokuje nebo naopak je příjemce oněch informací, stává se logicky tato činnost realitou, která má ale v praktickém naplňování nepochybně i své „zdravé“ meze. I v samotném Písmu nejsou duchovním darům přisuzovány první příčky duchovních kvalit nebo hodnot, podmiňujících úspěšný návrat k Bohu. Naopak, spíše potvrzuje důležitost celistvosti a uvědomění si významu chápání sebe sama jako součást Kristova těla, v němž má každý úd svou nepostradatelnou a nezaměnitelnou roli.
Ovšem naskýtá se i druhý pohled, navenek víceméně skrytý a přehlížený, jenž je ale svým významem daleko důležitější než ona proroctví. Vše, co se kolem nás děje, čím procházíme, jak trpíme nebo se radujeme, rozhodně není náhoda, ale potenciál k pochopení, v jaké fázi návratu k Bohu se právě nacházíme. To vše dohromady dává smysl veškerému dění kolem nás. Pojetí, že pokud jsme v tomto životě splnili podmínku, že jsme „uvěřili“ a po smrti už na nás čeká navždy zaslíbené nebeské království je veliké nepochopení.